CzechFolks.com PLUS

Vůbec se nedivím, že je těžké vytvořit v české literatuře veskrze sympatickou postavu, že i někdejší volání po kladném hrdinovi žalostně ztroskotalo.

Pro všelijaké padouchy a podvodníky má náš jazyk spoustu lapidárních výrazů, ale pro lidi slušné a řádné nikoli. Máme dost přídavných jmen, která vystihují dobré i špatné vlastnosti, ale u podstatných jmen, která vystihují nositele těchto vlastností přímo, jediným slovem, vítězí jednoznačně zlo nad dobrem, lež a nenávist nad pravdou a láskou.

Čtěte více ZDE »

Vysoukal jsem se dnes ráno z lože jako každý den brzy, ale díky prvnímu dni letního času vlastně o celou hodinu dříve než včera. A protože mi obvykle chvíli trvá, než po probuzení nabudu plného vědomí, zapnul jsem zatím televizi, že si poslechnu ranní zprávy.

A hned ta první mne plně a dokonale probudila: bezmála čtyři desítky mrtvých a přes šedesát raněných si 29. dubna ráno vyžádaly dva teroristické útoky na moskevské metro. Stanicí Lubjanka v centru města otřásl výbuch v 7:56 místního času, zahynulo tam podle agentury Interfax 23 lidí. Krátce po půl deváté místního času následoval další výbuch ve stanici Park Kultury s následkem 14 mrtvých.

Soudí se, že tuto hrůznou mnohanásobnou vraždu provedly dvě sebevražedné atentátnice z organizace Černé vdovy. Mimo podezření nestojí ale ani islámští radikálové. Tento zbabělý, hanebný a odsouzeníhodný čin, další v řetězci atentátů v Rusku z posledních osmi let, jen potvrzuje, že toto nebezpečí terorizmu je celosvětové. Teď to snad už pochopí i Rusové, kteří americký boj s terorizmem odsuzovali a po zářijovém útoku na Manhattanu tvrdili, že „Amerika si o to říkala“. Totéž by se dalo říct, s ohledem na známou čečenskou historii a situaci na Kavkaze i o Rusku, ale bylo by to právě tak nesprávné a cynické. 

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Jarní cukání a ožívání jde s prodlužováním dnů ruku v ruce. Letos jsem jarnímu pobláznění neušla. Kdyby šlo o to, že by se mi zapalovala lýtka, s tím bych si rady věděla. Leč se to “vrazilo” někam, kde jsem to nečekala. V hlavě se mi začaly líhnout představy o tom, jak letos tu zahrádku, která v roce loňském pro samé přestavování domečku byla zanedbána, zvelebím a zkrášlím. Vždyť je to tím pádem můj první zahradníkův rok. A doufám, že ačkoli na poli obdělávání půdy a odborné péče o rostlinstvo jsem laikem, projeví se ve mně geny zděděné po otci, který coby VŠ rostlinář měl herbář i pěstební postupy v hlavě jako v databance.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Jeden z mých “zlozvyků”, ranní káva, byl kladně vyřešen. Horší to bylo s kouřením a pivem.

“Tak v těchto neřestech tě, brácho, finančně podporovat nebudu.” Až když se vrátil druhý den Tonda ze služební cesty, byl i takovýto zdánlivě neřešitelný problém zažehnán. Zavázal jsem se, že po celou dobu pobytu budu pečovat o trávník celého pozemku, na kterém stál pronajatý domek. Tím převezmu švagrovy povinnosti na sebe a za pravidelné sekání pak obdržím peníze, o které jim majitel snižoval nájemné. Tím bylo vyřešené mé “kapesné”. Já pak k naší dohodě přidal ještě slib, že po dobu mého pobytu zpestřím jejich česko – americkou stravu občasným překvapením a uvařím pro ně kdysi oblíbená česká jídla, na která si vzpomenou.

Dana je dobrá kuchařka. Ovládá dokonale americkou kuchyni a umí  mnoho českých jídel, která se v mládí naučila od naší babičky a maminky. Když však zjistila, že vaření je mým třicetiletým koníčkem, chtěla se zdokonalit i v receptech, které perfektně ovládala, a Antonín s přibývajícími dny mého pobytu vzpomínal a vymýšlel stále nová jídla, která mu připomínala kuchyň zase jeho matky.

Čtěte více ZDE »

Před pár lety jsem se zařekl, že dokud se nezmění „reprezentační sestava“ našich politiků tím, že současná zprofanovaná garnitura bude konečně „odvolena“, už nikdy nebudu jako amatér fušovat do řemesla politologům. Dění na naší politické scéně v posledních dnech mne však opět donutilo, mé rozhodnutí změnit. Jsem o dost starší než naprostá většina našich „vyvolených“, a protože vím, že můj hlas jedince má ve volbách váhu pouhé jedné asi pětimiliontiny, – tedy pokud nás vůbec tolik k volbách přijde – opět se „vracím do ringu“ a píšu tento předvolební elaborát, který bude plný uvozovek a snad i vykřičníků, za což se samozřejmě omlouvám.

Sice se říká, že se stářím přichází moudrost, a vím, že bohužel někdy přichází stáří samo, ale možná dosti sebevědomě si myslím, že to není můj případ! Nad tím, co se teď u nás děje, jen nevěřícně krotím hlavou, a tak ještě než si ukroutím svůj starý krk, musím se ozvat. Nadpis tohoto krátkého elaborátu vysvětlím za chvíli a na začátek zatím prozradím, že nebudu uvádět žádná jména, protože se domnívám, že je to zbytečné. Ten, kdo se ani po dvaceti letech nenechal odradit a „výkony“ naší politické „elity“ stále ještě alespoň trochu sleduje, musí už „své Papemheimské“ dobře znát!

Čtěte více ZDE »

Na kurzu psychologického poradenství jsme narazili na slovo empatie. Jeden Ital a já jsme jediní cizinci v naší skupině a při pokusu o definici tohoto výrazu bylo zajímavé, že jsme oba dva vyřkli, že ani nevíme, jak se to řekne v našem mateřském jazyce.

 
Vskutku jsem o empatii donedávna neměla moc ponětí. Znamená to být schopen vlézt do bot druhého, aniž bychom si je obuli. Lépe řečeno, snažíme se pochopit, co motivovalo určitého člověka k jeho činům. Rozhodně nesouhlasím s proviněním vězňů, ale ve stejnou dobu jsou to zkušenosti z dětství a to především vyrůstání v nestabilních rodinách, které často přispívají k tomu, že lidi skončí ve vězení.

Čtěte více ZDE »

Miroslav Horníček – herec, spisovatel, dramatik, režisér a výtvarník

Mám rád ženy drobných postav.
Malá žena nás činí většími o to,
oč je sama menší.
Ale nejde tady jen o měřítka fyzická.
Malá žena z nás činí rytíře,
což je pocit sice původu feudálního,
ale únosný i pro muže pokrokové.
 /Miroslav Horníček/

Přesně si nepamatuji, kdy jsem byl Miroslavu Horníčkovi představen. Vím, že to bylo v Kytlici, kde měl chalupu. Představování se, jak by se mohlo zdát, nekonalo na Horníčkově chalupě, ale na chalupě u mé tety Milušky (maminčiny sestřenice) v téže obci. Horníčkovic a Víškovic chalupy totiž spolu (skoro) sousedily.

  Čtěte více ZDE »

Bývalým polským režimem utajovaná hrdinka z válečné doby není v současném Česku téměř známa

Paní Irena Sendler pomohla za druhé světové války k úniku před smrtí dvěma a půl tisícům židovských dětí z varšavského ghetta. Její příběh by proto měli znát všichni, kdo nyní popírají existenci holocaustu. Paní Ireně patří svým způsobem světové prvenství, dohromady totiž zachránila více životů než světově proslulí zachránci – Oskar Schindler a Nicolas Winton.  

 
Nejde o aritmetické poměřování čísel, nevyčíslitelnou hodnotu má totiž jeden každý zachráněný život. I tak však dodejme: německý obchodník Schindler přispěl k záchraně asi tisíce židovských občanů a britský bankovník úředník Winton odvezl vlakem z Československa 669 židovských dětí.

Čtěte více ZDE »

Je to cesta, kterou se vydává hodně lidí. Drtivá většina. Můžeme ji ale nazvat tou správnou? Toť otázka… Nicméně se určitě nezmýlíme, když ji označíme za tu snazší. Tu o dost jednodušší. Stačí jít s davem jako jeden z mnoha a nevystrkovat příliš hlavu. Nebo radši vůbec. Hezky v klidu, potichu. Zbytečně na sebe neupozorňovat a pomalu proplouvat životem. Vždy počkat, až někdo jiný udělá první krok. Nehrnout se dopředu, neriskovat. Stát stranou a teprve v příhodný okamžik – nastane-li – se zapojit. Když ne, honem pryč.

Pravda, najdeme v tom spoustu výhod. Když se na to podíváme pragmaticky, proč se někam cpát jako první a zbytečně se spálit, když tuhle nemilou zkušenost můžeme přenechat někomu jinému? Proč vynakládat spoustu energie na něco, u čeho stačí jen pár minut práce a tradá, úkol je splněný? Nijak oslnivě, jenže kdo se na to ptá? Zítra si už na rozdíl beztak nikdo nevzpomene, kromě toho ani nikoho nezajímá a nezajímal. Hotovo, stačí.

Čtěte více ZDE »

Jsem již delší dobu znechucena veškerým politickým děním v České republice a stavem společnosti tamtéž (ale nejen tam). Jsem nesmírně otrávena, ba i šokována neomaleným a drzým počínáním politických špiček. Avšak fraška odehrávající se v poslední době mi takříkajíc pohnula žlučí. Nejvíce mne však po „vyšachování“ pana Topolánka, ať již je, jaký je, uzemnil nadutý mocipán Paroubek, kterak se pasoval takřka do role učitele národů, aby udělil lekci nastoupivšímu panu Nečasovi, jak má postupovat v náležitém a páně Paroubkovi milém politickém počínání. Horlivě mu nadiktoval, s kým kamarádit ano, s kým ne. Nikterak jej nezajímá, že věcí je to jen a jen Nečasovou a „ódeesáckou“ a že jemu nikterak nepřísluší svůj oranžový čumáček do záležitostí jejich strkat.

Velmi se pozastavuji nad tím, kde vzal pan Paroubek oprávnění cokoli komukoli radit, natožpak diktovat. Nač je tato osoba pyšná, kterými kompetencemi vládne? Vždyť její hrdopyšnost a naprostá odtažitost od života v „prostonárodním terénu“ ji činí „tuctovkou“ mezi našimi politiky. Jeden jako druhý. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Minulý týden proběhla australskými masovými sdělovacími prostředky zpráva, že šéf policie státu Victoria byl zadržen na letišti v Canbeře a vyšetřován Australskou Federální Policií, když mu letištní security v příručním zavazadle našla plný zásobník jeho osobní zbraně. Semiautomatickou pistoli měl však šéf v kufru, který cestoval odděleně v trupu letounu.

 
To, že vrchní komisař Victoria Police, Simon Overland na skutečnost, že má při sobě ostré patrony letištní security personál neupozornil, je velmi závažný kriminální čin, který se obyčejně stíhá těžkou pokutou nebo vězením. Tomu však vrchní komisař Overland díky své pozici unikl. Jeho neprozřetelnost byla všeobecně odsouzena jak státní a federální vládou, tak leteckou společností Qantas. Samozřejmě, že prohřešek nemohl projít zcela bez potrestání. Vláda státu Victoria proto nařídila, aby byla komisaři Overlandovi policejním antikorupčním oddělením udělena přísná důtka.

Čtěte více ZDE »

„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…”

(Poslední slova Milady Horákové před popravou)

 
Už za několik týdnů bude tomu rovných 60 let, kdy byla dne 27.6.1950 zrůdně popravena jedna z největších obětí komunismu Milada Horáková a o dva roky později proběhlo největší a nejsledovanější soudní „divadlo“ s „protistátním spikleneckým centrem“ složeném ze čtrnácti předních komunistických vůdců. Celý monstrproces začal 20. listopadu 1952 a rozsudek byl vynesen 27. listopadu téhož roku. Jedenáct obviněných bylo 3. prosince 1952 popraveno pověšením, zbývající tři dostali doživotní trest.

Čtěte více ZDE »

Kde se vzalo, tu se vzalo, přišlo Jaro, o kterém je ve zvyku mluvit jako o nejkrásnějším ročním období. Soustřeďme se, všimněme si toho! Dnes se to zlomí. Ještě nevím jak, ale něco se musí stát. Jaro je totiž odpradávna symbolem probouzení se přírody k životu, což každý respektuje i navzdory tomu, že už dva či tři roky se žádný zimní útlum nekonal. Procitnuvší příroda inspiruje k probuzení i zahrádkáře, domovníky i hospodyňky, kteří příchod jara chápou jako pokyn k menšímu, ale častěji k většímu úklidu. Dalo by se říct, že jaro je bezkonkurenčně pozitivní roční období. Nebýt toho, že existuje i jedna stinná

stránka tohoto opěvovaného ročního období, a to je jarní únava.

Je prý vyvolána zimním vitamínovým deficitem a podobnými pochody v našem nitru, které tady jsou však proto, abychom je překonávali. Proti únavě se totiž bojovat dá. Vícero způsoby. Asi nejhorší případ jsou všelijací tabletkáři. Bez rozdílu věku, pohlaví a sociálního zařazení. Čtěte více ZDE »

V Amerike oznamujú koniec krízy, hoci Obamova administratíva pripravuje nový ozdravný balíček vo výške 790 miliárd dolárov. Zatiaľ z Európy prichádzajú trošku iné správy. Nemci vidia koniec krízy v horizonte rokov 2015 až 2017, Francúzi sú optimistickejší, keď spomínajú roky 2014 a 2015. Podľa všetkého budú mať pravdu tí prognostici, ktorí hovoria, že vývoj krízy má tvar krokodíla. Teda prudký pád zhora dolu a potom malé nárasty a ďalšie pády sa budú striedať v rýchlom slede za sebou ako krokodílie zuby. Tri – štyri mesiace rast, potom dva či tri i viac mesiacov pád. Celý svet hľadá toho, kto im hodí záchranné lano. Hľadajú sa investori a zdroje.

Čtěte více ZDE »

Na vesnicích pod Orlickými horami i v samotném Rychnově nad Kněžnou byla v neděli 21. března 2010 dopoledne  dívčí koleda.

 
Dívčí  koleda se tu  držela a  tradičně drží vždy 14  dní před Nedělí velikonoční. Pro náhodné návštěvníky je překvapení, když vidí chodit po koledě vyšňořené malé holčičky i větší děvčata s pomlázkami a ženy pak  třeba s vařečkami, to vše samozřejmě ozdobené pentlemi. Při holčenčí koledě, jak se na Rychnovsku říká, je  to stejné jako při té klučenčí na Pondělí velikonoční  - kolednice dostávají vajíčka  či nějaké sladkosti. Tradice velikonočního a předvelikonočního koledování je v tomto regionu mimořádně silná. Pokud jde o samotný Rychnov nad Kněžnou, ten míval – kromě dívčí koledy – až do konce první  republiky i další specialitu – valbiska nebo taky balviska. Bývala to zábava soukenické mládeže o Hodu božím velikonočním a Pondělí velikonočním a takových valbisek bývalo ve městě až pět. Jeho majitel je nechal zhotovit ze dvou 10 až 14metrových “hrází” (klád),  podbít prkénky a vnitřek vyplnit cihlářskou hlínou. To se  pak uhladilo a vysypalo popelem ze dřeva. Vznikl tak jakýsi žlab, na jedné straně o výšce 1,3 metru, dole zakončený jílovištěm, a nahoře musel být můstek neboli štábec. Vajíčka se koulela, a komu dál, ten vyhrával. Hrávalo se do noci. Tento zvyk – na rozdíl od dívčí koledy – se však už nezachoval.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Občas mi napíše neodbytný autor z kategorie těch, kteří jsou přesvědčeni, že úspěch v literatuře záleží hlavně na znalosti nejrůznějších triků, fines, fíglů… a očekávají, že jim je prozradím. Říkám jim souhrnným jménem Bedřiši.

Nedávno se mi jeden z nich svěřil, že by rád psal něco náročnějšího než povídky, něco, v čem by bylo více filozofie, čím by získal vyšší prestiž. Třeba takovou esej! A chtěl vědět, v čem je její vtip. Odpověděl jsem mu takto:

Milý Bedřichu,

vidím, že jsi správně zachytil trend západního světa, kde se cvičí literární sloh zejména na esejích. Tato tendence proniká i k nám, proto považuji za vhodné udělit ti pár rad, jak na tento úkol vyzrát.

Čtěte více ZDE »

Co člověk, to zajímavý příběh, leckdy poutavý námět na knihu. Tak tomu je i v případě Jana Kůrky, který naší redakci zaslal, když jsme začali otiskovat na pokračování jeho vyprávění „Na kafíčku v Americe“, své vzpomínky, co všechno prožil za posledních 12 let, když se vrátil ze svého „studijního“ pobytu v Americe. Už samotný název jeho seriálu vypovídá o tom, že se jednalo o kratší návštěvu, při které náš autor stačil zaznamenat mnoho zajímavých postřehů a nabídnout je, ne méně zajímavým způsobem, svým čtenářům. A proto jsme se rozhodli pana Kůrku představit touto jeho zpovědí, co ho očekávalo po návratu z USA, a tak ještě více přiblížit osud člověka, který dokázal napsat tak zajímavou a poutavou knížku. 

Redakce

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

 
Podíváme-li se na dnešní Evropskou unii, můžeme snadno podlehnout dojmu, že prodělává nějakou hlubší krizi. Ve skutečnosti se stále nic vážného neděje. Schopnost tvrdého jádra Unie, původních zakladatelských zemí, dohodnout se, je totiž nezměrná. Vyplývá ze staletých historických tradic, plných bojů a konfliktů, které nakonec vyústily po druhé světové válce ve vznik Evropských společenství a posléze Evropské unie. 

A toto společenství je pro zakladatelské země natolik zásadní hodnotou, že se jí nevzdají, i kdyby to prorokovaly tisíce českých nebo jiných prezidentů. Čtěte více ZDE »

Pak jsem na té procházce od lucerny k lucerně,

od rohu k rohu, od stromu ke stromu

a od patníku a kandelábru k dalšímu patníku

a kandelábru dumal o tom, v čem je ten zakopaný pes,

že pouhým instinktem obdařený čokl se chová rozuměji

než rozumem obdařený člověk.    
/Vlastimil Brodský: Drby a dr(o)bečky /

Čtěte více ZDE »

Národ, který se nepoučí z vlastní historie,
je odsouzen, aby si ji zopakoval!

Bez povšimnutí mi nemohl zůstat připravovaný poutavý rukopis knihy Anny Votické, která žije  v Montrealu v Kanadě a má 97 let. Rodina paní Votické pocházela z české židovské rodiny z Brandýsa nad Labem a v roce 1918 se odstěhovali do Prahy. Její otec byl velký vlastenec a uctíval T. G. Masaryka. Také v tomto duchu vychovával i Anniny sourozence Vildu, Ernu a Lízu. Učil je, že v první řadě jsou Češi a teprve potom přišla na řadu židovská víra. Paní Anna do dnešních dnů ráda vzpomíná, jak po smrti císaře Františka Josefa, asi v roce 1917, kdy byla ještě malá dívenka, projížděl jejím rodným městem nový mocnář Karel. Její otec měl na náměstí obchod s pánským oblečením, a aby všichni lépe viděli na projíždějící průvod, postavil na chodníku před krámem malé podium, na kterém celá rodina stála. Paní Anna si dodnes pamatuje, jak novému mocnáři vlaječkou mávala. 

Čtěte více ZDE »

Je to už několik dní, co nedokážu nic dělat. Co dní, týdnů! Má nemohoucnost ale nemá tělesné příčiny – nezlomil jsem si nohu, ruku nebo něco jiného (i když šikovný jsem na to dost). Kdepak, důvod toho všeho se nachází v hlavě, či snad ještě lépe – uhnízdil se přímo v srdci. Ano, uhodil do mě blesk. Zčistajasna, z nebe bez mráčku. Ale s jakou silou! Od té doby nejsem schopen takřka ničeho. Změnil jsem se v bludného Holanďana. Chodím z místa na místo a nikde nenacházím klid. Pořád ji vidím před očima, slyším v uších její hlas… v jednom kuse se mi vkrádá do myšlenek. Ano, to Ona za vše může.

Nezáleží na tom, co dělám, s kým a kde jsem – všude mě doprovází i ona. Když se učím a čtu knížky. Když jedu vlakem domů a slyším monotónní hudbu pražců, když s nepřítomným pohledem zírám do tmy venku. Když se chystám spát, uléhám do postele s jejím obrazem před očima a usínám s jejím jménem na rtech. Je dokonalá! Z knih se stávají pouhé hromady bílých papírů. Nastupuju do špatných vlaků a autobusů, zapomínám vystupovat. V noci nespím. I teď, když se snažím psát, prsty se mi divně chvějí a nechtějí poslouchat. Myšlenky se mi těžko sumírují. Patří jí, jenom jí, stejně jako tyto řádky. Nehněvejte se proto na mě, prosím.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

akademický sochař, malíř, tvůrce mnoha plastik, sakrální a hipický sochař

Velmi pracovitý, tvořivý, iniciativní a vyhledávaný úspěšný umělec, akademický sochař Petr Novák pochází ze známé jaroměřské umělecké rodiny. Jeho otec Václav Novák je úspěšný výtvarný fotograf a publicista a jeho matka Libuše Nováková, rozená Čertnerová, je vyhledávaná koncertní pěvkyně-sopranistka.

Petr Novák vystudoval čtyřletou Střední průmyslovou školu kamenickou v Hořicích v Podkrkonoší (1972 – 1976, u prof. J. Kolomazníka) a šestiletou Akademii výtvarných umění v Praze (1978 – 1984, v ateliéru prof. Stanislava Hanzíka a prof. Miloše Axmana). Před tím podnikl s přítelem čtrnáctidenní cestu do Říma a Florencie a navštívil významného italského sochaře Giacoma Manzú v Ardey, kde je velká sbírka jeho soch, kterou věnoval státu.

Petr Novák je milovníkem Itálie a obdivovatelem italské renesance i moderního umění. Studoval italštinu a italské umění v italském kulturním středisku v Praze.

Čtěte více ZDE »

V padesátých letech se rozmohli zejména v panelové zástavbě drobní mravenci, kterým podle odborného označení říkali faraoni. Lezli v bytovém jádru, ve spižírnách v potravinách, občas i v bytech ve velkém množství. Hodně se o nich psalo, hlavně, jak tyto nevítané hosty odstranit.

  
Také můj kolega Pepíček si stěžoval, jak mnoho faraonů má v bytě. A tak se najednou na jeho stole ozval telefon. Příjemný hlas mladé ženy se představil jako sekretářka hlavního hygienika hl.m. Prahy. Zjistili, že právě on a několik dalších občanů, kteří s nimi již spolupracují, mají v bytech mnoho faraonů. Je podezření, že roznášejí infekci, která by mohla být nebezpečná i pro lidi. Proto žádají Pepíčka o účast na výzkumném úkolu, který je dobře placen. Právě včera jedna spolupracovnice si odnesla v hotovosti  8 000,- Kč.

Čtěte více ZDE »

Každé dítě potřebuje dostatek pozornosti a lásky. Když ji dětem v rozumné míře dáme, je to nejen největší vklad do budoucnosti jejich, ale potažmo nás všech. Protože čím více milovaných dětí v této společnosti vyroste, tím více vyrovnaných a spokojených lidí tu jednou bude žít. To platí i naopak. Ne náhodou mají zloději, vrahové a násilníci pohnuté dětství. Ne náhodou začínají psychologové své první sezení s klientem otřepanou otázkou: „Jaké bylo vaše dětství?“ V dětství to celé začíná, odtud se to všechno odvíjí. Skrývají se tu počátky našich pochybností o sobě, naší nedůvěry v druhé, ale i naší ohleduplnosti či soucitu. Dětství je jádrem celé té buňky, kterou nazýváme naším životem.

Čtěte více ZDE »

Že se seznámím s Amerikou ještě před odletem na pražském ruzuňském letišti, mě v mých představách a nezodpovězených otázkách vůbec nenapadlo.

„Pane Kůrko, vystupte si prosím z řady.“ Příjemným hlasem mě oslovila pracovnice letištní správy, která prováděla kontrolu vstupního víza ještě před odbavením zavazadel. S mým pasem pak odešla k odbavovacímu pultu, pravděpodobně za svým nadřízeným. A mezitím, co si v něm pomalu listovali, mě zatím polil studený pot. Uniformovaný muž, který ke mně posléze přistoupil, vyčetl z mého pohledu vyděšený výraz a snažil se mi příjemným vystupováním ulehčit přijmutí nepříjemné zprávy.

Čtěte více ZDE »