CzechFolks.com PLUS

Chodit na brigády, byť povinné či nepovinné, se mně líbilo, přestože nešlo v komunistickém ráji tehdejšího Československa o nic jiného, než o vykořisťování člověka člověkem, což již od útlého mládí utvrzovalo moje přesvědčení, že bolševik má dvojí tvář.

Z těch nucených si ještě matně pamatuji hony na zlého amerického brouka – mandelinku bramborovou. Tohoto, vcelku půvabného broučka, měli údajně imperialisté použít jako zbraň k zničení našeho vyspělého zemědělství a tím hospodářství jako takového. Mandelinku bramborovou, malého pruhovaného broučka, jsem skutečně na brigádách, na které jsme byli již v raném dětství vyháněni, občas na bramborových listech našel. Jestli však byl na družstevní pole doopravdy vypuštěn ze zrádné ciziny, mně bylo upřímně docela jedno. Líbilo se mi, když jsme se se spolužáky předháněli, kdo uloví více mandelinek a kdo za svoji přičinlivost dostane do žákovské knížky pro změnu pochvalu. Navíc jsem si broučky oblíbil natolik, že jsem je všechny neodevzdával. Mnohé jsem tajně z brigád ve skleničce pašoval domů, kde jsem je krmil salátem a bramborovou kaší, nechal jsem si je lézt po těle a liboval jsem si, jak pěkně mě nožičkami šimrají. Teprve když jsem zjistil, že ve skleničce od hořčice nejen viditelně chřadnou, ale i zmírají, tak jsem je, jako milovník zvířat, opatrně opět vypouštěl na svobodu, tentokrát na bramborová pole nedaleko naší košířské ulice. Věřil jsem, že se na bramborové nati opět uzdraví a bude jim na světě dobře. Vždyť to byli doopravdy tak hezcí broučci…

Později jsem se dozvěděl, že si vědci, odkojení Lysenkem, nedovedli za živého Boha vysvětlit, jak je možné, že košířská pole jsou opět zamořená americkými brouky, navzdory tomu, že byla brigádami a chemikáliemi mandelinky zbavena. Na uliční vývěsce agitačního střediska KSČ v Košířích byli posléze občané nabádáni ke zvýšené ostražitosti, protože agenti ze západu nikdy nespí. Jen já jsem věděl svoje a těšil jsem se na to, jak se moji milí broučci uzdraví, já si jich pak tucet nasbírám a pro svoje potěšení si je budou dávat do vlasů, na čelo, hruď a pod nos, kde mě budou krásně šimrat a já budu v duchu děkovat hodným Američanům, že mně tolik zpříjemňují mladý život. V té době jsem také dospěl k přesvědčení, že imperialisté nemohou být tak zlí, jak se nám snaží strana a vláda namluvit.

Americký brouk měl na svědomí moje ideologické uzrávání…

Proč jsme museli jezdit na brigády do hlubokých lesů sbírat žaludy, mně dodnes uchází. Vracel jsem se zmaten a plný klíšťat. Nicméně, i tyto zjevně nesmyslné brigády měly pozitivní dopad na utváření mého politického uvědomění. Lesy byly totiž plné letáků shazovaných na naše území balóny ze západního Německa. Přes přísný zákaz tuto štvavou literaturu číst a příkaz každý nalezený leták odevzdat, zákazů jsem nedbal a informacemi ze západu jsem se vzdělával. Takže mi ani tyto brigády vlastně moc nevadily.

Chmelové brigády jsem měl daleko nejraději, protože to byl právě týden až dva po školních prázdninách, kdy jsme odjížděli na Žatecko pomáhat republice zachraňovat úrodu zeleného zlata. Na chmelu, jak by jistě potvrdila většina brigádníků, bylo veselo. Ačkoliv se přes den celkem tvrdě pracovalo, po večerech se dovádělo. Jézéďáci nám byli vděční, že jim pomáháme splnit plán. Jako výraz vděku nám večer tajně do bandasek od mléka kupovali pivo, které v nás, mladíčcích, vzbuzovalo sexuální vášně. Ty jsme pak se spolužákyněmi ukojovali pod pláštěm tmy na návsi nebo na okolních chmelnicích, chvějíce se, že nás přistihnou hlídkující pedagogové. Chmelové brigády mě přesvědčily, že je veliký rozdíl v tom, sáhnu-li si na svůj holý zadek nebo na obnažené pevné ňadro mladé brigádnice. Kromě pohlavního vyzrávání mně výdělek za práci, byť velice malý, umožnil koupi nových džínsů, které mi každý záviděl.

Chmelovými brigádami končilo i bezstarostné mládí. Po maturitě jsem se zúčastňoval jenom brigád dobrovolných, hlavně, abych si vydělal peníze, kterých nebylo nikdy nazbyt.

Měsíční brigáda v modřanské Orionce na mně zanechala hluboký dojem. Pouze práce v pivovaru předčí slasti spojené s prací v čokoládovně. První den jsem se s očima navrch neomaleně vrhl na čokoládou olepenou velkou mašinu. Lacinou čokoládou jsem se nacpal tak hrozně, že jsem se pak týden na ni nemohl ani podívat. Když jsem z čokoládového opojení vystřízlivěl, přestal jsem ujídat ze strojů a zaměřil jsem se na opravdové lahůdky, jakými byly labužníky vyhledávané a drahé ledové kaštany. Během svého působení v Orionce jsem objevil demižóny griotky, rumu a jiných lihovin, které jsem zaměnil za čokoládu, a několikrát jsem v pracovní době tvrdě usnul mezi pralinkami. Nemusím podotýkat, že po měsíční brigádě jsem si nestřídmou konzumací sladkostí a lihovin zruinoval zdraví a navíc jsem byl tlustý jako vepř. Nastal čas se poohlédnout po seriózní možnosti, jak vydělat peníze a zůstat zdráv.     

To, že jsem se stal na plné dva měsíce dlaždičem, nebylo proto, že by se bývala splnila tatínkova temná předpověď, že se tomu tak stane, jelikož jsem bral studie na lehkou váhu. Ne. Dlaždičem jsem se stal, jelikož jsem vlastním průzkumem zjistil, že dlaždiči jsou, kromě horníků, snad nejlépe placení pracující v naší lidově demokratické společnosti. Kam se na dlaždiče výdělkem hrabali slavní herci, chirurgové či podomní obchodníci. Dlaždič, který v tom uměl chodit, si za měsíc vydělal tak pohádkovou sumu, že všichni slavní sportovci, zpěváci a hvězdy stříbrného plátna bledli závistí.

Mistr Douša, dlaždič s pomuchlanou tváří, s věčnými ospalky v koutku očí a rukama jako lopaty, nás, tři brigádníky, hned první den bez obalu uvedl do tajů oslňujících výdělků. Šlo o to posypat metry i nevydlážděných chodníků pískem a vápnem, takže kontrola naletěla na špek a naměřila extra nevydlážděné metry, za které bylo samozřejmě dobře zaplaceno. Douša byl na svoje řemeslo náležitě hrdý a v žádném případě nás, studentíky, nenechal dláždit. Směli jsme jen přidávat. Dláždění bylo pouze pro ostřílené dlaždiče, kteří si dovedli poradit s velkým bouchadlem, kterým s citem a notnou dávkou umění bušili do nově položených dlažebních kostek, takže byly pěkně v rovině. Jinak většinu času mistr Douša klečel na koleně obtočeném kusem pneumatiky a obratně se oháněl kladivem. Obdivovali jsme jeho zručnost, s jakou dovedl z dlažek vytvářet na chodnících čtverce, kruhy a jiné obrazce. Koukali jsme s úžasem, jak mu práce jela od ruky. Pokud ovšem byl střízlivý. Mistr Douša totiž pracoval, až se z něho kouřilo, tak do desáté ráno, kdy se již zmožen velkou žízní uchýlil do hospody U Váhy. V této silně začouzené pivnici naproti Smíchovskému nádraží, již od samého rána plné po pivě prahnoucích dělníků a žen nevalné pověsti, mistr Douša vydržel sedět dlouhé hodiny.

Na pracoviště se mistr obyčejně vracel kolem druhé hodiny, v podroušeném stavu a veselý.

O dobrou náladu se pan Douša dělil s chodci, které obveseloval peprnými řečičkami. Kolem procházející dámy podnapilý mistr s úsměvem zdravil svým drsným: „Dobrý den, suchej tam a mokrej ven“, z čehož měl náramnou legraci, zatímco my jsme nemohli uvěřit, že mu žádná nenafackovala. Rozšafně ze zbavoval piva podél klečícího kolene, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Stará maringotka, ve které byl kýbl s vodou, nám sloužila jako převlékárna a koupelna zároveň. Ráno jsme se v ní převlékli do pracovního a po šichtě jsme se v kýblu od potu opláchli. Toto nám však jednoho rána bylo mistrem Doušou odepřeno, když nám dlaždič do maringotky zakázal přístup.

 „Kluci, dneska sem nemůžete, mám tam slečnu“, rezolutně prohlásil Douša a později odbíhal, místo do své milované hospody, pomilovat se do maringotky. Ten den byl mistr tak emocionálně rozpoložený, že mu bylo jedno, že jsme pracovali s těžkým bouchadlem, a dokonce nám, do nebe vyvolávaje přednosti povětrné ženy v maringotce, výsledek naší práce pochválil.

Trochu jsme se my, studenti, nezvyklí na těžkou práci, tím bouchadlem zmohli. Už jsme se proto těšili, jak se po šichtě pěkně opláchneme a konečně i my budeme moci usednout „na jedno“ v hospodě U Váhy. Ale i tato očista těla nám byla toho dne mistrem Doušou odepřena. Dlaždič stál přede dveřmi maringotky, tvář mu planula hněvem, mozolnatou rukou nám zamával před obličeji a naštvaně prohlásil, že se mýt dneska nemůžeme.

„A copak, pane Douša, to už toho milování za celej den nemáte dost?“ otázal jsem se mírně přidrzle. Douša znechuceně vysvětlil, že ta ženská musela být pěkně nevychovaná poběhlice, protože než odešla, tak náš kýbel použila jako záchod, takže než ho znovu budeme moci použít, bude ho muset nejdřív vydezinfikovat. Načež kýbl i s jeho obsahem, za doprovodu našeho smíchu, vychrstnul na čerstvě vydlážděný chodník…

Díky dvouměsíčnímu dláždění jsem se sice sepjal s dělnickou třídou a vydělal jsem si na cestu do spřáteleného Bulharska, ale moje třídní uvědomění se nezměnilo. Spíše naopak. To, že si dlaždič vydělal mnohem více než universitní profesor či věhlasný gynekolog, mě jenom přesvědčilo, že je něco výrazně nespravedlivého v našem socialistickém uspořádání společnosti…

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com     

První dva obrázky z let padesátých – Ondřej Sekora