CzechFolks.com PLUS

Když promluví peníze,
pravda zmlkne.
/Řecké přísloví/

Co má můj dávno zesnulý předek společného s tou klasickou, bájemi opředenou zemí? Nu, kromě toho, že tam jako oficír válečné maríny Jeho Veličenstva Františka Josefa kdysi párkrát byl, dalo by se říct, že žádnou. Jenže při současných událostech v Athénách se určitá osudová souvislost nabízí, ba přímo vnucuje. A proč? Protože mi připomínají dědův rychlý a nevyhnutelný konec.

V posledním roce svého dlouhého života onemocněl totiž ten dobrý muž velmi těžkou, ale v té době už vyléčitelnou chorobou. Podmínkou ovšem byla operace a následná radikální změna životosprávy, zákaz kouření, alkoholu a tučných jídel. Tedy něco pro něho naprosto nepřijatelného. Čtěte více ZDE »

Znám nejednoho diplomovaného lékaře, který nemůže přijít na jméno celé „alternativní medicíně“, a vím o jednom zručném masérovi, napravovateli, léčiteli, který v jednom kuse nadává na „šarlatány v bílých pláštích“ a přitom sám nemá diplom ani z bramborové brigády. Oba přístupy jsou podezřelé.

Je mi jasné, že když se člověku začne hroutit zdraví, pak podle hesla „topící se i stébla chytá“ vyzkouší každou možnost, jen aby si pobyt na tomto často nevábném světě ještě trochu prodloužil. Stále existují choroby, na které je současná medicína krátká a postiženému člověku je v té chvíli málo platný pohádkový majetek, exkluzivní známosti, ba i ohromný vliv a nevšední politická moc. Stále však zůstává ještě možnost obrátit se na poslední instanci – lidového léčitele. V takové situaci nikomu nenapadne zkoumat, odkud ten zázračný posel z lidu přišel, jak získal svoje znalosti, jaké je skutečné procento jeho úspěšnosti a na kolik svých zásahů by raději zapomněl. Čtěte více ZDE »

Když Tonka došla ke kamennému mostku, za kterým se Doubravka točila v hluboké tůni, opřela se o parapet, aby si nadlehčila na zádech nůši zeleného. Podívala se k Žabokrcké hrázi, do aleje mladých dubů, a přišla k ní vzpomínka na Lojzu. Cípem zástěry si vysušila slzy. Večery tajných schůzek byly v nenávratnu a Tončin milý bůhvíkde.
Vtom řeka ztlumila hukot, pod mostkem začvachtalo a z tůně se ozval nepodařený hlas. Táhl se, jako když nabírá medu a cinklo v něm, jako když brousí nožík.
„Pročpak žneš a hrbíš hřbet po mezích? Tady na louce bys přišla k hotovému.“
„Fuj!“ odplivla si  Tonka, která měla o strach uděláno. „Nestydíš se zavádět poctivou ženskou ke krádeži?“
 „Jen by sis vzala, co ti náleží,“ zaskřehotalo znovu z vody.
„Jakpak může nějaká obluda z rákosí vědět, co mi patří?“ zajímala se Tonka a zvědavě natáhla uši. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Časopis Týden v pondělí 10. května uveřejnil rozhovor s prezidentem republiky o volbách a krizi v Řecku. Je zajímavý tím, že se novináři bez pochybností smiřují s postupy prezidenta, které jdou za rámec kompetencí, jež mu ústava dává. 

Zaprvé, prezident je hlava státu a jeho hlavní úlohou je být svorníkem politicky znesvářené společnosti. Očekává se proto, že nebude dávat najevo svoje politické preference. Popravdě řečeno, mnozí prezidenti s tím měli problémy. Ovšem Masaryk, který měl podle tehdejší ústavy přímý vliv na sestavení vlády, svoje veřejná prohlášení konzultoval s předsedou vlády a dával si záležet, aby společnost nepolarizoval. Prezident Havel svoje doporučení halil do tezí, které vyluštit bylo podobně obtížné jako luštit věštby Pýthie. Čtěte více ZDE »

Nemine dne, abych ve své internetové e-mailové schránce neobjevil od Ivany Siglerové zajímavé informace o tom, co podniká její instituce, kde pracuje v oddělení komunikace. Jde o Česká centra – příspěvkovou organizaci ministerstva zahraničních věcí ČR, která má rozvíjet dialog se zahraniční veřejností, zejména v kultuře, vzdělávání, obchodu a turistickém ruchu. 

V současné době je v provozu již 25 Českých center ve 22 zemích světa, nejnověji bylo začátkem května otevřeno České centrum v  izraelském Tel Avivu spolu s pozoruhodnou výstavou o Židech v boji a odboji za druhé světové války. Je to snad vůbec poprvé, kdy se světová veřejnost dozvídá kromě tragických událostí Židů v době nacistického holocaustu také o tom, že byli příslušníky čs. armády a se zbraní v ruce bojovali na mnoha frontách.  Čtěte více ZDE »

Přiznám se, že v této hektické předvolební době, kdy český tisk, rozhlas a televizní stanice jsou plné politické agitace subjektů všech barev, sleduji v těchto mediích, mimo svých několika oblíbených pořadů, jen večerní zprávy. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem včera narazil na webovou stránku té nové politické strany Věci veřejné s projevem, vlastně zdravicí, kterou na její brněnské konferenci dne 4. t.m. pronesl známý, světově uznávaný ekonom v oborech ekonomie rozvojových zemí a kdysi náš spoluobčan, profesor Jan Švejnar.

Ač současným politickým proklamacím, slibům a vzájemným nevybíravým útokům věnuji jen marginální pozornost, tentokrát jsem právě pro to známé jméno učinil výjimku. Přeletěl jsem očima první odstavec, ale pak už jen jedním dechem hltal slova, která by každá partaj měla červeným písmem zapsat do svého programu. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Do rozlehlého vzorně upraveného parku uprostřed města na nepřehlédnutelný balvan umístili desku: Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi – vděční spoluobčané.

No, není to nádhera!

Když tak stojíte a pročítáte tyto řádky na pamětní desce, přemýšlíte komu z vás, kteří ve svém městě prožijete život, se podaří, aby vám město vzdalo takovou poctu a dalo vám udělat pomník.

Hliníkovi se to podařilo. Zná ho tady kdekdo. Pro každého však má jinou tvář. Tvář studenta kdesi ve večerní škole při zaměstnání kam chodil. A všichni slyší při kontrole prezentace v jeho bývalé třídě ta nezapomenutelná slova: „Hliník se odstěhoval do Humpolce“. Čtěte více ZDE »

Nahnul jsem se nad Naději. Ty oči… Podrážka se dotkla lepkavé kaluže a krev se mi začala vsakovat do kalhot, když jsem si klekl. Ucítil jsem zvláštní mokro a teplo. Rozevřel jsem dlaně a na moment jsem si je nevěřícně prohlížel. Co se to chystám udělat? Vyschlo mi v krku a špičky uší mi zahořely. Tvář se mi zkřivila odporem i žalem. Chtěl bych… Ne, nejde to jinak. Opravdu ne. Zhluboka jsem oddechoval. Kdybych teď vstal a odešel… Otočím se. Dveře v dálce za sebou nerozeznám. Zase se zavřely. Když uteču, vrátí se vše zpět na začátek. A pak zase… A znovu… Nekonečný kolotoč bolesti a utrpení bude pokračovat, já sem budu pořád přicházet a odcházet… Den co den… Vraždit ji a oživovat…

Chytnul jsem oběma rukama hebký krk. Zpod víček mi vyrazil nový příval slz. Cítil jsem pod špičkami prstů drobně tepající puls. Čtěte více ZDE »

Psal se rok 1942 a moje první vzpomínka na 2. světovou válku je spojena se strachem a kouřem – spolu s rodiči a sousedy jsem se dívala z kopce nad obcí Zákolany, jak hoří Lidice. Vidím to jako dnes, kdy jsme celá skupinka lidí utíkali na Katovku, abychom s obavami pozorovali na obzoru  černý kouř. V paměti mám strach rodičů, kteří tušili, že se děje něco zlého. Obavy mého otce o své bratry a jejich rodiny, kteří bydleli v sousedství Lidic, v Makotřasích. Informace se šířily drážními telefony tajně, dospělí nás děti vážně napomínali, že nesmíme s nikým cizím o tom mluvit – prostě první konkrétní dotek války, který ve mně zůstal po celý život. Kdykoliv se mluví o Lidicích, vybaví se mi ten tmavý kouř v dálce. Čtěte více ZDE »

Máj – měsíc lásky – je vhodnou příležitostí k připomínce, že letošní rok je rokem bohatým na slavná výročí. Druhého července si nejen v literárních kruzích vzpomeneme na 80. výročí narození spisovatele Oty Pavla, o kterém Jan Werich prohlásil, že kdyby Pavel psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět. Nadto v listopadu oslavíme další významné jubileum – 200. výročí narození básníka Karla Hynka Máchy, nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie.

Intermezzo I.

„S touhy plným srdcem vstoupil jsem do světa, v naději, že zlaté sny prvního svého mladiství v něm uskutečněny naleznu. Byl bych jej celý v náručí obejmul; ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán….

(15. července 1833: Úryvek z Máchova dopisu, adresovaného dívce, jejíž totožnost se nepodařilo odhalit) Čtěte více ZDE »

Úsměv je beztrestná možnost,
jak ukázat protivníkovi zuby
/Robert Lembke/

K zubaři snad většina lidí ráda nechodí a velmi často ho vyhledává, když už je nejhůř, a tak tomu bylo i v mém případě. Můj vyložený strach před zubaři se podařilo úspěšně odstranit jedné milé paní v čarokrásném Podkrkonoší jménem Libuše Hrochová, která je povoláním stomatoložka.

Jak už jsem naznačila, patřím k lidem, kteří mají panický strach ze zubařů a již při zaslechnutí tohoto slova jim nabíhá “husí kůže” a rozšířují se jim strachem oči. Tento stav mne pronásledoval od samého dětství. Bála jsem se zubařů jak čert svěcené vody. Jakékoliv přesvědčování mých rodičů, že zubař je hodný strýček, nepomáhalo a strach ve mně byl ještě do nedávna. Nejhorších bylo posledních devět let – byla to ukrutná doba, kdy jsem už jako dospělá nadobro odmítla všechny zubaře a trpěla nejenom psychicky ale i zdravotně. Čtěte více ZDE »

Trvalo nám hodně dlouho (ještě před nedávnem i v nejvyspělejších zemích žena nemohla volit, poněvadž právně nebyla považována za člověka), než se nám podařilo překonat násilnické choutky nadvlády nad druhými a alespoň formálně – skoro všude na světě – vyhlásit Lincolnovu pravdu, že všichni lidé jsou stvořeni rovní. (Ne docela všude: ještě dnes jsou na světě místa. kde muž znásilní ženu a pak ji vesnice ukamenuje jako cizoložnici). Všichni víme, že rovnost mezi lidmi je omezena majetkem, postavením, předsudky. Ale alespoň – ve většině zemí – si smíme zvolit ty, jimž  svěříme -na stanovené období – vládu nad “svými věcmi”. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Neříká se nadarmo, že naděje umírá poslední. Skutečně platí, že jako kapitán, který zůstává na potápějící se lodi, dokud ji neopustí všichni ostatní, i ona vytrvá až do samého konce, kdy už nezbývá ničeho jiného než jí. Jenže ani to umírání neprobíhá snadno a rychle. Ba naopak. Tak tuhý a hluboký kořínek jako naděje nemají ani zuby moudrosti. Dlouhověkostí se směle řadí po bok želv sloních. Budeme-li doufat v její přirozený skon, kolikrát se ho ani nedočkáme. A když, tak po tuze dlouhé době. Proto občas neuškodí vzít chod věcí do vlastních rukou a zabít ji osobně.

Ovšem abych to mohl provést, musím ji nejprve najít. To znamená sestoupit do těch nejspodnějších hlubin svého nitra na temná a opuštěná zákoutí, kam se jinak neodvažuji ani nahlédnout. Protože právě tam se schovává. Na samém konci všeho. Je to ponuré a děsivé místo. Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici .

***

Jako první otázku na začátku tohoto seriálu jsi položil –V jakém systému žijeme v současnosti? - Mohl bys kromě popisu systému, v kterém žijeme, tvoji odpověď doplnit ještě nějakou charakteristikou? Čtěte více ZDE »

Některé domy ve vsi září novotou. Jsou to ty vilky na okraji, ty mladší. Uprostřed vesnice zůstávají hospodářské usedlosti, ve kterých dožívali starousedlíci a které později zely prázdnotou. Dědici jen sem tam přijížděli na neděli, na údržbu neměli chuť ani peníze.

Všechny usedlosti byly stavěny ve stejném slohu. Tři okna do silnice, dvě z velké světnice a jedno se světničky. Ze síně se šlo do komory a do chléva, po schodech pak do sklepa a na půdu. Na půdě nad obytnou částí stála moučnice a na podlaze se kupily hromady obilí. Zbytek půdy byl napěchovaný senem. Klenutým sklepem protékal potůček, ve kterém stály krajáče mléka a přes zimu k nim přibyly brambory.

Tak tomu bylo odnepaměti. Kdo vlastnil takový dům a několik hektarů, měl o živobytí postaráno. Nemusel se s obavou dívat do budoucnosti. Čtěte více ZDE »

Chvála klidu

Hned v prvním elaborátu těchto chvalořečení či chvalopsaní jsem se přiznal k inspiraci Horníčkovou Chválou pohybu. Nevím, ve kterém období svého života Mistr Miroslav tuto knížku napsal, ale já nyní nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všecko, cítím přímo neodolatelné nutkání velmi drze doplnit jeho úvahy o chválu něčeho naprosto opačného – tedy o chválu klidu.

Z fyzikálního hlediska je sice naprosto jasné, že klid je pravým opakem pohybu, ale… I když pohybů je nepřeberné množství a klidy jsou v podstatě pouze dva – vnitřní a vnější – přesto je to s každým z nich mnohem složitější, než s těmi všemi pohyby! Následující úvahy je tedy nezbytně nutné rozdělit na chválu klidu vnějšího a vnitřního. Čtěte více ZDE »

Bývalý režim měl přímo v popisu práce seřadit nás do šestnáctistupů (první máj) či do jiných pravidelných útvarů (celostátní spartakiáda) a v nich jednotně pokřikovat předepsaná hesla a společně mávat rukama, poskakovat či se předklánět. Ano, předklon ve vyrovnaných řadách byl vůbec ten nejžádanější.

A vůbec, ať to byl Adolf v Norimberku anebo Mao či Kim na Dálném východě, každý slaboch v čele totality se cítil mocný jen dotud, když stádo pochodovalo, provolávalo a zpívalo jako jeden muž. Nikdy jsem neviděl v tváři výraz větší nejistoty a strachu, jako když rumunský upír Ceaucescu během svého prosincového projevu zaslechl na náměstí jediný výkřik nesouhlasu. Nového roku se už nedožil. Čtěte více ZDE »

Mezitím se narodila černá štěňata, a tak jsme do rodiny dostali další přírůstek. Ten náš byl nejtlustší a nejlínější z celého vrhu. Zatímco jeho sourozenci již prozkoumávali okolí matčina pelechu, on se jen převaloval a nehodlal dělat nic, co by nemohl dělat vleže. Chodil jsme se na něj dívat, a když přišel čas, odnesli jsme si ho domů. Byl roztomilý a všechno oblizoval. Dostal jméno Puppy (štěně), čili česky Pupík. Když se poprvé viděl se svým novým starším bratrem Dufíkem, bylo z toho velké pozdvižení. Dufík si ho spletl s myší a chtěl ho zakousnout. To jsme mu důrazně rozmluvili. Pochopil to hned napoprvé a už Pupíkovi nikdy neublížil. Zato ale mladý pán nalezl zalíbení v hustém špiclím kožichu a nevynechal jedinou chvíli, aby si pár chlupů nevytrhl. Dufík věděl, že mu nesmí ublížit, a tak začal žalovat. Po psím, takže se naším dvorečkem neustále ozývalo štěkání. Pokaždé jsme vykoukli z okna v domnění, že nám někdo vlezl na švestky, ale vždy jsme uviděli stejný obrázek. Dufík žaloval, hlavu zvednutou k oknu, Pupík se motal mezi jeho nohama, na černém nose ještě hrst bílých chlupů a vrtěl ocáskem, jakoby říkal -já jsem hodný, já si jen tak hraji. Čtěte více ZDE »

Stála přede dveřmi s rukou na klice a s úsměvem na krásných rtech poslouchala pronikavý řev ozývající se ze třídy. Věděla, co bude následovat, až vejde. Vždycky to tak bylo, ani tentokrát to nebude jiné. Zdálo by se, že po tolika letech a zkušenostech by ji to už mělo nudit, ale naopak se těšila. Nadechla se, napřímila a stiskla kliku. Než došla ke katedře, řev postupně ztrácel na intenzitě, a když se konečně obrátila tváří do třídy, bylo již hrobové ticho. S úsměvem hleděla do tváří puberťáků, ve kterých se zračilo překvapení a ohromení.

A to jí říkali, že jsou nezkrotní, varovali ji před jejich schválnostmi a hrubostí, lámali nad nimi hůl… Ona věděla své, stačil jeden pohled blankytných očí a jejich laserová síla pronikla až k tvrdé slupce, která jako krunýř mladického vzdoru proti světu dospělých svírala jejich srdce. Čtěte více ZDE »

(Exklusivní rozhovor pro CzechFolks – Květen 2010)

Se jménem Anny Votické jste se již několikrát setkali na stránkách CzechFolks, ať již v souvislosti s montrealským konzulátem, či jste si mohli přečíst několik ukázek z její knihy “ZACHRÁNĚNA V ŠANGHAJSKÉM GHETTU”, která vyšla v dubnu v pražském nakladatelství P3K. 

Anna-Marie (Anka) Votická – Kantůrková, ač pamatuje ještě císaře pána a další režimy, je nestárnoucí seniorka stále plná energie. V Montrealu, kde žije již dlouhých 62 let, oslaví 5.července své 97.narozeniny. V poslední době její jméno proběhlo několikrát tiskem a na netu, hlavně na CzechFolks. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Konec léta v Katalánsku, roku 1760

Do ticha obestírajícího zahradu mého malého domku, do trávy prorostlé listy oroseného břečťanu, nedávno jsem položil své únavou zničené tělo. V podbarvení přicházejícího podzimu, naslouchaje prchavým tónům písně vtipálka Větru v korunách stromů, svíral jsem v prstech svůj růženec a nechával jej svými korálky tříštit tvary padajících večerních stínů.

Přál jsem si tak vroucně, aby mne matka Příroda vstřícně obdařila svým dokonalým objetím. Věděl jsem, že ho pro mne má. Aby se neomezila jen na odpočinek v břečťanu a nechala ho prorazit skrz mou kůži, prorůst až do proudění krve v žilách a vytrhnout mne z hořce zaběhnutých každodenních rituálů. Z ranního česání pěšinky na vlas přesně na stranu, z trpkého pití odpolední kávy, z rovnání svých bot vlevo od dveří. Z těch věčných bolestí a trápení, které mne ochromovaly, když jsem se zrovna neválel v zahradě. Čtěte více ZDE »

Nehořelo. V tom dni neusedl na střechu žádného domu ve vsi červený  kohout. A přece dávno před kuropěním hasičské nažehlené  uniformy vystoupily ze skříní a zůstaly na ramínkách. Čekaly. Všechny chalupy se semkly jako v době svízelné, tiskly se k sobě, až se navzájem zaklínily a vařily, pekly, smažily. Masitá a tučná jídla pro dnešní den, který nebozízkem touhy navrtá, až posléze rozčísne šapitó všedních dnů, kterým je ves zaštítěna celý rok. V poledne už slunce vyhánělo rtuť teploměrů k nevíře. Chlapi pocitem důležitosti vzrostlejší a vyšší ve slavnostních uniformách svlažovali svá hrdla před hospodou posledním hltem piva, než se seřadí do šiku. Zvědavost dětí kolem a nedočkavost ženských za brankami svých domů, s okny dokořán, rostla. Čtěte více ZDE »

(Bajka pod dojmem Maryčky Magdónové,  Žab v kaluži  a  Velkého února)

Plaval starý žabák

z ostrova domů,

u bobří hráze

cestou se stavil.

„Vylez, vypasený bobře,

žaluji tu  na tebe, Čtěte více ZDE »

Toto často používané úsloví ovšem neznamená, že máme doma ve staré skříni skutečného kostlivce, ale že před světem tajíme skutečnost, že jsme se kdysi dopustitli něčeho, čeho jsme se dopouštět neměli, nebo naopak jsme nevykonali to, co čest a slušnost vykonat vyžadovala. Potlačovaná pravda se však po čase začne neodbytně drát na světlo boží, „kostlivec“ nás začne strašit a přivolávát do našeho spánku noční můry. A potom nejlepším řešením je „vystoupit ze skříně“ přiznat se k hříchům minula a rozhlásit pravdu pravdoucí do světa. I já mám takového kostlivečka ve skříni a, i když se vystavuji nebezpečí, že mnoho z mých přátel mne přestane zdravit, případně posílat emaily, musím s pravdou ven. Ano, vězte, byl jsem členem Pionýra, i když, jak seznáte z následujících řádků, jsem v jejich sevřených řadách dlouho nepobyl. Snad abych však začal od samého začátku a vysvětlil, jak k tomu došlo. Čtěte více ZDE »

Lásku ke zvířatům a zejména ke psům jsem získal už jako malý kluk. To si táta, jako čerstvý invalidní důchodce, pořídil psa. Slibovali mu knírače, ale znáte to…Vyrostl nám voříšek s kupírovaným ocasem, ale milejší a chytřejší než všichni knírači dohromady. A já jsem mu dokonce směl vybrat jméno. Už tenkrát jsem rád čítal příběhy z Divokého Západu a dalekého severu a mezi těmi knihami se mi obzvláště líbili Muži divočiny, kde se jedním z hrdinů stane štěně jménem Duffy. My jsme to trochu počeštili a našemu novému členu rodiny jsme říkali prostě Dufík. Dodnes si pamatuji, jak řádil, když napadl první sníh, na naše honičky, když jsme doprovázeli tátu na cestě pro trávu králíkům, jak mně každé ráno skočil do postele, když ho táta pustil ke mně do pokoje… Druhým rokem dostal psinku a je pochován na naší zahradě pod hruškou. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

V posledním dubnovém týdnu 2010 se objevil na veřejnosti předvolební klip s názvem „Přemluv bábu“ velice jemného a citlivého režiséra Petra Zelenky, který naposled na sebe upoutal zaslouženou pozornost velice originálním zfilmováním románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Bratři Karamazovi.

Předvolební klip má ale jiné zákonitosti než celovečerní film, hovoří odlišným jazykem a je určen pro jinou cílovou skupinu. Podle čísel z konce minulého týdne, tedy po pár dnech, ho zhlédlo čtvrt milionu lidí. Na Facebooku měl 14 000 příznivců a šest tisíc odpůrců. Ti, kteří s obsahem klipu – který se snažil vyburcovat veřejnost, aby nevolila levici – nesouhlasili, režisérovi a hercům Marthe Issové a Jiřímá Mádlovi vyčítali hlavně to, že urážejí staré spoluobčany. Čtěte více ZDE »