CzechFolks.com PLUS

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Tato otázka, kterou si kladly minulý týden média, zcela zastínila otázku další, kterou si musíme klást i když nejsme právníci: lze amnestovat zločiny, které jsou nepromlčitelné? Mezi tyto zločiny patří válečné zločiny a zločiny spáchané za komunismu, na kterých se Ludmila Brožová-Polednová podílela. 

Zopakujme si: Paní Brožová-Polednová byla v roce 2008 odsouzena na šest let za podíl na justiční vraždě Dr.Milady Horákové, Jana Bouchala, Záviše Kalandry a Oldřicha Pecla v roce 1950. Tento trest si devětaosmdesátiletá žena odpykává v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou.

Od roku 1950 bylo uděleno 17 amnestií a Krajský soud v Hradci Králové dne 1.března 2010 rozhodl, že tři z těchto amnestií se týkají i paní Polednové-Brožové a sice dvě amnestie Antonína Zápotockého z let 1953 a 1955 a také jedna amnestie udělená Václavem Havlem v roce 1990. Na amnestie je upozornila kancelář prezidenta republiky Václava Klause. Vzhledem k tomu, že každá amnestie by teoreticky mohla snížit její trest o dva roky, už by odsouzená Polednová-Brožová neměla být ve vězení a dokonce by mohla na státu vymáhat odškodné.

Jenže otázky, které si musíme klást dál, zní: můžeme první dvě amnestie pojmově použít? Lze amnestovat činy u nichž vůbec nebyla ani vůle státu je stíhat jako trestné činy a které, poměřováno tehdejším režimem, byly výkonem práva? A pokud jde o amnestiii z roku 1990 tam se zase musíme ptát: zda je možné pojmově amnestovat to, co se teprve mělo začít nazývat pravými jmény? Vždyt bylo po listopadu 1989 a amnestie měla přispět k obnově právního vědomí a ne zakonzervovávat bezpráví. Havlova amnestie přece měla být prvním poselstvím právního státu směrem k občanům a její zprávou bylo: Jsem si vědom, že byli odsuzováni nevinní. Úkolem dneška je pojmenování zločinů minulosti a označení jejich viníků.

Takto viděno se evidentně dostáváme ke kardinální otázce: jak se dostat ze zajetí pozitivistického pojetí práva, které u nás přežívá z minulého režimu, a které lpěním na doslovném textu zákonů je schopno obrátit výkon justice v její opak: tedy v obhajobu bezpráví a nespravedlnosti. 

V civilizovaném světě již minimálně od Norimberského procesu platí tzv. materialní pojetí právního státu, které vychází z hodnot, které jsou nad zákony, a teprve ty jim dávají pravý smysl, neboť slouží přibližování se k spravedlnosti. V ústavě Spolkové republiky Německo dokonce stojí, že hodnotové principy nelze měnit. A u nás máme v útavě podobnou větu: “Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.” V praxi by to mělo mimo jiné znamenat, že soudy mají nalézat spravedlnost a že lidská práva stojí vždy nad politickými právy. Profesor Cepl mně těsně před smrtí řekl: “Ústavní principy musí prozařovat celý právní řád a mají vždy přednost před všemi ostatními právními pravidly”.   

Převedeno na případ paní Polednové-Brožové se zdá být tedy z logiky věci víc než zřejmé, že nelze aplikovat amnestii prezidenta Zápotockého na činy, které v tehdejší době nebyly trestnými činy a podsouvat prezidentu Havlovi, že chtěl usilovat o kontinuitu s totalitním bezprávím. V obou případech jde o zneužití amnestií k výsledku, který amnestie takříkajíc staví na hlavu, neboť ve skutečně právním státě amnestie v nejobecnějším smyslu slova slouží k nápravě možných selhání při výkonu spravedlnosti.

Jak by řekl pan profesor Cepl: Rozsudek hradeckého soudu je vítězstvím pozitivistického výkladu práva nad materiálním výkladem. Soudce by měl myslet ale jinak: má uvažovat státnicky o smyslu a cílech interpretovaných textů, v tomto případě amnestií. Dokonce o tom existuje už i nález Ústavního soudu České republiky ze 4.února 1997, v němž mimo jiné stojí: “Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci”.

Naštěstí krajský státní zástupce se proti rozsudku okamžitě odvolal. Dodejme ovšem, že žádná z položených otázek nemůže prezidentu republiky zabránit v tom, aby devětaosmdesátileté ženě neudělil milost.

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com

  Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/