CzechFolks.com PLUS

Každému, kdo se třeba jen trochu zajímal o historii bývalého Československa, není třeba vysvětlovat nic, když se řekne rok 1968. Desítky knih, publikací, filmů, politických komentářů osvětlí vše, co je třeba o uvedeném roku vědět. Současně ale vždy s přelomovými událostmi probíhají drobné osobní zážitky, o kterých se většinou málo ví, a nevšední, kuriózní  až humorné příběhy doplňují jako drobné kamínky mozaiku velkých dějů. Byla by škoda si alespoň některé nepřipomenout.

Na srpen až září roku 1968 jsem měl naplánovány dvě akce. Dovolenou v Bulharsku s cestou mezinárodním rychlíkem s lůžkovým vozem, a po návratu absolvování služební cesty s kolegou do Německa na mezinárodní konferenci, kde jsme měli přednést svoje příspěvky.

20. 8. 1968 jsme tedy před půlnocí nastoupili do rychlíku a podle jízdního řádku vyjeli směr Bratislava. Noc proběhla klidně, ale ráno, již někde za hlavním městem Slovenska, nastal v chodbě rychlíku nezvyklý ruch, výkřiky, nadávky, klení. Vyběhl jsem se podívat, co se děje, a od jednoho cestujícího, který měl malé tranzistorové rádio, jsem se dozvěděl, že jsme obsazování tanky socialistických zemí. Vypadalo to na nemístný vtip, ale brzo jsme se mohli přesvědčit, že jde o neuvěřitelnou skutečnost. Okny byly vidět občas tanky nebo celé kolony vojenských vozů. Z našeho mezinárodního rychlíku se stal tuzemský pomalík. Pokračovali jsme rychlostí koňského potahu, často stáli před přejezdy kudy projížděly tanky z Maďarska. Bylo jasné, že o dovolené si můžeme jen nechat zdát. Co bude dál, bylo nejasné. Bylo nám doporučeno nevystupovat ani na stanicích, které byly postupně obsazovány. Nikdo také nepřistupoval. Naštěstí jídelní vůz byl zajištěn potravinami a o placení se nikdo nestaral. Naštvaná osádka jídelního vozu vyhlásila zásadu: Mají-li to sežrat okupanti, sežereme to radši my!

V nejasném rozpoložení o budoucnosti jsme se až odpoledne doplouhali do Štírova. Tam jsme skončili, hranice do Maďarska byla pro nás uzavřená. Nějakou hodinu trvalo rozhodnutí: Náš pomalík se vrací do Prahy!

Ale ouha! Trať zpátky na Bratislavu byla pro nás uzavřena. Další jednání skončilo tím, že jsme konečně vyjeli, ale na horní Slovensko, přes Martin a Žilinu na Ostravu, protože nebyla sjízdná ani spojka přes Horní Lideč. Teprve k ránu jsme se doplazili do Olomouce a skoro celý další den trvala cesta do Prahy. I ta však byla pro nás uzavřená, a po různém šibování jsme skončili na malém pražském nádražíčku v Malešicích, kde jsme mohli vystoupit. Kuriozita celé cesty spočívá v tom, že jsme jeli dvě noci a dva dny mezinárodním rychlíkem z jednoho pražského nádraží na druhé, přičemž cestu mezi nimi lze pohodlným krokem ujít pěšky asi za hodinu. Nejdelší cesta na nejkratší vzdálenost tak byla naším rekordem.

Po návratu do podniku nastal další problém. Jak to bude s naší cestou na mezinárodní konferenci do Německa? Kolega, se kterým jsem měl jet, působil permanentně naštvaným a nevrlým dojmem, na což bylo nutno si zvyknout, ale byl dobrým vývojovým technikem a společně nám byla uznána řada patentů. Od ředitelství jsme měli přislíben vůz i s řidičem, ale po událostech nám byl náměstkem odmítnut s tím, že si nenechá vůz někde přejet tankem, a kdo ví vůbec, jak to dopadne. Jestli chceme jet, je to na naše triko, ať si to zařídíme jak chceme, on nás k ničemu nenutí. Jak zaklel můj nevrlý kolega nebudu raději interpretovat. Když se uklidnil, začali jsme uvažovat, jestli to nemáme odpískat. Lákala ale možnost navštívit při cestě dva jiné podniky, o kterých jsme věděli, že pracují na podobné problematice a vyměnit si s nimi zkušenosti. Nakonec v tom hrála svoji roli trocha té touhy po dobrodružství, a tak jsme přemluvili třetího kolegu-technika, aby vzal svůj už poněkud ojetý vůz MB 1000 a jel s námi jako řidič, jehož vývojovou zkušenost jsme mohli také potřebovat.

Stalo se! Praha byla už asi 14 dní obsazená tanky, když jsme vyjeli směr Cínovec. Na naší celnici bylo prázdno. Pohraničníci se podivovali: Kam to jedete? Že se vám chce po tom všem! Nechtěli vidět žádné doklady a když jsme si nechtěli nechat rozmluvit cestu, mávli jen rukou a pustili nás dál.

Jinak to bylo na německé straně. Vždyť přijeli kontrarevolucionáři rozvracet socialistický tábor! A tak šel celý obsah vozu ven. Nejvíce je zajímaly výkresy, dokumentace, rozložili si je po stole, prohlíželi, vyptávali se, ale bylo zřejmé, že rozuměli tomu jako koza petrželi a potom došlo k osobní prohlídce, prohlédli kapsy, šunku v mé svačině prohlédli z obou stran, jestli tam není nějaká utajená zpráva. Kolega řidič měl k svačině pytlík švestek ze své zahrádky. Byl mu zabaven a po vrácení jsme zjistili, že všechny švestky byly rozloupány a pecky zmizely. Můj jízlivec poznamenal suše: „To jsem nevěděl, že pašuješ mikrotečky v peckách švestek!“ Doporučil jsem mu, aby radši mlčel, mohly by to orgány NDR vzít vážně.

Konečně nás pustili a my jsme měli první dobrodružství za sebou. Netušili jsme, že nás brzy čeká další!

V Lipsku jsme chtěli navštívit podnik, zabývající se mimo jiné také obdobnou problematikou jako podnik náš. Měli jsme jednoduchou představu: Odvoláme se na vrcholný dokument obou států, který doporučuje zintenzívnit vědeckotechnickou spolupráci a požádáme o rozhovor se zainteresovaným odborníkem.

Když jsme se přihlásili ve vrátnici, přišla obratem pohledná sekretářka s tím, že už o nás vědí, abychom měli chvíli strpení. Usadili jsme se v hale a uvažovali, jak mohou o nás vědět? Že by z podniku někdo telefonoval, nebylo pravděpodobné.

„Tady bude nějaký bordel!“ prohlásil nevrlý kolega.

Chvíle se protáhla skoro na hodinu a my jsme nevěděli proč – někoho zavolat a chvíli s ním pohovořit není snad tak složité?

Konečně se vrátila sekretářka, že máme jít dál, sál už je připraven. „To budeme tancovat?“ rejpnul si nevrlouš. Za dveřmi zasedací místnosti připomínající skutečně spíše taneční sál, jsme zkoprněli: delší stůl, parádní ubrusy, květiny a kolem stolu řada důstojných soudruhů – od ředitele, kádrováka, politického zástupce už nevím čeho, počínaje. Nastalo představování a můj nevrlou jenom remcal: „Co je to za blázinec?“

Byli jsme usazeni na čestné místo, před nás postaven a rozkrojen nádherný dort a konvice výborné černé kávy, jak bývalo vždy v NDR u vzácných hostů zvykem. Připadali jsme si jako Alenka v říši divů.

Aniž by se nás kdokoliv na cokoliv zeptal, povstal ředitel a velmi důstojně nás uvítal jako přátele a předal slovo jakémusi politickému papaláši. Ten to vzal důkladně – jak se v Československu připravovala kontrarevoluce, rozvracení socialistického společenství států, jak je třeba postupovat, co vymýtit – no, konečně, pokud jste to zažili, nemusím dál pokračovat.

Mezitím k nám přišel jakýsi nohsled a předal nám velké, sytě rudé desky se zlatou ořízkou, rámováním a uprostřed s velkým znakem NDR provedeným rovněž ve zlatě. Desky prý máme předat našemu politickému vedení. Krátce jsem do desek nahlédl: V zeleném totéž, co právě vykládal řečník.

Bylo jasné, že jsme se stali obětí omylu, že asi čekali nějakou diplomatickou delegaci, která by měla přesvědčovat o oprávněnosti postupů „Pražského jara“.  Abychom neměli možnost hned argumentovat, budou mít hlavní slovo oni hned na začátku. Že jsme přijeli neokázale, mohlo být záměrem, aby bylo účinnější přesvědčování pracujících. Začínal jsem tomu rozumět a už jsem chtěl povstat, řečníka zarazit a vysvětlit situaci, ale můj nevrlouš mě zatahal za rukáv a poznamenal: „Nech ho v tom vykoupat, jednou musí přestat, a pak budeme na koni zase my!“

Zatím jsme ukusovali dorty a upíjeli výbornou kávu. Konečně politruk skončil a tázavě se na nás zadíval. Byla řada na nás. Bylo mi jasné, že nejlepší bude, v rozporu s jejich sáhodlouhými výklady, stručnost. Poděkoval jsem za přijetí, pohoštění, řekl kdo jsme a důrazně se zeptal, se kterými přítomnými soudruhy můžeme projednat problematiku makromolekulárních materiálů při praktických aplikacích v průmyslových a dálkových potrubních soustavách ve smyslu usnesení vlád obou našich států.

Ukázalo se, že s nikým. Ty překvapené tváře, strnulé údivem a zlostí, že byli zaskočeni, možná záměrně, nejdou jen tak popsat. Bylo to ale pěkné zadostiučinění za vpád jejich tanků.

A pak nastala scéna jako v pohádce: Jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizeli soudruzi, dort nám sebrali doslovně od huby, kávu také. Ztratily se květiny i ubrusy a sekretářka nás zdvořile vyvedla z podniku. Jen ty rudé desky s velkým státním znakem NDR nám nechali. Chechtali jsme se ještě v autě a nevrlouš poznamenal, že kdyby pro nic jiného, tak už teď ta naše zahraniční cesta stála za to!

Naše delší cesta vedla do Berlína. Po předchozích zkušenostech jsme čekali zase nějaké překvápko, ale kupodivu – nic. Příjemní lidé, rádi si podiskutovali a nenápadným způsobem dávali najevo svoje sympatie s námi. Rozešli jsme se spíše jako přátelé.

Pokračovali jsme do Výzkumného ústavu v Halle a.d. Saale na mezinárodní konferenci. Před městem jsme trochu bloudili a u jedné křižovatky s řadou silnic zůstali stát. V tom se z jednoho směru přiblížily tři sovětské tanky. První u nás zastavil, z věže vykoukl mladý důstojník a na mého nevrlouše zařval: „Kuda na Prágu??!!“

To se obrátil na toho pravého, řekl jsem si v duchu, ale to už stále naštvaný kolega ukazoval na tu nejpitomější silnici, která ho mohla napadnout. Tanky po ní odjely. Později jsme se dozvěděli, že silnice nikam nevede, končí před vykácenou pasekou s mnoha pařezy. Škodolibě jsme si představovali, jak se tam mezi pařezy ty tanky motají.

Ve výzkumném ústavu nás čekalo překvapení: Účastníci z jiných zemí socialistického tábora už byli na místě a nikdo, včetně vedení, nepředpokládal, že by po předchozích událostech mohli Čechoslováci vůbec přijet. Proto, když jsme se objevili, nastalo pozdvižení.

Přivítáni jsme byli potleskem a voláním, každý se chtěl s námi pozdravit; potřásání rukou nebralo konce. Zbytek seznamovacího dne jsme byli pozváni ke stolu vedení ústavu, byli hosty ředitele, který nám opakovaně vyslovoval svoje sympatie a ujišťoval, že v ústavu se nemusíme bát cokoliv říci, tajná policie tam nechodí. Obdaroval nás cennými publikacemi, hostil, dost se i vypilo, s následkem, že když jsme dorazili ústavním vozem do hotelu, vystoupil nerudný kolega rukama napřed.

Druhý den pokračovala konference řádným programem, přednesli jsme svoje příspěvky a v pozdním odpoledni jsme se loučili s účastníky a s ředitelstvím s vědomím, že máme přátele a politické sympatizanty.

Cesta domů proběhla bez zvláštních zážitků, ale před hranicemi měl kolega vynikající nápad. Pro německé pohraničníky viditelně vyložit naše rudé desky s velikým státním znakem NDR pod přední sklo vozu. Účinek byl až nečekaný. Jakmile pohraničníci viděli desky, zasalutovali a mohli jsme projet. U naší hranice samozřejmě desky opět zmizely.

V podniku se kolegové bavili nad rudými deskami, našimi zážitky, z hecu nás nazývali „diplomaty“, a desky ještě několikrát splnily svůj účel. To když k nám zavítaly oficiální orgány v době následné normalizace a zajímaly se o mezinárodní vědeckotechnickou spolupráci. Obvykle postačilo teatrálním gestem ukázat na až výstavně umístěné desky se státním znakem – a bylo vymalováno. O to, co je uvnitř, se už nikdo nestaral.

Roky běžely, normalizace probíhala a schylovalo se k sametové revoluci. V následujícím kvasu dějin našly naše slavné rudé desky zřejmě někde svoje krematorium. Budiž jim země lehká!!!

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová 
http://evussa.wz.cz/index.html