CzechFolks.com PLUS

Do třetice uvádím setkání s nejstarším autorem z té pozoruhodné elity, jaká se najde v Salónu odmítnutých. Patří spíše mezi autory inzitní a určitě by se byl dostal do antologie Bosé nožky, kdyby se o něm tehdy vědělo.

 

O veršících, které kdysi poslal do časopisu pro mladé autory, se skutečně nedá říci nic jiného, než že se nám prostě nehodily, proto jsem je vrátil.

 

Odvetou byla tato báseň.

 

 

 

MISTRU SVÉHO OBORU

 

Na stará kolena potkal jsem poezii.

Co brigádnický topič ještě duchem žít?

Nejenom přijímat, svou radost i žal dávat,

z rytmu a slov svůj obraz vytvořit?

 

Na radu přátel jsem napsal Dikobrazu

a dostal odpověď. Byl jsem z ní paf.

Je v tom přec jen zrno, nebo jsou to plevy?

Olymp má zavřeno, dole se bav.

 

Nebyl jsem nikdy poseroutka, věru,

a rány osudu jsem nerad brával v sedě.

Nedbal bych, ať jsem bit, jen když se peru,

zde jsem však na tenkém ledě.

 

Snad najde se u vás někdo tolerantní,

jenž odpoví mi rád a hezky zplna, česky,

vždyť také začínal a také možná tápal.

Nemám-li platnou jízdenku, půjdu svou cestou pěšky.

 

A následovala lakonická douška:

 

Přijměte můj vděk

za účinný lék.

K přísaze svou ruku zvedám,

že to víckrát neudělám.

 

Po takové odpovědi jsem samozřejmě zatoužil poznat autora důkladněji a odepsal mu. Jeho další dopis obsahoval toto vysvětlení.

 

„Kdysi jsem Vám na radu svých přátel a z mladické nerozvážnosti (bylo mi teprve 75 let) poslal nějaké veršování. Nevím už přesně, co to bylo, nemělo to pro mě jinou cenu, než že jsem si krátil báječně dlouhou chvíli u čtyř kotlů, k nimž jsem jako důchodce přesedlal z kanceláře a kde příští sezónu patrně skončím dvacetiletou práci, při níž jsem ohřál tři generace dětí.“

 

Potřeba a chuť veršovat autora nepřešla, a tak bylo v dopise i “poetické vysvětlení” jeho prohřešku.

 

Veršem psal jsem legrácky své,

přátele jsem bavil

“Pošli to do Dikobrazu,”

mnohý z nich mi radil.

 

V Dikobrazu prý se tomu

také všechno smálo.

“Je to pěkné – my to nechcem,”

v odpovědi stálo.

 

Dumal autor: Kamarádi,

co v tom tedy vadí?

 “Zeptej se u veršotepců,

zkušený ať radí!”

 

Proto jsem pak rozhřešení

u poetů hledal.

Moudrá rada:

k poezii bych se svésti nedal.

 

Dál “tvořím” pro kamarády,

věřte, je to prima.

Veršem šlehnu, bez bolesti

ozdraví se klima.

 

Hle, aplikovaná tvorba, užité umění v poezii. A zároveň terapeutický účinek jak pro kamarády, tak pro autora! Dopis pak pokračoval rozvedením tématu.

 

„V té své kotelně mám nejradši chvíle naprostého klidu při sledování signálek čerpadel a teploměrů, kdy máte na starosti jen sami sebe a můžete se dát na veršování a bavit tím sebe i své nové přátele.

Zvykl jsem si teď přinucovat je satirickými veršovadly, aby pro mne vykonali perfektně, co udělat mají, ať už jde o elektrikáře, topenáře, kominíky, mazačky výtahu, uhlíře, popeláře a další. Nikdy jsem se nechtěl moc dohadovat se svými podřízenými, tím méně teď s novými přáteli, které jsem vyjmenoval. Přivezou-li mi například špatné uhlí a já zírám, říkají uhlíři: “Á jé, bude básnička!” A při další fůře už si odvážejí veršovadlo, smějí se, ale uhlí je po určitou dobu lepší, a o to jde!“

 

Zde je ukázka příslušného veršovadla.

 

 

TOPIČŮV HNĚV

                       

Mám kotle hrozně zmlsané,

prý dávám příliš mouru

a bezohledně zničit chci

jim zažívací rouru.

 

Já s nimi přísně zatočím,

sejmu je beze strachu.

V dodávce, chlapci, přivezte

třeba půl fůry prachu!

 

Baštit to musí ochotně,

nechci je slyšet pípnout.

Já též sním leckdy ledacos,

a nemusím hned …….. (umřít).

             

Při besedách s autory jsem několikrát uvedl tento příklad jako důkaz toho, že Pegasa je možno sedlat v jakémkoli věku, a očekával, že posluchači budou hovořit o svém zázemí, o svých možnostech a plánech… Omyl! Jejich zájem byl zcela utilitární: chtěli znát ta veršovadla, aby i oni mohli donutit řemeslníky k odvedení požadované práce.

 

Před takovou mocí poezie jsem se pokorně sklonil a šel navštívit pana Zahrádku, abych získal další z těch kouzelných zaříkávadel. Očekával jsem drobného, podivínského staříka, ale stanul přede mnou statný, ušlechtilý člověk s osobním kouzlem, skutečný mág, před nímž se asi skutečně chvěla otrlá srdce zástupců těch nejhýčkanějších profesí.

 

Nejméně hodinu mi pak recitoval své verše, ale když jsem chtěl, aby mi některé půjčil, zarazil se. Většinu z nich si nikdy nezapsal, stačilo mu, že je má uloženy ve své hlavě spolehlivěji než na papíře či v paměti počítače! Musel jsem tedy přijít ještě jednou, ale zato vám teď mohu nabídnout další  z jeho magických veršovadel.

 

 

ELEKTRIKÁŘŮM

 

Nuž buďte sbohem, přátelé,

bylo mi s vámi milo.

Vy kdybyste tu nebyli,

špatně by se mi žilo.

 

Mám-li však být upřímný,

řeknu, co srdce cítí:

Než vaše světlo proradné –

ať mi to věčné svítí!

 

 

POPELÁŘŮM

 

Popeláři, popeláři,

kam jste, k čertu, zalezli?

V popelnicích popel čeká,

abyste ho odvezli.

 

Popeláři, kamarádi,

moje prosba poslední:

Doufám, že ho odvezete

dříve, než mě zpopelní!

 

Lidé, kteří sedlali Pegasa a marně se s ním snažili dojet na Parnas, je nespočet. Někdo z těch, které shodil, na literní umění zanevře, jiný si bude celý život stěžovat na nespravedlnost osudu či intriky nepřátel, mnozí však zůstanou s Parnasem v přátelských stycích jako čtenáři, milovníci literatury či přátelé jiných Múz.

 

A někteří si stejně jako citovaní autoři budou držet svého soukromého, domácího Pegáska, tvorba se jim stane potřebou pro vlastní potěšení či pro pobavení známých, nebo i proto, aby nejen mour, ale celý svět byl po nějaký čas lepší.

 

A o to jde.

 

KONEC