CzechFolks.com PLUS

Na náměstí před hotelem stál malý hlouček. Každý příchozí jej zvětšoval. Na lavičce ve stínu zelených keřů seděla dívka. I ona čekala na autobus. Nikdo se nedíval na hodinky. Autobus neměl zpoždění. Přijel na čas. Cestující nastupovali beze spěchu, dávali si navzájem přednost.

Dívka se posadila k okénku a dívala se, jak nastupují ostatní. Tu její pozornost zaujal muž. Těsně před tím, než se zavřely dveře, vklouzl škvírou dovnitř a v mžiku se posadil vedle ní. Za tu chvíli si stačila všimnout, že nenastoupil obyčejný muž, ale podivín. Vyzařovala z něj síla, hrůza a strach. Bílá rozcuchaná hlava se dotýkala stropu, záda se hrbila, obličej zmačkaný, vrásčitý jako by trpěl celou věčnost ve sklepení. Oči naopak živé, velké uhrančivé. Kdyby se zabodly, rozdrtily by napadrť. 

Sotva dosedl, otočil se k dívce a začal s ní hovořit, jako by se bůhvíjak dobře znali.

„Taky jedete na festival fantazie?“

„Ne.“  Čtěte více ZDE »

Evropské jazyky převzaly většinou názvy měsíců z latiny, a to dost stereotypně. Zvláště zřetelné je to u těch posledních, které vycházejí z číslovek (September až December). To čeština si vytvořila jména vlastní, mnohem lahodnější, která jsou zvukovým koncertem, básnickým obrazem i chronologií životního cyklu přírody. Dva případy ale z této řady vybočují.

K měsíci dubnu užíváme latinskou variantu apríl, ale jen v určitém smyslu: mluvíme o aprílovém počasí nebo se vyvádíme aprílem.

Komplikovanější je to se slovem máj, které pochází rovněž z latiny, a proto bylo nahrazeno českým výrazem květen. Tento název nám dnes zní civilně, zato máj navýsost poeticky. Čtěte více ZDE »

Chvála chvály

Chválit se dá jistě všechno, a tak se nyní nejdříve zaměřím fikaně a stylově na chválu chvály. Slovo chvála zní našim uším příjemně a chvála sama o sobě je také jistě nejen velmi příjemná, ale většinou i chvályhodná. Samozřejmě se každý jedinec ve styku s chválou nachází v různém rozpoložení podle toho, zda chválí někoho on, nebo je naopak sám někým chválen. To, jak máte být chváleni, vůbec nikdy neovlivníte, to je jasné, ale ač to tak na první pohled či poslech nevypadá, ani snášet chválu na někoho či na něco není nic jednoduchého. Nejen že je třeba dávat bacha – raději většího než menšího – na cíl vaší chvalby, ale je také důležité zachovat správnou proporci obsahu i formy. Zde je ovšem každá rada nejen drahá, ale doslova k nezaplacení, neboť se zdá, že vlastně existuje pouze jedna stoprocentně bezproblémová chvála. Doufám, že laskaví čtenáři obého pohlaví už vědí, o kterou chválu jde, jestliže ne, můžete hádat třikrát! Čtěte více ZDE »

Se jménem Petr Hrubý jsem se poprvé setkal v roce 1980, spolupracoval jsem s měsíčníkem Hlasy, který v Melbourne nahradil čtrnáctideník Hlas domova zaniklý po téměř třiceti letech vydávání. Hlasů se ujal Petr Rada a u něj jsem se setkal s obchodním zástupcem nakladatelství Pergamon Press, který do redakce přinesl k recenzi publikaci Petra Hrubého Fools and Heroes: „The Changing Role of Communist Intellectuals in Czechoslovakia“ (Oxford, 1980). Knihu mi pak Rada půjčil, v podstatě referovala o ohlasech českého tisku na dubčekiádu. Našel jsem v ní poznámku o autorovi, přednášel na vysoké škole v Perthu, dříve jsem o něm neslyšel. V roce 1990 zemřel můj dobrý melbournský známý M. Cigler, autor prozatím nenahraditelné publikace „The Czechs in Australia“. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Divadlo, které nikdy nezklame, nanejvýš překvapí a někdy i příjemně šokuje, stojí a hraje na Královských Vinohradech jako druhá česká činoherní scéna již přes sto let. Tajemství úspěchu Vinohradského divadla spočívá ve zdánlivě jednoduchém receptu, který se podaří přesto dodržet jen málokteré divadelní konkurenci. Prvenství tak zdárně již dlouhá léta drží Divadlo na Vinohradech právě díky ideální kombinaci tří rozhodujících ingrediencí  – hereckého ansámblu, režie a repertoáru. Jsou-li všechny tři komponenty výborné, nelze se divit, že při každé návštěvě Prahy zařazuji toto krásné divadlo do svého kulturního programu. Čtěte více ZDE »

V televizi nemám k dívání přehršel programů. Nezapínám Ulici, Ordinaci v růžové zahradě, Velmi křehké vztahy a podobné seriály. Nikdy jsem z nich neviděla celý ani jeden díl. Přesto mně stačilo jen pár minut pro zhodnocení, že je to program pro odlišný druh diváků. Tudíž se dívám na obrazovku poskrovnu a na docela jiné programy. Pošta pro tebe se mi na obrazovce mihne, jen když přepínám kanály nebo čekám na jiný program. Někdy taky z nouze. A tak se mi stane, že zachytím, jak někdo hledá někoho, s kým se delší dobu neviděl.

 
Je mi záhadou, proč je to hledání jednostranné. Povětšinou hledají děti své rodiče. Syn hledá otce, matku. Dcera hledá otce, matku. Ale proč hledá syn a dcera, proč nehledají rodiče své děti? Možná je to dané tím, že se na pořad pravidelně nedívám. Ale z mého sporadického nakouknutí mám dojem, že rodiče nehledají své děti téměř nikdy. Čtěte více ZDE »

V doprovodu Petra Kučery, majitele zámku Nové Hrady na Orlickoústecku, jsem měl před časem možnost nahlédnout – při pohledu na zámek vlevo dole – do jinak nepřístupného prostoru bývalých  koníren. Tam stálo v koutě, otočené obličejem ke zdi, čtyřtunové pískovcové sousoší Josefa Vissarionoviče Stalina s chlapcem, vytvořené v roce 1956 v hořické kamenosochařské škole. Prý bylo určeno pro Valašské Meziříčí, ale proč skončilo právě v Nových Hradech, to nevěděl, stejně tak, kdo byl jeho autorem. Fakt je, že sousoší mělo ještě tzv. záklonky, tedy neodtesané části za hlavami, které se odstraňují až při ustavení pomníku na místě. Moje otázka letošního 3. dubna, kdy se české Versailles zámek Nové Hrady na Chrudimsku otevřely letos poprvé veřejnosti, byla: Konírna je zamčená. Máte tu ještě Stalina?   Čtěte více ZDE »

O tunelech a věcech kolem

Tunely jsou starým a osvědčeným řešením, jak zkrátit cestu, překonat překážky terénu a urychlit spojení mezi různými místy na povrchu zeměkoule, nebo přepravovat různé materiály např. vodu, ropu, plyn. Ale nejen na povrchu. Dnes jsou již desítky tunelů pod mořskými dny. Rozlišujeme tunely železniční a tunely pro silniční dopravu a tunely pro dopravu vody nazývané aquadukty. Aquadukty vedou také nad zemí. Nejznámější je římský aquadukt Moria na ostrově Lesbos v Řecku. Vznikl ve 3.století před naším letopočtem a sloužil Římanům k dodávkám pitné vody z hory Olympos do hlavního města ostrova, Mytilene. Mezi nejdelší tunely pro dopravu vody je Delaware aquedukt 137 km v USA, daný do provozu v roce 1945.

Čtěte více ZDE »

„No tak, babí, táhni už konečně“ zaznělo už poněkolikáté z úst mého osmiletého vnuka. Jistěže to nebyl pokyn, abych odešla, to jen můj malý společník naléhal, abych už učinila jakýkoli pohyb šachovou figurkou. Už se se mnou nudil.

Začal chodit do šachového kroužku a dosud se mu daří vyhrávat, tak proč si nedopřát tu radost i doma?

Nejdřív mne ovšem musel naučit, kde která figurka má své místo, pak připomenout, co která může a smí. Musel tolerovat, („ale, babíííí!“), že jsem si ze začátku pletla věž se střelcem a krále s dámou, že jsem se zeptala, zda může kůň uskakovat i doprava i doleva. Musel mít se mnou trpělivost. Nebavilo by mne dostat šach hned po čtvrtém tahu, tak přemýšlím. Dlouho, ale stejně mi to není moc platné. Ne, že bych byla pasivní, to ne, promyslím tah, promýšlím se vší poctivostí i snahou i jeho možné protitahy, někdy se mi povede i nějakou jeho figuru získat, ale konec vždycky bývá rychlý a neodvratný.

Čtěte více ZDE »

Prý nežijeme proto, abychom jedli. Mělo by to být spíš naopak, hlásají moudré citáty. Znám i takové, co kromě jiného umí i to, jak mluvit a nepůsobit jako hlupák a dokonce i jak jíst a nesklidit v okolí spíš soucit než uznání. Kolik jich  však ještě dnes  nerozumí známému gurmetovi Brillat-Savarinovi, když už před dvěma sty roky řekl, že zvířata se pasou, ale pouze duchaplný člověk umí jíst. O století dříve určitě dokázal narazit La Rochefocauld se svým výrokem „Jíst, to je nevyhnutelnost, ale správně jíst, to je umění!“

Dožili jsme se časů, kdy se naše chuťové receptory mohou libovolně vybláznit. Ale není to tak dávno, kdy jsme byli rádi, že je dostatek zelí a zemáků a až v neděli se i kousek masa objevil na vidličce. Čtěte více ZDE »

Dali nám nové postroje
a ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje
Místo abychom stáli…
/Karel Kryl/

Dnes 12. dubna by byl Krylův narozeninový dort ozdobený dvěma šestkami. Dort nebude. A co dvě šestky? Budou? Snad jen vzpomínky, čerstvé květiny, opatrně položené na hrob a zapálené svíčky, hořící dlouho do noci. Nejen kvůli narozeninám, ale i proto, že letos to je již dlouhých šestnáct roků, co knot poetovy životní svíčky dohořel. A jeho zvučný hlas dozněl i v ozvěně. Navždy.

Svědomí doby

Karel Kryl bezesporu patří k největším osobnostem naší moderní doby. Narodil se 12. dubna 1944 v moravské Kroměříži, vystudoval známou Střední keramickou školu v jihočeské Bechyni, po ní pracoval v keramičce v severočeských Teplicích… a poté ještě vystřídal řadu povolání. Krátce po srpnové okupaci 1968, ve svých pětadvaceti letech, odešel z vlasti do Německa, kde požádal o politický azyl. V Mnichově se pustil do studia filosofie a dějin umění, později se stal redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa.   
Čtěte více ZDE »

Rozdíly mezi oběma státy, které jsme cestou shledávali, pak vytvářely vlastně kolorit Ameriky, který k této zemi neodvratně patří. Jedním z nich byla různá občerstvení různých firem, o kterých dovedla sestra velmi kriticky hovořit. Srovnávala výhody, ceny, rychlost obsluhy a mně se zdálo, že “mekáč” za ta léta, co zde působí, není už tím, co býval. U nás však stále patří k prosperujícím firmám. Jaké však bylo moje překvapení, když na “malé zakousnutí” jsme se právě u této firmy zastavili. Důvod byl jasný. “Teď můžeš srovnávat – nejen cenové relace, obsluhu, ale také široký výběr.” A já musel konstatovat, že si připadám zase jako doma a že bych chtěl během svého pobytu poznat něco amerického. Že bych chtěl odjíždět s dojmy, které se budou diametrálně lišit od dojmů, které jsem získal cestováním po Evropě. Dostalo se mi jich dostatek, i když tyto poznatky byly pouze z jednoho státu této velké země.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus

Literárních soutěží je u nás dost, a to velmi různorodých: žánrových, tematických, celostátních, regionálních… Sejdou se moudří porotci a zhodnotí kvalitu předloženého rukopisu, někdy vědí, kdo je autorem, jindy se to k většímu či menšímu překvapení dozvědí až po určení výsledku a otevření zalepené obálky. To vše je jistě záslužné i zajímavé, ale přece jen tu cosi chybí, cosi, nač neupozorňuji poprvé.

 
Proč spolu autoři nesoupeří přímo a živě, v klasickém turnaji? V starověkém Řecku zápolili poeti na olympijských hrách, ve středověku se konala klání minnesängrů na hradech a jistě by se i v novověku našla místa, kde se básníci utkávali o přízeň a hlasy publika. Dnes jsou ale tyto tradice zapomenuty. Buď se autoři rekrutují z introvertů a trémistů, jimž dělá přímá komunikace s lidmi potíže, nebo zpohodlněli a nechtějí se školit v rétorice. Že by se dokonce učili na nějaký hudební nástroj, aby se mohli doprovázet – o tom už vůbec není řeč. Pole autorského syntetického projevu přenechali písničkářům, a ti je velmi rychle a úspěšně ovládli. 
Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.
Čtěte více ZDE »

Tak Vám dnes napíši něco zase z jiného soudku, jak jsem se šel dnes po dvou letech soudit za rychlou jízdu. Tehdy mne asi popadla hamižnost a rozhodl jsem se zajet si vyřizovat českou penzi (pár korun, s bídou na pár piv), a tak jsem pospíchal, abych si ji ještě užil. Celou cestu byly dálnice ucpané, a když se dole ve městě objevil první volnější úsek, hned jsem toho využil. Mohl jsem jet aspoň pár set metrů mojí oblíbenou rychlostí (jako téměř všichni v levém pruhu). Když pak začali všichni kvapem brzdit, začal jsem také. Byla to 70 km zóna a všichni, kdo v Montrealu jezdí, vědí, kde chytají. Bohužel, i když jsem brzdil, jak to šlo, kliknul mi 124 km (tedy více než 50 nad limit). V Ontariu by mi hned sebrali auto, řidičák a dali 10 tisíc dolarů pokuty. Tady v Quebeku jsme trochu větší “volnomyšlenkáři” a není to tu ještě tolik přísné. Čtěte více ZDE »

Pan B. byla záhadná postava v našem městečku. Bydlel dole u zámku v domku, který podpírala víra, že ho vítr neshodí. Kdysi lepenková střecha porostla býlím. V létě rozkvítala miniaturními kvítky. Domeček s jednou místností chránila lípa. Proschlá, otlučená od blesků. Strom invalida, na jehož uschlém kmeni si kdysi postavili hnízdo čápi. Proto nikdo neměl to svědomí uschlý peň odstranit. Proto, jako kdyby díky ptákům, celý strom dosud žil v plné síle. A snad proto, že v domečku nebyla izolace, rozlézalo se po stěnách vlhko. Malovalo podivné obrazce, v nichž se dalo s jistou dávkou fantazie vidět jiný, lepší svět. Snad to byl důvod, proč pan B. se v něm naučil žít a dokonce v něm žil. Snad to byl pravý důvod, ty mokré mapy vzlínající a nesoucí chlad, proč pan B. chodil v zimě v létě v dlouhém černém zimníku, hlavu pod baretem jako pod deštníkem a kolem krku měl až k očím omotanou šálu. Když šel po ulici, šly jen jeho oči. Takže se nedalo usuzovat, že byl někdy mladý, že někdy neměl starý černý kabát a baretku, stínidlo před světem. Každý by řekl, že se už tak oblečený narodil. Že ho někdo shůry vytvaroval do starého černého solitéru. A posadil ho do nejmizernějšího domečku dolů k zámku. Domek byl přilepený k silnici a jeho omítka byla blátem od aut vystříkána, až okny nebylo vidět. Ani ven, ani dovnitř.

Čtěte více ZDE »

Začátkem února navštívili Austrálii druzí nejvyšší představitelé České republiky – předseda Senátu České republiky Přemysl Sobotka s chotí, doprovázený ministrem pro evropské záležitosti České republiky Jurajem Chmielem, spolu s dalšími senátory.

Oficiální a pracovní návštěvu provázela také česká osmnáctičlenná obchodní delegace v čele s náměstkem ministra průmyslu Milanem Hovorkou, která se zúčastnila jednání s podnikatelskými i veřejnými firmami Austrálie a Nového Zélandu.

K oficiální návštěvě jsem se vrátila v příjemném rozhovoru s politikem, kterého měli v uplynulých dvou letech možnost poznat osobně mnozí krajané v Austrálii. Politik, dalo by se říci, dnes už se srdcem Čechoaustralana – bývalý velvyslanec ČR v Austrálii, nyní ministr ČR pro evropské záležitosti – JURAJ CHMIEL.

Čtěte více ZDE »

Režisérka Dagmar Průchová natáčela 7. dubna v rychnovské synagoze a před ní pro Českou televizi 26minutový dokument „Karla Poláčka předsíň věčnosti“ (název souvisí se slovy z talmudu „život je jen předsíň věčnosti“). Dokument, jehož natáčení  byla přítomna i ředitelka Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou Irena Krejčí, dává akcent na tzv. Treuhandstelle (středověký název pro vynucenou majetkovou správu k věrné ruce) v období tzv. Protektorátu Čechy a Morava, jehož  úkolem bylo shromažďovat majetek po deportovaných Židech.

 
Na území protektorátu vstoupily v platnost německé rasové zákony a koncem roku 1941 začaly masové deportace židovského obyvatelstva. První transport opustil Prahu 16. října 1941 – při pražské Židovské obci byla o tři dny dříve zřízena okupačními úřady tzv. Treuhandstelle. Už dříve k tomu uvedla Dagmar Průchová (cituje ji Zuzana Ptáčková), že konfiskace židovského majetku za okupace a po ní je silné a složité téma. Nacisté donutili židovskou náboženskou obec, aby se sama podílela na správě skladů, kam byl majetek převezen. Na seřadištích transportů vybrali od lidí klíče a vynucený odkaz, že majetek vydávají dobrovolně,v jejich bytě pak označili každý předmět transportním číslem majitele, věci roztřídili podle speciálního manuálu a rozváželi do skladů k tomu určených.

Čtěte více ZDE »

Prolog

Pozor – další drzoun se drze (jak jinak, že?) snaží vetřít do přízně čtenářů v bláhovém domnění, že když si už dlouhá léta pamatuje všechna písmena abecedy a zná možná i několik tisíc českých a pár cizích slov, nebrání mu nic, aby hodil něco na papír či do počítače, nějak to nazval a ještě drzeji se domáhal otištění. (Hrome, to je předlouhá věta, musím pořádně přibrzdit!)

Bez mučení se přiznám, že k názvu této plánované malé série fejetónků (jestli to jsou vůbec fejetónky?) mě – hodně eufemisticky řečeno – inspirovala hezká a milá knížka Miroslava Horníčka – Chvála pohybu. Samozřejmě mé výlevy nikdy nemohou sahat těm skvělým úvahám mistra jeviště, slova i pera ani po pomyslné kotníky, ale kdo nic nezkusí, nic nezkazí. Ambice nemám velké, pouze bych rád získal zájem potencionálních čtenářů stejné krevní skupiny, jako mám já. No – a že to nebude žádná velká filozofie, to je snad nasnadě. I když někdy …

Čtěte více ZDE »

„Pokud si někdo myslí, že jsem-li člověk s fotoaparátem, upínají se veškeré moje touhy jen k fotografování, vyvedu jej z omylu. I já jsem někdy nefotografoval. Vím, profesionál musí vždy odvést práci, ale autodidakt s poněkud křehkým nitrem nemusí a někdy navíc jeho cit a jednání ovlivní čímsi čpící podivnost, ba dokonce také ošklivost odtržená od normálního žití. To se někdy přihodí, když se fotograf navíc cítí zrozen před dávným časem, kdy se v domě, ve kterém žije zdravilo a říkala se dnes už téměř zapomenutá milá slůvka – prosím, děkuji…“.

Velice často a zcela nahodile bloudívám ulicemi a má pouť někdy začíná na dosud nepřejmenovaném Václavském náměstí. V závěru roku 2007 opět nechci věřit svým očím, když jedno z individuí povstane z lavičky před Weihlovým domem pár metrů od výlohy knihkupectví a začíná močit na přístřešek vstupu do metra. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galeri CF Plus

Poděkování  čtenářům CzechFolks PLUS

Vážení a milí,

velice všem děkuji za spontánní příspěvky. Věřte, že nepatřím k těm, kteří se chtějí pouze „vézt“ a natahovat dlaň. Můj život byl již od samého počátku dosti krušný, prošla jsem si martyriem, o němž se mnohým ani nezdá, zažila jsem a viděla věci, jež utvářely můj náhled na svět a které bych skutečně nikomu zažít nepřála. Anebo možná některým jako životní školu, aby si vytvořili řádný náhled na svět, život a uctívali jiné hodnoty než majetek a moc s chutí aplikovanou na druhých. A opasek jsem si musela náramně utahovat, a nejen sobě, ale i svým dětem, ačkoli jsem na úkor vlastního volného času, mnohdy i času, jejž jsem mohla věnovat jim, musela dřít na chléb vezdejší, abych nás uživila, neboť „dotací“ pražádných nebylo, byla jsem tátou i mámou. Ruku jsem však nenatahovala, starala jsem se sama. A takových je nás více. Hodně.

Čtěte více ZDE »

Milá, zatím neznámá paní, zítra vás čekám, pokud se nic nezměnilo.

Milá neznámá vystoupila na Florenci z autobusu a rozhlédla se. Znala ho z fotografie, a nikde ho neviděla. Zadívala se na jednoho muže, ale on nereagoval, vtom z druhé strany k ní přistoupil ten pravý a představil se. Jak ho koutkem oka zahlédla, poznala, že to je přesně ten muž, kterého chce. Má šarm, bystré oči, a kterému by byla ochotna položit do dlaní své srdce. Bez váhání se do něj zavěsila a šli spolu do metra. Program dnešního dne měla vymyšlený a on byl s ním srozuměný.

Zamířila k automatu, že si koupí jízdenku.

„Tu si nemusíte kupovat.“

Tázavě na něj pohlédla a zavrtěla hlavou: „Nemohu jet načerno.“

„Pojedeme jen jednu stanici. Je to zbytečné.” Čtěte více ZDE »

Příslušníci květinkové generace, neboli důchodci mého věku, si jistě nostalgicky a se slzou v oku vzpomenou na módu, kterou jsme začátkem šedesátých let k hrůze našich rodičů, nevoli pedagogů a výhrůžkám předáků komunistické strany horlivě vyznávali.

Byla to právě móda šedesátých let, na kterou se nám podařilo ulovit nejednu natupírovanou dívku, která obalamutila rodiče tím, že jde s kamarádkou do divadla na Rusalku, a přitom šla s námi do Luxoru trsat twist.

Nejsem si sice zcela jistý, jestli s náma holky chodily jenom proto, protože byly unešeny naší úžasnou tělesnou krásou, mladou svěžestí, neobyčejným intelektem a nevšedním uměním se kroutit na podlaze při tónech Oliver Twistu. Spíše si myslím, že jihly pohledem na naše nemožně uzoučké kalhoty zvané „štruksáky“, ponožtičky s černo-červenými pruhy a dederonovou košili okrášlenou černou sametkou. Čtěte více ZDE »

1.) Kdy jste do Kanady emigroval a z jakého důvodu to bylo? Bylo to čistě z politických důvodů? A proč právě Kanada?

Z Československa jsem odešel (po kolenou, tajně, “přes kopečky”) s přítelem kovářem Láďou Dufkem 28.října 1948 (sobecky jsme počítali s tím, že komunistická policie bude řádit v Praze). V Kanadě ‘naše’ loď, ‘U.S.A.T. Le Roy Eltinge’ přistála (v Halifaxu) 23.dubna 1949. Ta loď nebyla ‘naše’ úplně, ale byla nás z Československa pěkná skupina: celkem 113. ‘Ochotnický’ historik skupiny (a také historik Sokola – jeho “Malé dějiny velké myšlenky” vycházejí v nakladatelství AtelierIM v Luhačovicích) Jan Waldauf po padesáti letech našel adresy 61 dosud žijících mořeplavců z roku 1949. Čtěte více ZDE »

Dalším plánem prvního dne byl, jak má sestra říkala, “krátký výlet” do městečka Kenosha, vzdáleného 120 mil od New Glarus. Potřebovala tam sehnat svému synovi Davidovi informace o pronájmech k trvalému bydlení. Když Dana se svým mužem a čtyřletou Michaelou opouštěli republiku, zbývaly Davidovi do narození necelé tři měsíce. Až do roku 1996 žili rodiče s dětmi, ne příliš od sebe vzdáleni, ve státě Michigan. Před půldruhým rokem přišli o práci rodiče a přestěhovali se do Wiskonsinu. Dnes měl David před sebou obdobné rozhodnutí. Proč by však nesouhlasil s nabídkou, které se mu dostalo? Povýšení v práci s lepším finančním ohodnocením, výhodné podmínky poskytované novým zaměstnavatelem jeho ženě a podstatné přiblížení ke svým rodičům. Znamenalo to však opustit Michigan, kde se narodil a kde dál zůstával bydlet jeho bratr Pavel. Bylo nutné sehnat výhodné ubytování v novém prostředí ve Wiskonsinu, který dnes patří, s poměrně velkou migrací, k prosperujícím státům USA. Čtěte více ZDE »

V říjnu bude tomu již 5 let, co se mi představila Renata Šindelářová svou povídkou  “Bublinky“, kterou mi poslala k otištění pro Pozitivní noviny, kde jsem byl v tom čase ve funkci šéfredaktora. Po přečtení této povídky a mnoha dalších jsem měl pocit, jak bych autorku znal odjakživa – tak mne svým psaním zaujala. V té době měla již na svém kontě šest napsaných knih. Prakticky od toho času vznikla mezi námi skvělá spolupráce a Renata za dobu pěti let napsala na 43 hodnotných příspěvků pro již zmíněný obrázkový magazín, přesto že psala i pro jiné webové stránky – hlavně pro magazín Rozhledna. Co mi na autorce je velmi sympatické, že její novinářská činnost byla a je také hodně zaměřená na sociální oblast vycházející z jejího sociálního cítění.
Čtěte více ZDE »

Nechci se brát za jednotlivá literární díla, ale upozornit na obecný jev, díky němuž upadají do zapomnění celé generace autorů a jejich děl, celé literární epochy. Jde o výtvory starší a staré literatury, které v důsledku poměrně rychlého vývoje češtiny posledních dvou století poměrně rychle zastarávají.

 
Dá se říci, že se u nás prosadil textologický a editorský přístup prosazující co největší věrnost výchozímu autorskému textu. Připouští pravopisnou aktualizaci, ale brání se aktualizaci estetické (tj. především tvaroslovné a stylistické v duchu současného jazyka) jako zásadnímu zásahu do autorova díla. Vede to ke komentovaným kritickým vydáním, jež jsou současně označována za vydání čtenářská. Je to však jediné a správné řešení?

Čtěte více ZDE »