CzechFolks.com PLUS

Až osud karty zamíchá

a má hudba se vytratí do ticha,

chci mít pocit, že jsem při tom byl…

Časté dotazy melbournských krajanů „kdy zas a koho ze zpěváků české populární hudby přivezeme“ mne přiměly k úvaze a posléze i ke vzpomínce na jeden z výjimečných hlasů české hudební scény.

Během posledních deseti let se nám, zejména díky Petru Vítkovi, podařilo uskutečnit v Austrálii několik atraktivních turné – dvakrát nás navštívily české pěvecké špičky Karel Gott a Helena Vondráčková, stejně tak skvělá rocková kapela Olympic. Krajané měli možnost setkat se s legendární Martou Kubišovou, slyšet country zpěvačku Hanu Horeckou nebo se příjemně pobavit na recitálu sympatického slovenského zpěváka a hudebníka Petera Nagye. 

Každé turné zanechalo nezapomenutelné dojmy – tedy u těch, kteří se přišli podívat. S Evou Jančíkovou obstarávající prodej lístků však zažíváme v Melbourne podobně jako organizátoři turné v dalších městech Austrálie vždy stejnou úzkost z nedostatečného zájmu krajanů v okamžiku, kdy se objeví na pultě naše nová nabídka. Krajané místo toho, aby využili jedinečné možnosti vidět v celkem komorním a osobním vystoupení skutečné, kvalitní pěvecké hvězdy, o které je v samotné Austrálii nouze a které v České republice šmahem vyprodají nabité sály Lucerny, Žofína nebo O2 Arenu (kapacita 18.000 míst), se zdráhají… Výmluva se pokaždé najde – „ten/ta/ti už tu byli, ta zpívala pro komunisty, ta skončila za komunistů, ta je stará, tuhle neznám, to je uřvané, to je jen kytarista…“ Už dávno jsem poznala, že krajanům se v tomto směru nezavděčím. A přesto se nepřestávají ptát – „kdy zas někdo přijede?“

Koho by tedy ocenili? Uvědomují si, kolik námahy, práce, času a dobrovolného snažení pár jednotlivců bez nároků na odměnu stojí příprava každého podobného turné? Nebyli zvědaví na známé hvězdy, které si pamatují z mládí, přišli by na nové objevy? Velkolepou Lucii Bílou, mého oblíbeného Kamila Střihavku, Dana Hůlku, neznámou Ivu Marešovou nebo Radima Schwaba? Jako bych slyšela jejich – „Neznáme“. Jakpak tedy Hanu „písničku“ Zagorovou? „Zapomenutá, písničková, Matuška to není…“ Národní dům v Melbourne praskal ve švech při návštěvě slovenského zpěváka Petera Nagye – atmosféra byla báječná a čeští krajané, kteří byli toho večera v menšině, se nechali slyšet, že ač v slovenštině, byl to jeden z nejlepších zážitků s hostujícím (a přitom pro mnohé dosud neznámým) umělcem. Početná návštěvnost mladých i starších diváků slovenské komunity měla nepochybně co do činění s úspěchem tohoto „one man show“ turné koncem minulého roku. 

Přesto – pro ty, kteří si najdou čas i dolar na návštěvu českých koncertů, uvažuji opět o tom, koho přivézt. Zpěváka, o kterého bych ale velmi stála a věřím, že bych nebyla, však už nepřivezu…
Pro jeho neobvykle krásnou barvu hlasu mu často říkali „Český Elvis“. Aniž by jej chtěl napodobovat, i když ho velmi obdivoval, Karel Zich měl dokonce i vzhled mladého Presleyho. Jeho přednes měl stejné charisma, vystupováni stejný šarm, jeho hlas v písních „Ghetto“ nebo „Kovbojův nářek“ dokázal učarovat podobným kouzlem, jeho rokenrolové vibráto znělo přesně tak jako to od nesmrtelného krále rock’n'rollu.

Významný hudební publicista Jiří Černý o tom kdysi napsal:- „Asi před dvaceti lety chtěl jeden scénárista udělat televizní film o Elvisu Presleym a obsadit Zicha do titulní role. Škoda, že z toho sešlo. Neznám nikoho, kdo by se Presleymu, což byl neskutečně dokonalý zpěvák, tak podobal barvou hlasu, technikou a švihem. Zich dokonce i stejně výborně vypadal. Připočtu-li, že hrál skvěle na kytaru, spolehlivě intonoval, cítil rytmus a měl všestrannou hudební inteligenci, musím se znova ptát, proč to nedotáhl ještě dál… Pár jeho bluesových a gospelových nahrávek, kde ho žánr sám řídil a nedovolil mu žádný úhyb k patosu, považuji za ty vzácnosti, kvůli kterým je možné poslouchat populární hudbu nejen ušima, ale i srdcem a mozkem.“

Sametový baryton Karla Zicha patřil skutečně k nejbarevnějším a nejtechničtějším hlasům naší populární hudby, ať již vystupoval sólově, nebo ve Spirituál kvintetu. Jeden z teoreticky nejvzdělanějších zpěváků s doktorátem byl rovněž výtečný hráč na dvanáctistrunnou kytaru a nápaditý skladatel.

Narodil se 10. června 1949 v Praze v rodině obdařené vědeckými geny. Otec Otakar byl matematik, fyzik, filozof a estetik a podobnou cestou se vydali i dva Karlovi starší sourozenci. Zároveň se u Zichů odjakživa muzicírovalo: jeden dědeček působil jako operní skladatel, druhý hrál na housle, otec stačil vedle vědecké kariéry ještě obstarávat violoncello v Zichově klavírním triu, strýc Jaroslav byl klavírista.

Karel hrál na klavír od svých pěti let, od jedenácti pak na kytaru. Tři roky studoval kompozici na Státní konzervatoři a na filozofické fakultě získal doktorát v oboru estetika – sociologie. „Estetika bylo krásné studium,“ vyjádřil se v roce 2002, „ale jako obor nebyla k uživení.“ Podle vzpomínek jeho sestry však dokázal své vzdělání i ocenit: „…každé publikum je jiné, když přijedu zpívat do úplně neznámého koutu světa, člověk má přece jen trošku profesionální čuch pokud jde o vkus posluchačů.“

„Některé publikum chtělo vyloženě Elvise. Někde zase národní písně, které Karel také hrál moc pěkně, a to nejen na kytaru. Kde měli klavír, zahrál i na něj. Asi i toto obohacovalo jeho výraz a způsobovalo, proč ho lidé měli rádi,“ vzpomínala v rozhovoru pro časopis Xantypa u příležitosti bratrových nedožitých šedesátin v minulém roce Marie Bořek-Dohalská.

„Každý si myslí, že mým vzorem byl hlavně Elvis Presley, ale já jsem v podstatě miloval i jiné styly, například swing. A ten interpretační génius v podobě Frankieho Sinatry. Odzpívat jako on některé písně je na hranici možnosti leckterých zpěváků. Jedna věc je dar od boha, druhou věcí je obrovská vyzpívanost. Za tím vším je ale fůra hodin zkoušek,“ řekl Karel Zich v jednom z mnoha interview během své plodné hudební kariéry. 

Vydal patnáct alb a padesát singlů, prodal přes milion desek (jen alba „Paráda“ čtvrt milionu). Zpíval vlastní i převzatý repertoár – písničku „Alenka v říši divů – Living next door to Alice“ zapadlé australské kapely New World nahrál o tři roky dříve, než ji po celém světě proslavili britští Smokie. Natrvalo se usídlil v první desítce Zlatého slavíka, získával ocenění na festivalech.

Patřil k nejfrekventovanějším českým zpěvákům a kromě rock’n'rollu zpíval folk, spirituály, pop i jiné. K jeho největším hitům patřila stále Paráda, Máš chuť majoránky, Alenka v říši divů, Dům č. 5, Není všechno paráda, Mosty, Za to může rock’n'roll, Sám se svou kytarou, Měla na očích brýle, Doney Gal, Ghetto, Kola pop-music se točí dál, Jeden tón, Bowery Street, Nejde zapomenout, Jehla a nit atd.

Celý život prožil v Praze: – „Jsem Pražák a toto město miluji. Začínám si vážit »zlatých českých ručiček«, protože když se na Prahu zadíváte, musíte vidět tu proměnu posledních deseti let. Praha začíná být opět takovou, jakou byla za mládí mých rodičů. Viděl jsem města po celém světě, přiznávám, že jsou nádherná: Rio de Janeiro, New York nebo Sydney. Co se však týče i rozměru kultury, tak tím je Praha zcela výjimečná. A plať Pán Bůh, obdivují ji a »berou« i lidi z celého světa.“

Za nejlepší lidské vlastnosti pokládal velkorysost a toleranci, za nejhorší agresivnost, netoleranci a hloupost.

Ani po padesátce nezmírnil Karel Zich své životní tempo, neopustila jej ani láska k hudbě. Koncertoval sám i se Spirituálem, věnoval se svým dvěma dětem. Aktivně sportoval, hrál tenis, miloval hory. Když se v roce 2002 podruhé oženil, složil potápěčské zkoušky. Nový koníček se mu však stal osudným. 13. července 2004 čerstvý pětapadesátník nečekaně zemřel při potápění na ostrově Korsika na infarkt a veškeré další plány, které si do budoucna dělal, zůstaly bohužel neuskutečněny. Obrovskou míru talentu, který dostal do vínku, se mu nepodařilo završit zaslouženým doceněním. Snad byla na vině nepříznivá doba, žánrová roztříštěnost, dost možná nedůslednost či roztěkanost typická jeho hvězdnému znamení, ale také, jak se shodují asi všichni, kdo ho znali, i málo ostré lokty. „Karel byl příliš hodný a obětavý.“

K jeho nejoblíbenějším písním patřila vlastní skladba z alba Dům č. 5, kterou mu více než příznačně otextoval Zdeněk Borovec -

Jak jdem tím zdejším světem,
uniká nám, v čem se pletem
a jen zřídka najdem vlastní kaz,
to možná, jak rostem, marná sláva,
cosi dál nám našeptává,
že slunce, měsíc, hvězdy i čas
vše se točí kolem nás
a pak tu nejsme a stejně svítá.

***
Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com