CzechFolks.com PLUS

1.) Kdy jste do Kanady emigroval a z jakého důvodu to bylo? Bylo to čistě z politických důvodů? A proč právě Kanada?

Z Československa jsem odešel (po kolenou, tajně, “přes kopečky”) s přítelem kovářem Láďou Dufkem 28.října 1948 (sobecky jsme počítali s tím, že komunistická policie bude řádit v Praze). V Kanadě ‘naše’ loď, ‘U.S.A.T. Le Roy Eltinge’ přistála (v Halifaxu) 23.dubna 1949. Ta loď nebyla ‘naše’ úplně, ale byla nás z Československa pěkná skupina: celkem 113. ‘Ochotnický’ historik skupiny (a také historik Sokola – jeho “Malé dějiny velké myšlenky” vycházejí v nakladatelství AtelierIM v Luhačovicích) Jan Waldauf po padesáti letech našel adresy 61 dosud žijících mořeplavců z roku 1949. Mnozí z nich zanechávají výraznou stopu – vedle Jana Waldaufa na příklad Jiří Brandýs, který pomáhal změnit tvář Halifaxu, voják Jaroslav Kasanda je nositelem nejvyššího kanadského vojenského vyznamenání, tři z nich vystudovali medicínu: Lub. Kolibáč, Antonín Petrášek a David Kroulík (Svatopluk Tománek vystudoval zubní lékařství), Jan Matějovic založil velmi úspěšnou importní firmu (a patří mezi nejštědřejší krajany), Jaroslav Pouzar vybudoval v Torontu prestižní pekárnu, jiní si otevřeli obchody a živnosti (Jan Marr, František Surovec), všichni se dobře uchytili a pokud vím, nikoho nezavřeli. 

Nazpět k vaší otázce: Pocházím z chalupy a vím, jak tvrdý byl život na vesnici, když jste neměli peníze na pojištění a kroupy vám všecko zničily. Ale také si pamatuji (jako skoro všichni, kdo v té době žili), jak dobře chutnal život v Masarykově republice. Pamatuji se na neuvěřitelnou jednotu národa v mobilizaci v roce 1938, kdy nad námi visela hrozba Hitlerova šílenství a spojenci se vytratili do noci… Po válce se chvíli zdálo, že navážeme na masarykovské tradice. Bohužel komunistická strana poplatná Moskvě (a nikdo neupírá ruskému národu obrovské zásluhy o vítězství nad Hitlerovým Německem) měla jiné plány. Jejich koncepce života pro mne byla nepřijatelná. Zúčastnil jsem se studentských protikomunistických demonstrací v Praze v únoru 1948 i pochodu na Hrad, jemuž předcházel zážitek, na který nikdy nezapomenu: projev Vladimíra Krajiny v Obecním domě (o poschodí pod námi – ale to jsme tehdy nevěděli – zasedal poprvé akční výbor ‘obrozené’ národní fronty): tehdy už bylo jasno, že demokraté prohráli, ale Krajina, jedna z nejhrdinnějších postav našich dějin, mluvil o vítězství svobody, mluvil o své víře ve svůj národ a strhnul své posluchače (ještě dnes mi běhá mráz po zádech) tak nějak jako Kennedy, když vyzýval Američany, aby se neptali, co vlast může učinit pro ně, ale co oni mohou udělat pro svou vlast… Pak jsem byl svědkem likvidace vesnice – po mém soudu jedním z největších zločinů, kterých se komunistická strana na národu dopustila.

Při pohřbu prezidenta Beneše v září 1948 jsem byl se skupinou kamarádů v Praze zadržen a všichni jsme příštích 14 dní strávili na Pankráci. Po propuštění mi bylo jasno, že mám pouze dvě možnosti: buď uprchnout nebo se nechat umlátit, poněvadž (ve věcech, v kterých o něco jde), jsem duše vzdorně nepřizpůsobivá. A tak jsme se s přítelem Láďou Dufkem přehoupli přes hranice (ne všem přálo štěstí – měli tam psy a kvéry…) do západního Německa. Dá se pravděpodobně říct, že jsem odešel z politických důvodů. V Německu jsem navštívil několik uprchlických táborů: Regensburg, Murnau, Ludwigsburg. V Ludwigsburgu bylo táborů několik, vznikla tam sokolská jednota a dokonce i univerzita. Tam jsem se skamarádil s tiskařem Jaroslavem Reichlem (před pučem řídil tiskárnu ve Warnsdorfu, kde tiskli vznešené věci jako třeba zvláštní vydání Březinových básní s nádhernými ilustracemi), v Ludwigsburgu si Reichl (říkal jsem mu ‘táta’) našel místo v tiskárně jako tiskař a mne tam dostal jako pomocného dělníka. A tehdy jsem viděl kladné stránky německého národa: v sutinách města, často jen se skývou suchého chleba, pracovali deset hodin denně… Kanadu jsem si vybral, poněvadž Kanada sháněla dělníky do lesů a na farmy a zaručovala nejrychlejší odjezd z uprchlických táborů.

2.) Jak probíhal váš pobyt v Kanadě ze začátku? Bylo to obtížné uchytit se ? Po jaké době jste se cítil v Kanadě tak, že byste ji mohl nazvat svým domovem?

V Kanadě jsem nejdřív pracoval na farmě, pak v zahradnictví při tuberkulózní nemocnici v Londonu. V té nemocnici jsem byl po skončení podzimních prací zaměstnán jako uklízeč (snad proto, že nemocní lidé – pokud už nejsou totálně znechucení umíráním, patří mezi nejlaskavější lidi na světě, málokdy jsem se cítil v práci tak pokojný jako v londýnské nemocnici). Po uplynutí jednoho roku jsem nějaký čas pracoval v kanceláři Karla Buzka, který zvlášť za války v Kanadě udělal pro Československo obrovský kus práce a dnes jeho jméno nese jedna síň na Torontské univerzitě a potom jsem s jeho pomocí dostal místo pomocníka v Torontské veřejné knihovně, kde jsem pracoval několik let. Když jsem došel k závěru, že návrat domů v dohledné době nepřichází v úvahu, rozhodl jsem se jít nazpět do školy. Z Československa jsem odcházel s akademickým titulem JUC (v Kanadě značně neužitečným) a stejně neužitečným absolutoriem, ale trochu to pomohlo: na právnické fakultě Torontské univerzity mne byli ochotni přijmout do prvního semestru, ale poněvadž jsem nikdy nestudoval angličtinu, podmínili přijetí úspěšným ukončením prvního roku na kanadském ekvivalentu filosofické fakulty. Stalo se něco, co dodnes považuji za jednu z nejhlubších záhad poslední stovky let: skončil jsem ve svém ročníku na University College v angličtině na prvním místě a dostal za to krásně pojmenovanou cenu: Panhellenic Prize (částečné vysvětlení: známkují se hlavně eseje na témata z anglicky psané literatury a já vždycky rád četl, i když anglickou literaturu samozřejmě v překladu – a my měli mistry překladatele, Vrchlický, Sládek atd. O prázdninách jsem pracoval ve spacím voze na dráze a po prázdninách začal na právech (a o prázdninách pokračoval v práci na dráze). A jestliže až do té chvíle jsem trpěl zabijáckým steskem po domově ( ten stesk krásně popisuje už Cicero), po vstupu na univerzitu mi nezbyl čas na nic než na studium a práci. Začal jsem se v Kanadě cítit ne-li jako doma, tak alespoň jako na návštěvě u oblíbené tety.

3.) Jak jste sledoval události, které se děly po únoru 1948, konkrétně například vykonstruované procesy a poté samozřejmě rok 1968, okupaci Československa vojsky varšavské smlouvy?

 
První měsíce komunistické vlády jsem zažil ještě doma a představoval jsem si, že tak nějak jako já se museli cítit protestanti po Bílé hoře. Civilizační úsilí celých generací bylo během několika dní zpustošeno hordou Stalinových pochopů. Ani to nejhorší, něco jako před staletími popravy na Staroměstském náměstí, na sebe nedalo dlouho čekat: Heliodor Píka (pověšen v lednu 1949), Milada Horáková (pověšena 22. června 1950 a nepohřbena). Ani před ženou se nezastavili. Její proces jsme sledovali s hrůzou nad zvrhlostí lidí naší krve. Ale také s pokorným obdivem k statečnosti této ženy (a snad i s pocitem studu, že my jsme odešli) jsme slyšeli její obhajobu (přeloženo z anglického překladu): ” Věřím ve svobodu a rovnost pro všechny. Jsem proto zrádcem? Oponovala jsem tak zvané “lidové demokracii”, poněvadž ji nepovažuji za demokratickou. Pracovala jsem proti ní. Kdyby se stal zázrak a já byla propuštěna, pracovala bych proti ní znovu.” V uprchlickém táboře v Německu proces sledoval manžel dr. Horákové s Jiřím Cornem. S dr. Horákem jsem se později několikrát setkal a vždycky ve mně něco umřelo při představě, že slyšel na rádiu rozsudek smrti nad svou ženou. S Jiřím Cornem jsme po jeho příchodu do Kanady utvořili Klub Milady Horákové a 2.července 1953 uspořádali na její paměť v Museum Theatre v Torontu tryznu, při níž hlavním řečníkem byla kanadská poslankyně Margaret Aitken. Viděla dr. Horákovou jinak než její vrazi: ” Až toto století se uzavře, Dr. Milada Horáková bude legendou a její jméno jedním z jeho nesmrtelných jmen.

Před dvěma roky Centrum pro evropská, ruská a euroasijská studia na Torontské univerzitě spolu s Generálním konzulátem České republiky uspořádalo seminář o procesu s dr. Horákovou, na kterém promluvil přední znalec tohoto neprominutelného zločinu, Marek Janáč, představený generálním konzulem Richardem Krpačem, a při kterém byla dceři dr. Horákové Janě předána Masarykova cena Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, udělená Miladě Horákové in memoriam.

Těšili jsme se s vámi, kdykoliv se objevila jiskřička naděje, a když přišlo jaro 1968, byl jsem (jako nejmladší – a také svobodný) skupinou, zastupující různé krajanské organizace vybrán, abych se jel na to “pražské jaro” podívat.(Jak budoucnost ukázala, byla to moje jediná cesta domů za celou dobu trvání komunistického režimu). Nejdřív jsem zajel do Bratislavy, kde jsem s tatínkem významného slovenského politika Rudolfa Fraštackého položil na Bradle věnec se stuhami Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, Kanadského Sokola a Masarykova ústavu. Bratislava byla plná ruských vojenských vozidel – V Čierné na Tisou probíhala schůzka mezi Dubčekem a Brežněvem. V Praze jsem navštívil autora dopisu ’2000 slov’, Ludvíka Vaculíka. Vaculík mi řekl, že se právě vrátil z Čierné a že to/ visí takhle na vlásku/; po jeho soudu Dubček svedl soudruhy v Ústředním výboru strany na scestí svou vírou, že Sovětský svaz v Československu nezasáhne a poněvadž strávil léta v SSSR, soudruzi jeho názor brali velmi vážně. Jinak mi radil, abychom si to v Praze užili a nespotřebovali všechen čas na politiku. Navštívil jsem paní Hanu Benešovou v Sezimově Ústí, kde jsem na hrob jejího manžela položil věnec. Paní Benešová byla velmi optimistická, neočekávala, že SSSR zasáhne, hodně spoléhala na mladou generaci (zřejmě zvlášť držela na Císaře). Na Masarykův hrob v Lánech jsem položil věnec se stuhou “Věrni zůstaneme”. Několik málo dní po návratu do Toronta jsem byl krátce po půlnoci probuzen dcerou Jiřího Corna (v té době generálního jednatele Českého a Slovenského sdružení v Kanadě), která mi přinesla jeho vzkaz, že armády Varšavského paktu přepadli Československo a že prvním letadlem ráno letíme do Ottawy na schůzku s členy kanadské vlády.

V letadle do Ottawy jsem dal dohromady žádost kanadské vládě. Měla v podstatě dva body: žádali jsme, aby Kanada na zasedání Spojených národů odsoudila přepadení Československa a aby přijala co možná největší počet našich uprchlíků, kteří se valili hlavně do Vídně (komunisté se je ani nepokoušeli zastavit – zbavili se nejhlučnější opozice). Schůzky s členy kanadské vlády jsem se nezúčastnil – byla nás pěkná kupa a nechtěl jsem, abychom vypadali jako pěší invaze.

Po návratu do Toronta jsme zorganizovali masový protest u torontské radnice. Byl jsem jedním z řečníků. Své poznámky jsem zakončil: (překlad) ” Nemůžeme-li poslat své tanky proti sovětským, alespoň se znovu zasvěťme vznešeným ideálům svobody, domáhejme se stále silněji a neodbytněji svobody pro všechny. Za železnou oponou náš hlas slyší, a stále silnější ozvěna se vrací. Jednoho dne tato ozvěna naroste do síly uragánu, který sovětské tanky nepřemohou.”

Kanadská vláda Pierra Elliota Trudeau splnila svůj příslib: během několika měsíců do Kanady přijala přes deset tisíc československých uprchlíků.

4.) Jak vnímáte Českou Republiku dnes? Myslíte si, že více než 20 let po revoluci, je Česká republika opravdu demokratickou zemí?

Myslím, že zvenčí politický život v České Republice se jeví jako chaotické, vulgární divadlo. Tak se pravděpodobně jeví politický život v každé demokracii, ale v České Republice je ten dojem zvlášť silný. Jestliže hlavním znakem demokracie je možnost volit si svou vládu, pak Česká Republika demokracií je. Je-li opravdu demokratickou zemí, nevím, poněvadž nevím, jak “opravdu demokratickou zemi” definujete. Mrzí mne, že slyším tolik stížností na korupci i tam, kde ve vyspělejších zemích se vyskytuje jen zřídka: zkorumpovaná policie a dokonce i soudci. Slyším, jak neurvale se bývalí členové komunistické strany prodírají k moci a snaží se obsadit každé význačnější místo. Pochopitelně jmenování bývalého komunisty předsedou vlády (sotva dvacet let po pádu brutálního režimu nastoleného komunistickou stranou) se některým z nás venku zdá skoro groteskní. Jestliže tedy mohu zrekapitulovat svůj nejpesimističtější pohled na historii své rodné země od pádu komunizmu, vypadá to nevesele: ztratili jsme polovinu území, zločiny a bezpráví režimu se zapomněly, zachovali jsme komunistické straně politickou bázi, vybíjíme se ve skandálech (sexuálních – což konečně je oblíbená činnost politiků a jiných celebrit po celém světě – ale i jiných: rozkrádání majetku a obohacování prostřednictvím stranické politiky, výroba doktorátů atd.). Ale když se dobře vyspím, vidím to růžověji: po pádu režimu nebyly kandelábry ozdobeny oběťmi spravedlivého hněvu, Slováci a Češi se proti vůli obou národů rozdělili docela pokojně, celkem si nevedou hůř než některé včera bratrské národy (které, dokud byly v bratrském svazku měly občas tendenci jednoho z bratří obsadit), máme bohatý politický život, tak bohatý, že jedna z našich stran (až do Mnichova jeden z dvou nosných pilířů československé demokracie a později – a dosud?- věrná kamarádka komunistů) položí vládu druhé strany v okamžiku, kdy tato vláda má možnost dát republice zazářit na mezinárodním politickém nebi; a strana, která zemi násilně vládla 40 roků, už začala plánovat prezidentské volby, které se mají konat až za tři roky.

A samozřejmě mně se to hezky píše, tisíce mílí za mořem.

5.) Sledujete politické a kulturní dění v České republice, protože Vás to zajímá, a nebo proto, že to patří ( patřilo ) k Vaší práci?

Politické a kulturní dění v Československu sleduji, protože mne to zajímá – zlozvyk, který jsem si osvojil jako student na slánském gymnáziu. K mé práci (pokud prací myslíte placené zaměstnání) to nikdy nepatřilo, ale poněvadž jsem se v Kanadě zúčastnil krajanského života a bavil se psaním pro krajanský tisk, můj zájem byl skoro samozřejmý.

6.) Jak jste vnímal vlnu exulantů po roce 1968? Vidíte vy osobně nějaké rozdíly ve Vaší generaci a generaci emigrantů po roce 1968?

Emigrace po roce 1968 byla po mém soudu značně odlišná od mojí. V mé generaci bylo hodně starších lidí, kteří odcházeli, poněvadž doma je čekal buď kriminál nebo živoření. Venku – už kvůli věku – je čekalo také živoření (sekční šéfové v Praze pracovali v Torontu jako šatnáři, což nakonec byl osud laskavější, než jaký si v Praze utkal třeba Halas) a k tomu ještě v jazyku, kterým nehovořili, ale bylo to živoření ve svobodě a pro Masarykovy odchovance to byla karta, kterou nebylo snadné přetrumfnout. Silnou skupinu v mé uprchlické vlně tvořili univerzitní studenti, z nichž mnozí utekli kriminálu pod nosem. A ovšem nekomunističtí politici, z nichž někteří se dostali pod křídla různých amerických organizací, několik se jich uchytilo na univerzitách. V podstatě to byla ideová, nepragmatická vlna.

Vlna po roce 1968 byla vlna spíš praktická než ideová. Většinou odchod neplánovali, odešli proto, že zemi přepadli Rusové a spol., což těžce nesli a také proto, že se jim otevřely hranice a oni využili neopakovatelnou příležitost. Někteří si jen nakoupili a vrátili se domů, jiní se stali exulanty. Bylo mezi nimi spousta profesionálů – do Kanady na příklad přišlo na 100 lékařů, přišli inženýři a spousta šikovných lidí, kteří v sobě v Kanadě objevili podnikatelský talent. Někteří mi popisovali život doma: dařilo se jim slušně, měli auto a chatu. Když jsem se jich ptal, proč tedy odešli, několik jich odpovědělo: ” Nechtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly ve lži..” Dojem, který jsem si tehdy o životě doma před vpádem bratrských armád udělal, byl, že režim dovolil občanům auta a chaty a občané režinu dovolili vládnout, jak se mu líbilo. Že by další aplikace principu objeveného ve vztahu mezi únosci a unesenými: že se totiž unesení po čase začnou ztotožňovat se svými únosci?

7.) Jak vnímáte poslední vlnu emigrantů, kterou tvoří převážně romské rodiny? Mají šanci se přizpůsobit tamnímu životu tak, jako vy ? Jsou schopni respektovat tamní kulturu?

 
První velká vlna Romů do Kanady přibyla v roce 1997. Byl jsem tehdy generálním jednatelem. Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, která je (a hlavně byla) mluvčím demokratických Čechů a Slováků v Kanadě, a tak jsme v tom jaksepatří lítali. Romové Českou Republiku popisovali jako zem rasistů, kteří Romy diskriminovali, mlátili a občas nějakého i zabili. Česká televizní stanice Nova vysílala film Romové jdou do nebe, v kterém se objevil i kanadský advokát Romů, George Kubeš, a v němž ke konci stará Romka vyzývala všechny Romy v České Republice, aby přišli do Kanady, kde budou mít všecko a ještě si ušetří. Krajané byli pobouřeni. Kanaďané (alespoň ti měkkosrdcatí mezi nimi a těch je hodně) se přikláněli k Romům. České a Slovenské sdružení zaslalo dopis Kanadské ministryni emigrace, Lucienne Robillard, v němž jsme upozornili na kontroverzní povahu filmu, pozastavili se nad pochybnou interpretací termínu “uprchlík” a zmínili se o roli advokáta Kubeše. Kubeš žaloval sdružení a jeho vedení, předsedkyni Blanku Rohnovou, mne, Šuchmu, Masarykův ústav, krajanské novináře Aleše Březinu, Věru Rollerovou atd. K soudu to nedošlo, ale to je dlouhá historie. Zapletly se do toho kanadské noviny a televize a Blanka Rohnová jako hlavní mluvčí sdružení byla k roztrhání.
 
Prostě paráda (ještě se to říká?). Téměř každý Rom, který tehdy požádal o asyl, ho dostal. Až Kanada uvalila na všechny návštěvníky Kanady z Československa víza. Před časem je zrušila a Romové se znovu do Kanady zamilovali. A tak víza jsou nazpátek. A také tentokrát to kanadské imigrační soudy vidí jinak a Romové mají potíže získat uprchlický status. A jsou tu i jiné faktory. Faktem je, že se jich víc než polovina vrátila. Nepochybně někteří Romové jsou schopni přizpůsobit se kanadskému životu. Většina zřejmě ne. Mne osobně zajímala interakce mezi romskými geny a kanadskými školami (v místech, kde romské děti chodí do školy, je většina dětí barevných). Nejsem – pokud favorizuji školství – příliš optimistický. Také nevím, zda Romové respektují místní kanadskou kulturu (a co je kanadská kultura, je dost komplikovaná otázka). Myslím, že ji spíš ignorují.

8.) Jak si myslíte, že Kanaďané vnímají lidi z České republiky? Do Kanady emigrovali mnoho velmi zajímavých lidí, elity. Pan Baťa, pan Škvorecký a mnoho dalších. Ovlivnili tito lidé nějak pohled na náš národ? Zviditelnili nás?

 
Nežli se pokusím odpovědět na tuto Vaši otázku, musím upozornit, že “Kanadané, ale i “lidi z České Republiky” jsou bohatě obsažné termíny. Kanaďané jsou v podstatě lidé, kteří v Kanadě žijí. A v Kanadě žije prakticky každá národnost – tuhle jsem někde četl, že v Torontu má restauraci každá národnostní skupina. Když jsem před skoro šedesáti lety přišel do Toronta, bylo to bílé, převážně anglosaské město. Dnes Toronto nejen že nemá anglosaskou většinu, ale většina Toronťanů je barevná. V Kanaďě žijí desetitisíce muslimů, židů, černochů, Poláků, Ukrajinců, Indiánů… z nichž většina si o lidech z České Republiky nemyslí nic, prostě proto, že o tom nepřemýšlí. Pokud se setkali s někým z České Republiky, udělají si názor o něm. A ten dojem se jistě různí podle toho, s kým se z České Republiky (a i tam dnes žijí různé národnosti) setkají. Někteří znali (a většinou už možná zapomněli) jméno Havel; Dokud firma Bata měla obchod v každém městečku, znali jméno Bata, ale ne nutně odkud přišel. Dnes firma Bata už v Kanadě boty nevyrábí a jméno Bata zmizelo ze všech obchodů; jedině vynikající muzeum obuvi v Torontu nese jeho jméno, a jestliže se nemýlím, nadace na York University v Torontu. Škvoreckého znají elitní čtenáři a akademický svět.

Muzikanti a zpěváci jako skladatel Oskar Morawetz, Karel Ančerl, Jan Rubeš žijí v paměti svých posluchačů, vědci jako Vladimír Krajina dali jméno kusu Kanady (Krajinovo jméno nese lesní rezervace v Britské Kolumbii); Jožo Weider založil nejvýznamnější lyžařské středisko v Ontariu; podnikatelé bratři Koernerovi (Otto, Theodore, Leon a Walter) z Hodonína založili Alaska Pine Company a jejich dobročinná nadace změnila tvář University of British Columbia a bohatě přispěla kulturnímu životu ve Vancouveru; A. Karel Velan vlastní továrny na několika kontinentech, jeho průmyslové armatury jsou používány v 50 zemích, mimo jiné americkým námořnictvem; na kanadských universitách, hlavně na McGill v Montrealu, učí desítky českých vědců slavných jmen. Ti všichni (a stovky jiných po celé Kanadě) zviditelnili svoji rodnou zem. Stejně jako třeba hokejisté. Ale to je většinou zviditelňování povrchní, jako když čtete inzerát. Zviditelňování, jež jde do dřeni, nespočívá na slávě, na tom, co jsme dokázali, ale na tom, co jsme, jak se dotýkáme jiných v denním životě. Vždycky si myslím, že nejvíc nás zviditelnili ti, kteří přicházeli do Kanady ve dvacátých a třicátých letech na práci na farmách a v domácnostech, příslušníci tak zvané hladové emigrace, jejichž stopy jsem našel leckde po Kanadě. Byly to stopy dobrých, čestných pracovitých lidí.

Vážený pane Kavalíre,

přeji Vám hodně štěstí a úspěchů.

Váš Čermák

***