CzechFolks.com PLUS

Fotografa Františka Dostála jsem v době, kdy jsem s ním tvořila svou první novinovou reportáž do týdeníku Nedělní blesk, označila za „Mistra neopakovatelného kouzla okamžiku“, nebo také „Fotografa lidské duše“. Do současnosti jsem svůj názor na něj nezměnila. Krásně se o něm, kromě mnoha jiných, vyjádřil i pan profesor Ludvík Baran: „František Dostál sleduje život laskavým pohledem. Všímá si spontánních výjevů a chování lidí s pochopením, bez výsměchu či ponižování těch druhých. Žije prostě s nimi.“

Včera mi František poslal svou (zatím) poslední knížku „Foto řečiště 4“. Je, stejně jako jsou 1., 2. a 3. Foto řečiště z loňského roku, plná znamenitých obrázků a výstižných doprovodných textů. A právě o nich bude v mém vyprávění řeč. „Františku, co se s Tebou děje?“ otázala jsem se ho poté, co jsem poděkovala za knížku, „vždyť Ty ses nám pustil do nelítostné kritiky ve velkém stylu!“ „To koukáš, jaký jsem rejpal!“, na to František, „když ono to, děvče, začíná jít všechno kolem nás tak nějak od desíti k pěti a to mě štve. Já mám rád pohodu, radost a, pokud to lze,    i spokojené lidi kolem sebe, ale nějak se mi to poslední dobou zvrtává. Když dumám třeba o fotografování, moc veselo mi není a občas si říkám: Co dál s fotografií? Vše již bylo pofotografováno… Ptáte se, proč?

A proč ne? Co je to vůbec dobrá fotografie? Jak vzniká a jak se pozná? Vlastně ani dost dobře nevím a je mi to šumafuk a vůbec se za své přiznání nestydím. Přesto se mi občas přihodí, že některý fotografický obraz mnou řádně zacloumá. Stalo se tak v lednu 2009 v ambitu kláštera bratří františkánů u kostela Panny Marie Sněžné v Praze, kde byla prezentována expozice věnovaná 40. výročí upálení studenta filozofické fakulty Jana Palacha. Fotografie vzniklé v roce 1969 pod hrozící politickou knutou jsou právě zmíněným dějepisem mé rodné země. Je smutné, že se mnozí k němu už nechtějí znát. Výstava těchto fotografií mě konečně přivedla ke zhotovení několika snímků z poškrábaných negativů pořízených rovněž v lednu 1969. Po čtyřiceti letech jsem je zhotovil vůbec poprvé. Alespoň některé z nich jsem zařadil do svého Foto řečiště 4.“

„Stejně tak ale umí rozesmutnit zjištění, že někteří autoři za své snímky pořízené v roce 1969 požadovali peníze. Bylo to však jen potvrzení totality trhu a možná také pouhý důkaz toho, že fotografie byla vždy jen mým přítelem v nouzi beze snahy si s její pomocí hladit vlastní ego.“

„Ze vzniklého pocitu, že okolo nás již vše bylo vyfotografováno, hledají se nové inscenace, rekonstrukce, performance a mnohá další snažení pak překrývá autorská výmluva zaštiťující se stylizací subjektivních pocitů. Snad přímo z nebeské báně se na naše hlavy sypou biliony pixelů z přístrojů ambiciózních autorů. Kýžený finanční obnos za přistižení jakési letušky v panelákové jizbičce s pánem, který si třeba až sem z Hradu odběhl prokonzultovat stav ovzduší v zemském glóbu, by přece stál za to. Hradní paní zatím mohla poutírat prach usedající na nábytek v zámku v Lánech.“

„V rozběhu 21. století se žánrová fotografie, dříve magazínová, přestává navíc na stránkách časopisů objevovat. Málokdo, snad spíše už jen pro radost, usedne na zapadlém nádraží do vlaku a později z něho vystoupí jen proto, že z okna vlaku spatřený kousek lesa mu leccos krásného připomíná. Přitom se však může přihodit, že pasažér po opuštění vlaku jako jeden z milionů fotografujících pořídí zajímavou fotografii a bude mu zcela lhostejné jestli vůbec někoho zajímá, jak a kde k ní přišel. Kupodivu i v čase již všeho pofotografovaného právě objevená obyčejnost dokáže ještě s vnímavým člověkem pořádně zacloumat. Neskutečný a neuvěřitelný příběh mně tak nabídly jarní dny, kdy jsem spatřil dědu chodícího krmit mravence do prořídlých lesíků kousek za Velvary. Byla to jedna z obyčejností, kterou u mne dosud žádná fotografická vizuální vymyšlenina nepřetrumfla. Tam, kde na člověka padá každodenní šmíra a zdánlivě se nic neděje, neodehrávají se velké příběhy a nedostavují se celebrity hodné reportérského sdělení. Do těch míst nechodí paparazzi a nevznikají zde snímky se šancí přinést peníze. Jenže dobrá fotografie vždy přivolává a současně upozorňuje na blížící se budoucnost.“

„Ještě vám povím, jak jsem málem přestal fotografovat. Nešlo však o žádnou moji revoltu, či zákaz z vyšších míst. Na vině byla tragická událost v povodí jinak poklidného potoka Mnichovka, vytékajícího z rybníka Hubáčov, k jehož hladině na vrbu umístil malíř Josef Lada z blízkých Hrusic vodníka Mulisáka. Probíhala noc z neděle 18. na pondělí 19. srpna roku 1974 a letní bouřka tenkrát spustila takovou silou, že břeh řeky Sázavy, do níž Mnichovka přitéká, bylo nebezpečné opustit a uchýlit se do bezpečí. Než se zřítil most, stihl jsem se ještě přebrodit až k hotelu Hrušov a nastalou spoušť nafotit. Bylo to riskantní a nebýt kamarádů, kteří mě hledali a pomohli na pevnou zem, už bych asi nebyl. Nebyla to však jen příroda, která mému focení nepřála. Byli to u katastrofy přítomní lidé z bývalého ministerstva vnitra, které vyslovilo přísný zákaz fotografování. Přiblížilo se totiž výročí srpnové okupace naší země Sověty v roce 1968 a vnitro mělo obavy, zda nejde o sabotáž. Nešlo, jen zde po záplavách v čase léta byly stromy již bez listí a nebyl slyšet ptačí zpěv. Stalo se tak před 35 lety, slova toho příliš neřeknou, snad jen ta mrcha fotografie tohle dokáže. Do tisku se toho tenkrát o této katastrofě mnoho nedostalo. Inu, každá doba mívá něco, co zákon zakazuje. Od jara 2009 například omezil naše novináře tzv. náhubkový zákon, ale na současné extremistické projevy jsou naši zákonodárci setsakramentsky krátcí. To jen na okraj…

Mistr fotografické momentky H.C. Bresson říkával: „Každá událost je tak rozmanitá, že se kolem ní točíme tak, jak se vyvíjí, jindy to trvá hodiny a dny. Někdy máme pocit, že jsme už pořídili nejsilnější snímek, a přesto fotografujeme dál, protože nemůžeme s jistotou předvídat, jak se  událost bude dál vyvíjet.“

„Také já jsem častokrát zachycoval jen marnost lidského počínání, jindy zase fotografoval pro pouhou radost z vidění a zastavoval okamžik, o kterém toho slova příliš nevypoví. Někdy mě potěšil i pouhý zvuk stisknuté spouště fotoaparátu, neboť mi prozradil, že přístroj je dosud v pořádku.“

***