Jana Reichová: Dárek od sestry
10.03.2010
Mám jednu jedinou sestru a mám ji daleko, až v Praze. Je o dost let mladší, ale zná mě možná lépe, než znám já sama sebe. Přesto, že žiji v té kouzelné a krásné Austrálii, ví moje sestra, co mně zde chybí. Díky internetu a nyní dokonce Skypu si můžeme psát a povídat dosti často a navíc mně sestra posílá vybrané „zprávy“. Vystřihuje z časopisů a novin články, o kterých ví, že mě zajímají, dokonce moc a moc zajímají.
Poslední balík „zpráv“ z Prahy přišel ještě před minulými Vánocemi, ale přesto, že mně prsty vždycky velice svrběly, kdykoli jsem na něj sáhla, dostala jsem ke čtení teprve až nedávno.
První vystřižená zpráva byla o Semaforu a z obrázku se na mne díval pan Jiří Suchý. Vzpomínky mám ovšem ještě z Prahy, potom vzpomínky na jeho návštěvu Austrálie s paní Molavcovou, ale také vzpomínku, že můj první program pro SVU v Sydney byl právě o Semaforu. Moc nám tady totiž chyběl. Do titulu programu jsem si vypůjčila slova ze známé semaforské písně. Kdyby tak mohl pan Suchý vědět, kolik radosti ten program tehdy přinesl. Je to ale již dávno, program se konal na Universitě státu New South Walesu 25. listopadu 1977.
Prohlížím štosy výstřižků a čtu a hledám, co je na dalších stránkách.
Paní Jiřina Jirásková! Nedovedu si již představit, kde se ve mně vzala ta odvaha oslovit ji v metru a požádat o krátký rozhovor pro české vysílání v Sydney. To bylo v květnu 1990. Snad tehdy to nesmírné nadšení a víra, že vše bude změněno, mně tu odvahu dodala. Paní Jirásková byla tak laskavá a rozhovor mi poskytla. Když jsem již u těch oslovení známých a slavných osobností, tak jsem ještě v roce 2004 jenom pozdravila na ulici pana Topfera, ale jenom pozdravila a krátce řekla, že i v Austrálii ho krajané znají.
No a to se již z dalšího obrázku na mne dívá paní Jana Štěpánková a za obrázkem čtu dlouhé a zajímavé povídaní. Za touto známou herečkou jsem neměla odvahu zajít a povědět jí moji historii o písničce, která byla kdysi napsána pro ni. Až přítel, který žije v Německu, Václav Židek to udělal za mne. Paní Jana Štěpánková mně poslala hezký pozdrav.
Na stránce novin potom najednou vidím pana Karla Högera. Samozřejmě, že jsem ho obdivovala a chodila na vše, v čem hrál. Ovšem právě s ním se mi podařilo to, co dělám celý život – prostě jak se říká, nenaučila jsem se počítat do deseti. Po jednom představení jsem šla požádat o podpis na fotografii, a když se pan Höger podivil, že tuhle fotografii nikde neviděl, hned jsem odpověděla : “Tu jste nikde vidět nemohl, to je „aušus“ z Barrandova.“ Pan Höger se zasmál, já jsem žhnula pěkně do červena. Ale už bylo pozdě to vzít zpět.
Zaplať Pánu Bohu, si nevzpomínám na mnoho mých dalších „vejšplechtů“, ale některé přece jenom nechtějí zmizet z paměti. Když přiletěl na návštěvu do Austrálie biskup Jaroslav Škarvada, byl tak laskavý a přišel také do českého vysílání. Spěchala jsem do studia a najednou jsem viděla na chodníku ležet pěknou růži, ale téměř bez stonku. Někomu asi odpadla z kytice. Přiběhla jsem do studia, byla jsem představena páterem Petrem Eliášem a pan biskup řekl :“ Ta růže je jistě pro mne?“
Samozřejmě jsem odpověděla, že ne, že jsem ji našla na chodníku, přece takovou květinu bych mu nemohla dát. Ale on řekl, že to je ta pravá květina pro něj a vzal si ji ode mne.
No potom jsem se ještě snažila panu Donutilovi, když vystupoval v Sokolském národním domě v Sydney, radit, jaké si má obout boty. Doufám pevně, že si to již nepamatuje.
Co jsem vyblekotala při setkání s panem Svěrákem a ostatními herci Divadla Járy Cimrmana, už opravdu nevím. Mohu ale také jen doufat, že to již dávno zapomněli. Já na tu návštěvu divadla ale nikdy zapomenout nemohu.
Bylo to v roce 1990 a vezli jsme s manželem do Prahy dolary, které se vybraly na kulturním odpoledni, které jsem připravila z díla Viktora Fischla v Sydney. Přes paní Janu Sekyrovou, jednu z tehdejších sekretářek Václava Havla, jsme se dostali na premiéru Blaníku v divadle ve Strašnicích, kde jsme měli peníze předat. Jsem asi jedna z mála žen, které kdy měly možnost stát na jevišti tohoto divadla. Dokonce na fotografii, kterou jsem od pana Svěráka dostala, mně napsal, že by mne přijal jako elévku. Ne, nemusí se bát, jako prababička bych se mu na jeviště již nevnucovala.
Klikněte na obrázek pro zvětšení
A najednou tvář, kterou jsem měla možnost vidět docela zblízka a to dokonce několikrát. V Sydney i v Praze. Paní Jiřina Bohdalová. Jsou to krásné vzpomínky, na její představení, na procházky po Sydney a dokonce i na posezení u nás. Nikdy si toho nepřestanu vážit a nikdy nepřestanu vzpomínat. Její dceru, paní Stašovou vidím na další stránce. Sledujeme ji ve filmech a seriálech a máme ji také moc a moc rádi.
Najednou je tady na stránce fotografie paní Jany Hlaváčové. I s tou jsem se viděla, ale ona o tom neví. Dělala jsem zkoušky na AMU ve stejný den, jenomže já jsem je neudělala. Vidím ji ale stále, jen několik kroků ode mne, v kroji, s košíčkem na ruce. Ano, milujeme ji i jejího manžela pana Munzara. Hrál Jakuba skláře a já mám mezi předky Jakuba Percla, skláře z Tasic. Bývalá chalupa Matěje Percla v Bělé stále ještě stojí a je pod památkovou péčí. Jméno bratra mého dědečka je na pomníku padlých v Bělé u Ledče nad Sázavou, kde celá rodina Perclů žila. Když přišli pracovat do sklárny koncem 18 století jako skláři z Německa, psali se ještě Perzl. V Tasicích se vyučil i můj dědeček František Percl a jeho bratr Antonín. Oba potom přešli do sklárny Invald na Zlíchově.
Já se snad budu bát obracet další stránky. To se mi ještě nestalo! Sestřičko, co mi to děláš?
Nu ano, já to tušila. Paní Jana Brejchová. Tu mám přece také moc ráda. Byla to ona, která za mne držela moji neteř při křtu, protože já jsem již byla za mořem. Moje neteř je šťastná maminka dvou pěkných děvčátek, možná, že by to paní Brejchovou potěšilo, kdyby to věděla.
Ani nevím, zda si zasloužím tu radost, kterou vytahuji z balíku jako poslední. Z titulní stránky časopisu se na mne usmívají (ano, tady v Austrálii se usmívají jen na mne), paní Libuše Šafránková a pan Josef Abrhám.
Pod jejich usměvavými tvářemi je napsáno – Když se lásce zadaří. V jejich případě je to pravda pravdoucí a já vám tady na tom místě nyní něco prozradím- my jsme s manželem slavili v lednu tohoto roku zlatou svatbu, a tak to s tou láskou opravdu musí být pravda.
***
FOTO pro CzechFolks.com © archív Jany Reichové






















Milá Jano,
zrovna včera jsem se v televizi dívala na pořad z cyklu Neobyčejné životy, věnovaný Luďku Munzarovi – životní příběh vskutku vzácného a neobyčejného člověka. Tvůj život byl plný krásných okamžiků setkání, kdy se zkřížily cesty neobyčejných lidí. Takové setkání přeji všem těm významným a slavným lidem, kteří se s Tebou ještě setkají, třeba i za pár měsíců zase v Praze.