CzechFolks.com PLUS

Divadlo, které nikdy nezklame, nanejvýš překvapí a někdy i příjemně šokuje, stojí a hraje na Královských Vinohradech jako druhá česká činoherní scéna již přes sto let. Tajemství úspěchu Vinohradského divadla spočívá ve zdánlivě jednoduchém receptu, který se podaří přesto dodržet jen málokteré divadelní konkurenci. Prvenství tak zdárně již dlouhá léta drží Divadlo na Vinohradech právě díky ideální kombinaci tří rozhodujících ingrediencí  – hereckého ansámblu, režie a repertoáru. Jsou-li všechny tři komponenty výborné, nelze se divit, že při každé návštěvě Prahy zařazuji toto krásné divadlo do svého kulturního programu.

Kvalita hereckého souboru se traduje od prvních let existence divadla, kdy na zdejších prknech, která znamenají svět, vystupovali takoví mistři svého oboru jako Václav Vydra, Jaroslav Vojta, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Jiří Plachý, Olga Scheinpflugová až k hereckým hvězdám uplynulých snad třiceti let, od kdy jsem příznivkyní tohoto jedinečného stánku české a světové kultury. 

Jedna z posledních inscenací – „Zkouška orchestru“ splňuje právě do písmene všechny podmínky pro kvalitní divadelní prožitek. Jedná se o adaptaci a režii skvělého divadelníka Martina Stropnického, který je zároveň uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech, adaptaci slavného filmu Federica Felliniho „Prova d’orchestra“. Hudebníci přicházejí na zkoušku nejen s různými nástroji, ale i se svými odlišnými letorami, soukromými problémy, špatnou náladou, nemocemi, v uších jim ještě znějí hašteřivé hlasy jejich manželek nebo milenek, nebo jsou prostě jen nervózní z dopravního chaosu v Římě. Někteří z nich přinášejí jen svoje těla a nástroje, jiní naopak i profesionální etiku a několik, jen velice málo z nich, i svoje duše. Vypadá to, jako by se jednotlivé nástroje k sobě vůbec nehodily: od vysokého, vzpurného kontrafagotu a něžné flétny – jež musí často sedět vedle sebe – po půvabnou harfu, stojící stranou jako smuteční vrba, temnou tubu, svinutou v pozadí jako letargický had, a velice žensky působící violoncello. Dokud to neuslyším na vlastní uši, nemohu uvěřit, že tak neharmonické společenství lidí, kovu a dřeva splyne v jednu jedinou melodii, říká tvůrce dramatu.  Harmonie vzniklá z chaosu a disonance mě odjakživa fascinovala a náhle jsem si uvědomil, že se tato situace dá metaforicky přenést i na společnost, v níž se často musí spojit nejrozdílnější identity v jednu skupinu.

To samo o sobě naznačuje, že se jedná o strhující hru. Natož pak, sejde-li se na jednom pódiu na třicet herců, z nichž jedna je větší legenda než druhá – jmenujme alespoň Jaroslava Kepku, Otakara Brouska, Ladislava Freje, Oldřicha Vlacha, Petra Kostku, Svatopluka Skopala, Jiřího Čapku, Pavla Rimského, Zlatu Adamovskou, Simonu Postlerovou a v neposlední řadě skvělého Viktora Preisse a Veroniku Žilkovou. Divadlo je doslova nabito energií a divák prožívá dokonalou divadelní katarzi.

Podobně dokonalým hereckým obsazením se pyšní i další novinka divadla, Schillerova klasika „Marie Stuartovna“ v čele s její titulní představitelkou, excelentní Dagmar Havlovou. Klasika má však s klasikou jen pramálo společného. V režii Daniela Špinara se zde jedná o vrcholnou modernu současného divadelnictví, která je tím pádem stravitelná pouze pro nejotrlejší. Konzervativní diváci tak odcházejí, někteří pospávají – dokonce i slavný manžel divy klimbal v lóži, jeho bodyguard spal opřen o rám dveří…

Jen málokomu se na první pohled zalíbí hromada bílých bakelitových židlí, která tvoří scénu, jen málokomu nebude trapně při pohledu na „paní herečku“, dnes dvaasedmdesátiletou Janu Hlaváčovou, válející sudy po jevišti s bývalou první dámou země, a jen málokdo pochopí logiku Madoniny písně „Like a Virgin“, podbarvující odchod Marie Stuartovny na popraviště. Ti, kteří překousnou zárodek nevole, se však dočkají uhrančivého konce, ve kterém Alžběta, královna anglická v odvážném ztvárnění Lucie Juřičkové posunuje s úmorným úsilím a celou vahou svého těla svůj obří portrét vpřed o pár metrů v mrazivé závěrečné symbolice.

Nemám nic proti moderně. Obdivuji se například režisérské moderně Vladimíra Morávka, kterého jsem zahlédla na předpremiéře „Marie Stuartovny“ a který mistrně ztvárnil Čechovův „Višňový sad“ na téže scéně. Přimlouvala bych se však za modernu jemnějšího typu. Spíš tu jaksi utkanou z přediva dramatu, vyplývající či prýštící z jeho nitra, nikoli modernu násilnou, modernu drsnou či modernu za každou cenu. Moderní režie může být velkým uměním – jak opět dokázal mistr v tomto žánru J. A. Pitinský na scéně Národního divadla, kde přetvořil do moderní polohy krásnou českou lyrickou pohádku „Radúz a Mahulena.“ Z takového pojetí si lze brát pouze příklad. Ve Státní Opeře se hraje v těchto dnech nový muzikál, vlastně spíš lyrikál, jak jej pojmenovali jeho tvůrci Michal Horáček a Petr Hapka. I zde se objevuje snaha o moderní divadlo, to však kolabuje na tříhodinovém veršování a jednom hudebním motivu. Za zážitek, který ve vás zanechává celkem mdlé dojmy, zaplatíte 1500 korun.

Za sedmdesát pět kaček jsem dostala lístek do Zkušebny Divadla na Vinohradech. Zážitek ze hry bratří Čapků „Lásky hra osudná“ s použitím prózy „Jak se dělá divadlo“ byl nezapomenutelný! V bezprostřední, snad metrové blízkosti hrají v malé „zkušební“ místnosti asi tak pro čtyřicet diváků opět herecké špičky tohoto divadla – Barbora Munzarová, Martin Zahálka, Pavel Batěk, Marta Vančurová a další herci s takovým nábojem, tentokrát v celé své komediální parádě, že si utíráte oči od slzí smíchu a ještě stačíte vnímat jak balzám jemný a duchaplný humor i lyriku Josefa a Karla Čapka. – „Žena je anděl, k němuž křídla má mužova duše. Žena je démon, jehož zatracení je v mužově nitru. Žena je sfinga, jejímž tajemstvím je mužovo srdce. Žena má jediný charakter: fantazii svého milence.“…

Nakonec musím zmínit ještě jednu lahůdku Divadla na Vinohradech, kde v komických rolích a v klasické režii osvědčeného Ivana Rajmonta vynikají Martin Zahálka, Pavel Batěk, Jan Štastný, Svatopluk Skopal a Zlata Adamovská. Leo Birinski je autorem nádherné komedie „Mumraj“, ve které relativizuje ideje a ideály, postoje i rozhodnutí a nedává šanci žádnému romantickému optimismu o lepších zítřcích a lepších lidech. Dívá se na „revoluci“ (velkou, únorovou, sametovou či kteroukoli jinou) se skepticismem kořenícím v židovské zkušenosti. Víc než o Rusku je to hra o ‚okolnostech‘, které domněle nutí hrdinu, aby se jim přizpůsoboval, anebo stál na barikádě jako snadný terč. Smějeme se spolu s postavami, lidskými prototypy, které jako bychom poznávali z vlastních životů a historie, ale zároveň se stydíme za jejich vystupování. Mumrajem je míněno lidské hemžení, tanec bláznů neboli onen jak lidstvo samo starý postoj – „záleží na okolnostech“… V dnešní době až příliš aktuální zrcadlo naší společnosti a světa, který nebyl, nebude a ani nemůže být ‚perfektn‘, naopak zůstává stále víc a více – mumrajem.

Podobně jako si člověk uvědomí v tiché meditaci relativitu celého mumraje, dostává se návštěvník Divadla na Vinohradech na pár hodin k neobvyklému uměleckému prožitku, který jej nejen pobaví, ale i povznese nad všednost obyčejných dnů. Budete-li v Praze, nezapomeňte program tohoto divadla zařadit do programu svého – www.dnv-praha.cz.

***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com