CzechFolks.com PLUS

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu Česko) 

Jedna z pozitivních věcí, které vyplynuly z výsledků voleb a z koaličních dohod, je tato: šéf KSČM Vojtěch Filip už není místopředsedou české poslanecké sněmovny a nebude jím ani žádný jiný komunista. Většina novinářů to vzala na vědomí jako nepříliš důležitý fakt – podobně, jako předtím brali Filipovu přítomnost ve vedení parlamentu. Přitom to byla ostuda, kterou nikterak nezmenšuje, že jsme si za spoustu let tak nějak zvykli. 

Nejdřív tedy konkrétně k Filipovi, který funkci místopředsedy PS zastával od roku 2002. Podle archivních dokumentů (už mnohokrát publikovaných) byl od roku 1986 tajným – a placeným – spolupracovníkem Státní bezpečnosti s krycím jménem Falmer. Čtěte více ZDE »

On to věděl dřív než já, dřív než mi to vyčetli z lógru, dřív než to ukázaly karty. Můj osud byl vepsán do mé dlaně dávno před mým narozením. Každý, kdo se do mé dlaně podíval, viděl štěstí. Všichni kolem je viděli, kromě mne.

Ovdověla jsem a žila ve velkém domě sama. Žila jsem se svými myšlenkami, které se vracely do minulosti. Do budoucna se nedívala žádná. Nic tam neviděla. Jen prázdné dny, jen cestu, po níž jdu ve stopách své jediné lásky, svého manželství.

Bylo to na večírku. Když mně ho představili, moje srdce ho nevidělo, nevnímalo ho, ani když mne přišel požádat o tanec, ani když jsme spolu hovořili. Čtěte více ZDE »

Zpěvák potěší své fanoušky tklivou písní, malíř obrazem hrajícím barvami i vnitřním světem umělce, jak má ale své dojmy a pocity obnažit žena, pro kterou je světem malý pokoj se zavřenými okny. A přitom právě ten titěrný prostor jí dal sílu, vůli a chuť něco změnit. Obyčejná i nadějná rána, poklidné i snivé večery. A přátelství. Ta tenoučká internetová nitka, vlekoucí se skrze města, vesničky i státy. 

Je tomu několik pátků, kdy jsem v jednom rozhovoru pro domovský portál řekla: “Myslím, tedy jsem”, dnes tvrdím “S přáteli se dostanu i tam, kam mne vlastní nohy nedonesou. Knížka Svlečená do naha budiž symbolem pro nezdolnou vůli, nejen mou, pro sílu, nejen myšlenek a pro život, nejen vlastní. Když jsem jela do Prahy na křest, představovala jsem si hrstku lidí, postávající, víceméně ze zvědavosti, před malým pultíkem. Podepíšu pět šest knih, které mi předloží předem avízovaní přátelé a projedu se Václavským náměstím. Čtěte více ZDE »

K těmto textům chci předeslat tuto faktickou poznámku. Otázky, které kladu sám sobě, nejsou otázkami pouze mými. Kladou si je sami sobě, ale i do veřejného prostoru, stejně jako já, stovky a tisíce našich spoluobčanů. Nejsou často slyšet a ani nejsou nikde uveřejňovány, ale o různé odpovědi se někdy a leckde pokoušejí mnozí, filosofové, vědci, politici.

***

Otázka: Jsou lidé, kteří neumí pracovat s počítačem, negramotní?

Odpověď: Neznalost práce s počítačem se nerovná analfabetismu nebo negramotnosti. Mnozí, z toho velká část mladých, považují starší lidi, ale nejenom starší, kteří neumí nebo nepracují s počítačem, za negramotné, ne-li za analfabety. Pravda je, že práce s počítačem se v dnešní době považuje za jednu z gramotností. Čtěte více ZDE »

Príde chlap z práce domov. Vyzlečie sa. Umyje sa. Naje sa. Ľahne si a čaká na správy. Žena príde domov z práce. Vezme špinavé šaty od muža, od detí, zo seba a dá ich prať. Zatiaľ navarí večeru. Potom žehlí bielizeň zo včera. Ešte pozametá. Prípadne urobí iné dôležité praktické práce.

Komu je na svete lepšie?

Muž chce žene pomôcť, ale tak dobre variť nevie. Ak by aj žehlil, žena pri tejto činnosti bielizeň aj prezrie. Zistí, čo sa trhá, čo treba opraviť, prípadne to aj spraví. Navyše, vie ako má byť šatstvo poskladané, aby sa zmestilo do na to určených odkladacích priestorov.

Prečo sme ženy vyhnali do práce? Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

V pátek jsem měl náramný štěstí. Jednak proto, že táta ležel v nemocnici a já dostal na ten den ze školy propustku, abych ho navštívil, a potom že jsem potkal Jendu, kterej mi řek, kde je brácha. Nenajít bráchu, tak bych ji nepotkal. Brácha mi totiž zaplatil vstup a dal mi pár pětek na útratu. Seděl jsem u baru, před sebou jednu kolu a koukal jsem, jak se barmanka točí kolem číšníků z Hubertusu. Číšnici z Hubertusu mají po sezóně a ze sezóny nadité peněženky. A kdo má prachy, je králem večera, pánem noci. To ví i Mária, co sedí vedle mne. Právě miluje víc víno než svýho muže. Mária se usmívá, s Máriou se točí svět. S každým kdo umí, se prej točí svět. Vzpomenu si na tátu. On neznal, ale uměl. On nikdy na nikoho z nás nečekal. Ani dneska na mě nečeká. Kašlu na něj a nikam nepudu. On neměl čas dřív, teď nemám čas zase já. Čtěte více ZDE »

Dnes jsem si pro milovníky seriálů připravila seriály hned dva. Díla, která zdánlivě nemají nic společného. Jedno ale přeci – jsou určena nejen dospělým, ale především dětem. Toužíte-li tedy strávit prima televizní čas se svými dětmi, vřele ze své zkušenosti doporučuji. Pojďme se ale na ně podívat trošku zblízka.

Arabela

Pokud začnu Arabelou, a měla bych si pod tímto názvem něco vybavit, jsou to určitě Vánoce a pohádky. Arabela se totiž poprvé vysílala v době vánoční a televize se ji také často rozhodla o Vánocích reprízovat. A je to pochopitelné. Arabela vypráví o říši pohádek, která se díky čaroději zvaném Rumburak ocitá v nebezpečí. Do příběhu se nechtěně zaplete vyprávěč pohádek pan Majer – člověk z lidské říše. Ten nachází kouzelný zvoneček a čaroděje Rumburaka z pohádkové říše přivolá. Čtěte více ZDE »

Není mezi námi mnoho lidí, kteří by mohli říci, že se s protektorátním prezidentem Emilem Háchou procházeli po lánském parku. Jedním z nich je Hana Pelnářová, kterou hodně torontských krajanů potkává na koncertech a jiných krajanských událostech a ještě více krajanů i nekrajanů z celého světa se s ní setká v Baťově muzeu obuvi v Torontu, kde už léta (letos dostala od ministra immigrace jehlici za haldu let a tisíce hodin dobrovolné práce) pracuje jako průvodkyně.

Ono pravděpodobně není docela správné napsat, že se paní Hana procházela po lánském zámku s dr. Háchou. To bylo tak: tatínek Hany byl Dr. Vladislav Klumpar, v tom čase ministr zdravotnictví a sociální péče v protektorátní úřednické vládě a dr. Hácha,  prezident toho, co z Československa zbylo, pozval Klumparovu rodinu na odpoledne do Lán. Čtěte více ZDE »

Byla jsem strašně zvědavá. Ten den jsem se měla poprvé setkat se svojí kamarádkou přes internet a telefon – Ivetou Kollertovou. A ještě ke všemu to bylo v její slavný den, kdy se oficiálně „narodila“ její knížka Svlečená do naha. Knížka, na kterou jsem dychtivě čekala už od té doby, co se Ivet začala objevovat na internetu.

Měla jsem trému? Vůbec ne. Z telefonátů, dopisů, příběhů a básní jsem ji poznávala čím dál víc, až přišel ten okamžik, kdy jsme se poprvé uviděly doopravdy. Když jsme si spolu povídaly na dálku nebo si psaly, pokaždé „zněla“ jako kdyby se právě vrátila z perfektní dovolené u moře a vyhrála milion. Ani teď nezklamala. Čtěte více ZDE »

Promovala na právnické fakultě Karlovy univerzity

Pracovala v sociálních službách města Prahy

Zatčena gestapem v červnu 1941, odsouzena k těžké práci v koncentračním táboře, kde zůstala do konce války.

Po válce zvolena poslankyní za Československou stranu národně socialistickou

Zvolena předsedkyní Československé národní rady žen

Zvolena místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů

Zvolena místopředsedkyní Společnosti spojených národů v Československu

Vyznamenána československou a francouzskou vládou za statečnost v druhé světové válce  Čtěte více ZDE »

Milí čtenáři, původně jsem chtěl pro tento příspěvek zvolit jinou formu. Snad důstojnější. Možná vážnější. Předmět mého zájmu by si podobný přístup zasloužil. Pobyt na místě děje mne však přivedl ke změně formy i tóniny. 

Overtura 

Připravoval jsem se svědomitě. Nerad však podávám svědectví pouze zprostředkovaně, tedy od pracovního stolu. Výprava na místo děje byla nezbytná. Pro cestu jsem si zvolil neděli. Co do počasí velmi příjemnou neděli. Přehlédl jsem, že kalendář zrovna ukazuje třináctého! Štěstí nebo smůla? Risknul jsem to a vypravil se svým renaultem z Ovčár do vzdálené Vysoké u Příbrami. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Říká mi kolegyně: – Já si schválně nastavuji hodinky o deset minut dopředu. Abych měla trochu víc času v rezervě. No a vidíš, nestihla jsem to ani tak. Promiň.

To je ještě ten lepší případ. Za pětadvacetiminutové zpoždění se aspoň omluvila. A to se, tuším, už dnes ani tak často nevidí. Meškající člověk dnes už většinou předkládá k politování: – Představ si, skoro půl hodiny jsem trčel v zácpě, po tom městě se už opravdu nedá jezdit!

Není to docela tak. Poměrně spolehlivě se dá odhadnout, že ulicemi města v pracovních dnech už nikdy neprojedeme podle kdysi platného propočtu. Tam, kde kdysi stačilo patnáct minut, je dnes potřeba počítat minimálně s dvojnásobkem, ale raděj s větší rezervou. Anebo to zkusit hromadnou dopravou. A nebylo by jistější kolo? A není dokonce větší jistota v přesunu pěšky – zvlášť na kratší vzdálenosti? Čtěte více ZDE »

Červen 2010

Ze své současné novinářské praxe si nepamatuji kauzu, která byl tak dlouho zaměstnávala nejen žurnalisty, ale zejména historiky, architekty, umělce, knihovníky, památkáře, politiky, přičemž vtáhla do sebe takřka celou zainteresovanou veřejnost. Píšu zde o Janu Kaplickém (1937-2009), významném českém architektu, který žil od roku 1968 v exilu ve Velké Británii.

Škoda, velká škoda, že o něm musím hovořit už jen v minulém čase, protože vlastně lze říci, že na onu kauzu, o níž bude dále řeč, zemřel, když mu náhle selhalo srdce, ale to bylo současně z radosti, že se mu zrovna narodila dcera Johanka, na kterou se tolik těšil. Čtěte více ZDE »

V nakladatelství ATELIER IM Luhačovice vyjde v létě roku 2010 druhý a třetí díl knihy SOKOL – malé dějiny velké myšlenky od autora  Jana Waldaufa.

Dějinám čs. sokolstva se Jan WALDAUF  věnuje mnoho let, a proto je druhý i třetí díl očekáván se stejným napětím jako díl první.

Autor, jako přední činitel Sokola v Kanadě a v zahraničí, se v šesti kapitolách, již vydaného prvního dílu, zabývá historií a ideou sokolské myšlenky od jejího vzniku na území bývalé ČSR

(v rámci rakousko-uherské monarchie) až po období československého Sokola v exilu. Kniha čerpá z ověřených dokumentů, ze zdrojů domácích i zahraničních. Jestliže byl – podle autora – první díl stručným přehledem sokolských dějin do roku 1948, doplněným popisem zničení sokolské organizace komunisty v Československu, je díl druhý a třetí shrnutím činnosti zahraničního sokolstva. Čtěte více ZDE »

O potravě

Cukr je rafinovaný, protože se po něm tloustne.

Pravý hovězí vývar se dělá ze dvou kostek.

Švestkové knedlíky dělíme na jídlo a pecky.

Sardinkám se uřezávají hlavy, aby se vešly do konzervy.

Děda povídal, že alkohol sice kazí zrak, ale že má radši brejle než žízeň.

Tatínek řekl, že na svůj svátek nechal pití, ale neví kde. Čtěte více ZDE »

Chvála lásky

Dnes to bude velmi jednoduché – nedovedu si totiž představit člověka, který by lásku nepovažoval za chvályhodnou. Všichni filozofové, etici, psychologové i básníci se už dávno shodli na tom, že bez lásky se prostě nedá žít. Dokonce je jasné, že bez lásky by naprostá většina z nás nebyla vůbec na světě, neboť bychom nebyli ani počati, ani zrozeni, ani vychováni! Láska je fantastický fenomén, umí hory přenášet i procházet žaludkem a přináší i takové paradoxy, jako že – láska nehněvaná není milovaná! Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám snažil namluvit text jedné starší písně. Čtěte více ZDE »

Velká sláva se konala ve středeční pozdní odpoledne. Jejími aktéry byly: Jedno velké kamenné knihkupectví, jedno zavedené nakladatelství, dvě autorky a dvě knížky, které mají všechny předpoklady zaujmout své čtenáře.

V prvním poschodí  jednoho z největších kamenných knihkupectví v ČR – v Paláci knih Neoluxor na pražském Václavském náměstí – se ve středu 23. června od 16 hodin konala hned dvojitá autogramiáda.  Zavedená autorka Blanka Kubešová zde pokřtila druhé, přepracované vydání své knížky „Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou“ a poté zde zažila svůj debut Iveta Kollertová s knižní prvotinou „Svlečená do naha“.  Čtěte více ZDE »

Liamův současný život

Bydlí sám nezávisle v malém domečku v Galway. Pravidelně chodí cvičit do posilovny, cvičí Tai Chi, chodí plavat a prochází velkým množstvím léčebných technik. Pravidelně lítá k chiropraktikovi do Londýna. Je velmi disciplinovaný v požívání stravy, která je většinou organická. Velké procento těchto potravin jí v surovém, nezpracovaném stavu.

Respektuje svůj rytmus a nezasahuje do rytmu druhých. Dodržuje svou vlastní disciplínu a má pevné osobní zásady, ale nevyžaduje totéž po svém okolí. Rád oceňuje malé, každodenní věci, jako je chuť salátu, nebo poslech jazzové, klasické, nebo rockové hudby. Čtěte více ZDE »

Ocitl jsem se v lázních. Ne vlastní vinou. Jeden odborný lékař doporučil, ba i chorobu popsal. Jiný, neméně odborný lékař, souhlasil, ba i jisté papíry vyhotovil. Další kompetentní orgán potvrdil, ba i razítko poskytl. Konečně rozhodující veličina na stupni nejvyšším, ba i hlavou souhlasně pokývala. Šlo to jako po másle – za necelé dva roky bylo všechno vyřízeno. A tak jsem se ocitl v lázních.

Diskrétně pomlčím o skutečnosti, že zřejmě vlivem administrativních zádrhelů, v jiných lázních, a tudíž i v jiné léčebně, než měl původní odborný lékař na mysli. Samozřejmě že mě léčili, ale jinak, téměř na jinou chorobu. Zpočátku jsem to vůbec netušil, teprve později mi začalo postupně docházet, jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně.

„Nešť!“ řekl jsem si. „Alespoň přijdu do jiného prostředí, do klidu, do pohody a moje neurony si budou lebedit, jak je jim blaze.“ Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro z vysílání Českého rozhlasu 6)

Ladislava Smoljaka, který zemřel v neděli ráno 6. června 2010, znal ze starších generací skoro každý: buď jako posluchač, divák, nebo ti, co měli blíže ke kultuře, dokonce osobně. Jeho kudrnatá hlava, později zářivě bílá, a jeho tvrdá upřímnost, sebeironie a obrovský optimismus byl nepřehlédnutelný. Já jsem se s ním blíže seznámil v roce 1966, kdy jsem nastoupil jako redaktor do Mladého světa a on z něj odcházel o patro výš do nakladatelství Mladá fronta a kdy zrovna založili s kamarády Divadlo Járy Cimrmana, které v roce 2006 oslavilo čtyřicet let svého trvání. Čtěte více ZDE »

V protější stráni zlátly javory, slunce ještě hřálo a v korunách stromů se nepohnula ani větvička. Přesně tak by se dal popsat obrázek na obálce knihy Františka Uhra. Mladá žena leží v barevném listoví, má zavřená víčka a namalované rty. Lahvově zelený svetr ladí k podzimu. 

Tentýž malebný obrázek, obrázek k pohlazení, přeruší na první stránce knihy strohé věty: Cosi čnělo k modré obloze. Co je to? Lidská ruka.

A čtenáři hned zvednou adrenalin, neboť tuší, že ta žena je mrtvá a zvědavost v něm zahlodá jedinou otázkou: Kdo je vrah. Ale jak pročítá stránky, začíná se mu to nelíbit. Pokládá posléze stejnou otázku s autorem: Není těch mrtvých nějak moc?

A jak obrací listy, jak se noří do příběhu, nemůže zavřít knihu uprostřed, před objasněním. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Jedu autem a odbočím za město ke Svaté Anně. Jeden dům vypadá jak vrabčák. Je stejně rozcuchaný a stejně slepený. Stojí výš než ostatní domy. O majitelích jsem nic nevěděla, zapomněla jsem se děvčat zeptat. Zastavila jsem před tyčkovým plotem. Branka je bez zámku, jen na drátěné očko. Dveře domu nezamčené. Kdepak v té době klíč! Kdo by ho do města tahal a staral se, aby ho neztratil. Klíč od domu měl své místo pod rohožkou. Tam mu bylo nejlíp. Kdyby pojištění šlo vyřídit bez majitele, sáhla bych pod rohožku, našla pojistku a vyřídila bych to. Stejně vím, jaké nové pojištění si dá. Ale bez podpisu to nejde. Čtěte více ZDE »

Před třemi lety jsem pomalu osaměle kráčela po starobylé uličce městečka Galway v západním Irsku a měla to, čemu my Češi říkáme depka. Takový ten pocit, že den je šedý a mysl se pohybuje směrem od ničeho k ničemu. Můj pohled zabloudil k výloze obchůdku se zdravou výživou a uvnitř narazil na něco, od čeho se už nedokázal odtrhnout. Byl tam obrovský chlap, který se opíral o berle a smál se na celé kolo.

Vešla jsem dovnitř a chvilku jsem pozorovala situaci. Ten muž se pohyboval po decimetrech. Jeho tělo se občas zastavilo a chvíli se třáslo. Musela jsem se soustředit, abych rozuměla tomu, co říká, neboť jeho artikulace byla značně složitá. Když jsem pochopila, o čem mluví, užasla jsem. Dělal si legraci. Vyprávěl vtipy, laškoval s prodavačkami. Čtěte více ZDE »

„Jsou dvě možnosti: Buď jsme ve vesmíru sami, nebo nejsme. Obě stejně nahánějí strach,“ řekl sir Arthur C. Clarke, známý autor sci-fi, který se na Srí Lance dožil devadesátky. Tento moudrý člověk, který, mimochodem, přišel s myšlenkou přenosu signálů geostacionárními družicemi dávno před startem prvního satelitu, celý život věřil, že ve vesmíru nejsme sami a že se ještě dožije důkazu. Přál jsem mu to jako málokdo, ale nepodařilo se. Právě před rokem nás opustil a nechal nás bezradné tápat v nejistotě. Čtěte více ZDE »

Text knihy se odvíjí po krátkých odstavcích, rozhovorech, líčeních přírody a událostí, literárními prostředky prosvětluje tu faráře, tu mlynáře, starostu, hlídače, či jejich ženy, ale také mechanismy totality a života v nich.

Knihu Herty Müllerové (*1953) pod názvem Cestovní pas vydalo nakladatelství Mladá fronta (112 stran, překlad a doslov Radka Denemarková). Získala v roce 2009, kdy ji vydalo německé nakladatelství Hanser, Nobelovu cenu za literaturu. Po celou dobu jejího čtení se neubráníte otázkám, v čem je jedinečnost té novely (už z rozsahu je viditelné, že jde o pouhou novelu ze života).

Více je dobré přečíst si něco o autorce samé. Narodila se v německojazyčné rodině u rumunského Temešváru. Čtěte více ZDE »

Jak většina pánů bude jistě souhlasit, kupovat dárky svým chotím nebo milenkám je velice nezáviděníhodná věc, která člověka může připravit nejen o nervy, ale i o dlouholeté manželství.

Jak dobře víme, ženy jsou marnotratná stvoření, která nelze potěšit obyčejnými fuseklemi, žehličkou či kastrolem na vaření. Spíše naopak. To vím z vlastní zkušenosti, když jsem před lety, ve snaze udělat radost ženě Máně, neprozřetelně koupil teflonovou vařečku. Nejen, že nic nedala na moje úpěnlivé vysvětlování, že tento kuchyňský nástroj jí usnadní práci, protože se na vařečku nic nepřilepí, ale se slzami v očích mi řekla, že ke třicátému výročí svatby jsem si mohl dát práci a koupit jí něco originálnějšího, načež drahou vařečku o mne přerazila. Od té doby si dávám veliký pozor, jaký dárek pro milou ženu k různým příležitostem koupit, abych jí udělal radost. Čtěte více ZDE »

Příjemné setkání s univerzitním profesorem MUDr. Rajko Dolečkem, DrSc., v Potštejně, městečku pod troskami stejnojmenného hradu, známého z Jiráskova Pokladu, se uskutečnilo 12. června v právě zpřístupněném obnoveném parku tamního zámku pár dní po jeho narozeninách (* 1. 6. 1925 Praha). Představme ho: Rodiče tohoto polyglota (hovoří mj. německy, francouzsky, rusky a anglicky) se v roce 1926 přestěhovali do Bělehradu, kde otec zastupoval až do roku 1949 zájmy československých firem (mj. ČKD). V Bělehradě absolvoval obecnou školu, reálné gymnázium, první dva semestry lékařské fakulty a od roku 1946 do roku 1950 studoval na Karlově univerzitě v Praze. Je autorem víc než 200 odborných prací, stál u zrodu zdravotnických seriálů, z nichž ten první desetidílný “Nebezpečný svět kalorií” (po 25 minutách) dosáhl značné popularity. Čtěte více ZDE »