Comments on: Ivan Kolařík: Moje nejmilejší místo v Čechách (15)

By: vladimir cicha

vladimir cicha — Fri, 11 Jun 2010 18:57:26 +0000

Vazeny pane Kolarik,
s pozitkem jsem si precetl Vas text. Vami zminena mista vcelku duverne znam. Se synem byvaleho vlastnika pivovaru i podniku u Smelhausu jsem chodil do skoly. Byl to obr silny jako bejk.
Otec se dobre znal s panam Slavnikem, myslim, ze to byl puvodni majitel restaurace U Medviku. Chodili jsme tam nekdy na nezapomenutelne rizky s novymi brambory. V lete jsem se pak obcasprochazel zahradou vily pana Slavnika ve Slapech, kdyz jsme byli pozvani na navstevu.
Nostalgie, nostalgie …
A Viola, Reduta … vsechny ty oasy, ktere nam delaly zivot v tom divnem systemu prijemnym!
Stejne jak Vy, zmenil jsem svuj puvodni domov za novy (1968), Winnipeg a pak Vancouver v Kanade. Ale puvodne jsme meli skoncit v Australii. Pak ale pohled do atlasu rozhodnuti zmenil.
Napsal jste to vse moc pekne. Austraile asi preje dobremu psani … dukazem je pan S.Moc.
Mejte se naramne, s pozdravem
Vladimir Cicha
Vancouver

By: Ivan Kolarik

Ivan Kolarik — Fri, 04 Jun 2010 07:25:51 +0000

Ano, pan vedouci Cervenka byl vskutku kulantni clovek, ktery me naucil pit stridme. Navic se mu clovek mohl sverit s cimkoliv, protoze to byl take gentleman a nikdy nic neslo dal. A ja Vam, pane Vladimire, dekuji za komentar. Zaroven Vas ujistuji ze, navzdory tomu ,ze jsem uzasny cestinar, bych si Vasi zanedbatelne chybicky (u puntickaru ovsem hrozne hrubky) nevsimnul. Srdecne zdravim.
Ivan z momentalne neprijemne studeneho Melbourne

By: Vladimír Vondráček

Vladimír Vondráček — Thu, 03 Jun 2010 08:20:14 +0000

Velký pardon – kamarád u baru samozřejmě nanamýtl, ale NAMÍTL !
V.

By: Vladimír Vondráček

Vladimír Vondráček — Thu, 03 Jun 2010 08:17:03 +0000

Vážený a milý pane Ivane – to snad není možné! Představte si, že naše studentská parta měla někdy kolem roku 1956 “ginové” období, kdy jsme chodili k “Lochovi”, jak jsme říkali levé části Violy. A s panem Červenkou jsme zažili u baru jeden nádherný trapas. Objednali jsme si tři giny, které nám briskně třemi pohyby lahve nalil do tří krásných nekalibrovaných sklenek. No – a jeden z mých kamarádů namýtl, že mu jistě nebyla nalita správná míra, protože tak tomu bylo tehdy – a mnohde ještě i nyní u nás je – zvykem. Pan Červenka se usmál, vzal skleničku s ryskou a jeho příděl ginu do ní přelil. No a ukázalo se, že to bylo dokonce o fous nad správnou míru! Kamarád se samozřejmě omluvil a všichni tři jsme se stylově začervenali, což naštěstí v přítmí vinárny nebylo moc vidět!
Tak tohle jste mi Ivane svým krásným článkem připomněl – děkuji moc!
V.V.