CzechFolks.com PLUS

Fakt je to zábava, ak niekoho počúvam hovoriť o starých dobrých časoch. Už v starom Ríme sa hovorilo – ó tempora – ó mores – ach tie časy, ach tie mravy. A spomínalo sa, kedy to bolo lepšie. Je to ľudské, čas od času každého človeka prepadne nostalgia. Zaspomína si na vlastné staré dobré časy. Každá generácia ich má niekde posunuté. Tá moja asi do rokov osemdesiatych. Generácia mojich rodičov zasa spomína na šesťdesiate a starí rodičia snáď na časy pred druhou svetovou. A s tou nostalgiou prichádzajú tváre, mená, kamaráti. Zrazu sa pred vami objavia v spomienke. Na zlé veci sa väčšinou zabudne.
 

Niekedy je to riadený proces. Trebárs sa dohodnú dve hudobné legendy z mladších ročníkov ako teraz No name a Chinaski, aby spolu naspievali dueto o časoch, o ktorých by som im vedel rozprávať. A tak si v 21. storočí otvorím google, aby som čo – to o starých známych zistil. A zrazu jedného kamaráta a spolužiaka objavím ako kapitána lietadla voziaceho priamo českého prezidenta a druhého v pozícii uznávaného psychológa, či audítora. Aj som sa prekvapil, aj hľadám hneď na nich kontakt, čo v časoch internetu nie je niekedy také zložité, ako by sa zdalo.

  
Zatiaľ prírodné podmienky ma priviedli na úplne iné porovnávania. Záľaha snehu mi pripomína ešte spoločný česko – slovenský rok 1985 a vtedajšiu zimu, keď bola Praha rovnako ako Bratislava beznádejne zapadaná snehom. A po uliciach sa korzoval za veľkého obdivu chodcov pražský otužilec Jiří Pokrovský v krátkych nohaviciach a sandáloch. Na vtedajšiu kalamitu zasa slovenský bárd dokonca zložil báseň a do práce sa v Košiciach po uliciach šlo bežne na lyžiach – bežkách, lebo električky v smere na Barcu nechodili. U starého otca som objavil perfektnú čiapku šiltovku ešte z tridsiatych rokov minulého storočia. Starý otec mal 85 rokov a šiltovku mi daroval. Mala vyklápacie chrániče na uši proti mrazu. To bola frajerina. A tak som do strojární v Košiciach šiel v severnom fujaku v spomínanej vtedy päťdesiatročnej čiapke, ktorú zachoval pre mňa starej mamin naftalín.

Neskôr som si podobnú šiltovku kúpil až po zmene režimu. To už starý otec nebol medzi živými, rodák z českej Bydžovskej Lhotky zložil svoje kosti na najväčšom cintoríne na Slovensku v Barci – Košiciach. Kamarát mi odpísal na mail po 26 rokoch, čo sme spolu opustili kasárne v Banskej Bystrici. A mne oznámili dva dni pred Silvestrom, že mi vyšla nová kniha.
 

Na román Oskár ide do neba  som čakal niekoľko rokov. Priatelia aj z Čiech ma zasypali otázkami, kedy si ju budú môcť u nich kúpiť? Vravel som im, že to naozaj neviem a či vôbec také niečo bude možné. Aké však bolo moje prekvapenie, keď sa zrazu začali sypať adresy internetových predajcov v Česku, ktorí moju knižnú novinku ponúkajú na vlastných serveroch. To som vôbec nečakal. Slovo bolo na počiatku…

A slovo stále trvá. Spája nás cez veky, hľadá pre nás vlastnú krajinu porozumenia. Na koľkých českých slovách som vyrástol? Na koľkých slovenských rastú iní? Nakoniec, aj česko – slovenskú superstár v poézii na českom uznávanom literárnom serveri pismak.cz vyhrala zaslúžene Slovenka – Marta Hlušíková. Slová sú našou spomienkou, spúšťačom činov – viď pieseň Nananá a moje nájdenie priateľov či zápisom pocitov pre budúcnosť, ktorá je vždy už pred dverami…

***

Stanislav Háber : Budoucnost před dveřmi…

Fakt je to zábava, když někoho slyším mluvit o starých dobrých časech. Už ve starém Římě se říkalo – ó tempora, ó mores – ach ty časy, ach ty mravy. A vzpomínalo se, kdy to bylo lepší. Je to lidské, čas od času každého člověka přepadne nostalgie. Zavzpomíná si na vlastní staré dobré časy. Každá generace je má někam posunuté. Ta moje asi do let osmdesátých. Generace mých rodičů zase vzpomíná na šedesátá a prarodiče snad na časy před druhou světovou. A s tou nostalgií přicházejí tváře, jména, kamarádi. Náhle se před vámi objeví ve vzpomínce. Na špatné věci se většinou zapomene.

Někdy je to řízený proces. Třeba se dohodnou dvě hudební legendy z mladších ročníků jako teď No name a Chinaski, aby spolu nazpívaly dueto o časech, o kterých bych jim uměl vyprávět. A tak si v 21. století otevřu google, abych něco o starých známých zjistil. A najednou jednoho kamaráda a spolužáka objevím jako kapitána letadla vozícího přímo českého prezidenta a druhého v pozici uznávaného psychologa či auditora. Byl jsem překvapený a hned na ně hledám kontakt, což v době internetu není nikdy tak složité, jak by se zdálo.

Přírodní podmínky mne zatím přivedly na úplně jiná srovnávání. Spousta sněhu mi připomíná ještě společný česko – slovenský rok 1985 a tehdejší zimu, když byla Praha stejně jako Bratislava beznadějně zapadaná sněhem. A po ulicích korzoval za velkého obdivu chodců pražský otužilec Jiří Pokrovský v krátkých kalhotách a sandálech. Na tehdejší kalamitu zase slovenský bard dokonce složil báseň a do práce se v Košicích po ulicích šlo běžně na lyžích-běžkách, protože elektriky ve směru na Barcu nejezdily. U dědy jsem objevil perfektní čapku kšiltovku z třicátých let minulého století. Děda měl 85 let a kšiltovku mi daroval. Měla vyklápěcí chrániče na uši proti mrazu. To byla frajeřina. A tak jsem do strojíren v Košicích šel v severní fujavici ve vzpomínané tehdy padesátileté čepici, kterou pro mne zachoval babiččin naftalín.

Později jsem si podobnou kšiltovku koupil až po změně režimu. To už děda nebyl mezi živými, rodák z české Bydžovské Lhotky složil svoje kosti na největším hřbitově na Slovensku v Barci – Košicích. Kamarád mi odepsal na mail po 26 letech, co jsme spolu opustili kasárny v Banské Bystrici. A mně oznámili dva dni před Silvestrem, že mi vyšla nová kniha.

Na román Oskar jde do nebe  jsem čekal několik roků. Přátelé i z Čech mne zasypali otázkami, kdy si ji budou moci u nich koupit? Řekl jsem jim, že to opravdu nevím a jestli něco takového bude vůbec možné. Jaké však bylo moje překvapení, když se najednou začaly sypat adresy internetových prodejců v Česku, kteří moji knihu nabízejí na svých serverech. To jsem vůbec nečekal. Slovo bylo na počátku…

  
A slovo stále trvá. Spojuje nás přes staletí, hledá pro nás vlastní krajinu porozumění. Na kolika českých slovech jsem vyrostl? Na kolika slovenských rostou jiní? Konečně, i česko – slovenskou superstar v poezii na českém uznávaném literárním serveru písmák.cz zaslouženě vyhrála Slovenka – Marta Hlušíková. Slova jsou naší vzpomínkou, spouštěčem činů – viz píseň Nananá a mým nálezem přátel či záznamem pocitů pro budoucnost, která je vždy už před dveřmi…

* * *