CzechFolks.com PLUS

Josef Krám: PÊLE-MÊLE S ALOISEM

03.03.2010

z rychnova po způsobu starých lidí přes klatovy do hronova

Otázka k řešení bude, kdo byl v roce 1908 příjemcem a kdo odesilatelem pohlednice s vykřičníkem Pozdrav z cesty. Té Ansichtskarte, jak se tehdy německy běžně psalo, s motivem rychnovských Hradčan, tedy panoramatem zámku + kostela Nejsvětější Trojice + bývalého piaristického gymnázia, co pak vyhořelo o 10 let později. Na známce císař pán, po němž nesla rychnovská nemocnice jméno císaře Františka Josefa I., pak razítko odesílací pošty Reichenau an der Knieschna/Rychnov nad Kněžnou. Adresát je uveden Důstojný Pán Emanuel Taftl, katecheta t.č., Klatovy. Žádné cherchez-la-femme, jasné je jen, že jde o Aloise a pana Talfla, nichts mehr.

Je to rukopis Aloise Jiráska; inu, kdysi jsem se bavil grafologií. Odtud je další krůček k důstojnému pánu katechetovi v Klatovech. Jediný kněz, jakási spojnice Klatov a Rychnova, o němž jsem věděl, se jmenoval Bohuslav Balbín, jenže to nebyl začátek 20. století, ten na své první kněžské působiště přišel do Rychnova zjara 1650. Jeho představení s ním tady spokojeni moc nebyli (probíhala rekatolizace), a tak byl poslán pryč. Nebudeme sledovat jeho životní pouť, jen připomeneme Klatovy, neboť mají důležitou spojitost s naším městem. V nich napsal 1672 dílo Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého, jež se vymyká výrazně z celé jeho tvorby. K této latinsky napsané knize o 18 kapitolách s jedinou českou větou Nedej zahynouti nám i budoucím ponechal v rukopise se po 100 letech dostává rychnovský rodák František Martin Pelcl, vydává ji tiskem a ani dlouhá doba – víc než 100 let! – neubrala nic na revolučnosti díla. Tolik k Balbínovi.

Skutečný adresát nebyl t.č. katecheta Taftl, ale Jiráskův profesor na královéhradeckém gymnáziu v letech 1868–71 Emanuel Taftl (1842 Jindřichův Hradec – 1920 Klatovy); právě jeho vzpomíná Alois Jirásek v knize Z mých pamětí. Rozmotávejme klubko pêle-mêle dál: Z Hradce Králové přešel Emanuel Taftl na gymnázium do Klatov, kde byl v oktávě mezi jeho žáky Emil Jakub Frída. Ten o Taftlovi píše domů: “Dr. Taftl je samý oheň, přednáší rukama, očima, čelem, ba i vlasy – s takovým zápalem, že jsem to ještě nikdy neslyšel. Byli jsme plni strachu před ním: doktor a k tomu z Hradce Králové! A jak zkouší! Jen s kuráží! říká. U nás neslýcháno, aby i ten nejslabší tak dobře uměl jako nyní. Chování jeho přivedlo mě na myšlénky stran vyučování mathematice… Antipathie k mathematice měl já již od dětství a bylo třeba věku více s rozumem pracujícího a pak profesora, jako je dr. Talfl, abych se z ní vymanil.”

Chcete víc? Když přišel v roce 1869 Emil Jakub Frída do Klatov na studia, musel se podrobit přijímací zkoušce do septimy, ale profesor matematiky zjistil, že je v tomto předmětu velmi slabý, a doporučil mu, aby ho ke zkoušce připravil nastávající septimán Josef Thomayer. Přes tuto snahu u zkoušek Emil neuspěl, a byl proto přijat do sexty. Nestal se tedy Thomayerovým spolužákem, byl však od prvních dnů jeho věrným přítelem až do konce svého života. My dořekneme, co tušíte: Josef Thomayer byl pak jedním ze zakladatelů české lékařské vědy, po němž je v Praze pojmenována fakultní nemocnice. Nu a tohoto muže je nutno také považovat za iniciátora změny Frídova občanského jména a příjmení na básnické pseudonymum Jaroslav Vrchlický, navíc to byl právě Josef Thomayer, kdo podnítil Aloise Jiráska k napsání Psohlavců; on Thomayer byl totiž rodákem z chodského Trhanova. Vraťme se obloukem k profesoru Taftlovi a vlně citujme jiný zdroj: “Do nejvyšší třídy gymnázia vstupoval Frída s příznivým prospěchem a velký převrat k lepšímu v matematice způsobil dr. Emanuel Taftl. Vzbudil takový zájem o své nauky, matematiku a fyziku, že se v tomto oboru zlepšila i Frídova klasifikace.”

Zpátky z Klatov k nám do Rychnova, odkud Alois odeslal pohlednici. V Jiráskově románu Husitský král – děj se odehrává v 15. století – je taky o tom, jak Noëma viděla poprvé Rychnov: “Les přestal a jakoby se temná opona rozhrnula. Před nimi jaký rozhled! Noëma rychle vystoupila z vozu; a již stál u ní její muž, seskočiv hbitě s koně. Zahleděla se na půlnoc na bledě modravé pásmo dalekých hor. „Krkonoše,“ jmenoval Rychnovský, „a tu Orlické hory.“ Ukázal na levo i před sebe na bližší tmavší pruh lesnatých kopcův a hor. A Nöema pohlédnuvši tím směrem, zvolala: „A to je Rychnov!“ Bílá její ruka ukazovala v před, kde dále za plání patrně nad údolím, jehož odtud nebylo viděti, týčil se na skalce hrad s kulatou věží a při něm část města roubených domů… „Rychnov,“ opakoval jeho pán, „abys tam byla šťastna, Noëmo,“ dodal vroucně.”

V našem pêle-mêle přeskočíme z 15. do 20. století, ale Jiráskovu stopu držet budeme: 26. ledna 1918 byl Alois Jirásek jmenován čestným občanem Rychnova, po něm se jím stal TGM 30. října 1918. A abychom byli akurátní, těmi dalšími byli 22. října 1936 překladatel Otmar Vaňorný, 22. listopadu 1946 předseda vlády Klement Gottwald (za zásluhy o stát, přičemž byla přejmenována část města na Gottwaldovu čtvrť; pro jeho zrušení 25. února 2002 hlasovalo 15 z 18 přítomných členů městského zastupitelstva z celého politického spektra; jeden zastupitel za KSČM hlasoval pro zrušení, dva se zdrželi a jeden jednání opustil), 26. listopadu 1948 předseda vlády Antonín Zápotocký a ministr vnitra Václav Nosek (za sjednocení všeho pracujícího lidu, bdělou ochranu republiky a její vítěznou cestu k socialismu) a 22. prosince 2000 olympionik Roman Šebrle (za příkladnou reprezentaci a vynikající výsledky, dosažené na letních olympijských hrách v Sydney v roce 2000).

30. března 1930 se konala v Rychnově tryzna za Aloise Jiráska a teď pro ty, kdo neznají souvislosti: Alois Jirásek zasadil do Hronova děj své kroniky U nás, u něj čteme do Padolí. Vezměme si k ruce rychnovské noviny Posel z podhoří z 22. března 1930 a čtěme z článku Jiráskova poslední cesta Padolím: “Od nás tam byla deputace městské rady, deputace gymnasia, 16 žáků a dva profesoři, a řada jeho ctitelů, dobře na 35 až 40 lidí. Ale bylo tam z Rychnova něco, co přečká staletí a bude hlásat lásku Rychnova k Aloisu Jiráskovi. Je to kamenná dutá krychle, ve které je uschována jeho urna. Mistr si přál, aby jeho popel odpočíval v kamenu, v půdě Orlických hor. Město Rychnov nabídlo Hronovu tento kámen posledního odpočinku, vytesaný ze syenitu podle návrhu architekta Machoně sochařem p. Františkem Novákem. Až přijdete do Hronova a navštívíte nový hřbitov, uvidíte tam do svahu vezděný kámen v bílých pulických cihlách a za ozdobnou mříží v dutině kamene stojí nezvykle krásná urna, sloup to z černého matného niklu, v jehož horní třetině je plát matného stříbra. V něm je vyryto: „Alois Jirásek“. My z Rychnova jsme tedy až do hrobu spjati s velikým křisitelem naší minulosti, který v Husitském králi oživil nám p. Jana Rychnovského a jeho ženu Noemi a dal jim přijet z Prahy k nám starou pražskou cestou přes Hradec, Křovice na dnešní Židovský kopec, kde objevila se mladým lidem krása panorámy Orlických hor a v popředí Rychnov soukenický. Tenkrát byl Jirásek u nás a teď odpočívá v kameni od nás.”

Málokdo ví, že za německé okupace nesla rychnovská Jiráskova ulice název Protektoratstrasse. A že pořád nevíme, proč na pohlednici bylo napsáno katecheta t.č.? No, nevyřešili, co se dá dělat, ale můžeme si po způsobu starých lidí číst od začátku a dívat se přitom na tu pohlednici.

***