CzechFolks.com PLUS

Nedávno jsem si pro svůj článek vypůjčil název hry Karla Čapka „Ze života hmyzu“ a dnes zase používám, i když poněkud upravený, název slavné knihy a divadelní hry Johna Steinbecka, „O myších a lidech“.

Je tomu už pěkně dlouho, někdy v samém začátku sedmdesátých let, kdy jsem získal na krátkou dobu zaměstnání v technickém oddělení skláren ACI v Sydney. Hlavou tohoto ústavu byl John de Teliga, potomek polské šlechtické rodiny, narozený však v Anglii. Když se po druhé světové válce vrátil z ostrovů, kde bojoval proti Japoncům v hodnosti majora australské armády, dostal k používání na dobu 99 let rozsáhlý pozemek v podhůří Sněžných hor. Jelikož neoplýval právě láskou ke komunistům, poskytl mnohým českým emigrantům, kteří přišli po roce 68, zaměstnání.

Snad pár slov o pozemku, o kterém jsem se již zmínil. Na toto dosti velké území (tvrdíval jsem, že by člověk snědl bochníček chleba, nežli by ho obešel) bylo nutno přejet zhruba pět nebo šest kilometrů přes pastviny farmy, ležící mezi silnicí a Johnovým pozemkem. Na tomto pozemku stálo původní, snad sto let staré obydlí farmářovy rodiny, která si však postavila nový dům při silnici. Majitel farmy nabídl Johnovi toto staré obydlí k dočasnému používání, než si postaví kabinu (tedy chatu) na svém pozemku. S Johnem de Teligou jsme se spřátelili a často jsme tam společně s ním jezdili. Později jsme mu s několika přáteli pomáhali se stavbou kabiny na jeho pozemku a on nám na oplátku půjčoval klíče od ní, a tak jsme tam každý rok, až do konce osmdesátých let, jezdili, sdíleli buš s klokany a vombaty. Jelikož okolní farmáři nás znali, měli jsme přístup i na jejich pozemky a docela rádi viděli, že jim pomáháme snižovat králičí populaci na jejich pastvinách.

Kabina, jak jsme ji nazývali, se nacházela téměř půl tisíce kilometrů od Sydney, a tak byla využívána pouze sporadicky a mnohdy po celé měsíce zela prázdnotou. Ale nebyla tak docela prázdná, neboť v ní sídlila myška-samotářka, naštěstí bez partnera a následné rodiny, která se dokáže v případě těchto hlodavců rozrůstat řadou geometrickou. Málokdy se nám podařilo tohoto nájemníka vidět, ovšem prokousaný sáček s cukrem a ohryzaný balíček sušenek, jakož i vizitky, které obvykle zanechávala na stole, policích a postelích, svědčily o její myší přítomnosti.

Jednou jsme se tam vypravili s jedním kamarádem, který už cestou plánoval zakoupit během našeho obvyklého nákupu potravin a nápojů v Coomě, nejbližší samoobsluze (téměř padesát kilometrů od našeho cíle) pastičku na myši a s hlodavcem skoncovat. Protože představa malé myšky, napůl přeražené silným pérem pastičky se mi příliš nezamlouvala, tak nejen, že jsem mu pastičku během nákupu nepřipomněl, ale když jsme míjeli police s jedy a pastičkami na myši, odvedl jsem jeho pozornost obratně jiným směrem. Když jsme už dospěli téměř k cíli a přejížděli pastviny sousedovy farmy, přítel si náhle vzpomněl, že jsme nekoupili již zmíněný vražedný nástroj. Když jsme konečně dospěli k cíli naší cesty a odemkli dveře kabiny a já viděl opět to nadělení, které nám myška přichystala, i já jsem dospěl k názoru, že naše spolužití s hlodavcem musíme rázně ukončit.

Vzpomněl jsem si, že jsem viděl v televizních zprávách záběry ze státu Victoria, kde celé rozsáhlé oblasti tohoto státu byly tehdy doslova zaplaveny myší pohromou. A tam ukazovali téměř geniální způsob, jak se zbavovat myší. Princip je nanejvýše jednoduchý. Na okraj stolu se položí prázdná láhev od vína s dlouhým hrdélkem (abstinenti mohou použít i láhev plnou) tak, že hrdélko přesahuje hranu stolu. Hrdlo láhve se potom potře olejem a na samý konec hrdla se dá kousek slaniny, nebo jiné myší pochoutky. Pod takto připravenou past se připraví velká nádoba s vodou. A potom už to opravdu jde, jako když namaže. Myška, bažící po pochoutce na konci láhve uklouzne po oleji a spadne do džberu s vodou. V záběrech z Victorie ukazovali hrozivou účinnost této zbraně hromadného ničení (tedy pro tyto hlodavce). Zmínil jsem se kamarádovi o tomto způsobu, jak se myšky zbavit. Jemu se tato myšlenka zalíbila do té míry, že okamžitě přikročil k otevření lahvinky bílého vína s dlouhým hrdélkem a aby nebylo nic ponecháno náhodě, otevřel pro jistotu ještě lahvinku druhou. Tyto potom strategicky umístil na stole, pečlivě natřel olejem a ještě osmažil trochu slaniny, aby vábně voněla. Aby myšce zajistil pohodlný přístup na láhev, vybudoval ještě z krabiček od zápalek jakési schodiště. Pochopitelně, že pod takto nastražené pasti postavil velké nádoby s vodou.

A potom jsme sfoukli petrolejku a uložili se k spánku, očekávajíce věcí příštích. A ty na sebe nedaly dlouho čekat. Neuplynulo snad ani pět minut a ozvalo se šplouchnutí v jednom z plaveckých bazénů. Myšku jsme pochopitelně ihned vytáhli z lázně pro ni nevítané a přemístili do široké sklenice se šroubovacím víkem, do kterého jsme již před tím vyvrtali pár otvorů. Mimo tento luxus jsme myšce připravili v jejím dočasném obydlí pár ubrousků a něco málo na zub. Potom,  vyčerpaní dlouhou jízdou ze Sydney a dramatickým lovem, jsme spokojeně usnuli. Ráno, po vydatné snídani, jsme sklenici s naším vězněm dali do baťůžku a pochodovali přes mnohé kopce a údolí, až jsme usoudili, že jsme dostatečně daleko od kabiny, abychom myšku vypustili bez nebezpečí, že se vrátí. Zejména skutečnost, že po dobu tohoto transportu byla myška v baťůžku, tedy neviděla, kudy ji neseme, nám dodávala jistoty, že se již neshledáme. A musím ujistit laskavého čtenáře, že myška opravdu cestu zpátky nenašla a patrně její rod dodnes žije nějakých pět kilometrů od kabiny.

***