CzechFolks.com PLUS

Milan Dubský glosuje (31)

26.02.2010

Což takhle začít odspodu…trochu jinak…

Což takhle začít odspodu a prodloužit této funkční vládě mandát nebo pozměnit trochu ústavu a změnit zákony, ale nikoli v nekonečných debatách, jak nám to předvádí současný nefunkční parlament, nýbrž rázně, pod sankcí, že v příštích volbách nezvolíme stávající strany a občané z toho vyvodí důsledky. Rovná daň a naivní lhaní ODS, když tvrdí, že když nebude rovná daň, tak investoři a firmy odejdou do daňových rájů. To trápí nejen naši zemi. Ale např. francouzský prezident Sarkozy usiluje o to, aby tyto firmy odevzdaly do mateřské země 50% svého zisku. Ale, je toho více, co bude nutné v naší české kotlině změnit.

Ať již volby dopadnou, jak dopadnou, měl by být prodloužen „pracovité“ vládě Jana Fischera mandát. Ne že by byla dokonalá. Ale co je v tomto světě dokonalé? Nic. Už také proto, aby se neopakovala ubohá fraška po minulých volbách. Chce to vytvářet vládu této země trochu jinak, ne jako dosud. Chybí nám vláda s „u“ a místo vlády modré by mohla mít barvy olympijských kruhů, Při olympiádách se nemá válčit. Byli by v ní ne modří, ale moudří. To je ono chybějící „u“. V parlamentě by neseděli oranžoví, modří, zelení, červení „topoví“, černí a kdoví jací ještě. Prostě proto, že parlament by nemusel a neměl být takový, jaký je dosud. Vlastně by měli jít všichni dosavadní politici před soud. To oni zadlužili stát, tj. nás, lidi, občany. A my to máme opět zaplatit. Vydají třeba obligace. Mnozí lidé si je v naivní důvěře, že státní obligace jsou spolehlivé, koupí. Ale politici i tyto a další peníze rozfofrují.

Pravda je ovšem taková, že jsme vinni také my, lid občané. Protože jsme si tyto politiky zvolili a to již po několikáté. Neseme za to tudíž zodpovědnost. A to souvisí se všemi problémy a starostmi, které nás potkaly, potkávají a budou potkávat. Jedním z nich je státní dluh, deficit rozpočtu. Nejmenším zlem ze všech zel, které jsme sami činili a činíme, bude řešení zvýšit DPH, abychom vybrali od všech peníze na splácení dluhu. DPH je obsažena ve všem. Kdo bude víc kupovat, kdo bude víc jíst, než je nutné, kdo bude víc utrácet, víc zaplatí. Není to sice řešení ideální, dokonalé, ale co je ve světě vůbec dokonalé? Ale dá se říci, že je nejspravedlivější.

Ani demokraticky zvolený parlament a demokratická vláda, když jsou oba tyto subjekty neschopné, nemohou a nebudou řešením, jak jsme toho svědky. Realisticky řečeno, ani nastávající volby nepřinesou významnější změnu. Dvě nejsilnější strany si stejně rozdělí nejen ministerská křesla, ale hlavně prebendy při malých lizech menších stran.Ukazuje se nutnost změny. Stát, jeho struktury a státní aparát selhává. Stále častěji se stává, že občan opět stojí, pomačkávaje svoji čepici před vrchností úřednictva. Zvětšuje se proluka mezi potřebnou organizační rolí státu a úředníky. Mnozí z těchto státních úředníků, a to jsou i ministři, poslanci, soudci, státní zástupci, hejtmani, policisté a další, přicházejí s nápady i praxí, které mají se službou občanům málo společného.Hodně úřednického lidu žije v domnění, že občan je tu pro ně. Je to naopak. Oni jsou tu pro občany. A při tom každý dvanáctý občan této země je placen ze státního rozpočtu, přesto, že všechny vlády, respektive o vládu usilující politické strany bez výjimky, slibovaly a slibují pokaždé, že sníží přebujelou státní administrativu.

Houbeles. A k tomu jsou již dnes všude počítače a elektronické služby, které měly vymést přes polovinu úředníků. Jak bláhové to byly představy.

Státní aparát, krajský i obecní úřady by měli tvořit schopní, dobře placení, efektivně a zodpovědně vykonávající svoji práci úředníci, pro něž by korupce měla hrát nepodstatnou roli. Zcela ji nikdy a nikde vyloučit nelze. V povaze lidské je sklon zneužívat poskytnuté pravomoci a postavení k prospěchu svému a svých nejbližších a známých. Ovšemže na úkor těch ostatních. Proto, přes velké naděje, optimismus, přání a doufání, stojí občan opět, jako kdysi, obrazně řečeno muchlaje čepici v ruce před vrchností úřednictva a to nejen státního, ale početné řady soukromých institucí jako jsou banky,velké korporace, akciovky a kdovíjaká sdružení, často bezradný a bezmocný. Vytvořený a vytvářený systém recepcí a call center na úřadech a velkých institucí je toho přesvědčivým důkazem. Je to bariéra, kterou je nutno občanovi přelézt. A to jsou ještě jejich telefonické rozhovory nahrávány, a ombudsman, ústavní činitelé a další odpovědná místa k tomu ani necekli. Krásná presumpce neviny.

S cenami je to podobné. Čím více se ušetří vody, elektřiny, plynu a dalších surovin a hodnot, tím více jsou tyto produkty dražší. Tomu se říká osudovost tržních vztahů, kde má trh vyřešit vše v ekonomice, hospodářství a společnosti.

Řešením není rozvěsit politiky na kandelábry i s těmi, kteří by tomu chtěli zabránit. Jak tedy jinak? Nějaká přechodná, třeba na celé volební období, vláda složená z odborníků ze všech resortů ekonomiky, vzdělávacího systému, výroby, sociálních věcí, občanské politiky a kultury, by měla vládnout bez vlivu dosavadních politických stran. Věc není ovšem jednoduchá. Bylo by to malé „funkcionářskétřesení“ , „strukturotřesení“, „mocenskotřesení „ a mnohá další třesení, vedle zemětřesení, které známe a nemůžeme ovlivnit. Ale ta vyjmenovaná ano. Proto na další volební období bychom měli přijít s nějakými návrhy. Všichni jsme na řadě. Tady jeden z nich. Voličům by byla, minimálně 6měsíců před volbami, předložena -listina, seznam- navržených kandidátů, která by se připravovala celé funkční období stávajícího parlamentu a ostatních, volebnímu aktu podléhajících institucí. Návrhy podávají občané, voliči, společenské organizace, školy, vědecké instituce i politické strany, ovšem bez dominantního vlivu na složení navrhovaných kandidátů. Politické strany by již nedostávaly ze státního rozpočtu peníze podle počtu odevzdaných hlasů. Na tuto listinu s navrhovanými kandidáty by se dostali ti občané, kteří se angažují pro lidi v obci, okrese, kraji nebo ústředí. Ale nejen volebními řečmi, ale kontinuální prací v místě jejich bydliště nebo v místě jejich působení. Navržení kandidáti musí mít minimálně středoškolské vzdělání s maturitou, zkušenosti, schopnost vyjadřovat se a obhajovat své přesvědčení a program kolektivu, který se shromáždí pod takovýto program. Návrh na každého konkrétního kandidáta musí být široce, důkladně a přesvědčivě odůvodněn, aby byl čitelný i pro občany, kteří navrhovaného kandidáta neznají. Jsou z jiného kraje, jiné profese a zájmů. S osobou navrženou do této listiny musí být vždy záležitost důkladně projednána. V tomto návrhu jsou a budou uvedeny všechny důležité informace o profilu navrženého občana, vlastnostech, odbornosti, vzdělání, postojích kandidáta, jeho rodině, majetku, aby bylo každému voliči jasné KDO je KDO. Volební kandidátky by proto nevznikaly v sekretariátech politických stran, ale ve veřejnosti, společenských organizacích, při vyvíjení činnosti v terénu, v obcích, městech, v organizování osvěty, v samosprávách obcí, ale i dalších užitečných společenských organizacích, ale ovšem i od jednotlivých občanů se státní příslušností ČR. Podobné návrhy kandidátů by byly vytvářeny pro kraje a obce. Pro celostátní 200 kandidátů, z toho po volbách pak do parlamentu by šlo120 poslanců. Ti by se do parlamentu dostali podle počtu získaných hlasů, zakroužkováním na kandidátských listinách. Pro kraje by listina měla v návrhu 100 kandidátů, do zastupitelství by pak byl počet 50, ale přihlížet je nutno k velikosti krajů a počtu voličů. Ve městech a obcích pak podle velikosti obce v návrhu např.60, po volbách 30 zastupitelů, s ohledem na velikost obce.

Senát by byl 60 členný. Senátor by měl čestnou funkci bez měsíčního platu. Měli by v něm být starší, moudří a zkušení lidé ze všech oblastí politického a společenského života. Náklady při jejich činnosti, služební cesty, skutečná práce na návrzích a projednávání zákonů a jiných státních záležitostí by byla ovšem honorována. Návrhy na senátory by byly rovněž podávány občany-voliči nebo společenskými organizacemi. Ne tak jako dosud, že se fyzické osoby samy kandidují dnešní obvyklou praxi přes sekretariáty politických stran.

Zájmová sdružení občanů s formulací společných cílů, zájmů a programů. prodělala ovšem svůj vývoj. Když začala uplatňovat své zájmy ve společnosti, změnila se ve strany.Ty se staly nástroji zapojení veřejnosti do politiky. Strany ale mají komunikovat s občany a poté se státem. Od voličů k politikům. Poslanci zvolení za danou stranu musí plnit slíbený program strany a hájit zájmy občanů-voličů. V parlamentě mají působit tak, aby státní orgány, vláda byly stabilní bez častých změn a chaosu.

Politické strany v ČR nejsou masové, nemají statisícovou členskou základnu. Měly by být tudíž kádrové. To znamená charismatické, s význačnými osobnostmi, zakladateli i členy, věrohodnými mecenáši, významnými osobnostmi a uznávanými autoritami v celostátním i mezinárodním měřítku. Žádná z českých stran nesplňuje zcela tyto typologické charakteristiky. Podle programů se dělí na levici a pravici. Současná praxe v ČR ukazuje, že i definice co je levice a pravice, není jednoznačná.Stalo se, že vláda pravice byla sociálnější než levicové vlády a naopak. Občané ČR s tím mají již své zkušenosti. Např. oposiční smlouva, privatizace, financování zkrachovaných bank, apod. Současné politické strany jsou výtahem k moci, vlivu, prebendám a postům, kde se rozdělují peníze občanů z daní, např. při státních zakázkách, dálnice, nákupy zbraní a dalších podobných zakázkách. Také dochází ke střetu zájmů a politik, který byl zvolen sedí ve správních nebo dozorčích radách nejen polostátních firem, ale i soukromých. Má tak často větší příjem z těchto postů než jako poslanec. Nebo zastává současně dvě funkce. Při odpovědném plnění může sotva stačit vykonávat pouze jednu, natož dvě. Příklad hejtman Dr.Rath.

Systém, který je nejblíže ke státu pokud možno „spravedlivému“, je „systém sociálně tržní“.

Ovšem, že má své nedostatky. A kdo a co je nemá. Záleží na vyspělosti společnosti, vzdělanosti obyvatel a celé populace, výchovném systému státu, rozumné regulaci nejen finančních toků, daňovém systému, dobrém zákonodárství potlačujícím korupci, umravňování mezinárodních a nadnárodních monopolů národními-státními vládami, aby se společnost vyvíjela ku prospěchu a spokojenosti občanů daného státu nebo uskupení.

Každý nový, nastupující režim, všude ve světě a v každé zemi je vyprofilován ve svých aktérech režimem předcházejícím. Angažovanost občanů může ovlivňit rychlost přechodu k lepšímu uspořádání společnosti. To nikdy nebude ideální a takové, aby v něm všichni byli zcela spokojeni. Jde o procento, které by spokojeno být mohlo a mělo. V každém případě to má být významná většina a ne naopak.

***