CzechFolks.com PLUS

Marsyas

Ještě během prvního roku vydávání Škrtu jsem se rozhodl založit si vlastní nakladatelství. Předpokládal jsem, že bych v něm vydával knihy autorů shromážděných kolem časopisu. Škrt by je propagoval a nabízel k prodeji, knihy by zase propagovaly časopis. Taková vzájemná služba. Zafungovala u prvních dvou titulů, pak se podmínky vydávání Škrtu změnily, já jej opustil a věnoval se plně nakladatelské činnosti.

 
Pro soukromníka je vydávání časopisu příliš velkým soustem. Vyžaduje to větší redakční aparát a silné hospodářské zázemí, jímž se dá čelit finančnímu riziku. Časopis je jako plně naložený a rozjetý vlak, nedá se zastavit na pár metrech. S knížkami je to trochu jiné. Neprodá-li se celý náklad časopisu, jde celá remitenda do stoupy – nic jiného se s ní nedá dělat. Neprodá-li se celý náklad knížky hned po jejím vydání, není to nic katastrofického, může být na trhu několik let. Nakladatel prostě vydá jen tolik knížek, na kolik má, může počkat s vydáním dalšího titulu, až se mu vrátí peníze z prodeje předešlého. Kromě toho v prvních letech svobodného knižního trhu byla poptávka po knihách tak velká, že většina distributorů je brala do prodeje napevno a s přijatelným rabatem.

 
V mém případě hrálo roli i to, že jsem dosud v žádném nakladatelství nepracoval, a tak jsem si to chtěl vyzkoušet. Proč jsem zvolil pro svou firmu název Marsyas? Za prvé to u sečtělých lidí evokovalo název stejnojmenné knihy Karla Čapka, která má podtitul: …aneb Na okraj literatury. A já se chtěl věnovat okrajovým žánrům, kde se dá objevit leccos zajímavého, co uniká pozornosti, protože to není součástí hlavního proudu. Za druhé je z řecké mytologie známo, že Marsyas byl satyr a pištec, jenž podstoupil duel s bohem Apollónem, a to korespondovalo s mou hudební dráhou flétnisty. Naštěstí se nepotvrdila další asociace, jež se nabízí, tj. že bych byl za svou opovážlivost sedřen z kůže.

První titul programově těžil z pomezí literatury a hudby, neboť jím byl zpěvník Jana Vyčítala: To tenkrát v čtyřicátom pátom, jehož úvodní píseň pojednávala o osvobození Plzně americkými jednotkami generála Pattona.

 
K vydání první knížky mě dovedlo to, že jsem byl nadšeným čtenářem Krhútské kroniky od Ervína Hrycha, která poprvé  a naposled vyšla v šedesátých letech, a častým návštěvníkem divadelního souboru Dostavník, který uváděl jeho historické hry. S tímto legendárním autorem, následovníkem Bohdana Šumavanského a věrozvěstem prakršna, jsem se dosud neznal, a tak jsem ho vyhledal ihned při zakládání časopisu Škrt, přivedl do autorského kolektivu a s předstihem si zajistil právo na druhé vydání Krhútů. (S Ervínem Hrychem jsme pak připravili k vydání ještě jeden jeho titul: historickou fresku Dějiny světového humoru.

 
Nemíním se šířit o problémech, které s sebou nakladatelské podnikání brzy začalo přinášet, o patáliích s distributory a knihkupci, o nedobytných pohledávkách, vytunelování Knižního velkoobchodu apod., neboť by to vydalo na obšírný román. Vzpomenu jen na hlavní autory a zajímavé osobnosti, s nimiž jsem se při této práci setkal, a na nejmilejší knížky, které jsem se svými spolupracovníky vyprodukoval. Těmi spolupracovníky byla hlavně moje rodina. Žena byla společníkem firmy a univerzální pracovní silou, její dcera administrativní pracovnicí a její manžel se staral o styk s distributory. Později, když jsme měli i knihkupectví s výstavní síní na Žižkově, se jejich nasazení podstatně rozšířilo.

 
Pokud byl pro mě Ervín Hrych „homo novus“, druhý humorista, jehož jsme začali vydávat, patřil k mým dávným kamarádům a byl jím Ivan Kraus. Od jeho nebratra a bývalého spoluherce Josefa jsem znal povídkové soubory, které vydal ve Švýcarsku a poslal mu je (To na tobě doschne a Prosím tě, neblázni!), a tak jsem i reemigranta Ivana přivedl mezi autory Škrtu a domluvil se s ním na vydávání jeho nových knížek. Půdu pro jeho uplatnění připravil Alexandr Tomský, který ve svém exilovém  nakladatelství Rozmluvy vydal reprint obou zmíněných povídkových sbírek a uvedl je na český trh.

Spolupráce s Ivanem a jeho ženou Naďou, která fungovala jako perfektní manažer a dokumentátor, přesahovala běžný rozsah spolupráce mezi autorem a nakladatelem. Ivan se snažil podporovat náš podnik, jak se dalo, a my se snažili vydobýt mu v české literatuře místo odpovídající kvalitám jeho tvorby. Při společných besedách po celé republice a rozvážení knížek knihkupcům a knihovnám jsme si často připadali jako potomci Krameriovy expedice. Během pár let jsme vydali čtyři knížky: Výhodné nabídky, Číslo do nebe a Rodinný sjezd. Přes veškerou snahu však prosazování nového autora pokračovalo mnohem pomaleji, než jsme očekávali. Přičítám to své nakladatelské nezkušenosti, jež se projevila např. v tom, že jsem dával každou knížku výtvarně upravit jako solitér, nebo v nedostatečné propagaci v médiích. Když jsem pak po letech nakladatelskou činnost ukončil a Ivan po vzájemné dohodě přešel opět k Alexandru Tomskému, toho času řediteli nakladatelství Academia, a všechny jeho knížky „oblékal“ Adolf Born, stal se z něho jeden z nejúspěšnějších českých autorů.

 
Třetím spisovatelem, jemuž jsem se chtěl programově věnovat, protože jsem jeho tvorbu miloval, byl J. R. Pick. Začalo to tím, že jsem díky jeho příteli Josefu Eismanovi, který uchovával Pickovy nevydané rukopisy, objevil soubor povídek, jenž měl kdysi vyjít v Mladé frontě. Vydal jsem jej pod názvem Kabaret s nahou slečnou. Pak jsem se seznámil s paní Zuzanou Justmannovou, jeho sestrou žijící v New Yorku, a získal od ní další podněty. Nejprve jsem uvažoval o souborném vydání Pickových satirických básnických sbírek, ale pak jsem zvolil jinou variantu: vzpomínkovou koláž prokládanou ukázkami ze všech vydaných knížek. Vyšla pod názvem Pickanterie a její slavnostní uvedení na trh se konalo ve Viole za herecké účasti protagonistů Pickova divadla Paravan.

 
Josef Eisman měl ještě jeden Pickův nevydaný rukopis: novelu nazvanou Příliš mnoho příbuzných navazující na vydanou prózu Spolek pro ochranu zvířat, odehrávající se v Terezíně. Obě novely jsem spojil do jednoho svazku a vydal pod názvem Toniho šance. Paní Justmannová mě upozornila na malířku Helgu Hoškovou, která byla za války v Terezíně ve stejnou dobu jako autor Spolku… a má řadu kreseb, které tam jako dítě pořídila. Paní Hošková nám je poskytla a tak vznikl působivý ilustrační doprovod knihy.

 
Při volbě vhodných ilustrátorů jsem dvakrát využil díla známých naivistických malířek a seznámil se s nimi. Nejprve to byla Iva Hüttnerová, jež namalovala obálku ke knize Viktora Fischla Velocipéd pana Kulhánka a potom Emma Srncová, která bohatě ilustrovala knížku Jaroslava Hovorky Erotikon. Velmi příjemná byla spolupráce se dvěma vynikajícími fotografy: se Zdeňkem Thomou na knize Z. K. Slabého Japonské reflexe a s Františkem Dostálem na jeho obrazové publikaci Letní lidé.

Zvláštní případ představuje titul Kdo byl Hamza od Ilony Borské. Tato autorka měla úzký vztah k lékařské profesi, jak dosvědčuje její populární román Doktorka z domu Trubačů. Není proto překvapením, že ji zaujal i osud venkovského lékaře MUDr. Františka Hamzy, a to jako zakladatele léčebny v Luži-Košubmerku i jako spisovatele (např. autora románu Šimon kouzelník). Honorář za svou knihu věnovala Ilona Borská ústavu, v němž se dnes léčí děti s postiženým pohybovým ústrojím, a my jej navštívili zase se svým dárkem: s jejím románem pro celé osazenstvo léčebny.

Za zmínku stojí i historická práce z pera Petra Čorneje a Pavla Běliny: Slavné bitvy naší historie. Byl to námět Aleše Fuchse, který knihu edičně připravil a podílel se na jejím úspěchu.

Asi po sedmi letech se podmínky nakladatelské činnosti natolik proměnily, že už nešlo pracovat postaru s malým počtem titulů a nízkým obratem. Protože jsme však nechtěli podnik rozšiřovat, rozhodli jsme se, že naše nakladatelování ukončime.

 
Poslední knihou jsem si splnil jednu svoji libůstku. Jako kluk jsem miloval několik knížek, např. Srdce od Edmonda de Amicis, Hledače ztraceného stínu od L. M. Pařízka či Hýtu a Batula od Johna Habbertona. Stejně nadšen jsem byl i knížkou Z notesu svatého Petra s ilustracemi Ondřeje Sekory, aniž jsem tehdy tušil, že ji napsala manželka Jaroslava Haška. A právě tuto knížku o rošťáckých andílcích páchajících nebeská uličnictví a trápících svatého Petra jsem vydal pro svou potěchu – ale věřím, že i pro potěchu dnešních malých čtenářů.
 
Výš než do nebe to nejde, a tak tím končím svá poněkud nesoustavná vyprávění o tom, jak jsem se ve svém životě a při své práci potkával se zajímavými a vzácnými lidmi, které mohu považovat za své přátele.

 
***