CzechFolks.com PLUS

Toto často používané úsloví ovšem neznamená, že máme doma ve staré skříni skutečného kostlivce, ale že před světem tajíme skutečnost, že jsme se kdysi dopustitli něčeho, čeho jsme se dopouštět neměli, nebo naopak jsme nevykonali to, co čest a slušnost vykonat vyžadovala. Potlačovaná pravda se však po čase začne neodbytně drát na světlo boží, „kostlivec“ nás začne strašit a přivolávát do našeho spánku noční můry. A potom nejlepším řešením je „vystoupit ze skříně“ přiznat se k hříchům minula a rozhlásit pravdu pravdoucí do světa. I já mám takového kostlivečka ve skříni a, i když se vystavuji nebezpečí, že mnoho z mých přátel mne přestane zdravit, případně posílat emaily, musím s pravdou ven. Ano, vězte, byl jsem členem Pionýra, i když, jak seznáte z následujících řádků, jsem v jejich sevřených řadách dlouho nepobyl. Snad abych však začal od samého začátku a vysvětlil, jak k tomu došlo.

Bude se to zdát neuvěřitelné, ale byla to láska k hudbě, která byla prvním krokem k závěrečnému skluzu. Moje první hudební láska byla tahací harmonika, pianovka, jinak nazývaná chromatika, nebo i zednické piáno. No nevybral jsem si právě to nejlepší, ale to se může stát i u pověstných prvních lásek, že se spleteme ve výběru. A tak jsem po mnohém škemrání našel pod stromečkem, tuším, že to bylo v roce 1946, vysněnou harmoniku. Když jsem na ní po dvou hodinách dokázal vyloudit jednoprstovou metodou asi tucet národních písniček a navrch i českou hymnu, usoudila rodina, že jim ze synka vyrůstá nový Wolfgang Amadeus, nebo alespoň Bedřich, a tak v rychlém sledu jsem byl svěřován do péče lepším a dražším hudebním pedagogům a současně docházelo k pravidelné výměně zmíněného nástroje  (mnozí to nazývají neuctivě přístroj) až jsem nakonec zápolil s pianovkou o 120 basech a velkým počtem hlasových rejstříků, se kterou jsem se potom úspěšně producíroval na různých školních a jiných besídkách a sledoval se zájmem, jak moje jemné vibrato, tvořené chvěním ruky tahající měch nástroje působí blahodárně, co se dívek v obecenstvu týče, v můj prospěch. Ovšem, jak známo, pýcha předchází pád, v mém případě tedy pád do osidel Pionýra, prvního to stupně, postupující u mnohých přes Svaz Mládeže až do rodné strany a snad ještě výše.

Navštěvoval jsem v té době „Sanytrovku“, školu na Starém Městě, která byla jaksi jednou z prvních škol, kde se zakládala pionýrská organizace a vstup byl, jak to v tom systému bývalo, dobrovolný, ale musel tam každý. Tedy skoro každý. Z naší třídy byli vyloučeni ze vstupu dva grázlíci z Františku, kteří školu navštěvovali pouze sporadicky a trávili svůj čas drobnými, někdy většími krádežemi a jinými lotrovinami. Třetím žáčkem, kterému se nedostalo cti stát se členem této Gottwaldjugend, jsem byl k mému nemalému potěšení já, nejen oplývající množstvím příbuzenstva, žijícího v nepřátelské cizině, ale hlavně proto, že jsem se vehementně a hlasitě hádal s pány učiteli, když se nám snažili nalévat ho našich poloprázných hlaviček novou věrouku. Zkrátka, kritické oko zodpovědného podagoga ve mně našlo známky pučícího zpátečníka, rekcionáře a rebela a jako takový jsem pochopitelně neměl v Pionýru co dělat.

Ti z milých čtenářů, kteří mají paměť dostatečně dlouhou a tato jim navíc ještě spolehlivě slouží, si mohou pamatovat na filmové týdeníky, které předcházely v těch letech promítání každého filmu. Užaslý divák se z nich potom dovídal, že ta, či ona stranická a vládní delegace, vedená tím, či jiným soudruhem přistála na Pražském letišti, kde je přišel přivítat první náměstek atd atd. Potom obvykle násladovaly záběry údernice-přadleny, která se k tomu, či onomu slavnému výročí rozhodla obsluhovat nejen dosavadních půl tuctu předacích stavů, ale přibere do své péče ještě další dva stavy. (Další to rána válečným štváčům). V pravidelnou roční dobu potom bylo divákům, tedy dělníkům, rolníkům a pracující inteligenci, možno sledovat mamutí kombajny sovětské výroby, jak za zvuků některého z Dvořákových Slovanských tanců vyjely na zcelené lány na žírné Hané, sklízet bohatou úrodu. A je tedy nanejvýše pochopitelné, že zpráva o přísaze a následovném šátkování dítek jedné z prvních pražských pionýrských organizací si také našlo cestu, a to jistě zcela zaslouženě, na stříbrná plátna kin po celé republice.

A tak štáb filmového týdeníku zavítal do Reprezentačního domu v Praze, aby tam citlivým okem kamery zachytil tento historický moment, slib a šátkování poinýrů, pro věčné časy. Je jistě pochopitelné, že milí pionýři měli pro tento radostný okamžik připravené kulturní vystoupení, mimo jiné i tanečky děvčátek, které poprvé v jejich životě hřeje na hrdlélkách rudý šátek, část to rudého praporu. (Hrdě nesem rudý šátek, hrdě v prvních řadách jdem..….) A tak se dívčiny točily a všelijak proplétaly a při tom zpívaly:

Ej, okolo Levoči

tam sa voda tooočíí

která němá frajára

ta ať do něj skooočíí

A k této, na dnešní dobu poněkud nepříliš politicky korektní písničce jim na „garmošku“ vyhrával neošátkovaný reakcionář, vite kdo. (Proč nepovažuji tuto písničku za politicky korektní? Proč by ta, jež nemá frajára měla do vody skákat? Možná, že dává přednost jiné frajárce před frajárem).

Filmový štáb postavil kamery a vyvážil osvětlení a začalo se zkoušet, než to půjde „na ostro“. Náhle soudruh kameraman opustil své místo za mohutnou kamerou a šel se o něco domlouvat se soudruhem režisérem a oba potom přešli k soudruhovi, který celou tu nádheru organizoval. Měli soudruzi problém. Kameraman chtěl mít v hledáčku detailní záběr zručného harmonikáře, ten však, rudého šátku nemaje, tam jaksi ideově nazapadal. I sešli se soudruzi, aby vzniklý problém vyřešili  a takto sobě uradili. Protože pouhé zapůjčení a tím i znesvěcení části rudého praporu, navíc osobě nevalného politického charakteru nepřicházelo v úvahu, byl jsem na místě, k mé nevelké radosti, přijat do hrdých řad pionýrů. Tam jsem se ovšem nasmůlu (nebo na štěstí) příliš dlouho neohřál. Když jsem po ukončení celé té slávy ukládal nástroj, opatřený 120 basovými knoflíky do pouzdra (tedy říkal jsem tomu futrál), pocítil jsem silnou potřebu si vyčistit nos. Jelikož dobrodiní Kleenexů nebylo tehdy ještě v této zemi známo a já neměl v kapse kapesník, přišla mi část rudého praporu docela vhod. Nasmůlu (nebo na štěstí?) jsem byl při této akci přistižen jedním z velice svědomitých pionýrků, který to hned, za čerstva ohlásil výše, což mělo za následek, že jsem byl z pionýra promptně vyloučen. Je ovšem nasnadě, že do mých záznamů tehdy přibyla další „kaňka“ na mém kádrovém posudku.

***

Koláž z fotografie autora článku pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová 
http://evussa.wz.cz/index.html