Eduard Světlík: Inspirace je jinde
19.03.2010
“Těžký život literáta,” povzdechnu si, když mám zase něco napsat. Probírám se poznámkami, listuji v chytrých knihách o literatuře a sedá na mě důvěrně známá beznaděj: všechno už bylo řečeno, vše mi připadá, jako bych to už stokrát četl, nikde nic nového… A pak sáhnu po knížce z jiného oboru, pustím si desku nebo odběhnu k televizi, v níž je něco navýsost odtažitého – třeba o materiální kultuře Papuánců – a do vyschlé studny nápadů přitékají pramínky živé inspirace ze zdrojů, na něž jsem vůbec nepomyslel.
Ovšem, není to nic mimořádného, hledat a nacházet podněty k tvorbě mimo hranice své práce a svých zkušeností, v jiných uměleckých oborech. Jen si na to člověk pokaždé nevzpomene. Jednou jsem zažil Bohumila Hrabala, když mluvil o tom, čím se inspiruje on. Celou dobu mluvil výhradně o moderním výtvarném umění a hudbě! A třebaže zpočátku vyhrožoval, že za půl hodiny uteče, byl exkurzí do svých inspirativních oblastí zaujat přes dvě hodiny.
Skvělou esej o podstatě literární tvorby najdu třeba u Emila Filly v knize Práce oka. Ta stať je nazvána O lidské úzkosti, o řeči vůbec a o české řeči zvláště.
Toto je také konečný smysl každého tvoření, říká zde malíř, postavit vůči světu, jenž je tak mnohotvárný, chaotický, dílo člověka, jež má omezující, zjednodušující nástroje, klaviaturu, ale bohatší projev. /…/ Metamorfózy v přírodě dějí se týmž zákonem: zjednodušují materiál a zkomplikují účinek.
Jako by práce s jiným materiálem a jinými nástroji formovala i jinou strukturu myšlení a vyjadřování.
Nebo sáhnu po knize Waltra Kerra Jak nepsat hru a najdu tolik překvapivých formulací vystihujících přesně rozdíly mezi veršem a prózou, mezi básní a románem, že by měly být ve všech příručkách literární teorie. Nejde však jen o objevnost, i sám způsob vyjadřování mě fascinuje: Verš je jazyk ve spěchu, jazyk, který se nestará, jaký syntaktický prach zdvihne, pokud se může střemhlav řítit rovnou k věci. /…/ Verš je ohromná výmluva pro přeskakování spojitostí. /…/ Próza může k evokaci obrazu dospět jedině tak, že řadí fakt za faktem, až se v pozadí začne rýsovat nějaký složený celek… Je to cihlová stavba.
Modely a metody, které se dají přenést do literatury a použít pro psaní, jsou rozmanité. Svého času jsem zkoušel model anatomický, jako když se skládá lidské tělo.
Nejprve se rozvrhne fabule – pevná kostra. Ta se obalí masem z charakterů a situací. Ze střetnutí těchto dvou složek vzniká jednání, takže dále přijdou na řadu konflikty – svalstvo zajišťující dynamiku příběhu. Pak se dá pracovat na uzlových bodech, prolínání motivů, časových rovinách atd. – přiřaďte si k tomu vnitřní orgány podle svého gusta. Pak už je jen třeba potáhnout to všechno kůží, dát tomu pěknou pleť – což je záležitostí stylistické práce. A protože nikdo neběhá po světě nahý, musíte přidat v závěrečné fázi ošacení – nějaké to atraktivní prostředí, charakteristickou atmosféru, pár ozdob, nějakou tu pihu krásy – a dílko může do světa.
Přítel Stanislav Sohr, s nímž jsem tuto metodu konzultoval, ji zavrhl jako vnějškovou, schematickou, plodící leda kulhavé mrzáčky, a prozradil mi systém, podle něhož píše on. A ten je v ryzí podobě přenesen z divadla.
V první fázi – dramaturgické – si autor odpoví na otázku co. Oč mu jde, čeho chce dosáhnout, o čem to má být. A dává pozor, aby zůstal v rovině filozofické, mravní, představové a nebral práci těm, kteří zasáhnou v další fázi tvorby.
Druhá etapa – režijní – odpovídá na otázku čím toho dosáhnout. Jaké zvolit prostředky, prostředí, charaktery a situaci, jakými peripetiemi má vývoj projít, jakou melodikou má být nasycen, jakým světlem zalit… A zase musí coby režisér dávat pozor, aby nepředehrával, neomezil prostor herců, nevzal jim chuť do práce a možnost uplatnit jejich osobnost.
Třetí fáze – herecká – dovršuje celou práci. V ní si musí autor poradit s tím, jak to všechno hodnověrně, plasticky a šťavnatě zahrát. Jaká slova zvolit, jaká gesta, na co jít s rozumem, na co s citem, jak vypracovat dialogy…
Jsem ochoten mu věřit, že podle takového modelu je opravdu radost psát. Má to jen jeden háček: ani on, ani já jsme dosud žádnou geniální prózu nenapsali.
Nevíte o nějaké metodě, která by vedla k nápravě? Carpentierovu Nápravu dle metody už ale známe.
***
Barevná kresba pro Czechfolks.com © Jana Pilgrová




















Vynikající spisovatelská úvaha! Osobně se domnívám, že dobrý spisovatel musí zvládnout obsah i formu, musí mít na psaní intelekt a talent, ale musí také znát, jak psát. Dobrý spisovatel se pozná podle toho, že napíše čtivě, poutavě, smysluplně, vtipně, hluboce. Inspiruje, dojímá, a nějakým vzácným způsobem se dotkne duše čtenáře. A to by měl dokázat na jakékoli zadané téma, třeba i na téma psích exkrementů. Ale vždy musí mít co říci. Dobrý spisovatel musí být plný pochyb o svém psaní, i když má plno nápadů, znalostí a zkušeností. Autorka jednoho z nejkrásnějších románů, Margaret Mitchell, skrývala prý svůj rukopis “Gone with the wind” mezi prádlem v celoživotních obavách, že není dost dobrý. Pisálků jsou na světě milióny, knihkupectví jsou neustále zaplňována novými a novými knihami. Z některých se stanou bestsellery, ale jen málo z nich přežívá staletí. A inspirace? To je políbení Múzou…
Ta nejlepší inspirace se, alespoň podle mého mínění, skrývá v lidských životech a osudech.