CzechFolks.com PLUS

Je tomu již více jak 14 let, co jsem se poprvé setkal v Berouně u Prahy ve studiu nakladateltství Baroko a Fox s panem Janem Čákou. Oběma nám totiž současně vycházely u tohoto nakladatelství naše knihy – panu Čákovi „Zmizelá Vltava a mně „Sám ve víru zdymadel“. Obě knihy měly jedno společné téma – VLTAVA. Když mi byl pan Čáka představen, netušil jsem, o jak významného člověka se jedná a že se o pár let později stane jedna postava, žena podivínka, z jeho knížky pro mne námětem pro další mou plánovanou knihu o lidech mající něco společného s plaváním v zimě. Tato žena se jmenovala Helena Fediová, jinak na Slapech přezdívaná Vltavěnka, Vltavka a nebo i bába Vltava a vyplňovala po jistou dobu čas mých návštěv Prahy a jejího okolí za účelem získání co nejvíce informací o ní.

***

Dříve však, než napíši pár slov o Heleně Fediové, rád bych čtenářům představil pana Čáku. Narodil se v roce 1929 v Praze a své dětství prožil v Hostivaři. V roce 1941 se celá jeho rodina přestěhovala do Příbrami, kde s menšími pauzami Jan Čáka žije dodnes.

Od jeho dětství měl velkou lásku k malování a jeho úřednickou kariéru u dráhy přerušilo v roce 1948 přijetí do druhého ročníku na Státní grafickou školu v Praze v oboru knižní ilustrace a užité grafiky. 

Zaměstnání, které později našel, splnilo jeho představy a naplnilo spokojeností – dostal práci u příbramských Uranových dolů jako kartograf. Vedle této činnosti se pilně věnoval grafice, která mu pohlcovala stále více a více času.  ¨

Díky své úspěšné tvůrčí práci se roce 1967 stal členem Unie československých výtvarných umělců, což mu umožnilo se plně věnovat grafické tvorbě a literární činnosti na „volné noze“.

Jan Čáka vytvořil mnoho stovek děl v mědirytu, leptu, dřevorytu a napsal nepřeberné množství odborných článků. Mimo toho mu vyšlo na 14 knih, z nichž si dovolím vyjmenovat pár titulů: Po Brdech se chodí pěšky, Junácká symbolika, Poutník Mácha, Obrázky z Podbrdska, Toulání po Brdech, Zmizelá Vltava a další.  

***

Během jednoho roku se mi podařilo vypátrat a sehnat na Ždáni a v okolí Vltavy o Vltavěnce mnoho zajímavostí od různých pamětníků jako byli Marie Slabá, Marie Poláčková, Vladimír Kulíček, Karel Bárta, František Neužil (bývalý starosta ve Slapech), Vladimír Komárek a mnoho dalších. Díky paní Marii Slabé, která se dobře znala s Helenou Fediovou a bydlela poblíž, jsem získal psaný deník otce Vltavěnky, velké množství fotografií a také jsem našel v Praze jejího synovce pana Vratislava Brabce.

Od samého začátku jsem byl skálopevně přesvědčen, že příběh této pozoruhodné ženy je tak zajímavý, že by byl na samostatný román a bylo by všech těch materiálu škoda použít jen pro jeden povídkový příběh. Jelikož nejsem spisovatel, nechtěl jsem se do něčeho takového pouštět. Měl jsem ale štěstí, že jsem se v roce 2003 při jedné literární akci v hotelu Praha na Hanspaulce seznámil se spisovatelkou Blankou Kubešovou, které jsem po nějakém čase napsal o Vltavěnce, jestli by se nechtěla toho tématu ujmout a napsat knihu. Přestože to nebyla její „parketa“, tak ji příběh velmi zaujal a do psaní románu se s velkou chutí pustila. Od toho času vzniklo mezi mnou a Blankou Kubešovou moc hezké přátelství, které trvá až do dnes a za které jsem vděčný Vltavěnce, že to vlastně byla ona, co nás seznámila.

Uplynul rok a román „Vltavěnka“ spatřil světlo českého světa – byl velmi rychle rozprodán. Druhé vydání nenechalo na sebe dlouho čekat a vyšlo o tři roky později v roce 2006 v nakladatelství Eroika, a to v rozšířené formě „Můj otec s velkým O“.

***    

Jako bývalý aktivní člen I. Oddílu otužilců a plavců vytrvalců TJ Praha Hostivař jsem se s Helenou Fediovou párkrát setkal, a tak mohu potvrdit, že byla skutečnou podivínkou a pro své leckdy podivínské chování neměla mnoho přátel.

Dojímavá je legenda, která se o ní vypráví. Jako mladé děvče se velmi zamilovala do chlapce, který za ní přicházel pravidelně v noci přes Svatojánské proudy. Jeden z jeho přechodů, který byl poslední, se mu stal tragicky osudným – nepodařilo se mu přejít na druhý břeh dravé řeky, zabalancoval, spadl do řeky, Svatojánské proudy si ho odnesly a tak se stal pro Vltavu dalším z mnoha utopených obětí.  

Dnes, po více jak 14 letech, jsem se opět setkal s panem Čákou, ale už ne osobně. Stalo se to prostřednictvím jeho knihy „Zmizelá Vltava“. Při hledání zcela jiného titulu v mé knihovně jsem na ni narazil a po mnoha letech ji znovu otevřel. Znovu jsem si přečetl životní příběh podivínky Heleny a napadlo mi, že by mohla zaujmout i čtenáře CzechFolks.

***

Jan Čáka: Helena Fediová od Královské, přezdívaná Vltavěnka

Charakteristické postavy od naší řeky, jež jsme představili v předchozích medailónech, měly jedno společné: všichni ti lidé byli na Vltavě doma většinou po řadu generací. Teď však půjde o výjimku. Žena, která si vysloužila přezdívku Vltavěnka, byla odjinud a svou vášnivou láskou k naší řece vzplála až v prvních letech své dospělosti.

Helena Fediová se narodila roku 1906 v Praze a tady prožila dětství. Byla slabou, neduživou a velice často nemocnou holčičkou, párkrát se pochybovalo o tom, jestli přežije. Její zdravotní stav zůstával velmi neutěšený i v době, kdy ukončila základní školu. Z tohoto důvodu nemohla pomýšlet na studia ani se něčím vyučit. Bylo by ji velmi lákalo studium hudby, měla absolutní sluch, milovala díla hudebních klasiků. Takřka sama se naučila hrát na klavír, a to tak dobře, že později, aby pomohla finančně rodině, vyučovala hře na klavír děti v sousedství.

V jedné letní zotavovně, kam byla vyslána, udělala však tato dívka užitečný objev: zjistila, že jejímu chatrnému organismu velmi prospívá studená proudící voda. Tu pak v příštích letech začala cílevědomě vyhledávat – neodmítla žádnou nabídku k výletu do přírody, který vedl k vodě. Pro Pražáky to byla samozřejmě Vltava, krajiny proti proudu. Tak Helena Fediová nedlouho po svých dvacátých narozeninách objevila vltavský zákrut pod majestátní Žďánskou horou u vesničky Královská. Toto půvabné místo pak ovlivnilo celý její příští život.

Kout řeky, z jejíchž proudů vycházela vždy Helena jako znovuzrozená, navštěvovala častěji a častěji, až si usmyslila, že si tu postaví malou chatičku. Prostředků na stavbu měla však minimálně, a tak se rozhodla, že si všechno udělá jen svýma vlastníma, dosud jen na klavír navyklýma rukama. Jedině na podezdívku si přizvala zedníka, všechno ostatní pak skutečně zvládla sama. I když okolo dívek jejího věku se točili mládenci, křehoučká Helena zůstávala a vždy zůstala sama.

Do své chatičky zajížděla stále častěji a častěji, až se v roce 1933 rozhodla usídlit v ní natrvalo. Aby se tu uživila, chodila v létě vypomáhat na pole okolním hospodářům a v zimě spřádala ovčí vlnu. Obyvatelé Královské ji brzo přijali za svou, zvykli si na onu hubenou ženskou s šátkem na hlavě, znali ji i v okolí. Dvakrát třikrát v týdnu se s batohem objevovala v obchodu či na poště ve Slapech. A široko daleko se mluvilo o jejím každodenním zvyku jít si zaplavat do řeky, a to nejen za letní pohody, ale i v tuhé zimě. Tehdy dokonce mnozí zvědavci nelitovali zajít na Královskou, aby viděli, jak ona podivínka vybíhá v plavkách do sněhu a pak se noří do ledových vln. Pro tento svůj zvyk si Helena vysloužila přezdívku Vltavěnka, někdy vyslovovanou i zkráceně – Vltavka. Neví se už, kdo ji tak prvně pojmenoval, ale jisté je, že záhy ji pod tímto jménem znali v celém kraji.

I přes svůj takřka poustevnický život Fediová kontakty s civilizací nepřerušila. Četla, zajímala se o kulturní i jiné dění v hlavním městě. Když se dozvěděla, že proslulý pražský plavec Nikodém utvořil partu otužilců, která rok co rok o Vánocích přeplavává Vltavu, byla záhy i ona v jejich řadách a s Nikodémovci podnikla v jedné zimě i propagační cestu do zahraničí.

Zimy Heleny Fediové na Královské byly ovšem krušné. V prvním údobí existence její chaty prožívala čas nejtvrdších mrazů ještě v Praze u rodičů, ale když je ztratila, zbývající příbuzenstvo se od ní odvrátilo. Její chování bylo v té době něčím neslýchaným, spořádané měšťany pobuřujícím.

Časem obav býval každoročně i závěr zimy, dunění praskajícího ledu ohlašující dřenici. Zvýšený stav řeky s tříští ker byl pro chatu Vltavěnky, zbudovanou nepříliš daleko nad hladinou, opravdovým nebezpečím. Několikrát se ledy dřely těsně o její práh, až v roce 1940 míra živlu přetekla. Ledy jí tehdy chatičku úplně rozdrtily, stěží zachránila pár věcí a život.

Novou chatu si Vltavěnka už prozíravě postavila výše. Zadlužila se tenkrát vydatně a zase to byly jen její ruce, které musely dluh splácet. Opět pilně pracovala u hospodářů v okolí, předla a pletla. Ve válečných letech se těžko shánělo živobytí, její podvýživa byla zřejmě příčinou, že Vltavěnka opět začala stonat. Lékaři objevili počínající tuberkulózu. Přemohla ji však opět svým způsobem: ještě usilovnějšími koupelemi v řece. A Vltava jí skutečně zase zdraví vrátila.

Po skončení války se Helena Fediová stala převoznicí na Královské a navíc vymyslela i něco nového pro zvýšení svého příjmu. U chaty si postavila velikou voliéru a v ní pěstovala druh koček, které pak od ní vykupoval lékařský výzkumný ústav. Tehdy však také přišla zpráva Vltavěnku velice zarmucující: jejím zamilovaným proudům bude konec, chystá se přehrada, která Královskou zatopí. Musí zmizet i její chata. Co si počne? Vždyť už jinde než tady žít nemůže…

Úřady však k Vltavěnce byly vlídné. Daly jí postavit novou chatu na plošině poloostrova, který po napuštění Slapské přehrady vznikl mezi Vltavou a zátokou, již vytvořilo ústí Sladovařského potoka. Toto místo převzalo jméno zatopené osady Ždáň. Do nového příbytku Vltavěnky přibylo tehdy navíc něco, co ve své osamělosti snad nejvíc postrádala – malý klavír.

Helena Fediová musela oželet proudy, ale její každodenní několikeré vykoupání v každé roční době a za jakéhokoliv počasí pokračovalo i na tiché jezerní hladině. Na životě, jakým po čtvrt století žila u své řeky nechtěla nic měnit, ale změnilo se všechno kolem ní. Už zde nebyla poustevnicí, naopak v každém letním čase se okolí jejího nového domova stávalo hustě zabydlenou krajinou. Rok od roku tu přibývalo chat a rekreačních zařízení podniků, vznikl zde rozsáhlý autokemp. Ždáň se posléze stala nejlidnatějším místem celé Slapské zdrže.

Tehdy přestávala být Vltavěnka spokojeným člověkem. Stará žena se víc a víc uzavírala do sebe a vzpomínkami se vracela ke své zmizelé proudící řece a klidné pohodě u ní. Začala být přesvědčena, že jí bylo uloupeno to nejdražší, co měla, a že všichni ti noví, mladí a rozesmátí lidé, kteří se k ní vetřeli, za to mohou.

Když Helena Fediová prožila na Ždáni tři desítky let života, postihl ji ošklivý úraz – zlomila si nohu v kotníku. Všichni si už mysleli, že tohle bude Vltavěnky konec, že už se s ní na Ždáni neshledají. Pobyt v nemocnici byl dlouhý, ale přece jen se vrátila, i když o dvou berlích. Snad jediní lidé, s nimiž se Helena Fediová na Ždáni opravdu spřátelila, byli manželé, kteří spravovali zdejší parkoviště a později kemp. Ti se jí po návratu z léčení ujali a všemožně jí pomáhali. Dojížděli za ní z Prahy i mimo letní sezónu a přiváželi jí vše, co k životu potřebovala. Na berle si Helena brzo zvykla, a i když v pomalém tempu, opět byla ve svém drobném hospodářství soběstačná.

A voda nepřestala Vltavěnku přitahovat ani za její zhoršené pohyblivosti. Opět se koupala i v tuhé zimě. Vycházela z chaty v zimníku oblečeném na nahém těle, a když se přišourala ke břehu, odhodila jej i s berlemi. Pokud byla hladina zamrzlá, měla bedra omotaná provazem, za kterým byla zasunuta sekera. Tou led rozbila a ponořila se do vody.

V polovině ledna 1987 zastavilo auto správce ždáňského kempu před chatou Vltavěnky. Muž vstoupil do místnosti a uviděl stařenu na posteli. Okamžitě poznal, že je zle. Zařídil převoz do nemocnice, kde Helena Fedievová po několika dnech skonala. Bylo jí osmdesát let.

***

Z knihy Jana Čáky Zmizelá Vltava
Ilustrace z románu Blanky Kubešové „Vltavěnka“ a z publikace Jana Čáky „Zmizelá Vltava“