Comments on: Hana Křivánková: Kávoví hřebci

By: Hana Křivánková

Hana Křivánková — Tue, 11 May 2010 16:01:10 +0000

Dobrý den,
zdravím nesměle-ale já dlouho nevěděla, nemohla se odvážit k tomu, abych tu zareagovala na tisíce radostí, jež mám z tohohle celého příspěvku. Věděla jsem, že to je nutné a také to, že je toho dost co odepsat-prosím tedy jen o omluvení mé jakési stydlivosti, která mne dopadne málokdy, ale o to pevněji se mě drží, když mám dech opravdu vyražený. A to se stalo, ale je to nesmírně příjemné.
Tak tedy, neř přejdu k díkům, možná bych mohla říci pár slov o Hřebcích a to především, že se nenarodili jen tak, sami od sebe, což mne mrzí-jsem na jejich myšlenku docela pyšná, nevím, zda právem, ale-zkrátka jsem-a byla bych ráda, kdyby mne podobně silné nápady navštěvovaly aspoň jednou za den-to bych se měla! Ale tuto povídku jsem začala psát na téma jedné soutěže pro mládež, již nechci jmenovat, nemám schváleno, která proběhla asi před rokem a jejíž téma znělo “Kde jsou naše hranice”. Nápad jsem dostala, kupodivu docela narychlo, zpracovala jej a obeslala pár svých přátel, kteří mne těšili tím, že se dílo zadařilo a určitě neodejdu s cenou útěchy. Jenože mi také tehdy porota vyčetla, že jsem téma pojala jinak, složitěji a tedy pro vrstevníky lehce nevhodně, obalila jej mnoha a mnoha dalšími věcmi, jimiž jsem jej div nevymazala-a bylo i po té útěše, no. To by mi tak nevadilo, byla to jen věcná cena-spíše mne zamrzelo mé očekávání, že bude pochopeno a jaksi nějak přijato, aspoň k zamyšlení ono jisté poselství, které jsem do Hřebců zakomponovala tak, aby v porovnání s ním měli jak oni, tak i mistr Donado roli docela nicotnou. Už jsem to celé dala k ledu, pozapomněla, kdyby to poselství však přeci jen, opožděně, ale o to přesvědčivěji nedorazilo do svého cíle-do mysli lidí, v tomto případě jedné milé paní, což není o nic uspokojující. Tak, ve Vás jsem, milá paní Urbanová, našla přítelkyni a to nejen pro ocenění povídky, kdepak. Ráda Vás znám, ráda Vás mám a velice Vám děkuji za nápad zveřejnění Hřebců zde na CzechFolks, kde se mi začalo líbit natolik, že budou-li ostatní chtít, ukotvím se tady. Vám, drahýžpane Kuchaři, děkuji za neuvěřitelně potěšující komentář, hlavně mám však radost z toho, že Vaše ranní káva se díky Hřebcům snad stala o něco málo hezčí a neobvyklejší. Pevně věřím, že můj další příspěvek se snad konati bude a bude mi velikým potěšením, udělat spokojené nejen Vás dva, ale pokusit se o to i u ostatních čtenářů.
Na závěr ještě jednou obrovské díky, jsem z toho hrozně šťastná.
Se srdečným pozdravením pro CzechFolks
H. Křivánková

By: Jan Kuchař

Jan Kuchař — Sat, 08 May 2010 06:30:30 +0000

Pro pestrou různorodost (od politiky, různými glosami počínaje a literárními články s básněmi konče), jsem si velmi oblíbil internetový magazín Czechfolks Com Plus a stal jsem se již před časem jeho stálým “odběratelem”. Mám své oblíbené autory, na které vždy nedočkavě čekám. Není jich málo. Rád čtu příspěvky Marty Urbanové, Milana Richtermoce, Milana Dubského, Luďka Ťopky, Dagmar Guhryové, Tomáše Zářeckého a ještě mnoha a mnoha dalších… Všechny snad ani nelze vyjmenovat, poněvadž by to byl jen dlouhý seznam jmen…
Dnes ráno při kafíčku – ne v Americe, ale v Čechách – jsem k mému překvapení objevil na stránkách novou autorku Hanu Křivánkovou. Po přečtení jejího příspěvku se připojuji ke spisovatelce paní Urbanové se svým obdivným ohlasem, že se ztotožňuji s jejím názorem – skutečně se jedná o mimořádný literární talent. Stane-li se paní Křivánková další přispívatelkou a tím spolutvůrkyní CF Com Plus, bude pro tento internetový magazín velkým přínosem.
Paní Haničko, děkuji Vám za velmi hezký literární zážitek a už se těším moc na další.

Jan Kuchař

By: Marta Urbanová

Marta Urbanová — Sat, 08 May 2010 04:44:11 +0000

Kávoví hřebci. Už nadpis má říz. A že nás Hanička zavede koncem léta do Katalánska roku 1760, to mi vyrazilo dech. Čtu a říkám si, to je dar od boha, nic než dar od boha, když s ní vstupujeme do břečťanem porostlé zahrady, do řeky života starého nemohoucího umělce, když jsme svědky jeho zpovědi, emocí, požáru, jeho pudového rozhodnutí mezi matkou a koněm, jeho síly se vzchopit a jako vyměněný vystřelit z břečťanových duchen své spustlé zahrady a jít až za hranice vlastního nitra a schopností. Je to štěstí vcítit se takhle do příběhu, takhle umět psát.