CzechFolks.com PLUS

Budu se soustředit k tomu problému. Kdo myslíte, že to psal? Cizinec, říkáte? Ó, nikoli, to jste vedle jak ta jedle! Toto je „perla“ převzatá z českých médií. A takovýchto perel bychom našli v knihách a denících spousty. Doléhají k našim uším z reproduktorů obrazovek i rádií. Pohlédneme-li do tisku, zjistíme, že se to v něm obdobnými česko-cizojazyčnými „stavebnicemi“ jen hemží. Stejně tak slovy, která jsou „jako doma“ ve větách, jež s jejich významem jaksi „nepočítají“, přesto je musejí trpět, neb jimi byly obohaceny v jazyce „zběhlými“ autory, redaktory či řečníky všeho druhu. Co na tom, že jsou nositeli jiného významu a mohou přispět k nedorozumění, k nepochopení textu? Podstatné je, že dobře znějí. Libozvučná to vata! Čtěte více ZDE »

Můj moravský kamarád, spisovatel Oldřich Koudelka, tvrdí, že Haná dostala od pánaboha do vínku čtyři štědré dary: Holomócky tvarůžke, kojecký pepřek, prostijovskó režnó a veškovsky děvčata. Souhlasím. Pouze ke čtyřem uznávaným darům přiřazuji pátý – květinovou Floru. A právě ve sluncem prozářené hanácké metropoli se ve dnech 22. až 25. dubna konala tradiční jarní výstava, široko daleko proslavená Flora Olomouc. Přiznám se, že v současné době neznám květinovou výstavu, která by se těšila takové pozornosti návštěvníků. Vím, že reportáž z květinové výstavy má vypovídat především obrazovým záznamem a vizuálním sdělením bez dalšího komentáře. Přesto mi dovolte napsat zde pár užitečných informací.  Čtěte více ZDE »

Přišlo léto. Malované jako den, kdy jsme šlapali na Dívčí kámen. Tomouškovi byl necelý rok a já se těšila, že i letos pojedeme pod Kleť do údolí kopretin, chatek ve stráni podél Křemžského potoka. Ale Tonda mlčel.

„Jak to bude s dovolenou?“ zeptala jsem se ne náhodou.

Tonda mě pro jistotu vzal kolem ramen a řekl: „Letos uděláme Fagaraš.“ Čtěte více ZDE »

Tak se zase pěkně rozvlnila hladina našeho internetového rybníčku. A to všechno pro jeden volební klip. Facebook a další sociální sítě oběhlo o víkendu video, ve kterém herci Martha Issová a Jiří Mádl za režie Petra Zelenky názorně přemlouvají vrstevníky, aby si promluvili se svými prarodiči a vysvětlili jim, proč nemají volit levici. Aby čtenář této glosy pochopil, oč jde, je třeba, aby si onen klip otevřel a mohl si o celé věci utvořit svůj vlastní úsudek.

Sám příspěvek by se za normálních okolností v galimatyáši nevybíravých předvolebních útoků všech proti všem patrně ztratil, kdyby se ovšem od těch ostatních tak nelišil. Čtěte více ZDE »

Maraskinové prstíky

Svého času mi rozhlasový redaktor Václav Cibula dával tipy na knížky, z nichž by se dala udělat pro rozhlas četba na pokračování. Byla mezi nimi také knížka francouzského autora Roberta Sabatiera Tři mentolová lízátka. Zalíbila se mi a rád jsem tuto práci udělal.

Jde v ní o malého chlapce – sirotka, který je poslán k příbuzným do Paříže a musí se sžít s novým prostředím. Na té knížce mě zaujaly dvě věci. Jednak přesná topografie míst pod Montmartrem – a protože jsem tudy před více než patnácti lety bloumal, oživoval jsem si zasuté vzpomínky a orientoval se pro příští návštěvu. Druhá věc se týkala toho, jak malý Olivier vyhledával, vnímal a popisoval nejrůznější sladkosti jak na stole své tetičky, tak v různých stáncích a krámcích s cukrovinkami a zákusky. Čtěte více ZDE »

Jako bývalý emigrant, dnes Čechoaustralan užívající si života v obou domovech, jsem politicky pravicově zaměřený volič.  Mám však rád politický střed – ono vyrovnávání sil a rovnováhy, které udává v demokratických zemích existence pravice a levice; jejich neustálý střet. Levice středová mi dokonce bývá často sympatická, má-li ve svém čele chytré muže, kteří sledují zájmy lidu své země víc než zájmy vlastní. Za takové považuji bývalé levicové politiky Blaira a Clintona či současného amerického prezidenta Baracka Obamu. V Austrálii volím pravici, ale zatím nemám ani přílišné výhrady ke zvolenému levicovému premiérovi Kevinu Ruddovi.  Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Je až s podivem, jak blízko k sobě mají některé emoce zdánlivě zcela odlišné. Přímo nesmiřitelné! Opačné jako den a noc, sucho či mokro. Existují vedle sebe a překrývají se jedna přes druhou, přestože vzájemně připomínají vodu a oheň. Žasnu nad jejich silou, rozmanitostí a vůbec jakousi podivnou mocí, tak trochu pohádkovou a záhadnou zároveň, kterou disponují. Představit si život bez nich? Nesmysl. Jak by vypadal? Člověk bez citů by nebyl víc než kusem studené skály.

Nechápu je. I když si vezmu na pomoc chytré knížky (ehm), ponořím se do studia psychologie (ehm) a budu se pídit po všemožných informacích (ehm), beztak nenaleznu odpovědi, po nichž prahnu. Čtěte více ZDE »

Přípravné práce se v menších obměnách denně opakovaly. Už po třech dnech mi bylo jasné, že někdo vydával instrukce všem kuchařům, jakou práci mně mají zadat a na co stačím bez velkého vysvětlování. Ten někdo byla Julina. Práce nebyla nikterak jednotvárná, každý den byl jiný. Ta různorodost, která se mi nejvíce líbila, spočívala v každodenní změně mého parťáka. A co víc – každý měl jiný přístup k práci, každý chtěl ode mne něco jiného, s každým jsem se dorozumíval jinak. Joe mě zřejmě nechtěl s angličtinou příliš obtěžovat a volil spíš cestu dorozumívání přes pantomimu. Ta mu šla perfektně. Já na tuto hru přistoupil, a tak jsme si na tento styl natolik zvykli, že ke konci mé návštěvy, kdy už jsem se dokázal s každým trochu domluvit anglicky, měl Joe problémy se mnou normálně konverzovat. Byl jiný i v tom, že od začátku mě zapojoval do práce u sporáku, při přípravě minutek. S velkou radostí přivítal, že jsem kuřák, a ukázal mi místo na personálním schodišti, kde bylo majitelem povoleno kouřit. Teď se měl s kým vystřídat a já si mohl občas dát kávu, byť překapávanou, s cigaretou. Čtěte více ZDE »

O Dubaji by se dalo říct, že je to město dvaadvacátého století. Potvrzují to nejen netypické stavby, přepych kvetoucí pouště, ale i láska.

Jako magnet každého přitahuje Chalífova věž – Burj Khalifa. Supermrakodrap deroucí se svou výškou 828 m do vesmíru. Prozatím nejvyšší budova světa. Mezi pouští a mořem je viditelná ze vzdálenosti sto kilometrů. Daleko předčí předchozího držitele rekordu Tapei 101 nacházející se na Tchai-wanu. Směrem nahoru se věž spirálovitě zužuje. Přes sto tisíc m² skla dává iluzi barevných proměn. Na první pohled je zřejmé, že rozpočet daleko překročil miliardu dolarů. V mrakodrapu zabírá 37 pater hotel. V dalších 63 patrech se počítá 700 luxusních bytů. Ve zbytku budou kanceláře a vrchol budovy je určen pro telekomunikační společnosti. Najdete tu i nákupní středisko a můžete parkovat na některém z tří tisíců parkovacích míst. Čtěte více ZDE »

Rok 2010 se vůči vancouverskému renesančnímu muži zatím chová kamarádsky. Nejen proto, že Dr. Josefu Skálovi slouží zdraví a že žije v jednom z nejkrásnějších měst na světě. Letos – a to je teprve duben – už mu také byly uděleny dvě významné ceny. z nichž jedna je důvodem k hrdosti nejen pro něho, ale i pro jeho krajany:

Masarykova cena, která mu byla udělena Českým a Slovenským sdružením v Kanadě, a F.N.G. Starr Award, nejprestižnější vyznamenání, jakým Canadian Medical Association (Kanadská lékařské komora) může uctít svého člena.

 A Dr. Skála není člen ledajaký: herec, režisér, autor, lékař, výzkumník v rakovině, univerzitní profesor (mimochodem, jestli se nemýlím, v Československu se v mládí rozhodoval mezi lékařskou fakultou a DAMU – do obou udělal přijímací zkoušky – a šel na medicínu). Čtěte více ZDE »

Není těžké si všimnout, že tam, kde je něčeho málo, se o tom často mluví. Proto nikdy nevěřím v extrémní demokracii tam, kde se jí politici ve svých projevech neustále ohánějí, demokracii opěvují, vyzdvihují ji a především o ní mluví jako o něčem, s čím se narodili a co nejen hlásají, ale hlavně každodenně obětavě prosazují.

Podobným úkazem byl u nás před pár roky jistý supermanažer, jakýmsi omylem ustanovený za ředitele televize. Nevynechal jedinou příležitost k poučnému proslovu. A nebylo snad souvětí, v kterém by nepoužil slovo profesionál. V průběhu několika málo let rozvrátil ten bohumilý podnik tak, jak se to za půlstoletí nepodařilo ani jeho totalitním předchůdcům, a v celé té monumentální výškové budově nezůstala po profesionálech ani stopa. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Opakovanost dějů tvoří řád,
který nás nutí k pokoře.
Někdo je vzpurný, jiný rád
skloní se k síle nahoře.

Domýšliví bolševici vyhlásili kdysi ono heslo uvedené v nadpisu, když se domnívali, že člověk je pán tvorstva na Zemi. Mýlili se. Po nich přišli další zvěstovatelé bludů, arci-i biskupové, dnes ekoteroristé zelené barvy. Výbuch sopky Eyjafjallajökull na stejnojmenném ledovci na jihu ostrova Islandu ve výšce 1604 m, s kráterem o průměru 3-4 kilometrů, je jako výstražný prst přírody, abychom, my lidé, byli pokornější. Je to jakýsi tubus vedoucí ze žhavého nitra naší matičky Země k povrchu. Proto má tolik vulkánů, gejzírů a činných sopek. Ostrov ohně a ledu Island je geologicky velmi mladý. Leží na půli cesty mezi Evropou a severní Amerikou. 11% ostrova pokrývají ledovce, včetně největšího evropského pevninského Vatnajökull, 8300km2. Čtěte více ZDE »

Tismice nedaleko Českého Brodu jsou poprvé zmiňovány teprve v roce 1295 v souvislosti s jejich vlastníky Mikulášem a Zdislavem z Tismic. Vesnice by dnes byla patrně neznámá nebýt místního kostela. Turisty poněkud opomíjená románská bazilika Nanebevzetí Panny Marie je ale jednou z nejvýznamnějších architektonických památek České republiky, řadí se i mezi význačné stavby celé Evropy.

Loni byla zahájena potřebná rekonstrukce chrámu, její součástí je podrobný archeologický průzkum celé lokality. Věnuje se mu PhDr. Jan Frolík, vedoucí Oddělení záchranných výzkumů Archeologického ústavu Akademie věd České republiky.

Co vlastně v Tismicích probíhá a co od výzkumu očekáváte?

V Tismicích probíhá podobná akce jako v nedalekých Žabonosech, odvodnění a statické zabezpečení kostela. Čtěte více ZDE »

Už pár týdnů zuří v Česku volební boj, který naši parlamentní hrdinové chápou v pravém smyslu toho slova. Nejen, že utrácejí milióny z našich daní za propagaci, ale vytasili zbraně z arzenálu drben, podsvětí a bulváru. Zvláště v tom vynikají borci ČSSD, ale příliš pozadu za nimi nezůstávají ani pánové z ODS.

Z jejich příznivců pak dlužno zmínit i vrhače vajec, rajčat a kamení. Ba, dá se říct, že tento způsob soutěžení se rozšířil „celým politickým spektrem“, jak často slyšíme z úst poslanců, ministrů i televizních komentátorů, kteří ve škole při hodinách fyziky dávali pozor, a vědí, co to spektrum je. Čtěte více ZDE »

Kolik stojí štěstí? Jakou cenu zaplatíme za kratičkou chvíli nebo dlouhý čas, co se štěstěna usmívá na naši tvář? Ať už pro vás štěstí znamená cokoliv, zamyslete se, čeho všeho byste byli ochotni se vzdát, co obětovat a co provést, abyste ho dosáhli. Bere na sebe nepřeberné množství podob. Co pod tím pojmem rozumíte právě vy? Štěstí… Obyčejné slovíčko? Zdálo by se. Vždyť v běžné mluvě ho používáme tak často. Až příliš. A přitom jak je vzácné! Narazit na opravdové štěstí se rovná nalezení zlaté žíly. Proto se znovu ptám, co považujete za skutečné štěstí a čeho jste ochotni a schopni pro jeho získání, respektive udržení?  Čtěte více ZDE »

Také jste si všimli, že existují lidé a místa odolávající času? Nevím, jak je to u lidí, ale co se míst týká, při jejich návštěvě objevíte cosi zvláštního: Čas tu kdysi šel, pak se jako zamyšlený poutník náhle zastavil… a u toho již zůstalo.

Kde se zastavil čas

Mezi taková místa počítám starobylou Kouřimeckou rybárnu na břehu Berounky, která se stala posledním útočištěm spisovatele Oty Pavla, nebo tajemný hrad Housku na Kokořínsku, o kterém nikdo přesně neví, proč a k jakému účelu byl založen. Čtěte více ZDE »

Rozhovor, jaká běžná věc! – řeknete si. Co svět světem stojí si lidé povídali. Dokonce i takoví, co mluvit neumí. Ba co víc, jistý druh rozhovoru vedou i zvířata a věru i hmyz, přinejmenším o včelách je to dostatečně známé. A když jsem jednou vedle dunajského ramene uháněl na kole před mračnem komárů a modlil jsem se, aby mi právě v té chvíli nespadl řetěz, těžko by mě byl kdokoliv přesvědčil o tom, že se na mě ta havěť nedomluvila. No a o člověku škoda mlčet. Je to tvor společenský, a tedy více či méně upovídaný. Asi i ten osamělý poustevník v horách se z času na čas rozpovídá – když už ne jinak, tak aspoň sám se sebou. Aspoň se nepohádá. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Začalo to v jednom hotelu na západním pobřeží. Buď ve Williamsu nebo v Page. V takovém hotýlku, co se drží cesty a při zemi, do pokojů se chodí přímo zvenku a jaký znáte z filmu Psycho. Jsou v něm široké postele a sprchujete se za průhledným závěsem.
Podávala se snídaně. Marion zamířila k opékači toastů. Ty ale nikde neviděla.
„Kde jsou?“ zeptala se muže v klobouku, který stál poblíž.
„Tady,“ odpověděl.
„Ale kde je ten toastový chleba k opékání?“ opakovala otázku důrazněji, protože odpověď pana Ivana postrádala logiku.
„Tady,“ řekl a pokračoval: „A zeptáte-li se mne potřetí, odpovím stejně.“
Jeho odpověď ji zarazila, a potřetí se nezeptala. Chvíli zírala do prázdna a přemýšlela: do té doby téměř nevnímala toho muže za volantem, jeho znalosti, ostrovtip, ani jeho šarm. Obojí přehlédla, neboť se po cestě ustavičně soustřeďovala na úchvatnou krajinu kolem, protože Amerika ji prostě uhranula. A nyní, po jedné jediné větě stál před ní úplně jiný muž. Neuměla si to vysvětlit. Čtěte více ZDE »

Úvodem svého zamyšlení bych ráda předeslala, že česká zem je skutečně jedním slovem – krásná. 

Její krása je všude, uvědomujeme si ji plně zejména v blížícím se letním ročním období, kdy se mnoho z nás krajanů vrací do své rodné vlasti. Očarováni její krásou procházíme v červnu Prahou omamně vonící květy lip, projíždíme vesničkami s charakteristickými zahrádkami barevných růží v červenci, či silnicemi krajů rámovaných dozrávajícími rudými jeřabinami, tím počítadlem času koncem srpna, který kdysi dávno, v letech našeho dětství a mládí, oznamoval neúplatně konec velkých prázdnin. Čtěte více ZDE »

(Aneb: „Banky – rychlé prachy bez splátek“)

V ranních televizních zprávách dnes zase další úspěšná bankovní loupež. Kolikátá už asi, a kolik si od té první (někdy v roce 1992), pobertové snadno a lehce vydělali? To se asi nikdy nedozvíme – banky to tají. Nedivím se, já bych se za takovou nedbalost taky styděl. Ostatně, jsou prý proti těmto ztrátám pojištěny, takže vlastně ani žádnou škodu neutrpí.

K úspěšnému podojení banky či pošty není vůbec třeba přepadení podle amerického vzoru, kdy všichni v hale leží na zemi s rukama za hlavou, zatímco parta banditů vybírá za asistence ředitele banky centrální sejf. U nás se to dělá po česku. Vždyť stačí ukázat slečně pokladní pár papírových válečků s nápisem Semtex, nebo namířit plastovou pistolku a penízky se jen sypou. Čtěte více ZDE »

Vlasta Burian v c. k. polním maršálkovi hovoril do telefónu bláznivú príhodu. Prehodil ju len tak pološeptom medzi inými správami. Vraj zhorel kanárik. Mal totiž namiesto nôžky protézu zo zápalky. A ako letel, tak sa škrtol a zhorel. A pokračovala ďalšia lavína Burianových hlášok. Táto bola len taká malinká, takmer nenápadná, len tak medzi rečou. Zhorel nám kanárik…

Ťažko vymyslieť niečo, čo by sa len tak mimochodom dalo povedať. Trebárs vybublalo nám doma nešťastnou náhodou šampanské. Bolo síce zavreté štopľom v chladničke. Lenže v nej sa rozmnožil červotoč zimomrivý. A ten prežije aj mínusové teploty. Z neznámych dôvodov sa rozhodol prehrýzť štopľom od šampanského a to nám potom zavreté vybublalo. Čtěte více ZDE »

Po uložení řízků do lednice mě Mike seznámil s robotem, který se měl stát na tři měsíce mým ,,podřízeným spolupracovníkem…

“Tady toto sem. Toto zase sem. Tady pustit. Tady zastavit. Na brambory toto. Na sýr toto. Na zeleninu toto.” Perfektní němčinou mně předvedl, co všechno tato mašinka umí, a přinesl čtyřicet kilo oloupaných brambor. “Tak, Džaný, do toho!” řekl jsem si spokojeně a teprve nyní, při krájení brambor na široké nudle, jsem poprvé pohlédl z okna. Z té výkladní skříně, kterou jsem celé ty předcházející dvě hodiny vůbec nevnímal. Oni, aniž by tušili, mi v práci zařídili kino. Zdravit se s kolemjdoucími se zakrátko pro mě stalo samozřejmostí. Mávat zejména příchozím hostům do restaurace provozovali všichni kuchaři. Ale že mně umožnili, abych při plnění svých povinností mohl ještě pozorovat Ameriku, si jistě neuvědomovali. A já toho po celé tři měsíce maximálně využíval. Čtěte více ZDE »

Měsíc březen nebyl letos k naší kanadské krajanské komunitě laskavý. Řada přátel, kterým jsme tento březen dali poslední sbohem, byla  nějak delší než jiná léta. V poslední letošní březnový den se nás pěkná řádka sešla v Montrealu na pohřbu trochu odlišném: zemřel nám konzulát. A nebyl to jen tak všelijaký konzulát. Ne že by jich Česká republika a předtím Československo mělo v Kanadě tolik. Ale montrealský konzulát byl spjatý zvlášť s československou historií daleko úžeji, než bývá u konzulátů zvykem.

To ale platí nejen o konzulátu, ale o Montrealu vůbec: v roce 1924 emigranti z Československa, převážně Slováci, v Montrealu založili Československý podpůrný spolek; v roce 1929 tam začaly vycházet dva slovenské časopisy, Slovenské bratrstvo a Kanadské noviny; od třicátých let až do separatistického vzplanutí v Quebecu Montreal byl možná nejvýznamnějším střediskem Čechů a Slováků v Kanadě. Čtěte více ZDE »

Nemám rád prohry, dokonce ani tehdy, když postihnou jiné. Proto vždycky dumám nad tím, jak to zařídit, aby slastný pocit vítězství mohli pocítit mnozí, a to co nejčastěji. Mám radost, když po štafetových bězích stojí na stupních vítězů čtyři, když fotbalový či hokejový šampionát končí dekorováním celého houfu rozesmátých zpocených chlapů včetně masérů, i když je pravda, že o to početnější skupinky zůstávají na ostatních místech v pořadí, v poli poražených. A já dobře vidím, jak těžko se jim blahopřeje těm lepším, jak by co nejraději velmi rychle zapomněli na ten den, co nepatřil mezi nejvydařenější. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Za šest týdnů proběhnou v České republice volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jde do nich 26 uskupení, která prošla oficiální registrací. Ve 14 krajích Česka usiluje o zastoupení v budoucí poslanecké sněmovně 15 politických stran.

Některá seskupení nominovala kandidáty jen v některých regionech.

Ve všech regionech kandidují tyto strany: ODS, ČSSD, KDU-ČSL, Strana zelených, TOP 09,

KSČM, Strana práv občanů-Zemanovci, Věci veřejné, Suverenita-blok Jany Bobošíkové, Strana zdravého rozumu podpořená Stranou důstojného života, Dělnická strana sociální spravedlnosti, Konzervativní strana, Volte pravý blok, Česká pirátská strana a Strana STOP. Čtěte více ZDE »

Chodit na brigády, byť povinné či nepovinné, se mně líbilo, přestože nešlo v komunistickém ráji tehdejšího Československa o nic jiného, než o vykořisťování člověka člověkem, což již od útlého mládí utvrzovalo moje přesvědčení, že bolševik má dvojí tvář.

Z těch nucených si ještě matně pamatuji hony na zlého amerického brouka – mandelinku bramborovou. Tohoto, vcelku půvabného broučka, měli údajně imperialisté použít jako zbraň k zničení našeho vyspělého zemědělství a tím hospodářství jako takového. Mandelinku bramborovou, malého pruhovaného broučka, jsem skutečně na brigádách, na které jsme byli již v raném dětství vyháněni, občas na bramborových listech našel. Jestli však byl na družstevní pole doopravdy vypuštěn ze zrádné ciziny, mně bylo upřímně docela jedno. Čtěte více ZDE »