CzechFolks.com PLUS

Za války jsem byl nasazen na Poldovce (Poldina huť na Kladně). Tam jsem se sblížil s jedním ze zaměstnanců, soustružníkem Karlem. Pěkný mladý chlap, velký jako hora, inteligentní, s hnědýma, dobrýma, laskavýma očima. Karel byl komunista (tajně – za nacistů, hlavně po rozkmotření Stalina s Hitlerem – ta strana nebyla u úřadů populární). Jeho jsem měl rád, poněvadž byl dobrý člověk. S jeho vírou jsem měl problémy. Ačkoliv jsem miloval básníky (Karel mi připomínal Wolkerova Antonína, topiče elektrárenského) a ačkoliv jeho víru u nás po druhé světové válce vyznávali skoro všichni herci a většina našich básníků (ještě 28. února 1948 (po přijetí demise demokratických ministrů prezidentem Benešem) v novinách k provolání kulturních pracovníků pod heslem ”Kupředu, zpátky ni krok” své jméno připojil i Jaroslav Seifert). Na Karlovi mi ani tak nevadila myšlenka společného vlastnictví (a konec konců – jak vidíme na případě Číny – komunizmus a kapitalizmus se zřejmě funkčně nevylučují). Co mi vadilo (a vadí) nepřijatelně, je komunistická interpretace svobody. S Karlem jsme se rvali o každé slovo. A také jsme se oba snažili pochopit jeden druhého. Nakonec mi řekl (bez nenávisti, ale s přesvědčením – hovořili jsme právě o soukromém vlastnictví půdy v. kolchozy ): “Teď už bych ti musel dát pár facek.” Po skončení války jsme se už nikdy neviděli. Dodnes na něj často myslím. Byl to dobrý a čestný člověk, který hledal spravedlnost. Jak asi skončil?

I můj nejmilovanější básník, Josef Hora, jehož “národního” pohřbu jsem se v červnu čtyřicátého pátého roku  zúčastnil, se v mládí hlásil ke komunizmu. Ale ani nejhlubší sociální cítění nemohlo u něho převážit hrozbu kultuře a svobodě politického a náboženského přesvědčení, kterou sovětský systém představoval a která byla jasně viditelná všem, kdo chtěli vidět. Nemohu nesouhlasit s Václavem Černým v jeho Pamětech, že Hora byl “největší básník naší generace a nejurozenější duch mezi našimi básníky”.

Nikdo nemluvil k mé duši tak pokorně a současně tak přesvědčivě jako Josef Hora, nikdo pro mne současně neoslovil minulost, přítomnost i budoucnost jako on: “Byla jsi? Byl jsem? – nyní jsem a jsme dvě větve ohni vzaté – a v proudu věčna jedenkráte jediným budem výšlehem.”

Klement Gottwald splnil svůj slib, daný ještě za první republiky, že demokratům zakroutí krkem, teprve v únoru 1948. Ovšem ona specifická komunistická zhovadilost se začala projevovat už dříve. Počátkem června 1947 byl na harvardské univerzitě vyhlášen Marshallův plán hospodářské pomoci Evropě. Plán byl nadšeně přijat většinou válkou postižených zemí (včetně Německé spolkové republiky, kde mocně přispěl k hospodářskému ozdravění). Byl přijat i československou vládou – včetně komunistů. Zřejmě se neporadili se Stalinem, poněvadž Stalin pozval delegaci vlády do Moskvy. Vedl ji Klement Gottwald a jejími členy byli Hubert Ripka a Jan Masaryk. Gottwald se nikdy nepochlubil, jak si s ním Stalin o Marshallově plánu povídal. Jan Masaryk se nechal slyšet, že “jel do Moskvy jako ministr nezávislého státu a vrátil se jako Stalinův pacholek.” Jak se cítila čs. vláda, když rušila účast na Marshallově plánu, nevím… Před koncem června se také konala porada československé strany národně socialistické, na které ministr Ripka navrhl, aby demokratické strany vyvolaly vládní krizi, která by nutně vedla k vypsání národních voleb, v nichž by národ rozhodl o své budoucnosti. A tak vlastně začal únor příštího roku. Jenom se mezitím přihodilo několik nepěkných “příhod”: koncem července byly na poště v Praze zachyceny balíčky s výbušninou, určené Petru Zenklovi, Janu Masarykovi a Prokopu Drtinovi, zhotovené na objednávku krajského sekretariátu KSČ v Olomouci; v Maďarsku sovětské orgány odhalily “spiknutí” malorolnické strany a důstojnického sboru, zorganizovaly nové volby, při nichž komunistické straně údajně odevzdalo hlasy (v listopadu 1945 dostala 16% hlasů) 60% voličů; v Bulharsku odsoudili k smrti vůdce agrární strany Nicolu Petkova; v září byla v Porebe u Vratislavi založena kominforma (Stalinova odpověď na Marshallův Plán); v říjnu z Polska prchá předseda koaliční vlády Mikolajczyk a v Rumunsku je odsouzen vůdce opozice Maniu. (V polovině listopadu dobré znamení u nás: na sjezdu sociálně demokratické strany demokratické křídlo (Majer-Laušman) porazilo prokomunistickou Fierlingerovu skupinu 283:182).

A už je tu únor: komunistický ministr Nosek odvolává na osmi pražských obvodech nekomunistické velitele; vláda ho vyzývá, aby svoje opatření zrušil. Nosek odmítá; 20. února dvanáct z dvaceti ministrů podává protestní demisi a 25. února dva další (sociální demokraté Majer a Tymeš). Podle svědectví rezignovavších ministrů byl do demise prezident Beneš zasvěcen (Beneš to popírá) a je-li tomu tak, pak s rezignací souhlasil. Podle tehdy platných parlamentních zvyklostí rezignací ministrů ztratil funkci i předseda Gottwald a prezident by normálně jmenoval “úřednickou vládu”. Gottwald se však považoval za předsedu vlády i nadále (i když vláda už neexistovala) a prostě navrhl nahradit rezignovavší ministry svými lidmi. Ale ještě před demisí byla v Gottwaldově štábu připravena řada celostátních akci, včetně kladného postoje ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody (který pár dní později odmítl prezidentovu žádost, aby armáda zajistila veřejný pořádek); mamutí manifestace “pracujícího lidu”, nakomandovaného 21. února přímo z pracovišť na Staroměstské náměstí, při níž Gottwald Benešovi prakticky nařizuje přijetí demise; o den později Zápotocký současně žádá další znárodňování a slibuje ochranu drobným podnikatelům a řemeslníkům (byli znárodněni v roce 1950). Některé akce Gottwaldova štábu mám v živé paměti. Patřil jsem k demokratickým studentům, kteří – jako většina národa – nevěděla, co se vlastně děje, ale cítili jsme, že se děje něco nekalého. I přesto, že z balkonu centrálního sídla své strany Petr Zenkl svým stoupencům doporučoval “sebevědomý klid” a “věřit v demokracii a pana prezidenta…” A vším idealizmem svého mládí jsme chtěli, aby zvítězila demokracie. Václav Kopecký nás nazval “fašisty chtějícími drtit dělníky”. V tom pravdu neměl, ale měl pravdu, když usoudil, že nemáme “kladný postoj k režimu”. A tak jsme ve svých snad dvaceti tisících mašírovali po Praze (proti nám se valil snad stotisícový proud ozbrojených milicionářů), volali slávu Benešovi a vyzývali občany, kteří se na nás koukali z oken, aby šli s námi. Neměli tak horkou hlavu… Večer předtím, než Beneš podepsal, k nám mluvil (v Obecním domě?) Vladimír Krajina (o poschodí níže schůzoval akční výbor Národní Fronty - kdybychom to bývali věděli, jestlipak bychom je bývali defenestrovali?). To nebyla řeč. To bylo vášnivé vyznání víry ve vítězství demokracie. Tu noc Krajina na lyžích přejel hranice své rodné země, do níž se vrátil až pro Řád bílého lva po pádu režimu. My pochodovali na Hrad. K prezidentovi bylo připuštěno jen několik našich vůdců, mezi nimi pozdější Kanaďané, Viktor Fic a Vratislav Štafl. Viděli zlomeného starého muže, kterého kancléř Smutný živil informaceni, psanými na komunistických sekretariátech. (“V továrnách se nám řítí lavina…a proti té lavině se člověk  /Beneš?/ nemůže stavět, protože nechce-li s sebou, bude smeten”). Naše demonstrace byla v Nerudovce rozehnána, pěkná řádka studentů zmlácena, 118 bylo zatčeno. Davem byl zmlácen i ministr Václav Majer. Po čtvrté hodině 25. února si Gottwald z Hradu odváží Benešův podpis. A pak už se po naší zemi ploužila hrůza: 10. března je pod okny své ložnice nalezen Jan Masaryk (jediná Dr. Milada Horáková se ten den vzdala svého mandátu). Po jeho smrti jsem se vrátil do rodné vesnice. Byl jsem svědkem začátku konce vesnice, z kterého se naše zem dosud nevzpamatovala. Při pohřbu prezidenta Beneše jsem byl zadržen, pohoštěn na Pankráci a když mne pustili, bez dovolení jsem opustil území státu. Procesy, které chrlily mrtvé, jsem sledoval už zvenčí. Mezi těmi mrtvými byli ti nejlepší z nás: Heliodor Píka (pověšen v lednu 1949, Milada Horáková pověšena v červnu 1950 a – nepohřbena,(a na ulicích Prahy a desítek jiných měst občané (většinou ženy) jásali nad její popravou). Z uprchlického tábora i později z Kanady jsem s úzkostí sledoval olověné mraky visící nad mou rodnou zemí. Ale ovšem sledovat bouři z dálky a žít v jejím oku jsou dva rozdílné zážitky. Jedním z těch, kteří zůstali a žili v tom úděsném času se ctí, byl profesor Václav Černý. Často se vracím k jeho svědectví:“Od února 48 do dubna 54, přes šest let v jekotu lidského utrpení, ani den bez rány polenem do hlavy nějakou zprávou z katovy kuchyně, i ke spaní uléhals, jako by byli k tobě pod  přikrývku vpašovali nějakou chvějící se hmotu cizího umučeného těla, a býval to známý, přítel. Mozek odmítal pracovat, na jazyku lpěla shnilá a smrdutá chuť, osekaný život byl už jen pahýlem živočišného živoření, nechtělo se ti už být člověkem…”

Václav Černý neodešel. Neodešel ani Jan Zábrana, jehož kniha “Celý život” je – stejně jako Černého “Paměti” – svědectvím, že není snadné zlomit člověka, který žije v pravdě. Četl jsem jejich svědectví a trochu záviděl. Já odešel a měl jsem dobrý – protože svobodný - život. Ale nikdy jsem si nebyl jist, že jsem volil správně (a občas si myslím, že jsem měl zůstat), i když vím (a potvrdili mi to přátelé), že kdybych býval zůstal – tak jak jsem udělán – asi by mne umlátili. Možná, že život, aby mohl stoupat do jasnějších poloh, potřebuje lidi, kteří jsou schopni vzdát se úspěchu a výhod, a riskovat i smrt. Asi hmota, z které jsem uhněten, není nejkvalitnější.

Jestliže si jsem jistý svým obdivem k lidem z rodu Václava Černého a Jana Zábrany  (a ovšem Milady Horákové a Heliodora Píky), tápu ve svém vztahu k těm, kteří – třeba jen jako voliči – udržovali v moci komunistický režim. Ani ne tak k těm, kteří svůj život žijí s otevřeným hledím jako k těm, kteří plují pod pirátskou vlajkou, kteří převléknou kabát a tváří se, jako by ho nosili celý život. Měl bych například problém i s přijetím státního vyznamenání z rukou někoho, kdo desítky let vyznával víru Gottwaldovu. Je to správné? Nevím. Je mi líto, jestli nespravedlivě ubližuji některému bývalému členu komunistické strany, ale jestli ubližuji, pak jen svou citovou reakcí na jejich minulost. Je mi to líto. Těm mrtvým dlužím víc…

***

Josef Čermák: A late meditation on communism

During the war {second world), I was sent, as  “forced labor” to the Poldina Steelworks in KLadno. There I developed a friendship with one of the employees, a turner, named Karel. A handsome young chap, tall as a mountain, smart, with brown, good, kind eyes. Karel was a Communist (secretly – during the Nazi era, particularly after the Hitler – Stalin spat – his party was not very popular). I liked Karel – he was a good man. I had a problem with his beliefs, though. Even though I loved poets (Karel reminded me of the poet Jiří Wolker’s poem “Antonín, the power station stoker”) and though after the second world war almost all actors and most poets were Communists (as late as February 28, 1948  – already after the Communist coup d’état – among those who affixed their name to the declaration of cultural workers called “Forward, not one step back” in the Prague newspapers, was Jaroslav Seifert). What bothered me about Karel was not so much the idea of communal property (after all-as we can see in China - communism and capitalism are not necessarily functionally incompatible). What bothered me (and still does) is the Communist take on liberty. Karel and I fought about every word. But we also tried to understand each other. In the end Karel – we were just discussing private ownership of land versus collective farm - said: “All I could do at this point, is to slap you.” After the war ended, I never saw him again. I still often think of him. He was a good man, seeking a just world. How did he end?

Even the poet I love most, Josef Hora, whose “national” funeral I attended in June, 1945, was a Communist in his youth. But no desire for social justice could in him outweigh the feeling of a threat to the culture and freedom of political and religious persuasion, represented by the Soviet system, visible to all who wished to see. I cannot but agree with Václav Černý”s statement in his Memoirs, that “Hora was the greatest poet of our generation and the noblest spirit among our poets”. No one spoke to my soul as humbly but also as convincingly. as Josef Hora, no one addressed for me the past, the present and the future, as he did: “Were you? Was I? – Now I am and we are two branches stolen from the fire – and one day – in the stream of eternity – we’ll be one flame.”

Klement Gottwald didn’t fulfill his promise, made in the First republic, that he would wring the democrats’ necks, until February, 1948. But the specific Communist beastliness began to show much earlier. At the beginning of June 1947, the Marshall Plan of economic help to Europe was announced at the Harvard University. It was enthusiastically received by the majority of the countries, damaged by war (including the German Federal Republic, where it significantly contributed to the economic recovery). It was also accepted by the Czechoslovak government – including the Communists. They obviously did not consult with Stalin, because Stalin invited a delegation of the Czechoslovak government to Moscow. It was led by Gottwald and its members were Jan Masaryk and Hubert Ripka. Gottwald never revealed what he heard from Stalin. Jan Masaryk was heard bitterly complaining that he “travelled to Moscow as the foreign minister of an independent state and returned as a Stalin’s henchman.” I don’t know how the Czechoslovak government must have felt when it was revoking its acceptance.

A meeting of the Czechoslovak national socialist party took place before the end of June, 1947. At the meeting, Hubert Ripka proposed that the democratic parties initiate a government crisis, inevitably leading to national elections, in which the nation would decide its future. And that was the introduction to the February of the next year. In the meantime, a couple of nasty events took place: Towards the end of July, postal employees in Prague found in the mail packages with explosives addressed to Petr Zenkl, Jan Masaryk and Prokop Drtina. The packages, which were made in Olomouc, were ordered by the Olomouc Secretariat of the Communist Party; in Hungary, the Soviet organs “discovered”  a “conspiracy” of the party of small landholders and the officer corps, organized new elections, in which the Communist party (which in the last elections held in November1945 received 16 % of the votes) in 1947 managed to win 60%; in Bulgaria, the leader of the Agrarian party, Nicola Petkov, was sentenced to death; in Porebe near Vratislava, was in September founded the cominform (Stalin’s answer to Marshall Plan); the chairman of the Polish coalition government, Mikolajczyk, runs away from Poland in October, and  Maniu, the leader of opposition, is sentenced in Romania. {A pleasant change of pace materialized in Czechoslovakia in the middle of November at the meeting of the Social democratic party: the democratic wing of the party (Majer-Laušman) defeated the pro-Communist Fierlinger group 283-182).

And the month of February 1948 knocked on the door. The Communist Minister of interior, Nosek, recalled the non-Communist chiefs of police in eight Prague districts; the government demands that he revoke his decision. Nosek refuses. On February 20th, 12 of the 20 ministers tendered their resignation and on February 25, two more (social democrats Majer and Tymeš). According to the ministers who resigned, President Beneš was fully briefed and allegedly promised not to accept their resignation (Beneš denied this) and if that was true, then he must have agreed with their resignation. According to the parliamentary tradition, the fall of the government also meant the end of Gottwald’s function as Prime Minister and the President would normally appoint a government of experts. But Gottwald continued to act as prime minister (even though he had no government) and simply proposed to fill the positions with his people. Even before the resignations, his office took steps to achieve his goal, including securing a supportive role of the Minister of National Defense, gen. Svoboda (a few days later, Svoboda refused a request of President Beneš to order the army to maintain the public order), huge demonstrations of “the working people”, sent on February 21st to the Old Square directly from their factories (at this demonstration Gottwald practically ordered Beneš to accept the ministers’ resignations); the next day Zápotocký demands more nationalization of property, but at the same time promises help to small entrepreneurs and tradesmen (all were “nationalized” in 1950). I remember well some of Gottwald’s actions in those February days. I was a member of the democratic student movement. Like most of the nation, we didn’t really know what was going on, but we knew that it wasn’t good - even though Petr Zenkl, the chairman of the Czechoslovak national socialist party, recommended to his followers from the balcony of his party’s headquarters to remain “confidently calm” and to “believe in democracy and the President”. With all the idealism of our youth we wished that democracy triumphs. Václav Kopecký (the Communist Minister of Information) called us “fascists wanting to crush the workers”. He wasn’t right on that one, but he was correct when he claimed that we did not have a “positive attitude towards the regime”. And we marched (perhaps twenty thousand strong) through the streets of Prague (in the opposite direction marched perhaps a hundred thousand strong formation of armed militia), shouted Beneš’s name and called on people, who watched us from the windows, to join us. They weren’t as hot-headed… The night before the President accepted the resignations, we were assembled in the Obecní dům to hear a speech of Vladimír Krajina (one floor bellow – but we didn’t know it then -another meeting took place: a meeting od the “action committee” of the National Front, the Gottwald boys. If we had known, would we have “defenestrated” them?) Krajina’s speech was not really a speech; it was a passionate declaration of his faith in the victory of democracy. That night Krajina escaped on skis from his native land, not to return until the fall of the regime, to receive his Order of the White Eagle. After his speech, we marched to the Castle. Only (I believe) five people were admitted to meet President Beneš, including two future Canadians, Viktor Fic and Vratislav Štafl. They met a broken old man, fed by the Chancellor, Smutný, with information produced in the Communist secretariats across the country (sample: “avalanches are hitting us in the factories, which no one (Beneš?) can stop, if he doesn’t want to move along, he will be swept away/”. Our demonstration was dispersed in the Neruda ulice, a number of students was beaten up, 118 students were arrested. Another person who was beaten up around that time was Václav Majer.

After 4:00 PM, on February 25th, Gotwald picked up his letter from President Beneš, accepting the Ministers’ resignation. What followed was a long night of horror. Jan Masaryk’s dead body was found on the pavement below the window his bedroom on March 10th (the only member of the Parliament who resigned was Dr. Milada Horáková). After his death I returned to my native village, to witness the destruction of the life of the farming community, from which it has not yet recovered. I was arrested at Presdent Beneš’ funeral, feted at the Pankrac prison, and after release – without permission – left the country. From outside, I witnessed the trials which sentenced to death some of our best people: Heliodor Píka (hanged in January, 1949), Milada Horáková (hanged in June, 1950 – not burried – in the streets of Prague and many other cities, hundred thousand citizens, many women, celebrated her execution). From the refugee camp in Germany – and later from Canada – I anxiously followed the leaden clouds hanging over my native land. Watching a storm from afar – and live in its eye, are two very different things. One of those who stayed and survived the horrific time with honor, was prof. Václav Černý. I often come back his testimonial: “From February 48 to April 54, more than six years, in the screams of human suffering, not a singkle day without being hit in the head by a log by some news from the executioner’s kitchen; you went to bed and you felt that they have smugled under your cover a quivering matter of a tortured body, and it usually was someone you knew, a friend. The brain refused to function, you felt on your tongue a rotten, pongy smell, a lopped life was only a stump of animal vegetation, you didn’t want to be a human any more…”

Václav Černý did not leave the country. Nor did Jan Zábrana, whose book “Celý život” (The whole life) – and equally Černý’s Mamoirs are a testimony, that it is not easy to break a man living in truth. I read their testimony and I was a little jealous. I left my native land and lived a good life - good, because it was lived in freedom. But I was never sure that leaving was the right decision (and there are times I thank I should have stayed, even though I know – and my friends confirmed it – that had I stayed (the way I am made} they probably would have killed me. Perhaps for life to reach a higher plateau, there must live men (and women) capable to give up ambition and privilege, and risk even death. Most likely, I was made from inferior matter (apologies to my parents)..

If I am unshakeable in my admiration for people with the genes of Václav Černý and Jan Zábrana (and, of course, Milada Horáková and Heliodor Píka), I fumble about in my approach to people, who – perhaps only as voters – helped to keep the Communist regime in power. I have much less problem with people who live their lives openly, than with people who somehow sail under a pirate flag, who change jackets and pretend that that is what they had always worn. I would have problem to accept a decoration from someone who for twenty years was Gottwald’s follower. Am I right? I don’t know. I am sorry if I unjustly hurt a former member of the Communist party. If I do hurt, it is an emotional reaction to their past. I owe more to those who were executed, to those tortured in jails.

***