CzechFolks.com PLUS

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Dnes mi přišla mailem tato fotografie. Hned jsem byla doma. Hotel Vysočina na našem náměstí a na něm transparent. Kdyby se díval nezasvěcený, pomyslel by si, živé městečko. Ale to je omyl. Je to fronta u papírnictví. Tentokrát na toaletní papír. Ale nemyslete si, že jste mohli vybírat: bílý, růžový, zelenkavý s kytičkami jako dnes, kdepak. Vyráběl se jen jeden druh a pokyn pro prodavačky zněl: „Jeden kus na hlavu, neboť ti nevděčníci ho používají na úplně jinou část těla.“ Kdyby se vám jeden kus zdál málo, byla možnost postavit se opět na konec fronty, ale běda, kdyby si vás prodavačka zapamatovala. Kdyby v tu chvíli přišel Američan a zeptal se: Nač čekáte? Na toaletní papír. A proč si ho raděj nekoupíte?

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

 Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com

Proč existuje program adopce vysloužilých dostihových greyhoundů z Irska a Velké Británie a jak je možné pomoci?

Víme, že znalcům není třeba greyhounda jako plemeno představovat. Proto na úvod snad jen pár slov pro méně znalé. Pokud bychom tohoto psího aristokrata chtěli stručně popsat, nabízejí se přívlastky jako ušlechtilý, velkorysý, jemný, decentní, přátelský, společenský a mnohé další.

Člověk a greyhound k sobě patří už po staletí. Všichni si pravděpodobně vybavíme středověké obrazy panovníků a šlechty, výjevy z lovů s běžícími koňmi a chrty nebo obrazy hostin, kde chrti jako věrní společníci odpočívají na kožešinách u krbu. Vlastnit greyhounda patřilo ve středověku k výsadám šlechty, a tak je vážení muži dostávali od přátel darem a lid prostý nesměl v některých zemích toto plemeno prakticky vlastnit. Víte, že svévolné zabití greyhounda se např. ve staré Anglii trestalo smrtí?

Čtěte více ZDE »

“Těžký život literáta,” povzdechnu si, když mám zase něco napsat. Probírám se poznámkami, listuji v chytrých knihách o literatuře a sedá na mě důvěrně známá beznaděj: všechno už bylo řečeno, vše mi připadá, jako bych to už stokrát četl, nikde nic nového… A pak sáhnu po knížce z jiného oboru, pustím si desku nebo odběhnu k televizi, v níž je něco navýsost odtažitého – třeba o materiální kultuře Papuánců – a do vyschlé studny nápadů přitékají pramínky živé inspirace ze zdrojů, na něž jsem vůbec nepomyslel.

Ovšem, není to nic mimořádného, hledat a nacházet podněty k tvorbě mimo hranice své práce a svých zkušeností, v jiných uměleckých oborech. Jen si na to člověk pokaždé nevzpomene. Jednou jsem zažil Bohumila Hrabala, když mluvil o tom, čím se inspiruje on. Celou dobu mluvil výhradně o moderním výtvarném umění a hudbě! A třebaže zpočátku vyhrožoval, že za půl hodiny uteče, byl exkurzí do svých inspirativních oblastí zaujat přes dvě hodiny.

Čtěte více ZDE »

Další slova uznání a díků patří opět naší nestárnoucí seniorce paní A. Votické (96), která ve snaze pomoci zachránit náš montrealský konzulát minule sehnala 51 podpisů pod naší petici a nyní napsala následující dopis Předsedovi Senátu, a kopie Předsedovi vlády a ministrovi MZV.

Senát Parlament České republiky
Valdštejnské náměstí 17
118 01 Praha 1
 
Předseda senátu parlamentu ČR
MUDr. Přemysl Sobotka

V Montrealu 11. března 2010

Vážený pane předsedo senátu,

obracím se na Vás s laskavou prosbou o Vaší pomoc pro zachování českého konzulátu v Montrealu. Jsem snad nejstarší žijící Češka v Montrealu, již od našeho příchodu 4. dubna 1948 (je mi 96 let) uplynulo již 62 let. Čtěte více ZDE »

Jaroměř/Horní Kalná u Vrchlabí- Již devět let od roku 2001 usiloval akademický sochař Petr Novák (1957) z Jaroměře o vytvoření prvního jezdeckého pomníku prezidenta T. G. Masaryka pro Muzeum T.G. Masaryka v Lánech. V letech 2008-2009 prošlo dílo mnoha fázemi tvorby od voskových modelů, přes modelování ve hlíně i přes sádrový odlitek. Konečně ve čtvrtek 14. ledna 2010 odlili v umělecké slévárně HVH v Horní Kalné poslední část pro jednotunovou bronzovou jezdeckou sochu T.G. Masaryka. Jde o unikátní sousoší, první jezdeckou sochu prezidenta T.G. Masaryka, který sedí a přemýšlí na pasoucím se koni. Umělec se mi svěřil: „Zaměřil jsem se na ztvárnění těch rysů Masarykovy povahy, které ho dělaly jedinečným, hlubokým a zároveň dobrosrdečným člověkem dalekého rozhledu a vůle spojené s vírou ve smysl světa. Viděl jsem ho, jak potřeboval něco promyslet. Zastavil, nechal svého koně Hektora protáhnout šíji a jak si sundal čepici (furažku), protože se před tím při cvalu zahřál.”

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

„Napadlo tě někdy, proč člověk celá staletí mudroval nad tím, jestli se slunce točí kolem země nebo naopak, zatímco psa to vůbec nezajímá?“

A je to tady! Dát si s Vinckem Cíců spycha na kus řeči znamená připravit se na úvodní potměšilou otázku. Vincek má až dětinskou radost, když jeho protějšek zalapá po dechu nad tou ftákovinou a neví si honem rady. Jsem už na to připraven. Nejlepší obranou je tvářit se, jako že ten jeho úvodní projev je to nejobyčejnější a nejsnadnější k odpovědi a potom mu to tak zamotat, že je z toho jelen on.

„To je snadné. Pes sedí na úplně jiné větvi toho fantastického evolučního stromu živých bytostí než člověk. Tomu jeho větev přidělila evolučním vývojem podstatně více neuronů, provázaných množstvím synapsí, a proto ten rozdíl. Člověk se pak už odedávna mohl věnovat otázce „proč to tak je?“ Ta otázka byla pro něho stěžejní, umožňovala přežití, rozvoj vědění, poznání a tím i snadnější život, ale současně je to otázka tragická, která často vedla do scestných oblastí a rozum i životy ohrožovala.“

Čtěte více ZDE »

Ušetřit a snížit

Ušetřit a snížit – dvě slovesa, každé s jiným významem slova, i když lze nalézt jisté shody a příbuznost. ČR oklamána / za slovo oklamání lze dosadit chytrost marketingu a korupci/, bublinami farmaceutické lobby o prasečí chřipce, objednala milion pandemických vakcín. Když se provalila prolhanost a fikanost těchto kšeftů, že žádná pandemie prasečí chřipky není, ale že to byl již tolikrát opakovaný, promyšlený fígl prorostlý korupcí a hloupostí nejen politických „celebrit“, tak řada států neodebere dříve objednaná množství těchto vakcín např. Francie a Německo. Také ČR odebere z původního milionu vakcín jen 700.000 kusů. 30% vrátí dodavatelům, což prý je bez sankce. Sdělení Ministerstva zdravotnictví říká, že tak ušetří 55 milionů korun. Ale to vůbec není přece žádná úspora. To je pouze snížení i tak zbytečných výdajů. Za to by měla být vzata k odpovědnosti celá řada vysokých státních úředníků, kteří učinili takové špatné rozhodnutí. Ponechme nyní v této chvíli za jakých pohnutek. Podobných případů je ovšem daleko více.

Čtěte více ZDE »

Chcel som sa stať v detstve predtým farárom. Páčilo sa mi ešte malému, ako má pán farár prekrížené prsty na vystrčenom pupku, že si nedovidí na topánky. Ako sa musí mať dobre, ako dôstojne sedí i sa nesie dedinou. Ale po vražde som vedel, že sa musím modliť. Modliť sa za spásu zabitého duše. Preto som sa celý život v lese pod stromami modlil. Viem, že som sa mal modliť za seba. Niekedy to však bývalo ťažšie, ako sa modliť za mŕtveho. Ja som mu vzal život. A kto mi dal to právo? Boh? A prečo? Prečo by mi ho nedal? Veď ak vie, koľko mám vlasov na hlave, prečo by nevedel, že zabijem vlastného otca? Či nevidel, ako sa trasiem pred jeho červeným nosom? Aj dnes sa mi o tom nose sníva. Vidím ho nad sebou ako skuvíňa: Oskar, Oskar, zabijem ťa! Ale veď ja som ho už zabil, tak prečo mi chodí po nociach vravieť, že ma zabije? Čo ak moja osobná smrť má podobu môjho otca? Čo ak ma teda naozaj raz zabije? Veď smrť dostane každého. Každého!

Čtěte více ZDE »

Knihy jsou kompasy, dalekohledy, sextanty

a mapy, připravené jinými lidmi,

abychom mohli plout nebezpečnými oceány života

/Jese Lee Benett/

Ačkoliv v reálu – a navzdory úsilí meteorologa ve výslužbě doktora Vladimíra Vondráčka  - stále panuje zima, podle kalendáře je už dávno v poklusu měsíc březen a ten býval měsícem knihy. Býval a možná ještě je. Alespoň někde, v některých městech, v některých knihkupectvích a u některých čtenářů. Dobrá tradice se totiž nejen má, ale dokonce musí dodržovat. 

Možná si teď budu protiřečit, ale nepochopil jsem, proč byl (a patrně dosud je) měsícem knihy vyhlášen právě březen a ne třeba listopad, prosinec nebo leden – období, ve kterých je podle mého názoru nejlepší vyplnit volný čas a ve zdraví přežít tuhý mráz, vánici, inverzi, nákupní horečku a nekonečně dlouhé zimní večery doma ve společnosti s knihou. Naopak první jarní měsíce – březnem počínaje – jsem zvyklý pobývat venku. V přírodě, na čerstvém povětří, na sluníčku… Jen tak bez cíle nebo záměrně – třeba při sekání trávy na zahrádce.

Čtěte více ZDE »

Někdo na osud věří, jiný ne. Abych se přiznal, já osobně ani nevím, do které z těchto dvou skupin bych se měl zařadit! Skutečností ale zůstává, že ty mé nejoblíbenější oblasti v Čechách se docela podivuhodně proplétaly. A to nejen místně ale i časově. A tak asi před čtyřiceti lety vstoupilo velmi mile do mého života místo, které je vzdušnou čarou vzdálené jen asi dvacet a po silnicích něco přes třicet kilometrů od rodiště mého tatínka poblíž Příbrami, kam jsme často jezdili za války.   

Někdy v roce 1968 náš Český hydrometeorologický ústav nejprve pronajal a později pak odkoupil pár původně provizorních přízemních domků na okraji malé osady Žebrákov, poblíž nedávno (1962) dokončené vodní nádrže u Orlíka. Původně to byly ubikace dělníků, kteří stavěli novou silnici s menším mostem přes Žebrákovský potok. Tento krátký potůček se vlévá do přehradní nádrže proti nádhernému zámku Orlík. Čtěte více ZDE »

Když se mé kroky poprvé ubíraly na přednášku ze žurnalistiky a mediální praxe, nesl jsem si v sobě smíšené pocity. Na jedné straně to bylo mírné nadšení a zejména očekávání. Jiné než obvykle, protože tentokrát mi ani tak nevrtalo hlavou, co za úkoly si na mě předmět, jeho garant a přednášející přichystají a jaké nástrahy na mě číhají u zkoušky. Ne, úvodní informace pro mě nehrály tak důležitou roli jako obvykle. Teď jsem se skutečně těšil na předmět samotný – na jeho obsah, průběh. Abych se přiznal, ve skrytu duše jsem živil malou naději, že jsem konečně narazil na něco, co mi takříkajíc „sedne“. Jednoduše řečeno, že se mi aspoň občas povede říct něco správně a neusurpuju si jako už tolikrát pozici „vola skupiny“ hned od první hodiny. Na druhou stranu se ve mně zahnízdila i obava. Velká a zneklidňující.
Čtěte více ZDE »

V První republice se říkávalo – Za Rakouska-Uherska bylo lépe! Za Hitlera se říkávalo – Za První republiky bylo lépe! Za komunistů se říkávalo – Za Hitlera bylo lépe. Za Havla se říká – Za komunistů bylo lépe! Až tady bude (například) prezidentem valašský král Bolek Polívka, bude se říkat – Za Havla bylo lépe!

 
Největší zajímavostí a zároveň nepochopitelnou blbostí jsou setkání, kdy bývalý akční komundíra říká – Za komunistů to bylo lepší. A já vím, že má tři auta, kouří ameriky, pije plzeňskou dvanáctku, má chalupu u Rakovníka, bydlí v baráku za pět milionů, každý rok má dovolenou u moře, děti mu studují a na tričku má nápis – O.K. USA.

 
Vyvstává otázka – po čem se mu stýská? Po schůzích? Po Sovětském svazu? Po oslavách Prvních májů? Po sjezdech? Po konferencích? Po dovolené u Černého moře? Po vodce? Po oslovení – soudruhu? Po pozdravu – Práci čest? Čtěte více ZDE »

Dostala jsem tento roztomilý a přiblblý obrázek e-mailem, tak jak se všelicos posílá. A neodolala jsem, abych nenapsala vzpomínkový fejeton na tu dobu.

Ano, do práce se muselo chodit včas, a muselo se tam chodit, i když třeba nebylo co dělat. Tedy samozřejmě jak kde. Dělníci, pokud měli materiál, tedy byl-li jim včas od úředníků, kteří rozhodovali a plánovali kam a co jak a kdy poslat, dělat museli a to v normách a pokud možno je překračovat. Pak se ocitla jejich jména na nástěnkách, kde byli oslavováni jako úderníci.

Čtěte více ZDE »

Z vesnice, jedné z nejstarších na Kolínsku, je panoramatický pohled od Čáslavi, přes Kaňk a Tříhřbetnou horu až ke Kolínu. Při dobrém počasí jsou zřetelné i vrcholy v Posázaví. Okolí obce bylo osídleno již v dobách Boleslava II. Když panství vlastnil náruživý lovec kníže Oldřich, chovali pro něj v Ohařích lovecké psy, V Káníně, Sokoleči a Jestřábí Lhotě dravé ptáky. Přímo ve vesnici již v desátém století působil knížecí chovatel koní.

Konárovice jsou písemně zmiňovány již v roce 1352, jako o poplužním dvoře s tvrzí se o nich píše v registraci papežských desátků. Dlouhé roky se střídali vlastníci, patrně největší význam měla pro panství hraběnka Ažběta Quasco de Claviers. Koupila ho v roce 1772, zasloužila se o rozvoj širokého okolí, v Konárovicích postavila i první školu. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Začalo to všechno obyčejným telefonním rozhovorem jednoho únorového večera roku 1998, kdy mě oslovila sestra Daniela, žijící v USA již od roku 1968: ,,Ahoj, brácho, co říkáš mému ztřeštěnému nápadu, že bys k nám přijel na 3 měsíce s možností poznat americký styl podnikání a naučit se vařit některá typická americká jídla? Pracoval bys v hotelu, jehož majitelem je náš přítel – ale bez finančního ohodnocení – angličtina má pro takovýto druh práce, či spíše výuky, speciální výraz ,,research”. Že nemáš peníze? No s tím počítám, s tím si nelam hlavu. Že neumíš anglicky? Nevadí, tady se naučíš. Máš ještě nějaký problém? Ne? Tak zavolám za týden a ty mně řekneš ano, abych mohla vše začít zařizovat. Zdravíme tvou ženu a oba kluky, ahoj.” Nebyl to obyčejný telefonát. Nabídka sestry mi vyrazila dech a toho večera úplně znemožnila klidné usínání. 
Čtěte více ZDE »

Palikir na ostrově Pohnepei je, jak víte nebo nevíte, hlavní město státu Mikronésie. Ten sestává ze čtyř hlavních ostrovů a dalších 607 menších či malých a všeho všudy tam žije 107 tisíc obyvatel. Do roku 1918 to byla německá kolonie, na mapě toto tichomořské souostroví s tropickým počasím bohatým na tajfuny najdete jenom kousek na sever od Papuy Nové Guineje. Mikronéský prezident se obrátil koncem minulého roku na vládu České republiky, aby se mohl zúčastnit plánování na modernizaci uhelné elektrárny v Prunéřově u Chomutova. České ministerstvo životního prostředí odpovědělo, že přihlédne k mikronéským připomínkám. Ještě musím dodat, že prunéřovská elektrárna patří mezi dvacet nejobávanějších evropských zdrojů emisí oxidu uhelnatého, který se silně podílí na složení skleníkových plynů. A již víte, na čem jste. V lednu pak Mikronésie požádala o zákaz přestavby elektrárny. Jestliže republika nevyhoví, souostroví hrozí zatopení, jestliže vyhoví, hrozí občanům Chomutova, Kadaně a Klášterce umrznutí, píše zpravodajství Aktuálně.cz.

Čtěte více ZDE »

U nás doma vždy všetko voňalo. Keď hovorím všetko, tak myslím všetko. Aj to, čo iní nazývajú smradom. Mne voňala aj močovka, hoci jej štipľavý zápach ma niekedy napínal aj na zvracanie, ale v podstate mi voňala. Je to zvláštne, ak je vám z toho zle a zároveň aj dobre. Veľa je však takých vecí na svete. Bol som chlapec z dediny. Preto nečudo, že mi učaroval les. Stromy a ich kôra. Koľko som ju ako dieťa voniaval. Odštipkával si z nej. Snažil sa ju žuť. Inak chutí kôra z brezy a inak zo smreka. Kôra zo smreka je ako perník. Trochu suchý perník, ale predsa chutný. Svoju chuť má aj ihličie. To som rád vyžúval a potom som pľul zelené sliny, čo sa mi ako dieťaťu páčilo.

A s tým lesom som sa rád rozprával. Bolo to niekedy obtiažne predstaviť si les ako jednu bytosť. Len takú jednoduchú, ale predsa zložitú s množstvom buniek poprepletaných ako v zemi korene, tak nad ňou konáre. Zelené koruny stromov sa mi v mojej fantázii prihovárali tiež: Oskar, Oskar. Volali ma do svojich hĺbok neba i lesa. A ja som šiel. Šiel som do hory. Do voňavého chvojia. Čtěte více ZDE »

Jak jistě víte, český generální konzulát v Montrealu byl předurčen k zániku. Snažíme se udělat pro jeho záchranu, co se dá. Naši elektronickou petici v češtině podepsalo již přes tisíc lidí ze všech koutů světa, i bez znalosti češtiny. Petice se též objevila v Satellitu i jinde, za což vřele děkujeme, protože i to pomohlo zvýšit počet podpisů. Také jsme sebrali pár stovek podepsaných papírových petic. Počátkem února jsme zaslali přes tisíc podpisů spolu s otevřeným dopisem předsedovi vlády Ing. Janu Fischerovi, CSc. a dalším několika politikům (možno vidět na montrealské website CSSK).

 
Kopie jsme poskytli asi padesáti médiím v ČR, takže o tom referoval tisk i radio. Bohužel to bylo asi vše, co se stalo. Protože se jedná též o zájmy Quebeku, quebeckých firem i Quebečanů, zprovoznili jsme ještě petici ve francouzštině i v angličtině a obrátili se též otevřeným dopisem se žádostí o pomoc ke quebecké vládě a médiím. Téměř před dvěma týdny jsme zaslali velice výstižný dopis, plný důležitých fakt, detailů a statistických údajů, přes 250 českým politikům, mimo KSČM (senátorům, poslancům, ministrům, prezidentovi a předsedům politických stran).

  Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Tato otázka, kterou si kladly minulý týden média, zcela zastínila otázku další, kterou si musíme klást i když nejsme právníci: lze amnestovat zločiny, které jsou nepromlčitelné? Mezi tyto zločiny patří válečné zločiny a zločiny spáchané za komunismu, na kterých se Ludmila Brožová-Polednová podílela. 

Zopakujme si: Paní Brožová-Polednová byla v roce 2008 odsouzena na šest let za podíl na justiční vraždě Dr.Milady Horákové, Jana Bouchala, Záviše Kalandry a Oldřicha Pecla v roce 1950. Tento trest si devětaosmdesátiletá žena odpykává v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Vlahé nedělní odpoledne mne zlákalo k procházce po říční navigaci. Ve vzduchu bylo cítit jaro, první květiny vystrkovaly své barevné hlavičky, ptáci ladili hlasy pro své pěvecké koncerty. Kráčel jsem zamyšlen po cestě, když tu mne vyrušil zvuk kroků. V ústrety mi šel někdo, koho jsem určitě musel znát, jen si vzpomenout…

Kráčel tak nějak bezcílně, s pohledem upřeným do pomalu plynoucí špinavé vody.

“Ahoj, kam míříš?” Zastavil se a pomalu zvedl své velké smutné oči a lehce se pousmál. Chvíli bylo ticho. Asi jsem ho vyrušil z nějakého rozjímání. “Hledáš tady snad nějakou inspiraci?” pokouším se překonat tíživé ticho.

 “Nikdy už žádnou nechci najít, je to žhavá láva, která jen spaluje duši, kéž bych ji ztratil, navěky, jako…” Konec věty zůstal viset skoro hmatatelně ve vzduchu.

“Jako co?” chytil jsem se náznaku konverzace. Vzápětí mě to ale zamrzelo.

“Jako sebe”, odpověděl, hledě kamsi skrze mne. Čtěte více ZDE »

„Povídejme si ale raději o něčem veselejším. Třeba o humoru ve fotografii, i když ve fotografii bývá humor jevem spíše ojedinělým a poněkud výlučným. Běžné slůvko humor, označující přepestrou  škálu chápání úsměvu odlišných národností, však existuje teprve od 18. století. Původní latinské slovíčko humores totiž do té doby označovalo šťávy v lidském těle určující individuální temperament. Také humorné, že? Národní charakter humoru také nelze na nikoho přesně napasovat. My, jako malý národ, máme v sobě cosi z dobrého vojáka Švejka. Legendu komediantství, avšak řádně prorostlou moudrostí Jana Wericha, který se nechal na tohle téma slyšet slovy: „Každý národ má nějaký charakter, jenom Češi ne. A já jsem taky Čech…Blbec jeden.“

„Pomíjím primitivní pokusy o humor, u nichž absentuje popadání se za břicho a vznikající třeba přimalováním vousů na plakát s dívčí tváří. Zajisté, i při podobné exhibici se uplatňuje autorův pohled a názor na to, co je podle něho k uřehtání, a proto se snadno přihodí, že o úsměvnosti snímku ví jen autor sám.“

Čtěte více ZDE »

Mám jednu jedinou sestru a mám ji daleko, až v Praze. Je o dost let mladší, ale zná mě možná lépe, než znám já sama sebe. Přesto, že žiji v té kouzelné a krásné Austrálii, ví moje sestra, co mně zde chybí. Díky internetu a nyní dokonce Skypu si můžeme psát a povídat dosti často a navíc mně sestra posílá vybrané „zprávy“. Vystřihuje z časopisů a novin články, o kterých ví, že mě zajímají, dokonce moc a moc zajímají.

Poslední balík „zpráv“ z Prahy přišel ještě před minulými Vánocemi, ale přesto, že mně prsty vždycky velice svrběly, kdykoli jsem na něj sáhla, dostala jsem ke čtení teprve až nedávno.

První vystřižená zpráva byla o Semaforu a z obrázku se na mne díval pan Jiří Suchý. Vzpomínky mám ovšem ještě z Prahy, potom vzpomínky na jeho návštěvu Austrálie s paní Molavcovou, ale také vzpomínku, že můj první program pro SVU v Sydney byl právě o Semaforu. Čtěte více ZDE »

Čtěte více ZDE »

Představte si, že k nám na návštěvu zavítají mimozemšťané. Pravda, najde se dost těch, co tvrdí, že se tak děje už hodně dlouho a že tihle tu více tu méně sympatičtí tvorové berou na návštěvu do svého vesmírného korábu naopak je. Ať tak či onak, ty nechme plavat (nebo spíše létat). Vymysleme si nějaké nové, relativně mírumilovné a chytré, kteří nám budou trošku podobní (tak nevím, jestli zrovna tohle jde dohromady) a kupodivu nepřiletí s úmyslem vyhladit lidskou rasu, ale jen ji z patřičné vzdálenosti pozorovat a zkoumat. Žádné únosy a létající talíře, hezky potichu a v klidu, ať ty bílé myšky – pardon, lidi – nevyplaší.

Po prvních týdnech výzkumu by dospěli k základním závěrům, jako že lidé potřebují pro správné fungování svého organismu jíst, pít, spát, dýchat kyslík… a kupu dalších věcí, co dobře známe, tak je přeskočíme. Čilí badatelé by se postupně seznamovali s lidskou rasou stále podrobněji, začali by si osvojovat struktury naší řeči a chápat významy jednotlivých slov a čím hlouběji by pronikali, tím více by si do svých intergalaktických deníčků poznamenávali podivné věci, nad kterými by kroutili nechápavě hlavou (možná hlavami).

Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem měl možnost publikovat na stránkách Czech Folks Plus šestidílný seriál Literární toulky, ve kterých jsem vám postupně představil Bohumila Hrabala, Otu Pavla, Miroslava Švandrlíka, Karla Čapka, Rainera Maria Rilka a Johanna Wolfganga von Goetha. Současně jsem vás pozval do jejich tajných zákoutí: do Kerska, na Kouřimeckou rybárnu, do Prahy – Chodova, do Vrchotových Janovic a Mariánských Lázní. Následovalo představení současných literárních talentů – básnířky a spisovatelky Jaroslavy Pechové (Hrníčkové kuchařky, pohádky pro děti, básnické sbírky) a básnířky a publicistky Petry Haasové (Sonáta, Povídky praštěné třicítky). Nyní bych rád dílo postrčil o kousíček dál – a to třídílným miniseriálem Neobyčejná setkání. Mám na mysli setkání s divadelním a filmovým hercem Oldřichem Velenem (nar. 15. 9. 1921), divadelním a filmovým hercem Vlastimilem Brodským (15. 12. 1920 – 20. 4. 2002) a s hercem, dramatikem, režisérem, spisovatelem, výtvarníkem a klaunem s horoucím srdcem Miroslavem Horníčkem (10. 11. 1918 – 15. 2. 2003).

Čtěte více ZDE »