CzechFolks.com PLUS

* Váš nový román vyšel začátkem tohoto roku a čerpá náměty z vesnického prostředí. Co vás na něm fascinuje?

- Sám jsem vyrůstal na vesnici. Důvěrně toto prostředí znám. Nenarodil jsem se sice v Krásnej nad Hornádom, ale přesto má pro mě tato východoslovenská dědina kouzlo rodiště. Vracím se do ní jen náhodně, jednou za deset let, ale tak, jako bych šel domů. Nemám tam žádné příbuzné, přesto mne lidé na ulici poznávají. Je to zvláštní pocit. Slovensko má největší počet venkovského obyvatelstva v Evropské unii. Celý náš stát je jinde jedno velké město. Vesnici máme tedy v sobě, i když žijeme ve městech. Venkov má v sobě kouzlo čistoty, prostoty a vzácných lidských vlastností, které ve městech nejsou tak výrazné.

* Jenže Oskar jde do nebe vyznívá dost kriticky, když uvážím, že píšete o vrahovi a jeho zločinu.

- Nekritizuji však vesnici. Ale škaredý způsob života, který je nám vlastní. Alkohol nahrazuje kulturu. Prostě samotná existence láhve je kulturou, je důvodem k odpočinku a společenskému vyžití. A to je nenormální. Pod vlivem alkoholu není možné, aby se vytvářely zdravé mezilidské vztahy. Není se co divit, že se tak samy produkují tragedie, jako je ta, o které píši. O vrahovi, který zabil, protože musel a navzdory tomu by byl raději on sám tím zabitým. Celý život si to nedokáže odpustit a žije peklo už na zemi.

* Váš vrah však od první strany kráčí do nebe, jak je to možné?

- Světové dějiny jsou plné příběhů lidí, kteří byli vrahy a skončili jako světci. Můj příběh vypráví o obyčejném člověku, kterého ohýbaly vlastní osudové chvíle, ale i společnost, ve které se nacházel. Tak, jak se to děje u každého jednotlivce. Lidé si často myslí, že světci vlastně ani nebyli pořádně lidmi, jsou opředeni v tom nejlepším případě bájnými vlastnostmi, v tom horším se jim lidé z nevědomosti posmívají. A přitom světci mohou žít i mezi námi a my o tom nemusíme vůbec vědět.

* Odborná kritika už stihla váš nový román přirovnat k dílu Dostojevského  (Literárny týždenník, Slovenské národné noviny). Co to pro vás znamená?

- Určitě mne to těší, ale není to pro mne novinka. Už předcházející román Nejvyšší a nejnižší, který se učí na Petrohradské univerzitě v Rusku, ale i na Karlově univerzitě v Praze, byl porovnávaný s dílem Dostojevského. Považuji to za poctu, i když to nedělám schválně. Je pravdou, že dílo Dostojevského jsem četl od dětství, už v šesté třídě na základní škole jsem měl většinu jeho románů za sebou a začínal jsem s Tolstým. Větší radost však mám, když mi některý čtenář řekne, že mu moje kniha pomohla vyrovnat se s vlastními ranami osudu, jak mu pomohla žít. Taková tvorba má smysl. Tvořit pro slávu je nesmysl.

* Může dítě v šesté třídě pochopit díla Dostojevského?

- To je dobrá otázka. Dostojevský však nebyl mým prvním autorem. Začínal jsem v třetí třídě po indiánkách, detektivkách a pohádkách, které mě už nebavily, ve věku osmi let Leonidem Andrejevem a Daltonem Trumbou. Ti mne připravili na čtení Dostojevského. Netvrdím, že jsem všemu rozuměl. Jedno však vím jistě, utrpení krade dětem dětství. Bohužel, byl jsem s utrpením ve vlastním osudu konfrontovaný odmalička. Neměl jsem pocit, že čtu literaturu nepatřičnou mému věku.

* Píšete o osudu 91letého člověka na pokraji smrti, sám však máte pouze 44 roků, není v tom rozpor?

- Ani ne. Jednadevadesátiletý muž může mít duši osmnáctiletého. To je to tajemství, že duše člověka nestárne, mění se jen naše tělo. A potom, od velmi útlého věku jsem byl konfrontovaný se smrtí. Měl jsem to štěstí – případně neštěstí – vidět ji zblízka. Od čtrnácti let jsem byl členem armády ještě přes studium na vojenském gymnáziu a potom později na vysoké vojenské letecké škole v Košicích, kde jsem studoval obor pilot – nadzvuk. Náš jediný kosmonaut Ivan Bella je můj spolužák. Takže jsem byl svědkem mnoha dramatických situací i lidských tragédií. Ve věku sedmnácti let jsem měl za sebou maturitu a nastoupil jsem studium vojenského nadzvukového pilota. V osmnácti letech jsem měl těžkou havárii a byl vyřazen z výcviku jako vojenský invalida. Do dvacítky jsem se oženil a umíral mi právě narozený syn.

Stanislav Háber (vpravo) na literární besedě v Kutné Hoře s Jiřím Bruthansem z českého poetického Vzdorospolku.

 
* Motivovala vás tedy ztráta dítěte?

- Syn tuto dramatickou situaci přežil, přestože nám lékaři řekli, abychom se s ním už rozloučili, že oni nic nezmohou. A tehdy, za socializmu, kdy se nesmělo chodit do kostela, jsem tam šel. V chrámu sv. Alžběty v Košicích mne zasáhlo krásné světlo z oltářního kříže a já jsem v té chvíli věděl, že náš syn bude žít! Dali nám ho domů s těžkým zdravotním postižením. Čtrnáct let jsme s ním každý den rehabilitovali. Musel jsem si mu kleknout ma to malé tělíčko a bolestí způsobenou na zádečkách u něho reflexně vyvolávat a vytvářet nové nervové spoje. Měl úplnou levostrannou obrnu těla. A i tak jsem ho naučil všechno, co zdravé děti. Roky jsem ho učil jezdit na kole. Držel jsem mu nožky na pedálech, manželka v okně plakala a křičela na mě, ať toho nechám, že se to stejně nenaučí. Ale dokázali jsme to. Všechno se naučil. I plavat, i hrát tenis či ping-pong. Je naším zázrakem vymodleným od Boha.

* Doposud jste vydal tři romány, připravujete i něco dalšího?

- Celkem mi vyšlo patnáct knih, bohužel, romány opravdu jen tři, i když jsem jich napsal mnohem víc.

* Můžete prozradit, o čem jsou vaše další romány, které ještě nevyšly a proč tomu tak je?

- Na vině není nedostatek finančních prostředků. Na rukopis románu Hrom jsem získal stipendium Slovenského literárního fondu už před čtyřmi roky, ale kdy vyjde, nikdo ani netuší. Za rukopis románu Měkké „F“ jsem získal v minulém roce hlavní cenu českého literárního festivalu Literární vysočina Quo vadis v konkurenci více než sta spisovatelů z Čech a Slovenska. Předseda poroty Petr Musílek ve zdůvodnění řekl, že je to literatura, která není jen dědictvím Slovenska či Česka, ale že jde o evropské literární dědictví. Patřím však k malému národu, jehož díla v mateřském jazyku nejsou tak překládána, jako jiných kultur. Kdy vyjde Měkké „F“? Netuším. Je to vlastně dílo inspirované úžasnou knihou Zlatá růže od Paustovského. Doufám, že se jednou jejího vydání dočkám.

Pak mám v zásuvce román Kristus, který je ověnčený jednou celoslovenskou literární cenou ještě z roku 2004 a doporučovaly ho vydat mnohé církevní autority. Také však čeká na své zveřejnění…

* Každý rok vám v posledním období vycházejí sbírky poezie, jak je to možné?

- Básničky získávají každý rok několik cen nejen doma, ale i v Česku, kde jsem se dověděl, že v minulém roce jedna z nich se objevila dokonce na svatebních oznámeních, což je podle mě větší úspěch než vítězství v soutěžích. Proto jsem vázaný básničkami shánět na jejich vydání inzerenty, protože pak se mi hromadí v zásuvkách mého pracovního stolu. Prózu nepíši každý den, ale poezii téměř vždy. A potom, sbírka poezie není tak finančně náročná na vydání jako prozaický útvar.

   
Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***

SLOVENSKÁ VERZE

Stanislav Háber – Václav R. Židek: O novej knihe Stanislava Hábera – „Oskár ide do neba“

 
* Váš nový román vyšiel začiatkom tohto roka a čerpá námety z dedinského prostredia. Čo vás na ňom fascinuje?

- Sám som vyrastal na dedine. Dôverne toto prostredie poznám. Nenarodil som sa síce v Krásnej nad Hornádom, ale aj tak má pre mňa táto východoslovenská dedina čaro rodiska. Vraciam sa do nej len náhodne, raz za desať rokov, aj tak akoby som šiel domov. Nemám tam žiadnych príbuzných a aj tak ma na ulici ľudia spoznávajú. Je to zvláštny pocit. Slovensko má najväčší počet vidieckeho obyvateľstva v Európskej únii. Celá naša krajina je inde jedno veľké mesto. Dedinu máme teda v sebe, aj keď bývame v mestách. Vidiek má v sebe čaro čistoty, prostoty a vzácnych ľudských vlastností, ktoré v mestách nie sú také výrazné.

* Lenže Oskár ide do neba vyznieva dosť kriticky, ak vezmem do úvahy, že píšete o vrahovi a jeho zločine.

- Nekritizujem však dedinu. Ale škaredý spôsob života, aký je nám vlastný. Alkohol nahrádza kultúru. Jednoducho samotná existencia fľaše je kultúrou, je dôvodom na oddych a spoločenské vyžitie. A to je nenormálne. Pod vplyvom alkoholu nie je možné, aby sa vytvárali zdravé medziľudské vzťahy. Nečudo, že sa tak samé produkujú tragédie, ako tá, o ktorej píšem. O vrahovi, ktorý zabil, lebo musel a napriek tomu by bol radšej on sám tým zabitým. Celý život si to nevie odpustiť a žije peklo už na zemi.

* Váš vrah však od prvej strany kráča do neba, ako je to možné?

- Svetové dejiny sú plné príbehov ľudí, ktorí boli vrahmi a skončili ako svätci. Môj príbeh hovorí o obyčajnom človeku, ktorého ohýbali vlastné osudové chvíle, ale aj spoločnosť, v akej sa nachádzal. Tak ako sa to deje u každého jednotlivca. Ľudia si často myslia, že svätci vlastne ani neboli poriadne ľudia, sú opradení v tom lepšom prípade bájnymi vlastnosťami, v tom horšom sa im ľudia z nevedomosti posmievajú. A pritom svätci môžu žiť aj medzi nami a my o tom vôbec nemusíme vedieť.

* Odborná kritika už stihla váš nový román prirovnať k dielu Dostojevského (Literárny týždenník, Slovenské národné noviny). Čo to pre vás znamená?

- Určite ma to teší, ale nie je to pre mňa novinka. Už predchádzajúci román Najvyšší a najnižší, ktorý sa učí na Petrohradskej univerzite v Rusku, ale aj na Karlovej univerzite v Prahe, bol porovnávaný s Dostojevského dielom. Považujem to však za poctu, i keď to nerobím náročky. Je pravdou, že Dostojevského dielo som čítal od mala, už v šiestej trriede na základnej škole som mal väčšinu jeho románov za sebou a začínal som s Tolstým. Väčšiu radosť však mám, ak mi nejaký čitateľ povie, že mu moja kniha pomohla vyrovnať sa s vlastnými ranami osudu, ak mu pomohla žiť. Taká tvorba má zmysel. Tvoriť pre slávu je nezmysel.

* Môže dieťa v šiestej triede pochopiť Dostojevského diela?

- To je dobrá otázka. Dostojevský však nebol mojím prvým autorom. Začínal som v tretej triede po indiánkach, detektívkach a rozprávkach, ktoré ma už nebavili, vo veku ôsmich rokov Leonidom Andrejevom a Daltonom Trumbom. Tí ma pripravili na čítanie Dostojevského. Netvrdím, že som všetkému rozumel. Jedno však viem iste, utrpenie kradne deťom detstvo. Žiaľ, bol som s utrpením vo vlastnom osude konfrontovaný od malička. Nemal som pocit, že čítam nepatričnú literatúru môjmu veku.

* Píšete o osude 91 – ročného človeka na pokraji smrti, sám však máte len 44 rokov, nie je v tom rozpor?

- Ani nie. 91 – ročný muž môže mať dušu 18 – ročného. To je to tajomstvo, že duša človeka nestárne, mení sa len naše telo. A potom, od veľmi útleho veku som bol konfrontovaný so smrťou. Mal som to šťastie – prípadne nešťastie, vidieť ju zblízka. Od 14 -tich rokov som bol členom armády ešte cez štúdium na vojenskom gymnáziu a potom neskôr na vysokej vojenskej leteckej škole v Košiciach, kde som študoval odbor pilot – nadzvuk. Náš jediný kozmonaut Ivan Bella je môj spolužiak. Takže bol som svedkom mnohých dramatických situácií, i ľudských tragédií. Vo veku 17 – tich rokov som mal za sebou maturitu a nastúpil som štúdium vojenského nadzvukového pilota. V osemnástich rokoch som mal ťažkú autohaváriu a bol som vyradený z výcviku ako vojenský invalid. Do dvadsiatky som sa oženil a zomieral mi čerstvo narodený syn.

Stanislav Háber (vpravo) na literárnej besede v Kutnej Hore s Jiřím Bruthansom z českého poetického Vzdorospolku.

* Motivovala vás teda strata dieťaťa?

- Syn túto dramatickú situáciu prežil, hoci nám lekári vraveli, aby sme sa s ním už rozlúčili, že oni nič nezmôžu. A vtedy za socializmu, kedy sa nesmelo chodiť do kostola, som tam šiel. V chráme sv. Alžbety v Košiciach ma zasiahlo krásne svetlo z oltárneho kríža a ja som v tej chvíli vedel, že náš syn bude žiť! Dali nám ho z nemocnice domov s ťažkým zdravotným postihom. Štrnásť rokov sme s ním každý deň rehabilitovali. Musel som si mu kľaknúť na to malé telíčko a bolesťou spôsobenou na chrbátiku u neho reflexne vyvolávať a vytvárať nové nervové spojenia. Mal úplnú ľavostrannú obrnu tela. A aj tak som ho naučil všetko to, čo zdravé deti. Roky som ho učil bicyklovať. Držal som mu nôžky na pedáloch, manželka na okne plakala a kričala na mňa, nech to nechám tak, že nebude vedieť bicyklovať. Ale dokázali sme to. Všetko sa naučil. Aj plávať, aj hrať tenis, či ping – pong. Je naším zázrakom vymodleným od Boha.

* Doteraz ste vydali tri romány, pripravujete aj niečo ďalšie?

- Celkovo mi vyšlo 15 kníh, žiaľ, romány naozaj len tri, hoci napísal som ich oveľa viac.

* Môžete prezradiť, o čom sú ďalšie vaše romány, ktoré ešte nevyšli a prečo je tomu tak?

- Na vine je nedostatok finančných prostriedkov. Na rukopis románu Hrom som získal štipendium Slovenského literárneho fondu už pred štyrmi rokmi, ale kedy vyjde, nik ani len netuší. Za rukopis románu Mäkké “F” som získal v minulom roku hlavnú cenu českého literárneho festivalu Literární vysočina Quo vadis v konkurencii vyše sto spisovateľov z Čiech a Slovenska. Predseda poroty Petr Musílek v zdôvodnení povedal, že je to literatúra, ktorá nie je len dedičstvom Slovenska, či Česka, ale že ide o európske literárne dedičstvo. Patrím však k malému národu, ktorého diela v materinskom jazyku nie sú tak prekladané, ako iných kultúr. Kedy vyjde Mäkké “F”? Netuším. Je to vlastne dielo inšpirované úžasnou knihou Zlatá ruža od Paustovského. Dúfam, že sa raz jej vydania dočkám. Potom mám v zásuvke román Kristus, ktorý je ovenčený jednou celoslovenskou literárnou cenou ešte z roku 2004 a odporúčali ho vydať viaceré cirkevné autority. Tiež však čaká na svoje zverejnenie…

* Každý rok vám v poslednom období vychádzajú zbierky poézie, ako je to možné?

- Básničky získavajú každý rok niekoľko cien nielen doma, ale aj v Česku, kde som sa dozvedel, že v minulom roku jedna z nich sa dokonca objavila na svadobných oznámeniach, čo je podľa mňa väčší úspech ako víťazstvo v súťaži. Preto som viazaný básničkami zháňať na ich vydanie inzerentov, lebo potom sa hromadia v zásuvkách môjho pracovného stola. Prózu nepíšem každý deň, ale poéziu takmer vždy. A potom, zbierka poézie nie je taká finančne náročná na vydanie, ako prozaický útvar.

 
***

FOTO pro CzechFolks.com © archív Stanislava Hábera