Luděk Ťopka: Nevyhnutelný konec mého dědečka a Řecka
17.05.2010
Když promluví peníze,
pravda zmlkne.
/Řecké přísloví/
Co má můj dávno zesnulý předek společného s tou klasickou, bájemi opředenou zemí? Nu, kromě toho, že tam jako oficír válečné maríny Jeho Veličenstva Františka Josefa kdysi párkrát byl, dalo by se říct, že žádnou. Jenže při současných událostech v Athénách se určitá osudová souvislost nabízí, ba přímo vnucuje. A proč? Protože mi připomínají dědův rychlý a nevyhnutelný konec.
V posledním roce svého dlouhého života onemocněl totiž ten dobrý muž velmi těžkou, ale v té době už vyléčitelnou chorobou. Podmínkou ovšem byla operace a následná radikální změna životosprávy, zákaz kouření, alkoholu a tučných jídel. Tedy něco pro něho naprosto nepřijatelného.
Odolával naléhání celé rodiny, tvrdil že na operaci nemá a kategoricky odmítal velkorysou finanční pomoc svého šlechtického přítele. Na protest ostentativně hulil ze své dlouhé „meršánky“, s chutí se cpal paprikovanou slaninou z uherských bagounů a byl denním konzumentem piva a jiných tekutých lahůdek v hospodě „U Šafránků.“ Jednou, když na něho babička obzvlášť naléhala, rozbil ve zlosti starobylou čínskou vázu v ceně 900 zlatých, což byla částka jen o málo nižší než cena operace. To už bylo i na babičku, jak říkala, „zu moc“ a zlomila nad manželem hůl. A tak měl děda, co chtěl, ještě šest týdnů si žil nad své zdravotní poměry, a na konci března 1932 vydechl naposledy. Nu, nepřipomíná to snad smrtelně nemocnou Helladu?
Na protestech a násilí v athénských ulicích je nápadná jejich destruktivní brutalita, drancování a hlavně marxistická hesla a zdvižené pěsti, na něž mají mnohé středoevropské země trpké vzpomínky. Ovšem, jak vidno, ne tak Řekové vděčně vzpomínající na poválečný komunistický vývoj ve své zemi, jehož „výdobytky“ jim dodnes vydržely, ba po přechodu na svobodný život a obchod ještě nabobtnaly. Teď se pochopitelně nechtějí zříct svých výhod v ostatních státech Evropy sotva pochopitelných, které ale spolu s nezodpovědnou státní administrativou přivedly jejich zemi k těmto koncům. Výhod, jež lze očekávat spíše ve státech OPECu než v zemi, žijící, řečeno trochu zjednodušeně, jen z turistického ruchu a vývozu oliv.
To, co si dnes o řecké ekonomice lze ze ve všech světových mediích snadno přečíst, je jasným naučením, že dávat a ještě prosit, či dokonce si nechat za pomoc spílat, znamená nejen nesmysl a hřích na vlastní rodině, ale zejména také obrovské a zcela evidentní riziko, že půjčka nebude nikdy splacena.
Proto soudím, že podle starého českého „kdo chce kam, pomozme mu tam“, by mělo být to vroucí přání athénských demonstrantů respektováno, na půjčku zapomenuto a Řecko, opět, jak si jeho lid očividně přeje, z EU uvolněno. Tím by bylo jeho národu umožněno nastolení kýženého socialismu a dána příležitost ke snadnějšímu a rychlejšímu vymanění státu z jeho dluhů, které zavinila kapitalistická vláda a které neuzná a nezaplatí.
Evropské Unii tak ubude starostí a v Řecku nastane socialistický ráj. Že jeho věřitelé ztratí? Nu, nevídáno, podle učení marxismu-leninismu jsou to stejně jen peníze krvavě vykořistěné z pracujícího lidu. Jen se bojím, abych se nemýlil a Řekové nedopadli jako ten můj zpupný dědeček, který místo pomalého uzdravení dal přednost rychlé smrti. Nepřál bych jim to, mám je jinak docela rád.
***
Poznámka: Já vím,že je to pitomost, že na takové řešení EU ani MMF nikdy nepřistoupí, protože za tou pomocí jsou jistě ještě jiné, mně jako laikovi zcela neznámé důvody, ale přesto jsem to musel napsat. Komu se to nelíbí, ať mi promine, ale jsme ve svobodné zemi, ne?
***
Ilustrace pro CzechFolks.com © Martin Velek
http://lestatvamp.deviantart.com























Vážený pane Ťopko – je to jistě velký paradox, ale máte pravdu jak co se týče jádra pudla Vašeho článku, tak i v té závěrečné poznámce! Také jste rád, že je nám tolik let, kolik nám je?
Srdečně zdraví Vondráček
Vážený pane Vondráčku,
jistěže jsem rád, že jsem se, díky Bohu v relativním zdraví, dožil své dvaaosmdesátky. Na druhé straně ale je mi líto, že je mi patřit s lítostí na současný vývoj světa a hlavně lidstva. Nu což, nebyloť ani dříve jinak, již staří latiníci lomili rukama: ó tempora ó mores! A mladí? Vetšina se jim smála a směje i dnes. Přesto ji ale ze srdce přeji, aby oni byli ve svém stáří takových pohledů ušetřeni. Přejí Vám, sobě i jiným kmetům pokud možno hladkou cestu ke starému Chárónovi.
S pozdravem a přáním hezkého dne, Luděk Ťopka