CzechFolks.com PLUS

Na okraj letošního Loučení se zimou v Deštném v Orlických horách o Rampušákovi a Masarykově chatě na Šerlichu

(Virtuální rozhovor s Janem Hégrem, neúnavným propagátorem a organizátorem turistiky, skromným člověkem, čestným členem Horské služby Orlické hory a od roku 1996 legendárním představitelem Rampušáka při deštenském Loučení se zimou. Není už mezi námi – s ním, 64letým jsme se 14. srpna 2006 rozloučili v kostele svatého Jakuba ve Skuhrově nad Bělou.)

J. K. Od roku 1996 jste vy jako kdysi aktivní a později čestný člen Horské služby představoval Rampušáka při deštenském Loučení se zimou. Vzpomínám na toho vašeho posledního, kdy s vámi byla Kačenka, ostatně vaše dcerka. U sjezdovky Marta II v Deštném vás v sobotu 18. března 2006 vítaly stovky lidí. Dovolte otázku: Kdy vznikl Rampušák? Je to přece jen pohádková postava.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.

Čtěte více ZDE »

Slováci

V redakci Kmene jsem měl na starosti humor a protože produkce domácích autorů nestačila zaplňovat poskytnutý prostor, začal jsem překládat slovenské básníky.Vynikali větším satirickým ostřím, šťavnatějším jazykem, rustikálním fundamentem slovenštiny i fantasknější imaginací než čeští kolegové a vnášeli tak do této sféry novou a osvěžující notu. K nejlepším tvůrcům patřili Ľubomír Feldek, jakýsi Zeus literárního Olympu, nejvšestrannější umělecká osobnost, Tomáš Janovic, redaktor Roháče, můj nejbližší spolupracovník a přítel, herec Milan Lasica, jehož písňové texty byly vrcholnou poezií, a další autoři. Při častých návštěvách Slovenska jsem je poznal osobně, tiskl jejich práce a seznamoval se hlouběji se slovenskou literaturou. Vstupních bran, jimiž jsem do tohoto světa pronikal, bylo několik: nakladatelství Slovenský spisovatel; klub spisovatelů sídlící ve stejné budově, kde to vřelo tvůrčím ruchem i vyhrocenými literárními spory; Svaz slovenských spisovatelů v čele s Ladislavem Ballekem, velmi kultivovaným prozaikem a diplomatem, pozdějším velvyslancem v Praze; břitký a vtipný Rudolf Chmel, který po osamostatnění Slovenska velvyslancoval v Budapešti a v Praze vedl katedru slovakistiky; byly to konference konané v Budmericích a nakonec i rekreační pobyty ve Vysokých Tatrách, kde byly blízko sebe objekty českých i slovenských spisovatelů.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Mojžíš

Na počest legendě o svatém Valentýnovi se 14. února slaví Svátek zamilovaných. A jak málo zamilovaných přitom ví, proč a díky komu se tento den vlastně zasvětil tak krásnému tématu jako je láska.

Svatý Valentýn je opravdu historicky doložená postava a tudíž je tento svátek stejně významný jako jiné historické události, ikdyž většina dnešních Čechů ho považuji za americkou převzatost.

Římská pověst zpodobňuje Valentýna jako římského kněze, který žil v době vlády Claudia II. Claudius velice rád bojoval a dobýval, ale jeho muži neradi vstupovali do armády, protože měli doma ženy a děti. Východisko z této situace viděl panovník zákazem sňatků. A právě kněz Valentýn nedbal jeho zákazu a dál oddával zamilované páry. Za to byl uvězněn a odsouzen k smrti. Za jeho pobytu ve vězení za ním chodili mladí lidé, kterým pomohl a házeli mu květy a psané dopisy do okna jeho cely. Podle tradice se ve vězení Valentýn zamiloval do dcery vrchního žalářníka a v den, kdy byl popraven, tedy 14. února 296, ji napsal dopis zakončený slovy „ S láskou Tvůj Valentýn “.

Čtěte více ZDE »

Sobota 10. Února 1990

Hudba pro Prahu 1968 – tak se jmenuje dnes již legendární orchestrální skladba Karla Husa (*1921), který přiletěl do Prahy z USA, kde žije již čtyři desetiletí. Složil ji na protest proti násilné okupaci Československa v srpnu 1968, kdy zároveň emigroval. Čs. premiéru svého díla bude řídit osobně na koncertu 13. února. V zahraničí je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů a jako dirigent mnoha zahraničních symfonických orchestrů, je též nositelem Pulitzerovy ceny za hudbu, vyučuje komponování na amerických univerzitách.

S Rudolfem Slánským, mladším, přinesla rozhovor Mladá fronta ve své sobotní příloze. Nechce hovořit o minulosti, kdy po zatčení a popravě jeho otce žili s maminkou v nepředstavitelně těžkých podmínkách horské oblasti Jeseníků. Po srpnové okupaci 1968 se zapojil do činnosti opozice a disentu, kde všechny účastníky spojovaly zejména základní demokratické principy Charty 77. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)
 
President nakonec prosadil svou: volby budou v termínu, který si určil. Nerespektoval přání politických stran, které volby chtěly o 14 dní dřív. Vláda ale respektovala přání prezidenta a jeho rozhodnutí stvrdil premiér podpisem. Podle některých komentářů se vlastně o nic nejedná: čtrnáct dní sem nebo tam, to přece nehraje roli. 

 Často se u nás mluví o politické kultuře. Obvykle se tím myslí, že by se politici neměli chovat neurvale, ukazovat si, kdo je jednička, projíždět se s lobbisty na jachtách v Itálii, neplatit sami sobě poslanecké náhrady atd. Jenže v politické teorii je zaužívaný jiný pojem kultury: jde o viry, hodnoty, normy, tužby, techniky atd., které lidé získávají sociálním učením. Jde o mimořádně důležitý pojem, protože kultura, kterou v průběhu socializace získáváme, se stává brýlemi, jimiž vidíme svět. Co je s ní v souladu, považujeme za normální.

Čtěte více ZDE »

Právě před čtyřiceti lety jsem nastoupila jako projektantka elektrotechnických zařízení pro podník, který mj. montoval chlazení pro potravinářské podniky. Mým úkolem bylo navrhovat silnoproudé rozvody pro pohony strojů, minimum zařízení pro regulaci a měření a případně také slaboproudé rozvody, jako místní rozhlas a připojení telefonu. Tehdy se používalo většinou kontaktních přístrojů, elektroniky tam bylo minimálně.

Většinou se jednalo o rekonstrukce v pivovarech, jatkách a mlékárenském průmyslu.

Jednou dokonce přišla zakázka chlazení pro strašnické krematorium – to jsem s hrůzou odmítala, ale tehdejší můj šéf to pochopil a odůvodnil, že zakázku by nebylo dobré přijmout už vzhledem k tomu, že se pohybujeme v potravinářství a toto s krematoriem není ta nejvhodnější kombinace.

Čtěte více ZDE »

Vztahy mezi policií a národnostními menšinami: australský přístup 

Nedávno uvedl zdejší televizní kanál SBS britský dokument “Tajný policista”, který svým zaměřením na rasismus policie v Manchestru poskytl divákovi ojedinělý a otřesný pohled na to, jak to mezi řadovými policisty, co se týče jejich názorů na národnostní menšiny, doopravdy chodí. Ačkoliv na povrch se každý policista zdá být ve svém jednání s příslušníky menšin velice korektní, pod povrchem je situace zcela jiná. Většina filmu byla totiž natočena skrytou kamerou, a tak tento dokument jasně ukazuje, že více než dvacetiletá snaha britských policejních vzdělavatelů v oblasti vztahů mezi policií a menšinami se bohužel nestřetla s valným úspěchem.  

Čtěte více ZDE »

V prvním díle medailonku jsem vám představil pozoruhodnou literární autorku, úspěšnou nakladatelku a letošní jubilantu, Jaroslavu Pechovou, která do podvědomí čtenářů (a posluchačů) vstoupila pohádkami pro děti, dramatickou tvorbou pro Čs. rozhlas, sérií hrníčkových kuchařek pro zasloužilé i začínající hospodyňky a dvěma tituly, pojednávajícími o životě spisovatele Oty Pavla, o kterém moudrý klaun Jan Werich prohlásil, že kdyby psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět.

Ve druhém pokračování vám představím Jaroslavu Pechovou jako básnířku lyrických tónů a nevšední harmonie.

Čtěte více ZDE »

Rovnou řekněme, že socha zmrtvýchvstalého Krista stojí od dubna 2008 po letech  v parku (na komunisty zlikvidovaném hřbitově) před hřbitovní kaplí Proměnění Páně, postavené v novobyzantském slohu na půdorysu řeckého kříže v letech 1865–1868.  V souvislosti s ní je třeba jmenovat jejího patrona hraběte Jana Karla Kolowrata Libštejnského-Krakowského (1794–1872), který je v knize Boženy Němcové Pohorská vesnice pojímán nejen jako šlechtic Březenský, ale i vzdělaný člověk. Podporoval naše umělce, např. Boženě Němcové dal 250 zlatých na její studijní cestu na Slovensko 1855, a když byl její manžel dán do výslužby, zaměstnal ho. Obrazová výzdoba kaple (v její kopuli biblické figurálními výjevy z Nového zákona, na rovných zdech čeští patroni), je dílem Josefa Vojtěcha Hellicha (1807–1880), obecně známého portrétisty Boženy Němcové. 

Z bývalého hřbitova, na němž se nepohřbívalo od roku 1905, zmizely při jeho rušení v období komunismu mnohé vzácné náhrobky. K tomu dodal rychnovský patriot Jaroslav Kos, že v 50. letech 20. století bylo navrženo památkově chránit z něj asi 110 náhrobků, kde nalezlo poslední odpočinek několik tisíc rychnovských rodáků, mezi nimi i z rodiny F. M. Pelcla, a dodal: „Jednoduchým nařízením v roce 1977 byl hřbitov i s náhrobky zlikvidován. To vše v rámci jakési akce pro zlepšení životního prostředí města!!!“ Řečeno natvrdo a pod toto vyjádření se podepisuju i já.

Čtěte více ZDE »

Přiznávám svoji někdejší podezřívavost, ba přímo nechuť k modle českého Parnasu – Máchovu Máji.

Z jedné strany byvše masírován povinností úcty k Mistrovi a jeho dílu. Povinností vyplývající ze zkamenělé výuky Jazyka českého a literatury, při mé školní docházce v době těsně po bratru Žižkovi. Jako každá jiná povinnost, byla i tato pro mladého člověka naprosto a jednoznačně nepřijatelná. Z principu opozice mládí vůči všemu zavedenému.  

Z druhé strany rozdvojen sám v sobě, rodícím se názorem na vše, co okolního. Vše kriticky hodnoceno právem mládí, právem vlastního supertápání. Máchův Máj to odnesl přímo exemplárně: námět básně že vycucaný z palce, zjevná morbidnost prostředí i osob, vybičovaný patos básně, atd. Jen cosi skrytého a znepokojivého zůstalo z jinak zcela sešrotovaného Máchy.

Čtěte více ZDE »

Vztahy mezi subjektem a objektem jsou vděčným zdrojem bádání pro filozofy, literární vědci zkoumají vztahy mezi umělcem a jeho výtvorem, snaží se objevit všechny skutečnosti, které mohou mít vliv na zrod a charakter uměleckého díla.

Nechci se šířit o tom, co už bylo vybádáno, ale připomenout jen dvě oblasti, o nichž panují trochu falešné představy.

Všeobecně se soudí, že mezi estetickými kvalitami díla a morálními kvalitami autora panuje přímá úměra. Škodolibí historici nám však neustále otvírají oči, takže si musíme přiznat, že kdyby do dějin literatury měla vejít jenom díla autorů morálně bezúhonných, nevydalo by to na víc než na útlou brožurku.

Nevím, jestli někdo bádal o tom, jaký vztah panuje mezi krásou uměleckého díla a krásou jeho původce. Z dostatečně ověřené praxe však mohu potvrdit, že ani tady většinou přímá úměra neplatí a v jednom případě dokonce platí úměra nepřímá, a to takřka bez výjimky. Jde o tvorbu ženského pohlaví, konkrétně o vztah mezi krásou autorek a krásou jejich poezie či prózy. Čím hezčí autorka, tím hůře píše – a naopak.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Není to dobrá zpráva, ale v záplavě těch ostatních a ještě horších nejspíš zapadne. Navíc, neobjevila se nyní jaksi znenadání. Je to zpráva setrvalá a je to zpráva vypovídající oklikou o stavu naší společnosti. Zpráva zní: zatímco oběti totalitního režimu (zpravidla) živoří, výkonní pomahači téhož totalitního režimu si lebedí. 

Nejnověji deník Mladá Fronta Dnes přinesl svým čtenářům nehezký pohled na to, jak se daří estébáckým “důchodcům”. V době, kdy se nejméně polovina společnosti rozčiluje na (údajně jen) “populistickou” snahu sociálních demokratů přilepšit jednorázově důchodcům nějakými dvěma tisícovkami k jejich převážně mizerné penzi, přichází (musím dodat, že nenově a opakovaně) informace o tom, že bývalí příslušníci Státní bezpečnosti si užívají nadstandardních důchodů. Platíme je – plátci daní – poměrně královsky.

Čtěte více ZDE »

Kongres stomatologů skončil. Poslední neformální večeře, která uzavírá setkání profesních kolegů, probíhala v hotelu s omezeným vstupem veřejnosti a vybaveného vším pohodlím, včetně možnosti lehkých sportovních činností. Tak se stalo, že hlavním aktérem večera se stal zcela nečekaně obyčejný pingpongový stůl.

Příbory docinkaly, odborné debaty u stolů pomalu utichaly, ke slovu se dostaly sklenky s dobrým místním vínem, a jak čas pomalu ubíhal, z přilehlé místnosti se začínalo ozývat jemné ťukání pingpongového míčku.

To jeden mladý lékař neodolal své vášni a vyzýval ke sportovnímu zápolení své kolegy. Nutno říct, že byl úspěšný. Natolik, že řada soupeřů už ztratila chuť prohrávat, pomalu odpadávali a vraceli se na svá místa. Jenomže mladý muž byl v ráži. Povzbuzen svými úspěchy chodil a přemlouval další a další  kolegy k souboji. Zvítězil už mnohokrát, ale ještě neměl dost. Chodil, lákal, vábil jako Siréna.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Anglická verze ZDE

Ilustrace pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Oheň a voda mohou způsobit největší katastrofy na naší planetě. Mezi ně patří i děsivé požáry v Austrálii ve státu Victoria. Včera tomu byl právě jeden rok, co skončily. Je strašné a nemorální, že člověka zajímají pouze katastrofy a neštěstí - jiné události, které jsou na naší Modré planetě pozitivního rázu, ho snad ani nezajímají. Snímky, které má možnost náš čtenář zhlédnout, jen dokazují, jakou Příroda dovede být mocnou čarodějkou – dalo by se to nazvat ”Z mrtvých vstání”.   

Čtěte více ZDE »

Desiluze a strach

K průzkumu veřejného mínění, který provedla STEM, zda jsou dnešní politici horší či lepší, 84% Čechů z dotázaných, si myslí, že výsady politiků a funkcionářů před 20lety byly stejné jako ty dnešní. Tehdy se ovšem na výsadách podílelo daleko větší %. Funkcionářů KSČ bylo mnoho, počínaje základními organizacemi v podnicích a v místech bydliště, přes okresy, kraje až po ústřední výbor , vládu, parlament. Navíc byly funkce spojovány s posty v hospodářských pozicích Nikdo nemohl být ředitelem podniku, když nebyl členem a funkcionářem KSČ. Řekl bych, že výsady dnešních funkcionářů poslanců, senátorů , ministrů, vysokých státních úředníků jsou větší.Protože jsme ve společnosti, která je jiná a jinde. Je svobodnější v možnosti  vyjadřovat své názory, ve zrušení hranic, pro cestování a podnikání, v podstatném zvětšení vlivu peněz při korupci a řadě dalších. O to více je opovrženíhodné, že si nezasloužené a rovnost pokřivující výsady, které jdou nad rámec ospravedlnitelných výsad, dnešní politici, poslanci, senátoři a vládní činitelé dokáží bez uzardění odhlasovat, užívat a hájit.

Čtěte více ZDE »

Není ve světě mnoho zemí a národů, které by se mohly ještě dnes pyšnit takovým bohatstvím lidového umění jako Československo a jeho národy. Nesmírné bohatství, nekonečná měnivost tvarů, tu rozjásané, jinde zase tlumené barvy, podivuhodná vyváženost a jemnost práce získaly umění českého a slovenského lidu obdiv u všech, kteří se s ním někdy setkali.  

Tento obdiv platil pak především zdobenému textilu. Zářivé kroje, které rozkvétají neděli co neděli na návsích našich dědin, vrývají se nezapomenutelně do paměti každému, kdo je jednou spatřil. Stejně působivé bývaly prosté kroje oráčů v prostých halenách a ženců v bělostných konopných a lněných vzdušných krojích, místo nichž se dnes stále více modrají pracovní kombinézy traktoristů.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Jiří Havel

Znám autory, kteří toho mnoho nenapsali a ani kvalita toho mála, co vytvořili, není valná. Přesto jsou vidět a slyšet nad jiné. Tak, jakoby náleželi k nejlepším. Dokonce někdy budí zdání, že Nobelovu cenu za literaturu zatím nedostali jen omylem. Vedle nich znám tvůrce, jejichž bilance co do počtu i kvality jejich literárního díla je úctyhodná. Přesto zůstávají nenápadní a prostí. Raději se pohybují tiše a ve stínu, stranou zájmu veřejnosti a médií. Mají pocit, že ukazovat se v centru společenského dění je nepatřičné. Za ně přece hovoří jejich dílo.

Ke druhé kategorii tvůrců bezesporu náleží spisovatelka, básnířka a nakladatelka Jaroslava Pechová. Málokdo ví, že co do nákladu a počtu vydaných (i prodaných) titulů patří k nekorunovaným královnám naší literární tvorby. S přehledem „strčí do kapsy“ autory, domnívající se, že právě jim patří pomyslná zlatá medaile, vavřínový věnec a první místo na stupínku vítězů. Jaký omyl.

Čtěte více ZDE »

Čtvrtek 1. Února 1990

Historikové jednali s A. Dubčekem o nezbytnosti restrukturalizovat historická pracoviště, legislativních úpravách s tím spojených a také o přípravách nové výuky dějepisu. Nalezli pochopení s návrhy, které mají zlepšit ochranu archivního bohatství a s myšlenkou zřídit Ústav dějin národního odboje (Památník osvobození).

Podle průzkumu je před volbami pozice Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí naprosto dominantní. Odliv členů z KSČ je několikanásobně vyšší než udávají komunisté. Mezi veřejností je velký zájem o ekonomickou reformu a očekávání hlubokých strukturálních změn. Lidé jsou převážně připraveni investovat do těchto změn, podstoupit je a podporovat.

Čtěte více ZDE »

O místech trvalého pobytu, jak známo, nerozhodují děti, ale rodiče. A tak dalším, po všech stránkách nezapomenutelným místem mého už vlastně pubertálního mládí, se stala další brána, tentokrát brána do Krkonoš – Vrchlabí. A hned na začátek musím přiznat, že o mou přízeň muselo toto město s rodným Jičínem dlouho bojovat a o maminčinu přízeň ještě déle! Za to, že si některé místo zamilujete, může nejen jeho krása a zajímavosti, ale také zejména to, co jste tam prožili a jaké lidi jste tam poznali.

Čtěte více ZDE »

Na česko-polské hranici v Orlických horách proběhne 2. zimní piknik pod názvem „Pod šťastnou sedmičkou v evropském regionu optimizmu” (w Krainie Optymizmu – jak uvádějí polští pořadatelé) na území Euroregionu Glacensis. Právě zde byl v prosinci 2007 slavnostně otevřen schengenský prostor v Královéhradeckém kraji. 

Stane se tak v sobotu 7. února 2010 od 14 hodin na počest 101. výročí vzniku prvního spolku zimních sportů v kladském hrabství, který nesl název Wintersportverein Batzdorf – Mariental pod patronací zajazdu (česky motorestu) „Gościniec“ v Niemojově (Niemojów) těsně za mostem na hraničním přechodu v Bartošovicích v Orlických horách.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Kauza tzv. prasečí chřipky zaznamenala v posledních dnech skutečně nečekaný vývoj. Nejprve rozhodl náčelník generálního štábu české armády Vlastimil Picek, že se všichni vojáci i civilní zaměstnanci armády musejí nechat povinně očkovat. Kdo by neuposlechl, neminul by ho kázeňský trest. 

Na to president Václav Klaus coby vrchní velitel ozbrojených sil označil toto nařízení za sporné a dotázal se hlavního hygienika Michaela Víta, zda je skutečně v České republice pandemie prasečí chřipky. A hlavní hygienik, místo co by jasně odpověděl presidentovi i občanům, ulehl – jakkoli to zní neuvěřitelně – s prasečí chřipkou. Nenechal se proti ní očkovat, přestože očkování vehementně propaguje a mnoha lidem i nařizuje. “Protože 95% populace má letos prasečí chřipku, jsem naprosto přesvědčen, že jsem ji dostal i já”  řekl deníku Právo a neopomněl dodat, že to týdne bude fit. Čtěte více ZDE »

Mladý člověk, který napsal několik básní, je překvapen a zaskočen tím, co se v něm probudilo, je zmítán protichůdnými pocity. Chvíli má pocit, že se vznesl na vrcholek Parnasu, chvíli se vidí na dně Tartaru. Ve zdravém organismu nakonec převládne kladné sebehodnocení a zbývá už jen jedno: aby je potvrdila nějaká autorita. Autor tedy usedne k psacímu stroji či k počítači a v záchvatu upřímnosti napíše takovýto dopis (citace naprosto přesná):

Dostala se mi náhodou do rukou sbírka Josefa Šimona Pouštní pták, která mě dočista okouzlila. Do té doby jsem poezii nečetl ani nepsal. Ale pod dojmem té knížky jsem byl týden jako v transu a napsal aspoň dvacet básní. Pokusil jsem se v nich vyjádřit všechno, čím jsem překypoval, co mnou zmítalo. Domnívám se, že se mi to na mnoha místech podařilo. Proto věřím, že aspoň některou z mých básní otisknete.

Zkusme si ten dopis větu po větě rozebrat.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Připomeňme jen namátkou: absurdní nápad na konání letních olympijských her; prazvláštně sestavovaný a bleskově, ledabyle s veřejností projednávaný územní plán; odvážné dopravní stavby, například nelogické směřování nové trasy metra, tunel Blanka, severozápadní silniční okruh kolem Prahy, skromnou síť cyklostezek pro jistotu přejmenovaných na cyklotrasy; nákup vozů Hummer bez výběrového řízení a jejich zbrklé nabídnutí na Haiti samotným primátorem; pronájem Výstaviště a dalších objektů, privatizaci vodáren a kanalizací; okázalý marketing kampaně za Prahu čistou a zelenou; zanedbávání neziskové kultury, odepsání Kaplického návrhu Národní knihovny; úvahy o účelové změně volebních obvodů, nedávné vypuzení nepohodlných členů z městské rady, utajování průběhu jejích schůzí a tak dále a tak dále.

Čtěte více ZDE »

Letošní zimu neuvěřitelná sněhová nadílka neminula ani teplé jihovýchodní pobřeží Anglie, a tak se moji synové konečně po deseti letech dočkali toho, že jim na týden zavřeli školu. Nemuseli tedy závidět svým kamarádům ze severu, kde školy bývají pravidelně zavřené každý rok kvůli sněhovým vánicím. Mé přítelkyně nevěřily, že se na Britských Ostrovech skoro všechno zastaví, doma v Čechách chodí přece děti do školy, i když napadne víc jak půl metru sněhu. Problém tkví samozřejmě v tom, že Angličani nevědí, jak si s tím vším počít. Bílý povlak nikdy déle než den nebo dva nevydrží, tím pádem v odklízení sněhu nemají žádnou praxi. 

  
Jedna výhoda teplejšího klimatu je ta, že nemusím zařizovat každý rok nové lyžařské vybavení pro své ratolesti, ale mně samotné se po lyžích začalo stýskat. Když moji kluci měli minulý rok první lekce lyžování na umělém sněhu, tak jsem se nad nimi mohla konečně  vytahovat, že mi jde něco lépe než jim. Ale říkala jsem jim, aby si z toho nic nedělali, protože i mně to trvalo dobrých deset let, než se ze mě stal lyžařský expert.

Čtěte více ZDE »

Omlouvám se panu Čapkovi, že jsem si vypůjčil název jeho divadelní hry, snad by mi to odpustil a slibuji, že nechám všechnu ostatní hmyzí čeládku na pokoji a zaměřím se pouze na okřídlený hmyz, který symbolizuje více jak cokoli jiného – australské léto – na cikády.

Spolehlivé prameny uvádějí, že z dvou tisícovek druhů tohoto hmyzu, rozšířených po světě, zhruba 220 druhů zvolilo za svůj domov právě Austrálii. Mnohý z těchto v Austálii žijících druhů dostal kromě svého latinského pojmenování i domácí jména, většinou prý přidělená před mnoha a mnoha lety dětmi, horlivými sběrateli cikád, jména potom věrně tradovaná z generace na generaci. Čtěte více ZDE »

Tak jsem se dnes, 31. ledna 2010, ze sdělovacích prostředků dozvěděl, že nejsem důležitý pro chod své vlasti, České republiky. Rozhodnutím ministryně zdravotnictví nebudu očkován spolu s dalšími více jak dvěma sty tisíci hasiči, vojáky, členy rady bezpečnosti státu a panem prezidentem proti prasečí chřipce, a pokud jí budu nakažen, v bolestech zemřu.

Chvíli mi to bylo líto. Jsem odepsaný, říkal jsem si. Ale co dělat, kde si stěžovat, jak se vloudit do seznamu lidí důležitých pro chod naší země, komu žalovat? Už jsem to chtěl zabalit a zabít se dřív, než mne skolí strašlivá prasečí pandemie, která řádí všude kolem, když tu jsem si uvědomil, jak velký objev ministryně zdravotnictví, zřejmě bezděčně, učinila: Poprvé v historii této země přesně definovala, kdo je v této republice potřebný! Vyšlo jí, že je to 200 000 vojáků a zdravotníků a členů vlády. Zbývajících 9 800 000 Čechů, Moravanů a Slezanů je v zásadě pro chod této země nepotřebných. A to je úplně nová situace! Situace, kterou jsme až doposud neznali.

Čtěte více ZDE »