CzechFolks.com PLUS

Měsíc březen nebyl letos k naší kanadské krajanské komunitě laskavý. Řada přátel, kterým jsme tento březen dali poslední sbohem, byla  nějak delší než jiná léta. V poslední letošní březnový den se nás pěkná řádka sešla v Montrealu na pohřbu trochu odlišném: zemřel nám konzulát. A nebyl to jen tak všelijaký konzulát. Ne že by jich Česká republika a předtím Československo mělo v Kanadě tolik. Ale montrealský konzulát byl spjatý zvlášť s československou historií daleko úžeji, než bývá u konzulátů zvykem.

To ale platí nejen o konzulátu, ale o Montrealu vůbec: v roce 1924 emigranti z Československa, převážně Slováci, v Montrealu založili Československý podpůrný spolek; v roce 1929 tam začaly vycházet dva slovenské časopisy, Slovenské bratrstvo a Kanadské noviny; od třicátých let až do separatistického vzplanutí v Quebecu Montreal byl možná nejvýznamnějším střediskem Čechů a Slováků v Kanadě. Nejvýmluvnější důkaz o významu Montrealu podala mnichovská krize: největší protest proti Mnichovu zorganizovali právě montrealští – 2. října 1938 (datum, ke kterému se vrátíme) se jich sešlo na demonstraci na 4 000. Poněvadž  Montreal je významným střediskem i dnes, zmíním se – vedle ústřední události, vztahující se k tématu této črty – z pozdější činnosti naší krajanské skupiny jen o třech záležitostech, které mi nějak zacinkaly na srdce: slavné bazary, nejen proto, že jejich výtěžek byl věnován na podporu nemocných a potřebných, ale i proto, že u jejich kolébky stál  nezvyklý kmotr: voják, generál Václav Vlček; Klub seniorů, hlavně proto, že ho založil a dlouhá léta řídil prakticky nezničitelný Václav Pavelka, který nakonec zemřel v roce 2002 ve věku sto jeden a půl roku; a kardinál Josef Beran, řezající s Otcem Bohuslavem Janíčkem dříví na táboře Hostýn…

2. října 1938 se v Montrealu stala událost, která mi připadá česky mile nápaditá: je v ní element odvahy, možná i echo ze Švejka (to nejjemnější, jaké Švejk může vyvolat), ale především mimořádná bystrost. Vím, že někteří mluví o hrdinství, ale to se mi nezdá (jak už jsem se někde zmínil, odmítnout uprostřed Kanady vydat několika náckům konzulát, když kolem sebe máme členy Sokola a elitní kanadské policie, mně nějak hrdinstvím nezavání – okamžik totiž pro hrdinství nedodal potřebný materiál). (Něco jiného by bývalo bylo, kdyby někdo odmítl Hitlera vpustit na pražský hrad). Ale příběh se mi jeví jako geniální reakce na drzost Hitlerových diplomatů, kteří ve své nadutosti usoudili, že Mnichovem všecko československé se stalo majetkem tisícileté říše, a tak si zašli na československý generální konzulát vyklidit dosavadní obyvatele a převzít klíče. Zřejmě se dobře neinformovali, s kým mají tu čest. A tak, když přišli na československý konzulát, našli tam pana generálního konzula dr. Fr. Pavláska obklopeného členy Sokola a kanadské elitní policie, z nichž nikdo neprojevil sebemenší touhu německým diplomatům vyhovět. A tak jim nezbylo, než odtáhnout jako zpráskaní psi. (Ono se to o psech říká ještě jinak, ale o lidech se to nějak nehodí). Co chci říct, je, že vítězství dr. Pavláska a jeho skupiny možná není možno srovnat s vítězstvím u Zborova, ale bylo to podivuhodné vítězství vtipu nad sílou, akt, který si zaslouží čestné místo v análech československé diplomacie.

A je to Pavláskův konzulát (ten historický, ne barák), s nímž jsme se 31. března loučili (loučení, které – stejně jako to symbolické o dva dny později – v  médiích zaznamenal montrealský Ladislav Křivánek). Pan Křivánek napřed dělal všecko možné i nemožné (mezi jeho mnoha pomocníky byla i 96letá Anka Votická, která sebrala 51 podpisů proti zrušení konzulátu), aby k loučení nedošlo. I poslední generální konzulka, Ing. Jaroslava Jeslinková o konzulát bojovala všemi slušnými zbraněmi, které jí byly k dispozici (ta, kterou použil její dávný předchůdce, jí k dispozici nebyla). S přítomnými se rozloučila důstojným a civilizovaným projevem, když předtím předala medaile a ocenění za dlouholetou práci pro dobré jméno České (a pro většinu i Československé) Republiky, Josefu Janíkovi, Emě Košacké, Ladislavu Křivánkovi, Líbě Prášilové, Standovi Skálovi, Olze Velanové a Ance Votické. Růženě Raichmanové a Aloisi Voglovi byly medaile a ocenění předány před Vánoci.

Večírku na rozloučenou se zúčastnili slovenský honorární konzul Ing. Dezider Michaletz s chotí, Prof. Dr. T.J. Pavlásek (syn gen. konzula a později čs.velvyslance, Dr. Františka Pavláska). Z Toronta přijeli Zuzana Hahn a autor této črty.
 

***