Marta Bednářová: Františku, nezlob se! (2/3)
10.03.2010
„Povídejme si ale raději o něčem veselejším. Třeba o humoru ve fotografii, i když ve fotografii bývá humor jevem spíše ojedinělým a poněkud výlučným. Běžné slůvko humor, označující přepestrou škálu chápání úsměvu odlišných národností, však existuje teprve od 18. století. Původní latinské slovíčko humores totiž do té doby označovalo šťávy v lidském těle určující individuální temperament. Také humorné, že? Národní charakter humoru také nelze na nikoho přesně napasovat. My, jako malý národ, máme v sobě cosi z dobrého vojáka Švejka. Legendu komediantství, avšak řádně prorostlou moudrostí Jana Wericha, který se nechal na tohle téma slyšet slovy: „Každý národ má nějaký charakter, jenom Češi ne. A já jsem taky Čech…Blbec jeden.“
„Pomíjím primitivní pokusy o humor, u nichž absentuje popadání se za břicho a vznikající třeba přimalováním vousů na plakát s dívčí tváří. Zajisté, i při podobné exhibici se uplatňuje autorův pohled a názor na to, co je podle něho k uřehtání, a proto se snadno přihodí, že o úsměvnosti snímku ví jen autor sám.“
„Nejvyšší formou fotografického humoru bývá komično, absurdnost, při níž se často ani úsměv nedostavuje, spíše jakési zkoprnění z prezentace reálné situace. Do této kategorie lze v některém případě dokonce zahrnout fotograficky sociologický dokument, při němž divákovi na rtech ztuhne úsměv. Ukázkou komičnosti mohou být v jarním čase roku 2009 rozhlasové promluvy o morálce z úst bývalého ministra zdravotnictví, milovníka knižních ležáků, stomatologa, rozdavače pohlavků jeho kolegovi doktorovi a také proutníka. Stejná morální ponaučení z rozhlasových vln šíří další bývalý ministr české vlády, co si ke jménu přidal titul, aniž by byl jeho nositelem. Absurdity často nabídnou i smutek.“
„Směšným může být každý, ale vtipným jen chytrý,“ řekl kdysi moudrý muž Jan Werich. Kumšt totiž nepotřebuje žádné regule ani omezení. Definice umění ve fotografii je obtížná a stejně nikdo přesně neví, co je umění. Navíc humor už od nepaměti býval považován za cosi druhořadého. Promlouvat by vždy měly jen výsledky – a ty fotografie přes všelijaké politické úlitby vždy měla. Spíš selhával charakter národa, ale o tom se už zmínil také Jan Werich. Nějak jsem v běhu žití shledával, že je dobré leccos vědět a ještě důležitější je nikdy se nepřestat ptát…“
„A tak se tedy ptám: zajímá se stát vůbec o fotografii? Troufalá otázka, že? V análech ministerstva kultury lze možná objevit kopii dopisu již odešlého ministra Pavla Dostála z časů blížících se konce jeho panování, do kterého zasáhla těžká choroba. S tvrdě odmítavými slovy mi v něm sděloval, že vrací zpět dříve věnovanou knížku „Život je prevít, ale krásnej…“, neboť jsem v jihočeském tisku zmínil nepřístupnost vily prezidenta Edvarda Beneše v Sezimově Ústí a nenaplnění závěti vdovy Hany Benešové o jejím využití. Prý to byl právě on, kdo umožnil její návštěvu alespoň několik dní v roce. Jinak by se prý návštěvníci neblaze podepisovali na zdejší zahradě… Tak místo toho asi ukradli sochu Dívky s jablkem z Chotkových sadů, ale i mnohé odjinud. Teď u zlodějů frčí busty prezidenta T.G. Masaryka. Busta herce Vlasty Buriana z jeho hrobu na Vyšehradě byla k ukradení pouze jediná.“
„K české kultuře samozřejmě nepatří jen fotografie. V okolních státech na prezentaci národní kultury vladaři odsouhlasují mnohem více peněz. Na rok 2008 kulturní rozpočet pamatoval s penězi i na kluziště v Praze na Ovocném trhu a peníze půjdou také na podporu modelek. Úžasné! My jsme si kdysi všelijaké plácky polévali a stříkali sami. Pravda, zamrzala v Praze také Vltava a vždy se našel někdo, kdo kus ledu upravil a na břehu řeky teplý čaj nabídl a boty pohlídal. Byl to pro kluka úžasný zážitek opírat se z hladiny zamrzlé Vltavy o skálu slavného Vyšehradu! To až teprve nedávno jsem pod skálou fotil pro dokumentaci záchranářů spadnuvšího nebožtíka.“
„A ptám se dál: jak dlouho se lze fotografií bavit? Lidská přirozenost člověka nutí k tomu, aby se nenudil. V každém údobí chodu světa se s touto situací pán tvorstva nějak potýkal. Podivná je současná realita, že cena klasické fotografie narůstá a zároveň jako by fotografický obraz nabíral na úbytě, a přitom fotografie je jedinou srozumitelnou řečí ve všech koutech světa. Jednoduše řečeno – kdo si hraje, prý nezlobí, a tak zábava s kresleným světlem ať člověku vydrží co nejdéle.“
***
Fotografie © František Dostál
