CzechFolks.com PLUS

Příslušníci květinkové generace, neboli důchodci mého věku, si jistě nostalgicky a se slzou v oku vzpomenou na módu, kterou jsme začátkem šedesátých let k hrůze našich rodičů, nevoli pedagogů a výhrůžkám předáků komunistické strany horlivě vyznávali.

Byla to právě móda šedesátých let, na kterou se nám podařilo ulovit nejednu natupírovanou dívku, která obalamutila rodiče tím, že jde s kamarádkou do divadla na Rusalku, a přitom šla s námi do Luxoru trsat twist.

Nejsem si sice zcela jistý, jestli s náma holky chodily jenom proto, protože byly unešeny naší úžasnou tělesnou krásou, mladou svěžestí, neobyčejným intelektem a nevšedním uměním se kroutit na podlaze při tónech Oliver Twistu. Spíše si myslím, že jihly pohledem na naše nemožně uzoučké kalhoty zvané „štruksáky“, ponožtičky s černo-červenými pruhy a dederonovou košili okrášlenou černou sametkou. Neuvěřitelné příležitosti v náručích oslněných dívek se otevřely především těm šťastlivcům, kterým se od černých dětí králů afrických kmenů studujících marxismus-leninismus na pražských vysokých školách podařilo za nehorázné peníze koupit džínsy nebo dokonce šusťák. Tento plášť, lehounký jako pírko, byl tak populární, že jsme se v něm i v nejkrutějších mrazech s radostí tetelili zimou, protože jsme věděli, že když nic jiného, tak že ten u holek zabere.

Malá, silně privilegovaná hrstka mladíků, jejichž nohy byly okrášlené neuvěřitelně módními botami ušitými pražským ševcovským živnostníkem mistrem Moučkou, měla, co se týkalo vlahých pohledů slečen, přímo ustláno na růžích. Pohled na „moučkárny“ dal totiž zapomenout na slušné vychování dívkám i z těch nejlepších rodin. Toho hlavně využívali mladíci, jejichž tváře byly posety beďary připomínajícími mapu starého Rakouska-Uherska, vědouce, že se dívčí zraky budou upírat na semišové boty a ne na jejich nevzhledně pubertální tváře.              

Ano, i já, neduživě vyhlížející mladíček s dlouhými umaštěnými pačesy a huňatými šísky, jsem prahl vlastnit nejnovější módní výstřelky. Na radu světem protřelých sedmnáctiletých kamarádů jsem se vydal do obchodu s pracovními oděvy, kde jsem si koupil z kopřiv zhotoveného tvrdého materiálu šedivé kalhoty štruksáky, které jsem si však muset dát zúžit tak, aby obepínaly mé hubené kotníky. Později jsem si samozřejmě za čtrnáctidenní výplatu z chmelové brigády pořídil džíny, a to přímo s nohavicemi do zvonu, čímž jsem se zařadil mezi seladony pražských kaváren a tanečních parketů. Slavné moučkárny jsem měl nakonec také, protože bez nich bych v módních kruzích neobstál. Ty však později k mému zklamání nahradily pohorky, což jsem i jako slepý přívrženec čehokoliv módního nedovedl pochopit. V těchto horolezeckých bagančatech se totiž nejenom těžko tancovalo, ale potily se v nich nohy takovým způsobem, že když se po tanečku čirou náhodou naskytla příležitost večer zdárně ukončit s krasavicí v duchnách, pohorky radši zůstaly na nohou. Zrovna tak člověk ze sebe raději nesundaval dederonku z umělých vláken, které nedovolily košili dýchat. Co si budeme nalhávat. Člověk si ze sebe neservával vlastně vůbec nic, protože po tříhodinovém tanečním křepčení… No co si budeme povídat. To však mělo velkou výhodu, zvláště když se rodiče vrátili neočekávaně z chaty. To šlo pak celkem lehce překvapeným rodičům vysvětlit, že jejich nevinnou dcerku právě učíte matiku.     

Samozřejmě, že oblečky, které člověk s pýchou nosil do tanečních sálů, nesměl nosit do školy. Džíny, kterým učitelé neznalecky říkali „texasky,“ byly přísně zakázány, protože v nich vedení školy vidělo kapitalistický výstřelek, který mohl ohrozit naši morálku a ideologickou vyspělost. Kdo zákaz nedodržel, zle pochodil. Hrozilo i vyloučení ze školy. Proto jsem do školy chodil oblečený jako šedivá myš a proto jsem také školu neměl rád…

Potíž ovšem byla v tom, že vlastní rodiče, kteří by nás měli milovat a život nám všemožně usnadňovat, nám kvůli naší lásce k módě život jenom ztrpčovali. Alespoň já jsem se nesetkal doma s pochopením. Tatínek na mě ječel, že kvůli mým pitomým texaskám neztratí zaměstnání, vyhrožoval, že se nedostanu na vysokou školu, budu dělat rodině ostudu a dřít bídu. Nakonec ho však zřejmě hryzalo svědomí, že mě stále kvůli oblečení peskuje, a tak se jednoho krásného dne zatvářil pro změnu přívětivě, na tváři se mu rozlil úsměv a pohnutě řekl:

„Vím, že tebou, synku, cloumá puberta a že se rád oblékáš jako tajtrdlík, nosíš střevíce a pantalóny, že se za tebe s maminkou z hloubi duše stydíme. Také jsem si všiml toho kabátu z umělé hmoty, který ti neposkytne úlevu před mrazivými dny. Proto jsem ti sám, ty holomku jeden, vybral a koupil módní boty meltonky a moderní plášť s teplou vložkou Oberon.“

Tatínek mi předal objemný balík a prohlásil, že nejenom že na plášť musel stát v Domě módy hodinu ve frontě, ale nakonec musel i podmazat prodavačku, aby mu našla kabát mé velikosti. Váhavě jsem balíček rozbalil a nedůvěřivě jsem v rukou držel plášť, který hrál všemi barvami.

„No, tak si ho přece vem na sebe, ať vidíme, jak ti pěkně sluší,“ pobídl mě tatínek a já na sebe pozvolna, se značnou nechutí navlékl nový plášť, který nejenom že se mi vůbec nelíbil, ale který k mé hrůze mně byl tak veliký, že jsem vypadal jako strašák.

„Tak tohle nosit tedy nebudu,“ prohlásil jsem rezolutně. „Dyk je mi to děsně veliký a všichni se mi budou smát.“

„Nepropadávej,synku, panice, buď rodičům vděčný a neprotestuj nebo čuchni, tahle smrdí hřbitovem,“ řekl nakvašeně táta a strčil mi pěst před nos. „Do pláště dorosteš a jednoho dne ti padne jako ulitej. Kde máme brát peníze, abychom ti, chlapečku, kupovali věci přesně na míru? Zítra jdeme na Bachčisarajskou fontánu, tak si ho vezmeš pěkně na sebe a uvidíš, jak si budeš v tý vložce medit.“

Nemělo smysl protestovat a vymlouvat se, že už jsem slíbil jít s kluky na pivo. Proti tátovi nešlo vyhrát. Maminka mi zabrala rukávy a kabát o čtvt metru zkrátila, takže mi nakonec jakžtakž padl, než jsme se s tátou vydali na balet. Nikdo z nás však ani ve skrytu duše nečekal, do jaké trapné situace nás slavný plášť Oberon přivede…

U Anděla do elektriky přistoupil podivně vyhlížející chlapík s šedivým, okolo pusy od nikotinu zažloutlým plnovousem. Láhev zabalená v novinách, která mu koukala z kapsy umolousaného zimníku, a dech čpící cigaretami a alkoholem prozradily, že chlápek už něco v sobě měl. Stoupl si přede mne a dvě stanice na mne s vytřeštěnýma očima upřeně zíral. Něco zamumlal pod vousy, pak se zahihňal, prstem ukázal na můj plášť Oberon a náhle nahlas a zřetelným hlasem na celou elektriku prohlásil „Že se nestydíš. Takovej plášť by ani Jirka Suchej nenosil. To je plášť mrdák.“

Já zrudnul jako krocan, tatínek se jenom zakousl do spodního rtu, což obyčejně dělal, když byl hrozně rozčílený a chtěl mě tělesně potrestat, a jenom se zmohl na – „Co si to,občane, dovolujete?“ Načež chlápek jenom dokolečka opakoval to divné sprosté slovo, které jsem ani v začouzených hospodách nikdy neslyšel, a spolucestujícím se smíchem vysvětloval, k čemu je tak dobrý můj, podle otce, módní plášť.

Na Újezdě jsme z elektriky vypadli jako cukráři a do Národního divadla jsme došli pěšky. Mlčení nakonec přerušil tatínek, který vyslovil názor, že i když to byla provokace, co když měl ten chlápek pravdu a plášť tohoto druhu se opravdu používá k bakchanáliím v parcích či na studených mezích. – „Ne ať tě, ty kluku jeden pitomá, ještě někdy napadne tenhle hroznej plášť na sebe vzít,“ zakončil konverzaci starostlivý tatínek.

A tak jsem se po prvním dnu zbavil nového a ve frontě vystálého Oberonu, na který když zasvítilo sluníčko, tak se blyštěl a hrál duhovými barvami. To samozřejmě šusťák, který jsem opět pyšně nosil, abych na něj nalákal holky, nedělal.

Díky historce spojené s pláštěm Oberonem jsem si ho zamiloval natolik, že jsem si ho vzal s sebou do emigrace, kde dokonce po čtyřiceti letech života je to vůbec poslední kus oblečení, který mi dodnes z mládí zůstal.

„Plášť mrdák“… Kdo by to byl býval řekl…

***
 

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com