CzechFolks.com PLUS

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Je to jen pár týdnů, co jsem u tohoto mikrofónu říkal: nejde jen o Řecko, jde o euro. Za dalších pár dní už jsem musel dodávat: nejde jen o euro a o země eurozóny, jde také o nás. A myslím, že teď už je čas říct: nejde jen o to, jak se budeme mít zítra. Jde o to, jaké místo obsadí v dějinách jednadvacátého století Evropa. A my jsme její neoddělitelnou částí.

První zběžný pohled z našeho českého zorného úhlu na tzv. řeckou krizi, nebo krizi eura, vám možná moje slova nepotvrzuje. Připadají vám asi zbytečně patetická, ale snad vás přesvědčím jednou cifrou. Copak by se tolik státníků rozhodlo ohrozit svou politickou budoucnost obětováním neuvěřitelných 500 miliard eur, kdyby skutečně nehrozilo, že zhroucení eurozóny vyvolá zhroucení prosperity také u nich doma? Tou celkovoou sumou pětiset miliard eur mají vlády eurozóny a několik dalších vlád zajistit záchranu ekonomik těch zemí, které jsou nebo by ještě mohly být ohroženy neschopností splácet státní dluhy. Ale zároveň – a dnes už možná především –mají také ubránit v eurozóně ducha soudržnosti. Už se z různých místo ozvalo, že v tak nejisté chvíli by snad bylo lepší eurozónu opustit, nebo dokonce nechat celou tu ideu společné evropské měny ztroskotat. Tenhle trend je možná větším nebezpečím pro existenci eurozóny a tím i Evropské unie než je to, které mu čelí v neúprosném prostředí mezinárodních peněžních trhů. A ty, jak se zdá, neúprosné jsou. Dnešní internetové vydání některých evropských deníků už popisuje současnou situaci jako otevřenou válku evropských vlád se silnou frontou finančních spekulantů.

Cesta dnes už sedmadvaceti evropských zemí za společným osudem a za zajištěním prosperity v globalizovaném a ne právě přátelském světě je závislá na udržení eura ne proto, že eurem už platí šestnáct z těch dvacetisedmi, ale proto, že euro je stroj, který tu cestu všech sedmadvaceti razí. A na prahu jednadvacátého století, které se rýsuje jako zcela jiné než to předchozí, není radno uváznout na půl cesty. Zdá se ale, že právě to nám Hrozí. Všem, ne pouze Španělům, Portugalcům, Řekům.

Eurozóna je zatím jen měnovou unií, nikoli hospodářskou, jak byla pojmenována. Právě jednota v rovině hospodářských norem, jednota v dodržování kritérií paktu stability a růstu a možná i v jiných fiskálních parametrech, než jsou ty definované maastrichtskými kritérii, eurozóně teď velmi chybí. Může jí ji zprostředkovat jedině politická vůle. Ironií osudu, ti, co takovou jednotu nejméně chtějí, teď unii vyčítají, že tu vůli neměla, že zaspala, že se o vybudování hospodářské unie včas nestarala. Není to tak docela pravda. Dlouho před svým rozšířením o deset zemí zjistila Evropská unie, že pro další kroky k integraci i k rozšiřování potřebuje jiné instituce, jiný rozhodovací, mechanismus, jiný hlasovací systém. Protože moc – tedy vláda – v unii není centralizovaná, trvalo jí přibližně osm let(!), než přijala smlouvu o reformě. Nejdříve to měla být tzv. ústavní smlouva, nakonec je to lisabonská smlouva. A ani přijetí tohoto smluvního dokumentu plně neřeší současný problém vyvolaný Řeckem, světovou krizí a divokými poměry na finančních trzích. Nikdo nezaspal, jen někteří brzdili, sabotovali. Nechtěli a dodnes nechtějí jít dál po cestě, kterou k evropské integraci razí evropská měna.

Jenomže nemáme na vybranou. Máme už téměř za sebou první desetiletí jednadvacátého století. A to, na rozdíl od minulého století národních států, je stoletím gigantů. Rozdrobená Evropa v něm bude ohrožená Evropa. Odpusťe, že se s tímto sloganem opakuji, ale je tu nezbytný, máte-li věřit, že nezbývá než z Unie udělat kompaktní a především funkční mohutný útvar. Teď právě je ohrožena její kompatnost a funkčnost v oblasti finanční. Euro by mohlo v současné době snadno ztratit prestiž solidní a stabilní světové měny. Dramatičnost situace vedla v minulých dnech k dramatickým návrhům. Jako je například sjednocování rozpočtových politik členských zemí jejich předběžnou kontrolou ze strany EK. což se zatím všeobecně chápe jako zásah do nezadatelných práv národních vlád. Právě o tom začíná teď v orgánech EU velká a možná osudová diskuse. Ředitel ECB za Německo a hlavní ekonom ECB, Jürgen Stark, do ní přispěl tímto názorem: „Je třeba, aby země eurozóny svou hospodářskou politiku podřídily podmínkám měnové unie. To ovšem od nich vyžaduje ochotu zříci se v tomto ohledu částečně národní suverenity.“ Za sebe bych řekl, že záruku národní suverenity jedné každé členské země Evropské unie bych viděl především v ubránění suverenity a nezávislosti unie jako celku, v ubránění solidní pozice našeho kontinentu jako geopolitického celku v počínající neúprosné soutěži gigantů. Ale ať ještě promluví hlavní ekonom ECB Jürgen Stark. Říká: Ohrožené euro je ohrožená evropská integrace. Společná měna je završením stavby vnitřního evropského trhu. Její jedinou alternativou je pád zpět do politiky národního státu se všemi negativními následky a zkušenostmi, které máme z první poloviny dvacátého století.

Stark, ve své roli ředitele Evropské centrální banky za Německo, nehovoří jako exponent Německa ale jako někdo, kdo má na paměti dějiny dvacátého století. Taky je mějme na paměti! A poučeni vlastními zkušenostmi ze století národních států, zaujměme racionální postoj ke století gigantů.

***

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/