CzechFolks.com PLUS

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.

Představte si ale, že ještě i dnes zázraky existují a že redakce CzechFolks.com Plus jednu takovou kouzelnou babičku zná. Na dnešní přetechnizovanou dobu je to až neuvěřitelné, ale je tomu tak. Je naší blízkou spolupracovnicí – korektorkou i autorkou – a tato babička nejenže vyprávěla svým vnoučatům Filipovi a Vendulce pohádky, ale dokonce i sama pro ně psala a vnoučata si je pojmenovala “babibajky”.

Rádi bychom Vám, našim čtenářkám a čtenářům, tímto novým seriálem naší paní Marii Zieglerovou představili a tak i umožnili, aby zkusili svým ratolestem z nich před usnutím předčítat.

* * *

Jsem violka vonná a nejsem jen tak k mání! Pouze brzy na jaře, kdy se unavené sněženky už chystají ke svému letnímu spánku, se pod holými větvičkami hlohu či jiného křoví objeví moje lístečky jako zelená myší ouška. Stačí trochu slunečního svitu a žádný opožděný mrazík už nezabrání, aby se na světlo ze studené země neprodraly modré korálky mých poupátek. Podívejte, už se i stonky mých květů vytáhly dost vysoko, aby každý, kdo jde kolem, viděl, že jsem rozkvetla do plné krásy. A kdyby mne nějaký nepozora náhodou přehlédl, určitě ucítí moji vůni. Je něžná, krásná, jedinečná, prostě fialková. Přivoňte si , ale netrhejte, jsem už velmi vzácná!

***

Kdysi tenhle čajník stál na polici v obchodě a netrpělivě čekal, až si ho někdo koupí …jsem přece takový krásně modrý a blyštím se jako naleštěné zrcadlo, tak honem honem, už se nemohu dočkat, až ve mně bude bublat voda na čaj nebo voňavé kafíčko…

Asi by tolik nespěchal, kdyby věděl, jak s ním budou zacházet. Té ušmudlané hospodyňce ani nestálo za to, aby ho aspoň jednou za čas pořádně umyla a vyleštila, natož aby dávala pozor na jeho choulostivý smalt. Buch sem buch tam hned byl celý oprýskaný a bylo po parádě. Chudák čajník, to si přece nezasloužil. Nakonec ho přešla chuť do života a dovolil rzi, aby mu prožrala díru do dna.No, někdy ani čajník zklamané očekávání neunese.

***

Když po několika letech přestěhovali koberec z obýváku do dětského pokoje, byl docela rád a těšil se, kolik si s caparty užije legrace. Chuďátko, vůbec netušil, co ho čeká. Že jsou po něm pořád rozházené hračky, to mu nevadilo, ale skvrny od rozlitého kakaa, třásničky slepené cucavým bonbonem a zaschlé nudle s mákem, to na něho bylo moc. Koberec nebyl žádný ufňukánek, nebrečel nad rozlitým mlékem, ale přemýšlel, jak situaci vyřešit.

Příležitost se našla při velkém letním úklidu, kdy ho přehodili přes plot, aby tam počkal, až na něho dojde řada. Ten den byl už od rána pěkně větrný, něco se v povětří chystalo a náš koberec byl ve střehu. Při prvním velkém poryvu se lehce zvedl z plotku, zavlnil se nad zahradou, třásničky se vesele rozevlály a koberec se ztratil v dálce nad lesem. No vida, a potom že létající koberce jsou jen v pohádkách!

***

Konečně dozrály třešně chrupky a nastal závod s časem. O čem to mluvím? Copak to neznáte? Z dalekého i blízkého okolí se na tuto pochoutku slétnou špačci a kosi, ba i sýkorka si přiletí taky ďobnout, aby o něco nepřišla. A pokud si sadař nepospíší se sklizní, málem na něho nic nezbude, protože počasí je letos na přelomu jara a léta velice nevlídné, pršavé a přichladnělé, slunečných dní málo a to se až moc zamlouvá červíkům spokojeně si žijícím uvnitř sladké třešinky. Ovšem o to víc pak chutnají ptactvu nebeskému.

Pokud se tedy podaří otrhat několik košíků (pro zbytek si vylezou děcka samy), začne shon v kuchyni, drhnou se sklenice, taťka na poslední chvíli skočí pro pořádný pytlík cukru a pak ho vyženou, aby nezavazel, a ženské začnou čarovat. Večer je celý dům provoněný sladkou vůní zavařenin a džemu, naplněné sklenice chladnou ve špajzu na policích, čekají na zimu a těší se na mlsálky. Vždyť taky takový zlatavý lívanec s třešňovou marmeládkou, to je panečku NĚCO!

***

Byl jednou takový zvláštní podlouhlý sešit v černých deskách, a když se otevřel, měl úplně jiné linky než sešit, do kterého píší děti ve škole i doma úkoly. Linek bylo vždycky pěkně pět pohromadě a normální písmenka by se do nich ani nevešla. Hemžilo se v nich plno černých puntíků, některé měly dokonce i praporek. Puntíky byly nejspíš hodně rozverné, protože si hopsaly po různých linkách a málokdy byly dvě pohromadě. Každý pětiřádek hlídal jakýsi velice pokroucený znak, kterému se říkalo houslový klíč. Nafukoval se tam, jako by byl bůhvíjak důležitý.

Taky že byl! Bez něho by všechny ty puntíky nedávaly smysl a kdo ví, jaké zvuky by vyloudil na kytaře kluk, který na ni brnkal právě podle těch puntíků v notové osnově.

***