CzechFolks.com PLUS

Nepamatuji se vůbec, jaké jsme měli počasí onen květen před 65 lety. Ale v mém podvědomí se uhnízdila představa, že v těch raných  květnových dnech, kdy skončila válka, nebe bylo nezvykle vysoké a do široka rozklenuté, ve dne svítilo uhrančivou modří a v noci po něm plula pohádková loď vytepaná do podoby groše z nejčistšího zlata. Ale hned tady jsem svoji představivost chytil při lži: v těch dnech se totiž po zemi potuloval značný počet zběhů z poražené německé armády a všude, hlavně na venkově, občané tvořili ozbrojené skupiny (nemám ponětí, kde jsme vzali zbraně), které v noci hlídaly vjezdy a vchody do svých vesnic a braly to hrozně vážně. A já šel na rande do sousední vesnice, a když jsem se po půlnoci vracel (a tady jsme u té lži) nic nesvítilo na nebi ani na zemi, tma jako v pytli a mne moji strážní druhové málem zastřelili.

Byly to dny nadšení, kdy se krásně snilo o neohraničitelných možnostech a kdy jsme se – alespoň na chvíli – milovali. Pamatuji se na návrat prezidenta Beneše a v hlavě se mi honí Seifertovy verše (asi trochu jinak, než je napsal):”Když jste jel mostem, který máme rádi, v přívalu slávy hučel vody spád. A řeka nelže. Její řeč je jiná a je v ní věrnost země odvěká. Tak vítá matka ztraceného syna, který se šťastně vrací z daleka. I acháty se v kapli rozpršely, já jsem je viděl, já znám jejich třpyt . Však slzy štěstí, tekoucí v té chvíli, jsou vzácnější: to plakal štěstím lid.”

Beneš je jedním ze dvou lidí, jejichž osudy se v mé mysli zvlášť výrazně prolínají s osudem jejich země. Nesložil mu poklonu pouze Seifert (udělal to ještě jednou, v září 1948, po Benešově smrti, v básni, která začíná:”Měsíci révy, měsíci brázd, měsíci zamžené šedi. Znovu a znovu budem si klást otázku bez odpovědi…”

Masaryk o něm řekl: “Bez Beneše bychom republiku neměli.” Churchill o něm mluví jako o “zralém evropském státníku, vždycky věrném své rodné zemi”, kanadská historička Margaret MacMillan v nedávné historii “Paříž 1919″ píše s respektem o jeho práci pro Československo. Vyčítá se mu, že měl mindráky, které v něm vyvolávaly žárlivost a mstivost: jeden z důvodů, proč jel v roce 1943 (přes varování Churchilla, Edena a jiných) do Moskvy, bylo odmítavé chování západních politiků po rozparcelování ČSR v Mnichově; proč nedovolil, aby byla po válce obnovena agrární strana (agrárníci pro něj nehlasovali – ale myslím, že měl  i jiný, legitimnější důvod: po jeho soudu vyspělá demokracie nemůže být založena na stavovských stranách); byl příliš levicově socialistický (dekrety atd.), vzdal Československo bez boje nejdřív Hitlerovi a pak Stalinovi. Mnohé z těchto výtek jsou alespoň částečně obhajitelné, zvlášť když nevezmeme v úvahu rozložení politických sil ve světě a pravděpodobné následky faktického vyhlášení války nejdříve Hitlerovi a pak Stalinovi. Ale mně nejde o obhajobu Beneše (já jsem se nikdy nesmířil s tím, že nechal protektorátního prezidenta Háchu zemřít ve vězení). Zmiňuji se o něm hlavně pro paralelnost jeho osobní tragedie a tragedie jeho národa, v únoru a hlavně po únoru 1948, která tak brutálně pohřbila naděje onoho květnového máje před 65 lety.

Můj problém je (a je to můj problém), že Václavu Havlovi nerozumím. Hlavně asi proto, že patřím k jiné generaci, vyrůstal jsem v jiném prostředí a sloužil jiným bohům. Asi pro mne navždy zůstane kafkovskou postavou. Hvězda sametové revoluce a polistopadový prezident je mi sympatický rozpětím svých zájmů: literatura, esejistické buřičství, politika, protestní muzika. Je mi sympatický i svou vírou v člověka a nepochybuji, že chtěl stavět lepší svět. Je mi líto, že nesl (a dosud nese) nemalé břemeno bolesti. Ale potom už stojím před otazníkem. Co například znamená jeho mravní imperativ “Láska musí zvítězit nad zlem”. V prvé řadě, co je láska? Udělám-li něco  pro vlastní uspokojení (zvlášť jestli současně někoho zraním), je to akt lásky? Je to akt lásky, vítězící nad zlem?

Mnozí z nás mají problém s Havlovým postojem ke komunizmu. I ti, kteří chápou, že politik nemůže ignorovat skutečnost, že během 40 roků komunistického režimu víc než sedm milionů čs. občanů bylo členy komunistické strany, nechápou, že v Havlově škále hodnot není místo pro spravedlnost. Nebo alespoň odsouzení. Není dnešní stav české společnosti – alespoň částečně -plodem filosofie, že “u nás se komunisté pronásledovat nebudou”? Pronásledovat? Kdo četl zápis Havlova tajemníka o Havlově jednání s komunistickými vůdci koncem roku 1989, snadno dojde k závěru, že i slovo “sametová” je příliš tvrdým výrazem pro popis oné podivné revoluce.

Nevím, co historikové jednou napíší o posledních dnech Československa. Možná, že budou obdivovat, že nepadl jediný výstřel, že národ nevyhodil peníze na referendum, že vlastně nebyla na jedné ani druhé straně jediná slušnější demonstrace. Ale možná, že ne. Možná, že seberou svědectví svědků (možná si zajedou i do markhamské katedrály), a s podivem usoudí, že v tom rozchodu bylo něco neuvěřitelně smutného: že se národ (nebo chcete-li dva národy) tak lehce a skoro otráveně vzdal něčeho, co s takovými oběťmi a s takovou láskou vytvořily nedávné generace. Bude to jejich soud i nad Havlem?

 * * *

Josef Čermák:  65  years later

I have no recollection of the weather in May 65 years ago. But an idea nested down in my sub conscience insists that in those early May days, when a war of apocalyptic proportions came to an end, the sky was unusually high and magnificently arched. During the day  it shone with an evil-eyed blue. At night it formed a velvety black background for a fairy-tale ship hammered into the shape of an old coin from the purest gold. But right at this point I caught my imagination in a lie: in those days a great many deserters from the German army wandered around the country-side and people formed armed groups (I have no idea where we got the rifles), guarding the entrances to their villages, and they took it very earnestly. And one of those evenings I had a date in a neighboring village. As I was returning home - considerably  after  midnight – and my soul drank in the blissful night, I realized how profoundly silent the land was and (and here I am accusing my imagination of a lie) how dark it was: not even a sliver of light either on earth or in heaven, the whole universe pitch dark. And I was lucky that my guarding companions did not shoot me.

Those were the days of enthusiasm, when it was easy to dream about possibilities without borders and when all of us – at least for a short while – loved each other. I remember well the return of President Benes and I recall the beautiful verses of Jaroslav Seifert (probably a little differently than he wrote them and poorly translated}: ” When you came over the bridge, we love, the torrent of water hummed the song of glory. And the river doesn’t lie. it speaks a different language, the language of timeless fidelity. The river welcomed him as a mother welcomes a son, returning from afar. Even the achates in the chapel started to rain - I saw them, I know their glitter. But the tears of happiness running that moment are more precious: it was the people crying with happiness.”

Beneš is one of two people, whose destinies and the destiny of their country most profoundly fade one into the other. Seifert was not the only one who paid tribute to him (he did so again in September, 1948, after Beneš’s death, in a poem beginning:” The month of grapes, the month of furrows, the month of misty gray. Again and again, shall we ask the question which has no answer.” Masaryk said of him:” Without Beneš there would be no Czechoslovakia.” Churchill writes about him as a mature European statesman…”ever true to the cause of his native land”. The Canadian historian, Margaret MacMillan in her recent book ” Paris 1919″ writes with respect about Beneš’s work for Czechoslovakia. He is criticized, that he suffered from an inferiority complex, which made him jealous and revengeful: one of the often mentioned reasons why he went to Moscow in 1943 (in spite of warnings from Churchill, Eden and others) was the negative reception from the western statesmen after the Munich burial of Czechoslovakia; it was this complex that led him to reject the renewal of the Agrarian party after the war (the party did not vote for him before the war – in my view he also had another, much more legitimate, reason: in his view a mature democracy cannot be based on the foundation of parties serving special interests); he was too leftwing (the presidential “dekrets”, nationalizing certain properties), he surrendered Czechoslovakia without fight, first to Hitler and then to Stalin. Some of these  criticisms are at least partly defensible, especially if we ignore to see the disposition of the political forces in the world  and the probable consequences of the actual declaration of war – first against Hitler, and then Stalin. I am not interested in defending Beneš (I have never come to terms with his decision to let the President of the Protectorate, Emil Hácha, die in jail). I am mentioning him here mainly because his tragedy and the tragedy of his nation seem to have run a parallel course, in February, and particularly after the coup d’état in February 1948, which so brutally buried the hopes of that blossoming May 65 years ago.

My problem is (and it is my problem) that I don’t understand Václav Havel. I don’t understand him probably mainly because I grew up in a different environment and served different gods. He will likely always remain for me a Kafkaesque character. I find this star of the Velvet revolution and the President of Czechoslovakia after November 1989, very attractive for the span of his interests: literature, essayistic rebellious spirit, politics, protest music. I find him particularly attractive for his faith in mankind. I have no doubt,  that he wanted to build a better world. I am sorry that for a long time he had carried (and, I understand, he still carries) a burden of pain. Beyond that point I stand in front of a question mark. What – for example – is the meaning of his moral imperative that “Love must triumph over evil” ? In the first place, what is love? If I do something for my own satisfaction (and particularly, if I hurt someone in the process) is it an act of love? Is it an act of love triumphing over evil?

Many of us have a problem with Havel’s approach to communism. Even those who understand that a politician cannot ignore the fact that during the forty years of the Communist regime some seven million Czechoslovak citizens were members of the Communist party, don’t understand, that in Havel’s scale of values there is no place for justice. Or at least, a judgment. Is it possible that today’s state of the Czech nation is at least partly the result of Havel’s philosophy that “here, Communists shall not be prosecuted.” Prosecuted? Anyone, who had a chance to read the record of Havel’s negotiations with the Communist leaders in November 1989, will easily reach the conclusion that  even the word “velvet” is too harsh a word to describe that odd revolution.

I don’t know what the historians will write about the last days of Czechoslovakia. They may admire, that not a single shot was fired, that the nation did not waste a single cent on a referendum, that there wasn’t even one decent demonstration on either side of the issue. But it is also possible, that they will not. That they will gather the testimony of the witnesses (they may even go to the Markham cathedral) and come-in wonder- to the conclusion, that in that velvet divorce  there was something incredibly sad: that the nation (or if you wish, two nations) so easily and almost as if bored by the whole thing, abandoned something created with such magnificent effort and with so much love by preceding generations. Will that also be the verdict on Havel?

***