CzechFolks.com PLUS

Nedávno jsem měl možnost publikovat na stránkách Czech Folks Plus šestidílný seriál Literární toulky, ve kterých jsem vám postupně představil Bohumila Hrabala, Otu Pavla, Miroslava Švandrlíka, Karla Čapka, Rainera Maria Rilka a Johanna Wolfganga von Goetha. Současně jsem vás pozval do jejich tajných zákoutí: do Kerska, na Kouřimeckou rybárnu, do Prahy – Chodova, do Vrchotových Janovic a Mariánských Lázní. Následovalo představení současných literárních talentů – básnířky a spisovatelky Jaroslavy Pechové (Hrníčkové kuchařky, pohádky pro děti, básnické sbírky) a básnířky a publicistky Petry Haasové (Sonáta, Povídky praštěné třicítky). Nyní bych rád dílo postrčil o kousíček dál – a to třídílným miniseriálem Neobyčejná setkání. Mám na mysli setkání s divadelním a filmovým hercem Oldřichem Velenem (nar. 15. 9. 1921), divadelním a filmovým hercem Vlastimilem Brodským (15. 12. 1920 – 20. 4. 2002) a s hercem, dramatikem, režisérem, spisovatelem, výtvarníkem a klaunem s horoucím srdcem Miroslavem Horníčkem (10. 11. 1918 – 15. 2. 2003).

***

Na Karlovce jako v ráji

Oldřicha Velena jsem poznal v roce 1998. Se svým redakčním kolegou Jindřichem Spěvákem (S je správně) jsme ho doprovázeli z jeho bytu v pražských Petřinách na jeho chalupu na Karlovce. Šlo o rozhovor pro hobby časopis Receptář. O panu Velenovi bylo známo, že je nadšeným a zkušeným chalupářem. A tak jsme ho požádali, aby skrze Receptář předal našim čtenářům, pokud možno hned po jaru, své cenné zkušenosti s udržováním své roubenky, kterou měl jako ze škatulky. Po celou cestu pan Velen držel na klíně obří baterku. Odložit ji nechtěl. Důvod, proč ji s sebou má, nám dlouho zůstal utajen. V kalendáři se psal 6. duben. V reálu to byl opravdu krásný, slunečný den. Navíc vše nasvědčovalo tomu, že takový až do soumraku zůstane. Zeptat jsme se neodvážili. Když jsme konečně přes Mělník a malebné Kokořínsko dorazili přes mnohé kopce úzkou silničkou do Karlovky, pan Velen vystoupil z auta, rázně odemkl vchodové dveře a úprkem, jako by chtěl něco chytit nebo někoho při něčem přistihnout, se vřítil dovnitř.  

S Jindrou jsme vše sledovali s otevřenou pusou, neschopni pohybu ani slova. Pak se nám dostalo vysvětlení. Oldřich Velen měl po odemčení chalupy jen 10 vteřin na to, aby na konci dlouhé tmavé chodby našel, odkódoval a vypnul řídící jednotku centrálního alarmu. Proto ta baterka, proto ten chvat. Rozhovor proběhl výborně. Zkušenosti páně Velena s údržbou chalupy byly cenné, ilustrační fotografie se povedly. Cesta zpět do Prahy proběhla bez komplikací, s jedinou, a to příjemnou zastávkou na oběd ve známé výletní restauraci U Grobiána. Asi za čtrnáct dnů mi Oldřich Velen telefonoval. Jeho slova byla současně k smíchu i k pláči.

„Představte si Milan,“ povídá, „co se mi tuhle nestalo. Když jsem na víkend přijel na chalupu, vůbec jsem se nemusel obtěžovat ani s baterkou, ani s chvatem, který jste zprvu nemohli pochopit. Vše už někdo vyřídil za mne. A důkladně. Dveře byly vypáčené, alarm odpojený, siréna vhozená do kbelíku s vodou a dům vykradený tak důkladně, že tu musela být parta s náklaďákem, aby si vše odvezli. Nejvíc mne mrzí, že ukradli i tu malovanou truhlu po babičce, co se vám tak líbila. A víte, co je na tom zvláštní? Náš soused je hajný, který tu bydlí trvale. U stavení mu pobíhá 5 zdatných psů. A pěkně ostrých, jak jsem se sám nejednou přesvědčil. Tak mi řekněte: k čemu jsou? Pejskové prý ani neblafli.“

Herectví, ale (pokud možno) bez zpěvu

K Oldřichu Velenovi a k jeho milé manželce paní Sylvě jsem pak jezdil často a rád. Někdy jsem tu s nimi byl sám, jindy jsem u Velenů potkal Jarušku Pechovou s přítelem nebo Petru Haasovou.

Dozvěděli jsme se, že Oldřich Velen (vlastním jménem Volek) chtěl být hercem už od mládí. A, na rozdíl od ostatních svých pozdějších kolegů, měl k tomu požehnání rodičů. Maminka často vypomohla i s kostýmy, tatínek se zase snažil Oldu, bohužel marně, naučit zpívat a hrát na hudební nástroj. Olda studoval, a dobře, na brněnském gymnáziu. Ale co naplat – pořád ho to táhlo na konzervatoř. Jednou večer u krbu nám o tom prozradil více:

„Víte, pořád jsem chodil kolem brněnské konzervatoře. Stála v Kounicově ulici stejně jako gymnázium. A tak nebylo divu, že mne to táhlo dovnitř. Jednou mi to už nedalo a vešel jsem. Od školníka jsem si za 50 haléřů koupil prospekt. A tam stálo, že toho k přijímačkám zase tolik umět nemusím. Alespoň tak jsem to tehdy pochopil. Rozhodl jsem se proto, že zkusím štěstí. Doma jsem nic neřekl a vydal se na přijímačky. Musel jsem si připravit dvě věci: monolog a básničku. Považte, že dodnes – po tolika létech – obojí umím. Monolog posla z Othella i Bezručovu báseň Kyjov umím. Když už jsem měl, podle mého názoru, po všem a chystal se k odchodu, zarazil mne školník s tím, že ještě bude zkouška zpěvu. Poradil mi, abych nechodil daleko, protože přijdu na řadu jako první! Přemýšlel jsem, co teď? Se zpěvem jsem nepočítal. Celý rozechvělý jsem zamířil na záchod, a jak tam tak odtékala voda, napadla mne píseň Teče voda teče.  

Stihl jsem si předzpívat jenom první sloku, a už mne volali do auditoria. Cestou jsem si ještě vybavil maminčina moudrá slova o tom, že vždy, když se ocitnu v nesnázích, mám být slušný, až to bude třeba otravné. Zaťukal jsem na dveře a uklonil se všem přítomným, i klavíru. Za klavírem důstojně seděl profesor Soběský. Naštěstí až později jsem se o něm dozvěděl, že je to největší pes na studenty dramatického oboru. Pan Soběský se ke mně otočil pravě: „Tak co máte nastudováno? Rozumíte? Nastudováno, ne na co jste si vzpomněl na záchodě!“ Ve mně se po profesorových slovech probudil pud sebezáchovy. Tím šokem se mi rozsvítilo a pak se stal zázrak! Vybavila se mi druhá sloka písně o vodě, bohužel, jak jsem později zjistil, písně úplně jiné. Takže poté, co jsem profesoru Soběskému oznámil, že budu zpívat „Teče voda teče…“, on zapreludoval předehru. A já spustil: „Téče voda, téče…stúdená jáko led, jáko led…“ Dál jsem se nedostal. Přítomný ředitel konzervatoře můj procítěný zpěv nevydržel, vztyčil se a zařval jako lev: VEN! Co jsem mohl dělat? Tak jsem se opět všem, i klavíru, způsobně uklonil, vzal jsem si baloňáček a odkráčel posmutněle domů. Můj herecký sen se právě rozplynul. Doma jsem pochopitelně nic neřekl z obavy před tatínkovým hněvem, že jsem udělal rodině ostudu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem za 14 dní obdržel lístek s mojí adresou, na němž bylo vytištěno: Oznamujeme vám, že jste byl přijat na státní hudební a dramatickou konzervatoř. Na konci bylo, pravda, už ne tak úhledně, ale rukou připsáno následující sdělení: Dle doporučení přijímací komise jste po celou dobu studia osvobozen od povinného zpěvu.“

Slovácko sa súdi!

Málo se ví, že Oldřich Velen patří k těm nemnoha českým hercům, kteří za svoji uměleckou kariéru natočili téměř 300 celovečerních filmů. Přesto k nejslavnějším Velenovým postavám bezesporu patří zemitá role Jury Kláska v úspěšném televizním seriálu režiséra Petra Tučka Slovácko sa nesúdi a v jeho stejně podařeném pokračování Slovácko se súdi. Připomínám, že oba seriály byly natočeny podle stejnojmenné literární předlohy spisovatele Zdeňka Galušky. Po čas natáčení seriálu, obsazeného vynikajícími herci, Oldřich Velen navázal celoživotní přátelství s neobyčejným slovenským hercem Jozefem Kronerem. Jak na seriál a na svého již zesnulého hereckého kolegu po létech vzpomíná?

„Milane, vždycky s láskou. Vždyť to byla nezapomenutelná práce. Považte – seriál se točil na Moravském Slovácku. Nejenže jsem se tam narodil, ale seriál skrze jednotlivé příběhy pojednával o tom nejpodstatnějším v lidském životě – o dobrém jídle, dobrém pití, o hezkých holkách, o přátelství… Byli jsme výborná parta, starousedlíci nás hýčkali, dařilo se nám. Akorát Joža Kroner měl zpočátku smůlu, neboť pan režisér Tuček, dosud věřím, že v dobré víře, obsadil do role jeho seriálové ženy, babky Pagáčky, jeho skutečnou manželku – výbornou herečku Národního divadla v Bratislavě Terezu Hurbanovou. Joža byl z toho nešťastný a my s ním. Celých prvních šest dílů ho paní Hurbanová hlídala jako osobní strážce amerického prezidenta. Zakazovala mu víno, jitrnice a všechno, co bylo podle jejího názoru životu nebezpečné. Nedalo se to vydržet. Teprve na náš soustředěný nátlak pan režisér přepsal role a nechal starou Pagáčku v sedmém díle umřít. Oddychli jsme si a všechny dosud zapovězené dary Moravského Slovácka jsme si od toho okamžiku mohli s Jožou vychutnat naplno.“

Krb podle Shakespeara

Příběhy, které umí Oldřich Velen vyprávět, by vydaly na knihu. Na knihu? Nejméně na dvě! Kupodivu žádná nevyšla přesto, že materiálu by bylo habaděj a herectvím vytrénovaná paměť panu Velenovi slouží výborně. A rovněž chalupa s krbem na Karlovce by byla ideálním prostředím pro tvorbu tohoto druhu. 

À propos: Když už jsme u toho krbu. Je zvláštní. Takový se jen tak nevidí. Vždy se mi strašně líbil. Jednou mne Oldřich Velen přistihl:

„Vás ten krb opravdu zajímá? Tak to si nechte vyprávět: Já jsem vždycky chtěl mít chalupu a mám ji. Jezdím sem už přes čtyřicet let. Ale ještě víc než po chalupě jsem toužil po krbu. Celý život. S divadlem a s filmem jsem sjezdil půl Evropy. A všude jsem vyhledával různé typy krbů a rozjímal, který z nich si postavím. Chtěl jsem mít něco okázalého. Jednou jsem byl s Divadlem Na zábradlí v Londýně. Naši hostitelé nás pozvali na výlet do Stradfordu nad Avonou, do Shakespearova rodiště. A představte si, tam jsem zahlédl krb, do kterého jsem se hned zamiloval. Nebyl to standardní krb, jaký znáte. Tohle byl krb s otevřeným ohništěm. Hoří v něm metrová polena stejně dobře jako v jiném naštípané dřevo.

Kastelán, který nás po domě provázel, zakázal fotografování a ani poznámky jsme si nemohli dělat. Ale já jsem na něj vyzrál. Přistoupil jsem ke krbu a dělal, že jsem unavený. Zívl jsem a rozpřáhl ruce, a už jsem měl jednu míru. Pak jsem se sehnul pro brýle a prohlédl si, jak vypadá stříška krbu zespodu. No a takhle jsem to hrál, až jsem si vše potřebné vtiskl do paměti. Přijeli jsme do hotelu a už jsem křičel: kluci, pravítko, tužku, papír! Natahoval jsem ruce, otevíral náruč a kolegové měřili a zapisovali. Tak jsem získal plánek. Doma jsem se hned dal do práce. Nebylo to snadné ani rychlé, ale jednoho dne jsem svůj vysněný krb konečně dodělal. Odpoledne jsem zavezl manželku s klukama do Prahy, ale navečer jsem se vrátil. Chtěl jsem krb vyzkoušet. U té slavnostní kolaudace jsem musel být sám. A také jsem se bál ostudy. Co kdyby to nefungovalo? Zapálil jsem dřevo, po chvíli se rozhořelo, ale kouř šel do místnosti. Co teď? Ale člověk se nesmí jen tak vzdát. Udělal jsem z balícího papíru kolem ohniště takovou zástěnu, lehl si dovnitř s plynovou maskou – relikvií z první světové války – abych se neudusil, a odstřihoval zespodu po obvodu pruhy. Když jsem došel do míst, kde teď začíná stříška, kouř se vrátil do komínu. Větrání bylo vyřešeno. A od té doby hoří krb k mé spokojenosti. Už pětatřicet let.“ 

Kdo ví nebo tuší, zda se letos bezmála devadesátiletý Oldřich Velen na svou krásnou chalupu s krbem přímo ze Stradfordu vůbec vypraví. Už má svůj věk a ten si žádá své. A navíc, jak se zdá, po smrti své milované manželky Sylvy (zemřela náhle 3. června 2008), se kterou žil ve spořádaném a spokojeném manželství přes šedesát let, nějak ztratil chuť na chalupě pobývat. Příliš mnoho věcí mu tam jeho Sylvu připomíná.

Každopádně na setkání s vynikajícím filmovým a divadelním hercem a s mimořádným člověkem Oldřichem Velenem nezapomenu. Tyhle vzpomínky prostě nezmizí. Jak to kdysi zpíval Michal Tučný? Přece: „Vzpomínky, ty nemůžeš si zout!“

***

 
Fotografie pro CzechFolks.com PLUS © Milan Richtermoc