CzechFolks.com PLUS

Bývalým polským režimem utajovaná hrdinka z válečné doby není v současném Česku téměř známa

Paní Irena Sendler pomohla za druhé světové války k úniku před smrtí dvěma a půl tisícům židovských dětí z varšavského ghetta. Její příběh by proto měli znát všichni, kdo nyní popírají existenci holocaustu. Paní Ireně patří svým způsobem světové prvenství, dohromady totiž zachránila více životů než světově proslulí zachránci – Oskar Schindler a Nicolas Winton.  

 
Nejde o aritmetické poměřování čísel, nevyčíslitelnou hodnotu má totiž jeden každý zachráněný život. I tak však dodejme: německý obchodník Schindler přispěl k záchraně asi tisíce židovských občanů a britský bankovník úředník Winton odvezl vlakem z Československa 669 židovských dětí.

Paní Sendlerová zemřela před necelými dvě roky a dožila se požehnaných osmadevadesáti let. Její příběh však více znali v zahraničí než v Polsku. Totalitní režim její rodné země neměl totiž zájem o publicitu takového hrdinství a jeho zveřejnění dokonce bránil. Nepovolil jí třeba vycestovat do ciziny k převzetí vyznamenání. Vše se změnilo až po roce 1989, nicméně i tak byla demokratickým Polskem vyznamenána až po záhadně dlouhé době: Řád Bílého orla, nejvyšší polské státní vyznamenání, obdržela až roku 2003… V Polsku dnes nesou jméno statečné ženy desítky škol.

 
DRAMATICKÉ ÚNIKY

Pocházela z nežidovské lékařské rodiny. Mezi pacienty jejího otce Stanislawa Krzyzanowského bylo mnoho chudých Židů, s jejichž dětmi si hrála, naučila se jidiš (směs němčiny, hebrejštiny a slovanských jazyků) a získala k nim vztah. Na varšavské univerzitě vystudovala pedagogiku a krátce před 2. světovou válkou se stala úřednicí na sociálním odboru varšavské radnice, kde se kromě jiného věnovala péči o chudé židovské rodiny. Po vpádu Německa do Polska zřídili okupanti ve Varšavě židovské ghetto, když do městské zástavby násilně přemístili asi 450 tisíc Židů. Ti nesměli opouštět území obehnané třímetrovou zdí, trpěli nemocemi, hladem, byli popravováni a posléze odváženi do koncentračních táborů. Situace se zde povážlivě zhoršila poté, co Němci zakázali i minimální sociální pomoc.

Irena, jež tuhle péči dosud vykonávala, zákaz nerespektovala a v rámci možností v ní pokračovala. Stala se členkou ilegální skupiny Žegota (Rada pomoci Židům), která vznikla za podpory nežidovských i židovských organizací. Opatřila si propustku a docházela do ghetta jako zdravotnice či údržbářka; přinášela peníze, potraviny i léky. Stala se vedoucí dětské sekce Žegoty a jejím úkolem bylo dostat na svobodu co nejvíc dětí. Nejdřív však musela mít k záchraně souhlas rodičů. Poté sama nebo se spolupracovníky podnikala akce. Za dramatických okolností byli kojenci vynášeni v krabicích od bot či vyváženi v bednách pod sedadly tramvaje; s ghettem sousedila vozovna. Větší děti po obalení mnoha vrstvami novin čekalo v pytlích přehození přes zeď. Další úniky umožňoval odvoz v autě se špinavým prádlem či odpadky, do nichž se děti ukryly. Tak přijížděla často do ghetta „údržbářka“ Sendlerová. Na korbě malého náklaďáku měla psa vycvičeného tak, že se při kontrole u brány rozštěkal. Němci proto nezaslechli z auta nic podezřelého.

 
KARTOTÉKA POD JABLONÍ

Zachráněné děti putovaly do rodin, klášterů, ale i do dětských domovů mimo kláštery. Jmenovat lze místa jako Varšava, Anin, Białołęka Chotomowie či Płudach. O každém dítěti vedla paní Irena kartotéku. Jména však pro případ vyzrazení převáděla do šifer a zapisovala je na proužky hedvábného papíru. Celý tento archiv uložila do zavařovacích sklenic a ukrývala jej na zahradě své přítelkyně pod jabloní. Když byla roku 1943 gestapem zatčena a mučena, nepromluvila. Zachráněné děti tak zachránila podruhé. Dostala trest smrti. Organizace Żegota dokázala však podplatit bachaře, kteří pro změnu dokázali zapsat Irenu na listinu mezi popravené a současně jí umožnili útěk. Do konce války žila v ilegalitě a pomáhala odboji. Většina z dvou a půl tisíce dětí, jež se svými spolupracovníky dostala na svobodu, se ve uzdraví dočkalo míru. Pouze ona sama jich na svobodu převezla či přenesla čtyři stovky. V roce 1945 byly děti podle seznamů ze sklenic identifikovány, ale jejich rodiče většinou již nežili… V roce 2008 žilo ještě sedm set těchto dětí.
 
 

 
VÝSLECHY STÁTNÍ POLICIE

Jako členka Żegoty byla považována za příslušnicí západního, tedy nekomunistického odboje. Kvůli tomu ji vyšetřovala Státní policie; po jednom výslechu předčasně porodila mrtvé dítě. Ocitla se v nemilosti režimu, o jejím válečném příběhu se nesmělo psát. V roce 1965 dostala v Izraeli vysoké vyznamenání Spravedlivý mezi národy. Komunistická polská vláda jí tehdy neudělila povolení k cestě na Západ, takže řád v památníku Jad Vašem osobně nepřevzala. Nemohla ani zasadit strom v Aleji spravedlivých. To jí režim povolil až o dvacet let později v čase politického tání.    

Od mládí levicově smýšlející Sendlerová přesto dlouho věřila v socialismus. S jeho „polskou variantou“ se však podle vlastních slov definitivně rozloučila v roce 1968, kdy v zemi vypukly antisemitské čistky a následné studentské demonstrace, které komunistická policie tvrdě rozprášila. Od té doby se paní Irena stáhla o ústraní a dalších třicet let působila ve varšavských sirotčincích a v domovech seniorů.

 
NOMINACE NA NOBELOVU CENU

V Polsku i ve světě se o jejím válečném příběhu začaly objevovat první zevrubnější zprávy až po roce 1989. Pomohlo v tom i udělení čestného občanství Izraele roku 1991. Ale protože doma, jak známo, není snadné být prorokem, opět muselo přijít ke slovu zahraničí. O jejích osudech se roku 1999 dočetl Norm Conard, středoškolský profesor v Kansasu, a zadal svým studentům práci: objevte o statečné Polce co nejvíce informací a zpracujte je. Výsledkem byl kromě jiného vznik působivé divadelní jednoaktovky Life in a Jar (Život v zavařovačce). Od roku 2002 se pak v tomto státě amerického středozápadu slaví vždy 10. března svátek Irena Sendler Day. Teprve poté, leč stejně s tříletým zpožděním, napsala v roce 2005 polská autorka Anna Mieszkowská autorizovaný životopis Matka dětí holocaustu: Příběh Ireny Sendlerové…  

Na podzim 2007 byla téměř osmadevadesátiletá paní nominována dokonce na Nobelovu cenu míru. Vůbec ji to však nezaskočilo. S úsměvem totiž prohlásila, že ji to nezajímá a že důležitější je pro ni paměť lidí. Půl roku nato, 12. května 2008, podlehla těžkému zápalu plic a byla pochována na slavném varšavském hřbitově – Cmentarz Powązkowski.  

***
 

Pavel Kovář, který je autorem tohoto exkluzivního článku pro CzechFolks, je dlouholetým redaktorem časopisu Reflex. Před napsáním tohoto příspěvku provedl soukromý průzkum: oslovil desítku přátel, většinou vysokoškoláků, kteří se zajímají jak o historii, tak o chod tohoto světa, a zjistil, že pouze jeden z nich „prý cosi zaslechl o této ženě“. Na její jméno si však nemohl vzpomenout. V současném Česku je tedy příběh statečné Ireny Sendlerové prakticky neznámý.