CzechFolks.com PLUS

Úvodem svého zamyšlení bych ráda předeslala, že česká zem je skutečně jedním slovem – krásná. 

Její krása je všude, uvědomujeme si ji plně zejména v blížícím se letním ročním období, kdy se mnoho z nás krajanů vrací do své rodné vlasti. Očarováni její krásou procházíme v červnu Prahou omamně vonící květy lip, projíždíme vesničkami s charakteristickými zahrádkami barevných růží v červenci, či silnicemi krajů rámovaných dozrávajícími rudými jeřabinami, tím počítadlem času koncem srpna, který kdysi dávno, v letech našeho dětství a mládí, oznamoval neúplatně konec velkých prázdnin.

Od těch let se ale mnoho změnilo. Pro nás emigranty především to, že země je svobodná. A pro novináře tedy i to, že může psát pravdu. Pro občana této země se změnila ještě jedna podstatná věc – volby. Teoreticky je tak dnes budoucnost republiky v jeho rukách. Časy, kdy šel povinně k volebním urnám, aby do nich vhodil jediný lístek, kterým musel jednohlasně zvolit jedinou stranu a jediného tajemníka jejího ústředního výboru, se zdají být téměř neuvěřitelné, jen pouhá představa, kdyby nebyla tak hrůzostrašná svou vzpomínkou, připadne člověku směšně komická. Dnes si každý může volit, koho chce. A nebo taky nemusí – je tu přece svoboda a Češi si proto mohou dělat, co chtějí.

Mám trochu jiný názor a vzhledem k tomu, že je tu zmiňovaná svoboda, jej mohu sdělit, přestože se mnou budou mnozí v České republice argumentovat, což se také už stalo. Věřím totiž, podobně jako pravděpodobně mnoho Čechoaustralanů odchovaných australskou demokracií, že svobodné volby jsou nejen právem každého svobodného občana, ale také jeho povinností. 

Procházím českou zemí, jedinečnou ve své kráse a bolí mne u srdce z čirého nepochopení jejích obyvatel, kteří nárokují svá svobodná práva, ale povinnosti svobodě opomíjejí. Vždy se najde důvod. Před lety to bylo „Nejsme přece v komunismu, abychom šli povinně volit.“ V dalších volbách to nějak časově nevyhovalo, národ dal přednost víkendu na chatě před zatuchlou volební místností. Dnes prý nemá koho volit, všichni politici jsou lumpové. A členové jisté strany se radují, se zvyklostí jim vlastní míří k volbám stále jako jeden muž. Nestačíme se divit – v naší zemi je komunistická strana dosud třetí nejsilnější stranou. Důvod je nasnadě.    

Myslím, že veškeré historické omyly českého národa vyplývají z jeho povahy. Dva velcí spisovatelé-novináři ji popsali dávno a přesto se jejich charakteristika dá použít i v těchto dnech. „Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svoji svobodu. Bohužel ale těchto vlastností pořídku u nás nalézáme.“ – jsou slova Karla Havlíčka Borovského z předminulého století! Začátkem minulého veršoval svůj dojem Viktor Dyk – „Kupředu jdeme, / je-li volná chvíle, jdeme zase zpět / ne dobří – ne zlí – něco uprostřed. / Vábeni věčně vším, co je pro nás cizí, / jdem‘ šumařiti v pro nás chladný svět. / Na půl cesty tato náhle zmizí. / Ne sví – ne cizí – něco uprostřed. / Zvedneme ruku. Potom zase klesne. / Dnes oheň v nás. A zítra zase led. / Hrozí se dnes a zítra sotva hlesne. /  Ne živí – mrtví ne. Tak něco uprostřed…“

Během svého pobytu v Čechách jsem na téma nadcházejících voleb hovořila s lidmi nejrůznějšího politického přesvědčení, od těch velmi pravicově smýšlejících až po velmi levicové, s lidmi blahobytnými, středně situovanými i sociálně slabými, pohybujícími se na hranici živoření; také s lidmi nejrůznějších věkových kategorií. Jejich názory na nadcházející volby, s výjimkou malého procenta, mne většinou zarážely. Podstatu smyslu voleb odsunují dnes čeští voliči do pozadí a zabývají se dílčími problémy. Samozřejmě, že rozumím jejich zklamání, chápu rozčarování a nespokojenost se současnou politickou a ekonomickou situací v zemi zapříčiněnou převážně špatnými politiky, kteří jsou v čele všech kandidujících stran. Jádro všech problémů je spatřováno v jejich dnes již těžko kontrolovatelné korupci a bezohlednosti. „Není zde koho volit, nikomu nedám svůj hlas“ – byla věta, která mne děsila nejvíc. Přicházela totiž i od lidí, které mám ráda a kterých si velmi vážím, vím, že jim vždy šlo o blaho naší země.  „Je třeba, aby si celou situaci „nahoře“ uvědomili, je třeba aby se „něco“ stalo…“. byl další argument proč nevolit. Co se v tomto případě však asi „stane“ a která strana se bude radovat, je také nabíledni. A vrátíme-li se k těm smutným řádkům Havlíčka a Dyka, pochopíme, proč je vše i dnes tak, jak je. A také proč se dříve – v historii uplynulého století stalo, co se stalo. 

 Národ, kterému byla sice dána do vínku krásná zem, kultura, um, talent géniů a tvůrců, to vše v mnohém převyšující ostatní národy, je dnes sužován krátkou pamětí, osobními zájmy a vlastní pohodlností. A jako věčné prokletí tu nad námi stále visí že „kupředu jdeme a jdeme zase zpět…“  A stačilo by málo. Možná jen položit si jedinou otázku podstatnou pro úspěch každé demokratické země, otázku, kterou kdysi vyslovil americký prezident JFK: „Ask not what your country can do for you – ask what you can do for your country. – Neptejte se, co pro vás může učinit vaše země, ptejte se, co vy múžete učinit pro ni.“ 

Je opravdu možné, že v zemi tolik krásné, jako je ta naše, žijí lidé – politiky počínaje, voliči konče – kterým je tato otázka lhostejná a cizí?  

***