CzechFolks.com PLUS

Se zvířaty žijeme na tomto světě už pořádně dlouho a určitě jich tu pár bylo i dřív než my. Určitě, protože podle Darwina… Ale o tom jsem nechtěl. Jsme my lidé často namyšlenější než se sluší a patří. Aspoň co se vztahu k našim zvířecím souputníků týká. Vyvyšujeme se nad ně, vymýšlíme pro ně ponižující přirovnání a přitom se od nich odpradávna učíme. Od ptáků létat, od ryb plavat, i když často sami ani pořádně chodit neumíme.

Chameleón nás naučil maskovacím manévrům, netopýr pro nás vynalezl echolokátor, každý z nás by chtěl mít orlí zrak nebo psí čich. Ale přitom nezapomeneme často bohorovně poznamenat, že ten či ten je hloupý jako osel nebo špinavý či tlustý jako svině, i když osel se netváří, že je moudřejší než ve skutečnosti, protože to dokáže jen člověk, a kdo ví, proč si na praseti nevšímáme spíš jeho inteligenci, která často převyšuje schopnosti a projevy našich preferovanějších čtyřnohých známých. To jen my, lidé, jsme prase přeměnili na svini. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Chvála tolerance – konečná chvála

Aniž bych kohokoliv podceňoval, musím nejprve upřesnit, co to vlastně dnes budu chválit. Slovo tolerance má totiž několik významů. Dvou z nich se dotknu pouze okrajově, gró tohoto elaborátku se pak bude týkat hlavního významu třetího.

V malém Slovníku cizích slov, který má přesto 850 stran, má tedy tolerance významy tři. Pro techniky znamená rozsah přípustných odchylek určité veličiny, což všichni stavaři, strojaři a elektrotechnici jistě chválí a kvitují kladně. Čtěte více ZDE »

Koupila jsem si jízdenku a vstoupila do nádražní čekárny. Tím krokem přes práh jsem se vrátila o čtyřicet let zpět. Bylo mi čtrnáct a před šestou ranní jsem tu stávala v houfu spolužáků, tašku položenou na podlaze. Ještě jsem dospávala, ještě jsem dosnívala svůj sen, že se v pondělí nebude zkoušet. Tašku plnou učebnic jsem tahala domů, aniž jsem ji otevřela. Spoléhala jsem na vlak. Cesta trvala dvě hodiny a za ně se by se učení dalo stihnout. Dalo, kdyby… Ale nikdo z nás nestíhal nic. V kupé obvykle nesvítilo světlo, a tak jsme klábosili až do cílové stanice. Čtěte více ZDE »

Noční flamendři

Nočním městem projížděla Veřejná bezpečnost. Z auta značky Volha sledovala klid v městě Kladně. VB, tak zněla zkratka ochránců zákona, která se skvěla na dveřích a na střeše slavných sovětských automobilů. Tajně se říkalo, že ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli třída, která byla posledním stupněm vzdělání policajtů.
Ticho ve městě oceli bylo jen zdánlivé.
„Kladnó, ty černé Kladnó, ty město ze sta komínů…“ Tu starou píseň zaslechli příslušníci Veřejné bezpečnosti (tak zněl úřední název policistů) a ihned zamířili do ulice poblíž zimního stadionu. Zastavili u dvou lehce se motajících postav.
„Občanské průkazy!“ zazněl přísný hlas staršího příslušníka. Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se vůbec, jaké jsme měli počasí onen květen před 65 lety. Ale v mém podvědomí se uhnízdila představa, že v těch raných  květnových dnech, kdy skončila válka, nebe bylo nezvykle vysoké a do široka rozklenuté, ve dne svítilo uhrančivou modří a v noci po něm plula pohádková loď vytepaná do podoby groše z nejčistšího zlata. Ale hned tady jsem svoji představivost chytil při lži: v těch dnech se totiž po zemi potuloval značný počet zběhů z poražené německé armády a všude, hlavně na venkově, občané tvořili ozbrojené skupiny (nemám ponětí, kde jsme vzali zbraně), které v noci hlídaly vjezdy a vchody do svých vesnic a braly to hrozně vážně. A já šel na rande do sousední vesnice, a když jsem se po půlnoci vracel (a tady jsme u té lži) nic nesvítilo na nebi ani na zemi, tma jako v pytli a mne moji strážní druhové málem zastřelili. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici .

***

Začátkem 22.týdne t.r. budeme již znát, jak čeští občané-voliči rozdali karty do -dalšího ekonomického a společenského vývoje – v malé středoevropské zemi, jakou je Česká republika. Čtěte více ZDE »

Znáte to?

Znáte ten pocit, znáte to, když se cítíte tak unavení, že se vám nepřestávají klížit oči,

a přesto nemůžete usnout?

To znám moc dobře.

Vidíš ji? Vidíš ji, Hani? Všechny ty hvězdy září jenom tobě! A já je pro tebe všechny získám!

Většinou se mi to stává bezdůvodně, hlavou plynou nepopsatelné myšlenky o všech lidech, co znám, a ty mi nedají spát. Dnes jsem si však jistá, že znám ten důvod, proč ležím

v posteli a spánek, který bych si tolik přála, a s ním spjaté sny nepřicházejí…

 Adriane, ne! Nechoď ven z domu! Čtěte více ZDE »

Máme vítěze a poražené, odvážné i zbabělé, geniální mozky či šílence. Jedni jsou tací a druzí onací. Tihle si stoupnou doleva a tamti zase doprava. Ať je hezky odlišíme. Jenže skutečně jsou natolik jiní? Kdo vlastně rozhoduje o tom, co je dobré a co špatné? A jak málo stačí, aby se úspěch změnil v prohru a naopak?

Jak tenká je hranice mezi rozumným člověkem a zbabělcem? Co v něčích očích vypadá jako zbabělost, se může pro druhého jevit pouze jako důsledek rozumného uvažování a reálného posouzení situace. Útěk může být zrovna tak hanebný jako jediný správný či dokonce možný. Zaslouží si odvážlivci vždy potlesk a obdiv? Nebo se kolikrát nejedná ani tolik o odvahu jako spíše o čiré bláznovství a zoufalství? Nazvat toho, kdo se vrhne s holou hrudí proti hradbě nepřátelských bodáků hrdinou, nebo pomatencem? Čtěte více ZDE »

Pečlivě nacvičené hromadné vystoupení cvičenců či jinak uniformovaných lidí jsem nikdy neobdivoval, ba ani nepochopil. Nechci se vracet k norimberským mnohočetným sevřeným útvarům volajícím slávu velkému vůdci; ostatně u vojska se ty pravidelné formace dají tak nějak pochopit, ačkoliv dnes jsou už asi těžko použitelné v boji, když mušketýři a kopiníci se už dávno zasekli kdesi v historii. Ale ať už je to pochodový tvar nebo přesně na značkách postávající cvičenky s obručemi či jiným nářadím, neumím to obdivovat, ba v situaci, když jsem byl kdysi jako žák sám určený za cvičence, trochu jsem se i styděl. A ne že bych jinak , nebo dokonce hůř mával rukama než ostatní. Jen jsem se jaksi – spíš podvědomě – cítil ponížený. Měl jsem rád učitele, kteří mně vštěpovali vědomí, že jsem člověk rozumný a naučili mě to i latinsky. Uvědomoval jsem si, že každý z nás je jiný, zvláštní, jedinečný a že vlastně jen to je na lidech pozoruhodné. Jenže na těch společných formovaných vystoupeních to vědomí z nás jiní zase vytloukali. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Pokud se nestane nic mimořádného zvítězí ve sněmovních volbách sociální demokracie. To samo o sobě ještě neznamená, že bude vládnout. Záleží na tom, kolik politických stran do dolní parlamentní komory pronikne a kolik každá z nich získá mandátů. Zjednodušeně řečeno, do doby než budou definitivně spočteny volební výsledky, je předčasné hovořit o novém premiérovi. 

Přesto má k tomuto křeslu momentálně nejblíže Jiří Paroubek. Tedy člověk, který vyvolává rozporuplné emoce. Potvrzují to i nejrůznější průzkumy veřejného mínění. Tak například podle nejčerstvějších výsledků společnosti CVVM je předseda sociální demokracie důvěryhodný pro 27 procent dotázaných. Úplně stejně je na tom i předseda ODS Petr Nečas. Oba dva z pohledu důvěryhodnosti výrazně zaostávají za předsedou Věcí veřejných Radkem Johnem a předsedou TOP 09 Karlem Schwarzenbergem. Čtěte více ZDE »

Pozor! Za volantem idioti!

Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“
Její výrok mne zaujal: „Vy si myslíte, že právě tohle je příčina šílené jízdy?“
Přikývla: „Určitě! Já měla takovýho idiota doma. Dal si panáka a myslel, že je Napoleon. Když ho něco naštvalo, sedl do embéčka, vosolil plyn, zatnul zuby, sprostě nadával a projížděl městem.“
Naslouchal jsem pozorně. Té paní bylo něco přes osmdesát a měla právo na svou filozofii. Čtěte více ZDE »

Chvála tekutin

Musím začít přímo bombasticky. Tekutiny či kapaliny bychom měli chválit neustále a možná ještě častěji! A hned pro jistotu vysvětlím proč.

Je všeobecně známo, že život jako takový vznikl kdysi dávno v moři, tedy v mořské vodě,

v té nejrozšířenější pozemské tekutině. Jak to začalo, do toho se raději nebudu pouštět, ale jisté je, že to, co tehdy předvedla matka příroda, to by dnes nesvedl ani David Copperfield. (Doufám, že od něj za tuto reklamu dostanu nějaký ten peníz!) Ale to samozřejmě zdaleka není všechno, naopak, to byl jen pouhý začátek. Stačí se jen trošinku zamyslet a každý sám přijde na to, že bez tekutin by neexistovalo vlastně nic. Čtěte více ZDE »

Náš vedoucí má všech pět pohromadě. Kdyby měl jen čtyři, nebyl by šéfem. A jako každý druhý na hlavě dvě oči. Ale ve skutečnosti má očí několik párů kolem celé hlavy. Vidí totiž na všechny světové strany. A různě poschovávané tajné kamery. A v mozku malou obrazovku, na kterou stačí mrknout jen jedním okem, tím imaginárním a přesně ví, ve kterém bodě stoupá křivka našeho pracovního výkonu. Jen co mine kulminační bod, řekne:

„Jardo, vybal jednu číslovanou.“ Čtěte více ZDE »

Copak jsi neslyšel v rádiu, že máme první jarní den s patnácti stupni ve stínu?“ zírala jsem ohromeně na svého přítele, který se vypravoval do práce a pečlivě se balil do ohromné černé šály, ze které mu vykukovala jen špička nosu.

„Jó, aha…,“ odtušil Eskymák, nechal se vyprostit z obrovských zimních bot a zbavil se přebytečných tří svetrů.

Je to možné, aby si nevšiml toho, jak jaro řádí za okny? Po sněhu ani památky, sluníčko vytáhlo pupeny snad i z drátěného plotu,všechno kolem se zelená, příroda se probouzí a on by se snad prošoural ve vaťáku do příští zimy!!!

„No jo, to budou za chvilku Velikonoce, viď? Kde mám vůbec ten karabáč z loňska? Už ses naučila péct ty mazance? A ne abys mi zase dala obarvený pukavec jako loni, víš, že se ten smrad potom nedá…“ Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Já vím, že není možné zastavit, nebo dokonce vrátit čas, ale což zkusit aspoň v našem internetovém časopise oživit pohádku jako takovou? Paní Marie Zieglerová, pro děti kouzelná babička, s tím už dávno začala. Pokusme se v tomto žánru pokračovat!

Dvě berušky a nebe, ze kterého všechno přichází a zase se tam vrací 

Leonka Pánková přišla o Berušku. Totiž o kamarádku. Vlastně o svoji panenku s modrýma očima. Tak modrýma jako je nebe, ze kterého všechno přichází a zase se tam vrací. Čtěte více ZDE »

Poněkud nechtěný pes

V této rodině, jinak dobře fungující, trval zásadní rozdíl názorů. Muž si nepřál žádné domácí zvíře. Kočku, ani psa, o křečcích, morčatech a nějakých opeřencích ani nemluvě.

Ale po léta zadržovaná touha mladé paní, která byla z mládí zvyklá na psíka, byla příliš silná. Jednoho dne neodolala, odepsala na inzerát, domluvila se s chovateli, a objednala si jedno čerstvě narozené chlupaté klubíčko. Doufala, že do té doby, než se přiblíží čas, manžela přemluví.

Několikrát zavedla na toto téma řeč. Manžel ale trval na svém a odvolával se na dřívější společnou úmluvu. Mezitím štěně vyrůstalo a ona s rostoucím napětím a trémou očekávala den, kdy jí pošta pejska doručí, Těšila se a bála zároveň.  Čtěte více ZDE »

Narodil se v Humpolci 13. března 1940. Takže – a byl jsem na to důtklivě upozorněn - už je sedmdesátník. Samozřejmě ve výborném stavu - což se ostatně od sedmdesátníků a dokonce i osmdesátníků – dnes očekává. Ale ono nejde o to, kolik je panu Drapellovi roků, jako o to, že je význačný malíř, jak mi říkají ti, kteří tomu rozumějí. Já mám obrazy rád, jako všecko, čím se člověk pokouší přetvořit skutečnost kolem sebe do vznešenější podoby. Ale, samozřejmě, to ze mne nedělá znalce a o věcech, jimž moc nerozumím, píšu dost zdráhavě a pokud možno s pomocí lidí, kteří o těch věcech vědí daleko víc, než já. V tomto případě s pomocí pana Jiřího Otišky. Čtěte více ZDE »

Letos na podzim 16. listopadu oslavíme 200. výročí narození největšího básníka romantismu a zakladatele moderní české poezie Karla Hynka Máchy. Mácha se narodil v Praze na Malé Straně v domě U Bílého orla v Oujezdské ulici pod Petřínem. Otcem byl mlynářský pomocník Antonín Mácha (původem z Jižních Čech), matkou Anna Maria, dcera uznávaného skladatele a varhaníka od sv. Mikuláše Josefa Kirchnera. Pokřtěn byl v kostele Panny Marie Vítězné. Za kmotra mu byl Ignaz (česky: Hynek) Majer. Nejslavnějším Máchovým dílem je jeho romantická báseň Máj. Kdo v něm hledá láskyplná vyznání a milostné zápletky se šťastným koncem, bude zklamán. Ano, je příběhem lásky, vášně, zrady, otcovraždy a sebevraždy, končící po Shakespearově způsobu popravou na šibeničním vrchu, ale ani dramatický příběh není pravou podstatou Máje. Příběh a kulisy, v níž se odehrává, básníkovi posloužily jako prostředek k vyslovení niterných pocitů a myšlenek, které jsou v díle zašifrovány. Na rozluštění báseň sama o sobě nestačí. Je nutné znát z Máchy více a snažit se poznatky zařadit do širších souvislostí. Čtěte více ZDE »

Jednou jsem se ráno, cestou do práce, zaposlouchala do stesků dvou dam. Stěžovaly si, jak se jim špatně jede, jak je v tramvaji málo místa a nevětráno… Nezáviděla jsem jim. Ani pro mě nebylo v přeplněném prostředku MHD místa nazbyt, ale díky svým myšlenkám jsem nepohodlí sotva vnímala. Právě jsem totiž dočetla článek o nové tramvaji ForCity, která již v dohledné době na svých plošinách přivítá první cestující. Náhle jedna z rokujících dam mrzutě prohlásila.

„A četla jsem, že ty nové tramvaje budou mít dřevěné sedačky. To mi umrzne zadek…“ Vida, první vlašťovka z hejna stížností začiřikala a usadila se na pomyslný, donekonečna se táhnoucí drát obecného pesimismu.  Nová tramvaj ještě nevyjela a už má flíček na reputaci. Čtěte více ZDE »

Byl pozdní večer, kolikátý únor? Večerní únor – byl zimy čas. K předložení jízdenky vyzýval průvodčího hlas, když škola se nachýlila a domů jel jsem zas… A jak jsem tak vytahoval jízdní doklad, všiml jsem si v peněžence i vstupenky na ples. V ten moment jsem si to asi poprvé vážně uvědomil. Půjdu na ples. A dobrovolně! Sám jsem si lístek koupil, aniž by mi kdo držel pistoli u hlavy. Dokonce jsem se bál, abych neslyšel ono zlé slovíčko: „Vyprodáno!“ Neuvěřitelné. Chápete to? Já, ostuda parketu a taneční dřevo s hudebním hluchem a chystám se na ples! Svět se zbláznil.

Chcete znát důvod tohohle šílenství? Věděl jsem totiž, že na něm potkám tu, která mi ukradla srdce. A v skrytu duše jsem už osnoval plány, jak si s ní zatancuju a… a sakra. Tancovat! Jak jen jsem mohl na tohle zapomenout? Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Je to jen pár týdnů, co jsem u tohoto mikrofónu říkal: nejde jen o Řecko, jde o euro. Za dalších pár dní už jsem musel dodávat: nejde jen o euro a o země eurozóny, jde také o nás. A myslím, že teď už je čas říct: nejde jen o to, jak se budeme mít zítra. Jde o to, jaké místo obsadí v dějinách jednadvacátého století Evropa. A my jsme její neoddělitelnou částí.

První zběžný pohled z našeho českého zorného úhlu na tzv. řeckou krizi, nebo krizi eura, vám možná moje slova nepotvrzuje. Čtěte více ZDE »

Ne, nemám na mysli duben r. 1945, ale 8. květen 2010. Že to není možné? Ale je, vždyť jsem se na něj vlastníma očima, s vyvrácenou hlavou a bolestí za krkem skoro celé dvě hodiny díval. Ale nelekejte se, ovšemže nešlo o skutečná letadla ani o smrtonosnou střelbu, ale byl jsem svědkem úchvatné podívané na rej miniaturních modelů stíhaček a bitevníků čtyř hlavních účastníků druhé světové války.

V městském tisku jsem si minulý týden všiml oznámení o letecko-modelářské exhibici na oslavu letošního 65. výročí Dne vítězství. A protože jsem ve svých jinošských letech byl také nadšeným modelářem, nemohla mne tahle stará vášeň, byť již věkem značně přibrzděná, nechat lhostejným. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Jsem šťastná, když jsem oblkopena harmonií a mám radost ze všeho,co dělám, když umím lásku dávat, ale též ji přijímat a těším se na každý nový den. Věřím, že radost a štěstí se skrývá v každém, ale mnoho z nás je bohužel tak zaneprázdněno, že si toho ani nejsme schopni povšimnout. Můj táta často podotýkal, jak rychle život utíká, a mně jako dítěti naopak vše připadalo jako věčnost. Dnes, kdy mé děti začínají odrůstat i mně připadá, že to bylo jen včera, kdy se narodily. Ale náhle si začnu uvědomovat, kolik skvělých zážitků jsme společně sdíleli a jsem si vědoma svého štěstí.

Můj syn chce být všude první a rozčiluje se, když já jsem trochu pomalejší než on. Často se ho ptám, jestli si díky svému spěchu všiml nádherné krajiny v okolí. Připadá mi, že plno z nás proplouvá životem, aniž bychom se pozastavili a uvědomili si, co nám přináší radost. Já jsem si třeba dala za cíl, že bych se ráda po osmnácti letech opět vrátila k běhání. Jako dospělá jsem se nechala unést každodenním životním ruchem a bohužel jsem si nenašla čas na svůj koníček. Čtěte více ZDE »

Ráno rychlé a lehce přidušené postelovým a snídaňovým shonem, který se nám dávno stal jménem pro výpravu za našimi denními studii a zaměstnáními. Doba, kdy se slunko sice teprve probouzí, ale je naprosto při všech silách, je všemocné – však i na mne několik jeho paprsků vykouklo přes tmavé závěsy, kterými si každou noc přibarvuji tmu. A ti rošťáci mě hned nato vytahali za paty zpod duchen. Naštvaně jsem na ně mžourala ještě drahnou chvíli, nespěchala jsem toho dne nijak zvláště -můj princ se za mnou na parooři vydá až za dlouhý čas, který mohu využít ke svým vstávacím rituálům, a tedy se za ním mohu vydat až za docela dlouho. Času spousta. Doširoka jsem otevřela okno pro čisté ranní nadýchnutí – ulice se opět koupala ve své šerošedi a sem tam po sobě nechala projít nějakého loudajícího se školáka či naopak spěchatele za prací. Čtěte více ZDE »

Chvála lenosti

Vážení a milí přátelé – čtenáři, jistě jste už poznali, že si k tomuto chvalořečení vybírám témata velmi zajímavá a problematická. Dokonce se tak nějak latentně snažím – jsa inspirován dalším naším velikánem humoru – Zdeňkem Jirotkou – přesněji řečeno – jeho Saturninem – uvádět na pravou míru různé fámy a pověry stran některých lidských vlastností. Mezi tyto pověry zcela jistě patří ta o nebohulibé lenosti a myslím, že tady dnes mohu klidně logicky navázat na minulé úvahy o klidu.

Vím, že se nyní vystavuji ohromnému nebezpečí všech možných i nemožných výhrad zejména od různých workoholiků, ale prostě si nemohu pomoci. A abych se blýskl latinou oprášenou googlem – jak známo – de gustibus non est disputandum – tedy proti gustu žádný dišputát! Mohu tedy jen doufat, že mi bude při té dnešní chvále lenosti nejen rozuměno, ale i odpuštěno. Čtěte více ZDE »