CzechFolks.com PLUS

Chcel som sa stať v detstve predtým farárom. Páčilo sa mi ešte malému, ako má pán farár prekrížené prsty na vystrčenom pupku, že si nedovidí na topánky. Ako sa musí mať dobre, ako dôstojne sedí i sa nesie dedinou. Ale po vražde som vedel, že sa musím modliť. Modliť sa za spásu zabitého duše. Preto som sa celý život v lese pod stromami modlil. Viem, že som sa mal modliť za seba. Niekedy to však bývalo ťažšie, ako sa modliť za mŕtveho. Ja som mu vzal život. A kto mi dal to právo? Boh? A prečo? Prečo by mi ho nedal? Veď ak vie, koľko mám vlasov na hlave, prečo by nevedel, že zabijem vlastného otca? Či nevidel, ako sa trasiem pred jeho červeným nosom? Aj dnes sa mi o tom nose sníva. Vidím ho nad sebou ako skuvíňa: Oskar, Oskar, zabijem ťa! Ale veď ja som ho už zabil, tak prečo mi chodí po nociach vravieť, že ma zabije? Čo ak moja osobná smrť má podobu môjho otca? Čo ak ma teda naozaj raz zabije? Veď smrť dostane každého. Každého!

Tak som si myslel, ba bol som o tom presvedčený, že sa nikdy neožením. Veď kto som bol v skutočnosti? Čím som bol starší, už som nebol tým vystrašeným chlapčekom, ale bol som – otcovrah – je to strašné slovo, hnusné meno. Preto mi chodili po rozume také otázky, že čo ak by som aj ja mal podobného syna? Strašne som sa ženby bál, ale za farára som už aj tak nemohol ísť, veď osud vždy chce inak, než si človek vie predstaviť. Láska je zvláštna, veď našla sa taká, čo ma chcela aj ako otcovraha, ba ja sám som ju miloval, až som mal z toho strach. Miloval som ju so strachom a bolesťou v srdci. A moje obavy sa akoby vyplnili, keď sa nám narodil syn a teraz je u nás v hore už vyše dvadsať rokov lesníkom namiesto mňa. Narodil sa mi, keď som mal štyridsať rokov. Dosť.

Už som nebol mladý. Už som sa tak nebál, že ma niečo z mojej minulosti dobehne. Že ma niečo tajomné zhltne. Akurát mi mama zomrela. Vravela mi ešte: Oskar, keby si nežil sám, ľahšie by sa mi zomieralo. Vždy len, aby som už na tú udalosť s otcom zabudol. Veď ja som zabudol, to mama mi otca stále pripomínala. Spínala nado mnou ruky a plakala, že sa jej najstarší syn obetoval za mamu. Aby mamu ochránil pred otcom. Moji traja mladší bratia pošli do sveta. Len sestra, najmenšia, mala tri roky, keď jej otca zabili. Kto ho zabil? Dlho nevedela. Potom jej to bratia povedali. Ona si na otca nepamätala. Najmladší brat Ondrík si na tú noc pamätal. Mal šesť rokov a pamätal sa, ako ťahal malú Elenku do lesa. Do tíšiny. Do tmy a do tepla. Les v noci vydychuje teplé pary. Tam sa spolu s ďalšími dvomi bratmi osemročným Jožkom a jedenásťročným Jankom schovali. Sadli si na peň jeden vedľa druhého. Držali sa navzájom. Elenku si položili na kolená. A ona im tam zaspala. Aj oni zaspali. Tam ich mama nadránom so ženami z dediny našla. Spali ako kuriatka. Jeden na druhom. Ja som bol v nemocnici.

Potom ma ťahali hore – dole policajti. Aký som mal súd? Ani sa nepamätám. Mame dali papiere, že nie som ešte trestne zodpovedný. Žiaden súd som nemal. Ale mne sa to tak videlo, veď toľkí dospelí sa so mnou zrazu zaoberali a toľko chceli odo mňa počuť. A zo mňa hocikedy ani slovo nevyšlo. Taký som bol nastrašený. Možno som sa ani nebál. Nevedel som, čoho sa mám báť? Veď čo už môže byť horšie, ako peklo, ktoré horelo v mojej duši? Niekedy sa mi to vidí, akoby som mal stále horúčku. Spomienky na toto obdobie mi splývajú v akýchsi čudných kruhoch. Tie isté tváre a predsa iné. Kostené tenké okuliare na nose akéhosi šťúpleho muža. Potom brunátna krutá tvár väzenského dozorcu. Mladý a smiešny lekár nízkej postavy s vypučeným bruškom. Všeličo. Aj sa mi to niekedy sníva. Ako v divadle. Panoptikum čudných a pre mňa v tú chvíľu neznámych tvárí.  

Akoby ma súdili všetci. Každý, kto ma stretol. Každý, kto sa mi pozrel do očí. Každý to videl. To je on. Šepkali si ľudia z dediny. Aj vtedy, keď si nešepkali. Ja som počul ich myšlienky. Raz som vošiel do krčmy. A všetci dnu stíchli. Chlapi od stolov na mňa gánili mútnym pohľadom. Mnohí tam otca poznali. Bol ich kumpánom. To oni ho brávali piť. To oni mu boli bližší ako vlastná rodina. To oni mohli za to, že mal fľašu radšej ako nás. A za čo mohla moja mama? Aj také myšlienky som mal. Mohla mama zabrániť otcovi, aby nepil? Na čo sa vôbec zaňho vydávala? Tak vravel môj strýko. Bol už starší. Aj vtedy sedel v krčme spolu s chlapmi, keď som tam prvýkrát po otcovražde vošiel a všetci boli ticho. Nakoniec vstal, položil mi ruku na plece: Daj si, Oskar. Ponúkol mi druhou rukou pohárik. Aj som ho vypil. Ostatní prestali tak na mňa gániť. Sadol som si k strýkovi. V hlave mi trešťalo. Alkohol sa v mojom vnútri rozlieval až do žíl. A hrial. Nebolo mi však lepšie pri srdci. Naopak, srdce sa mi rozbúchalo: Strýko, na čo tu sedíte? Šepol som mu potichu.  Usmial sa na mňa. Strýko bol dobrácka povaha. Čakám. Povedal mi. Príde Julo z horného konca, niečo mu potrebujem povedať. A tak som si zatiaľ objednal. Ale si mi to vypil. Núkali ste ma. Bránil som sa. To je v poriadku, Oskar. Zasmial sa. Ešte si dáme aj do druhej nohy. Ja už nebudem, strýko. Vstal som a ušiel som z krčmy.

Nemohol som tam sedieť. Nemohol som to piť. To, čo mi vycicalo otca. To, čo mi z otca spravilo ľudskú beštiu. Mame vraveli, aby sa odsťahovala z dediny. Sám jej brat, tento môj strýko jej to radil. Že chlapec tu má zlé spomienky. Kam mohla mama ísť s piatimi deťmi? Len pre mňa? Povedal som jej, že tu budem žiť. Že ma od otcovho hrobu nik nedostane. Ako vždy v takých chvíľach, aj teraz mama plakala. Farárovi som sa vyspovedal. Povedal som mu, že som zabil. Že to nebolo v sebaobrane. Že otec by mi už viac neublížil. Že spadol na posteľ a zachrápal. Že mu sekera vypadla z ruky. Že to som nemusel urobiť. Že veď to je hriech, zabiť človeka. Prečo ma nepotrestali? Dôstojný pán, povedzte mi to aspoň vy! Vieš, Oskar, Boh je milostivý. Boh si nájde chodníčky. Boh ľudí trestá a je to aj v evanjeliu, na ich deťoch. A ty si to zmenil. Ty si ako syn vytrestal otca tak, až šiel rovno pred Boží súd. Ty si, Oskar, na seba vzal vinu. Ty si mu pomohol. Sebe si ublížil. A jemu si pomohol. Oskar, zabil si. Taká je tvoja vina. Chceš ju počuť, nuž je to tak. Vražda je vražda. Tak som vnímal kňazove slová. Aj vtedy, keď on hovoril inak, on vravel, že to nie je moja vina. Že deti sú Bohom zverené rodičom na opateru a že môj otec, nech ho už bude Pán súdiť, sa o mňa nestaral. Na živote ma ohrozoval. Ale ja som mu vravel, že vražda je vražda. Ja som ho zabil a ja sa chcem z toho vyspovedať. Ja chcem trest. Ja chcem, nech ma súdia. Nech ma súdia ľudia. Nech ma súdi on, pán farár, nech mi uloží pokánie, po ktorom sa z toho pekla dostanem. A budem opäť čistý. Opäť voľný. Opäť budem dýchať bez ťažoby v hrudi, bez navretej gundži v hrdle, bez triašky v rukách, ktoré boli studené. Ruky som mal studené, kým celé telo mi hocikedy horelo.

Spaľovala ma hanba. Spaľovala ma vlastná bolesť. Celý som horel plameňom pekla v mojej duši. A ruky som mal ľadovo studené. Niekedy mi v nich trhalo. V oboch rukách. Zabil som ho oboma rukami. Sekera bola ťažká, musel som ju držať rukami spolu. A do tej krčmy som šiel viac zo zvedavosti. Ani sám som nevedel, či tam mám ísť. Či sa to patrí, aby som chodil takpovediac do chrámu môjho otca, ktorého som zabil. Pfuj! Taký chrám, smrad, že až a nič dobré z neho nevychádza. Ale niečo ma tam ťahalo. Vravel som si, že sa tam pozriem. Tá nepriateľská hora očí ma však zastavila v polceste, ako som otvoril dvere a vošiel dnu. Nebyť strýka, ktorého som zbadal sedieť samého pri stole, určite by som sa obrátil a ušiel by som odtiaľ von.

Stanislav Háber: Oskar jde do nebe (2/2)

Předtím v dětství jsem se chtěl stát farářem. Líbilo se mi ještě malému, jak má pan farář překřížené prsty na vystrčeném pupku, že si nedohlédne na střevíce. Jak se musí mít dobře, jak důstojně sedí i jak se nese dědinou. Ale po vraždě jsem věděl, že se musím modlit. Modlit se za spásu duše zabitého. Proto jsem se celý život v lese pod stromy modlil. Vím, že jsem se měl modlit za sebe. Někdy to však bývalo těžší než se modlit za mrtvého. Já jsem mu vzal život. A kdo mi dal to právo? Bůh? A proč? Proč by mi ho nedal? Vždyť když ví, kolik mám vlasů na hlavě, proč by nevěděl, že zabiju vlastního otce? Nebo neviděl, jak se třesu před jeho červeným nosem? I dnes se mi o tom nose zdává. Vidím ho nad sebou, jak kňučí: Oskare, Oskare, zabiju tě! Ale vždyť já jsem ho už zabil, tak proč mi chodí po nocích vykládat, že mne zabije? Co když moje osobní smrt má podobu mého otce? Co když mě teda doopravdy jednou zabije? Vždyť smrt dostane každého. Každého!

Tak jsem si myslel, ba byl jsem o tom přesvědčený, že se nikdy neožením. Vždyť kdo jsem ve skutečnosti byl? Čím jsem byl starší, už jsem nebyl tím vystrašeným chlapečkem, ale byl jsem – otcovrah – je to strašné slovo, hnusné jméno. Proto se mi v hlavě honily takové otázky, jak strašně jsem se bál oženit, co kdybych i já měl podobného syna? Ale na faráře jsem už stejně nemohl jít, vždyť osud chce vždycky jinak, než si umí člověk představit. Láska je zvláštní, vždyť se našla taková, co mě chtěla i jako otcovraha, ba sám jsem ji miloval, až jsem z toho měl strach. Miloval jsem ji se strachem a bolestí v srdci. A moje obavy se jakoby vyplnily, když se nám narodil syn a teď je u nás v lese už víc jak dvacet let lesníkem místo mne. Narodil se mi, když jsem měl čtyřicet let. Dost.

Už jsem nebyl mladý. Už jsem se tak nebál, že mě něco z mé minulosti dostihne. Že mne něco tajemné zhltne. Akorát máma mně umřela. Ještě mi řekla: Oskare, kdybys nežil sám, lehčeji by se mi umíralo. Vždycky jen, abych na tu událost s otcem zapomněl. Vždyť já jsem zapomněl, to máma mně otce pořád připomínala. Spínala nade mnou ruky a plakala, že se její nejstarší syn obětoval za matku. Aby mámu ochránil před otcem. Moji tři mladší bratři odešli do světa. Jen sestra, nejmenší, měla tři roky, když jí zabili otce. Kdo ho zabil? Dlouho nevěděla. Potom jí to bratři řekli. Ona si na otce nepamatovala. Nejmladší bratr Ondřík si na tu noc pamatoval. Měl šest roků a pamatoval si, jak táhl malou Elenku do lesa. Do tišiny. Do tmy a do tepla. Les v noci vydechuje teplé páry. Tam se spolu s dalšími dvěma bratry, osmiletým Jožkem a jedenáctiletým Jankem schovali. Sedli si na kmen jeden vedle druhého. Drželi se navzájem. Elenku si položili na kolena. A ona jim tam usnula. I oni usnuli. Tam je nad ránem máma se ženami z dědiny našla. Spali jako kuřátka. Jeden na druhém. Já jsem byl v nemocnici.

Potom mě tahali nahoru – dolů policajti. Jaký jsem měl soud? Ani se nepamatuji. Mámě dali papíry, že ještě nejsem trestně zodpovědný. Žádný soud jsem neměl. Ale já jsem to tak viděl, vždyť tolik dospělých se se mnou najednou zaobíralo a tolik toho chtěli ode mě slyšet. A ze mě někdy ani slovo nevyšlo. Tak jsem byl vystrašený. Možná jsem se ani nebál. Nevěděl jsem, čeho se mám bát? Vždyť co už může být horší než peklo, které hořelo v mé duši? Někdy mám pocit, jako bych měl stále horečku. Vzpomínky na toto období mi splývají v jakýchsi zvláštních kruzích. Tytéž tváře a přece jiné. Kostěné tenké brýle na nose jakéhosi štíhlého muže. Potom brunátná krutá tvář vězeňského dozorce. Mladý a směšný doktor malé postavy s vystrčeným bříškem. Všelicos. Někdy se mi o tom i zdá. Jako v divadle. Panoptikum podivných a pro mě v tu chvíli neznámých tváří.

Jako by mě všichni soudili, každý, kdo mne potkal. Každý, kdo se mi podíval do očí. Každý to viděl. Šeptali si lidé z dědiny. I tehdy, když si nešeptali. Já jsem slyšel jejich myšlenky. Jednou jsem vešel do krčmy. A všichni vevnitř ztichli. Chlapi od stolů na mě zhlídali kalným pohledem. Mnozí tam otce znali. Byl jejich kumpán. To oni ho brávali k pití. To oni mu byli bližší než vlastní rodina. To oni mohli za to, že měl flašku raděj než nás. A za co mohla moje máma? I takové myšlenky jsem měl. Mohla máma zabránit otcovi, aby nepil? Na co se vůbec za něho provdala? To říkal můj strýc. Byl už starší. I tehdy seděl v krčmě spolu s chlapy, když jsem tam poprvé po otcovraždě vešel a všichni byli zticha. Nakonec vstal, položil mi ruku na ramena: Dej si, Oskare. Nabídl mi druhou rukou pohárek. Vypil jsem ho. Ostatní se na mě přestali tak mračit. Sedl jsem si ke strýci. Hlava mi třeštila. Alkohol se mi v nitru rozléval až do žil. A hřál. Na srdci mi však nebylo lépe. Naopak, srdce se mi rozbouchalo. Strýčku, proč tu sedíte? Šeptal jsem mu potichu. Usmál se na mě. Strýček byl dobrácká povaha. Čekám. Řekl mi. Přijde Julo z horního konce, něco mu potřebuji říct. A tak jsem si zatím objednal. Ale tys mi to vypil. Nabídli jste mně. Bránil jsem se. To je v pořádku, Oskare. Ještě si dáme do druhé nohy. Já už nebudu, strýčku. Vstal jsem a odešel z krčmy.

Nemohl jsem tam sedět. Nemohl jsem to pít. To, co mi vysálo otce. To, co mi z otce udělalo lidskou bestii. Mámě řekli, aby se odstěhovala z dědiny. Sám její bratr, tento můj strýček jí to radil. Že chlapec tady má špatné vzpomínky. Kam mohla máma jít s pěti dětmi? Jen kvůli mně? Řekl jsem jí, že tu budu žít. Že mne od otcova hrobu nikdo nedostane. Jako vždy v takových chvílích i teď máma plakala. Faráři jsem se vyzpovídal. Řekl jsem mu, že jsem zabil. Že to nebylo v sebeobraně. Že otec by mi už víc neublížil. Že spadl na postel a začal chrápat. Že mu sekera vypadla z ruky. Že jsem to nemusel udělat. Že vždyť je to hřích, zabít člověka. Proč mě nepotrestali? Důstojný pane, řekněte mi to aspoň vy! Víš, Oskare, Bůh je milostivý. Bůh si najde chodníčky. Bůh lidi trestá a je to i v evangeliu, na jejich dětech. A ty jsi to změnil. Ty jsi jako syn potrestal otce tak, že šel rovnou před Boží soud. Ty jsi, Oskare, na sebe vzal vinu. Ty jsi mu pomohl. Sobě jsi ublížil. A jemu jsi pomohl. Oskare, zabil jsi. Taková je tvoje vina. Chceš ji slyšet, nuže je to tak. Vražda je vražda. Tak jsem vnímal knězova slova. I tehdy, když mluvil jinak, on říkal, že to není moje vina. Že děti jsou Bohem svěřené rodičům do péče a že můj otec, ať už ho bude Pán soudit, se o mne nestaral. Na životě mě ohrožoval. Ale já jsem mu řekl, že vražda je vražda. Já jsem ho zabil a já se chci z toho vyzpovídat. Já chci trest. Já chci, aby mě soudili. Ať mě soudí lidé. Ať mě soudí on, pan farář, ať mi uloží pokání, po kterém se z toho pekla dostanu. A budu opět čistý. Opět volný. Opět budu dýchat bez tíhy v hrudi, bez oteklé boule v hrdle, bez třesu v rukách, které byly studené. Ruky jsem měl studené, zatímco celé tělo mi občas hořelo.

Spalovala mě hanba. Spalovala mě vlastní bolest. Celý jsem hořel plamenem pekla v mojí duši. A ruky jsem měl ledově studené. Někdy mi v nich trhalo. V obou rukách. Zabil jsem ho oběma rukama. Sekera byla těžká, musel jsem ji držet spojenýma rukama, a do té krčmy jsem šel víc ze zvědavosti. Ani sám jsem nevěděl, jestli tam mám jít. Jestli se to patří, abych šel tak říkajíc do chrámu mého otce, kterého jsem zabil. Fuj! Takový chrám, smrad, že až a nic dobrého z něho nevychází. Ale něco mě tam táhlo. Říkal jsem si, že se tam podívám. Ta nepřátelská hora očí mě však zastavila v polovině cesty, jak jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Nebýt strýčka, kterého jsem uviděl sedět samotného u stolu, určitě bych se obrátil a utekl bych odtud ven.

 
Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

***
 

Ilustrace pro CzechFolks.com © Martin Velek -
 http://lestatvamp.deviantart.com