Josef Čermák: Boris Krajný opět nadchl
15.06.2010
![]()
Nepamatuji se už, kdy jsem Borise Krajného slyšel poprvé. Ale pamatuji se, že jsem ho tehdy nazval sochařem tónů. Co jsem zřejmě měl na mysli, daleko lépe vyjádřil kritik deníku The Milwaukee Journal, který Krajného provedení Mozartovy skladby popsal jako: “jednu z těch šťastných konvergencí energie, tvořivosti a prvotřídního měření času, jejichž výslednicí mohou být v životě posluchače okamžiky, na něž se nezapomíná… Kdo na tom vydělal nejvíc, je Mozart. Toto dílo – střídavě křišťálově průzračné i zádumčivé, dramatické i plné jemných odstínů - Krajný přednesl s téměř mikrometrickou přesností…” (jsou to tato dvě poslední slova, která mi připomněla ’sochařskou’ kvalitu jeho tónů). Jinde kritik mluví o lyricismu, který Krajný vytvářel “zázračným zvukem, víc spřízněným s hudbou skleněných zvonků než s grand pianem.” V Krajného interpretaci Mozarta našel zalíbení i hudební kritik japonského Yomiuri v Tokyu:
“Skvělá a krásná interpretace Mozarta.” Frankfurter Allgemeine Zeitung o něm napsaly: “Velký pianista – ohromující, znamenitý technik.”
(Na programu koncertu, o němž chci psát, byl rovněž na programu Mozart - a jenom Mozart, ale Krajný je stejně vysoko ceněn jako interpret jiných skladatelů. Tak o jeho provedení Ravelovy skladby recenzent New York Daily News napsal: “Provedení Ravelova G Major Concerta, s Borisem Krajným jako sólistou, bylo nejskvělejší, jaké jsem kdy slyšel.” A o jeho výkonu v Torontu v Beethovenově Concertu č.1 Toronto Globe and Mail napsal: “A brilantnost finale (Larga) byla prostě nejvzrušující částí celého dne.”)
Na programu Krajného torontského koncertu v kostele Sv. Václava 16. května 2010 byly (jak už jsme se zmínili) výhradně Mozartovy skladby. V první polovině koncertu: Balade in g minor op. 23, Balade in F major op. 38, Balade in A flat major op. 47 a Balade in f minor op. 52. Po přestávce jsme slyšeli: Mazurku f flat minor op.6 No.1, Nocturno C sharp minor (posth), Grande Valse brilliant op. 18 E flat major, Andante spianato and Polonaise brillante op. 22, a Polonaise A flat major¨.
Všecky citáty ze světových deníků, které jsem o Krajného umění uvedl na začátku, bych mohl opakovat o jeho torontském koncertu. A to by bylo nošení dříví do lesa. Místo toho se zmíním o reakci jeho torontského publika. Během přednesu bylo zvlášť pokorné ticho (a po přednesu bouřlivý potlesk). Mohl bych říci jako v kostele (a byla by to pravda, koncert se konal v kostele). Ale jako ticho v kostele jen v řídkých okamžicích, při nejvroucnější modlitbě. A co je nakonec vroucnější modlitbou než třeba katedrála sv. Víta, Sixtinská kaple, největší ze skladeb a básní, jedinečný výkon pianisty či zpěváka?
Po koncertu jedna z posluchaček poznamenala, že Boris Krajný se při děkovačce nijak nesnaží okouzlovat obecenstvo. Měla pravdu. Boris Krajný je zřejmě z lidí, kteří svůj život i své umění žijí bez příkras. V jeho umění to postřehl hudební kritik washingtonského deníku Tri-City Herald ve Washingtonu v recenzi Krajného interpretace Mozartových skladeb: ” Krajný je zřejmě řídkým druhem hudebníka – je naprosto prost grandiosnosti, jeho interpretace jde pod perlivost a průsvitnost Mozartových partitur, aby odhalila, co hudba opravdu je.”
Neznám větší chválu.
***
Josef Čermák: Boris Krajný’s new triumph
I don’t recall when I first heard a performance by Boris Krajný. But I do remember that after his concert, I called him a sculptor of tones. What I had in mind, was much better expressed by the music critic of The Milwaukee Journal, who described Krajný’s performance of one of Mozart’s works as “one of those happy convergences of energy, creativity and first-rate timing that can result in memorable moments in a listener’s life. Mozart was the main beneficiary. This almost eerily mercurial work – alternately limpid and pensive, dramatic and delicately nuanced – was interpreted by the coolly expert Krajný with near-micrometer precision..” (it is the last two words which reminded me of the sculpture/like quality of Krajný’s tones. Elsewhere, this critic praises “a lyricism that Krajny rendered in a miraculous sound more akin to glass chimes than to the grand piano,” The music critic of the Japanese Yomiuri in Tokyo is another admirer of Krajny’s rendition of Mozart. This is what he wrote about a Krajny’s performance:” An excellent and beautiful interpretation of Mozart. ..” And The Frankfurter Allgemeine Zeitung commented: “Great pianist -overwhelming, excellent technician.”
(The concert I am writing about also featured Mozart – and only Mozart, but Krajný is equally highly valued as an interpreter of other composers. This is what the New York Daily News critic wrote:” The performance of Ravel’s G Major Concerto, with Boris Krajný as a soloist, was the finest I’ve heard anywhere.” And the Toronto Globe and Mail published this review of Krajný’s performance in the Largo of Beethoven’s Concerto No.1:”…And the brilliance of the finale was simply the most exciting part of the whole day.”)
In the first part of the most recent Krajný’s concert in Toronto in the St. Wenceslaus Church on May 16, 2010, we heard (as we have already mentioned, this concert featured only Mozart’s works): Balade in g minor op.23, Ballade in F major op.38, Balade in A flat major op.47 and Balade in f minor op.52; and after the intermission: Mazurka in flat minor op.6 No.1, Nocturne C sharp minor (posth), Grande Valse brilliant op.18 E flat major, Andante spianato and Polonaise brillante op.22, a Polonaise in A flat major.”
I could in good conscience repeat all the wonderful quotes about Krajný’s art from the world dailies about the Toronto concert. But that would be like carrying coals to Newcastle. So instead, I’d like to say a few words about the reaction of the Toronto audience. During the performance, the auditorium was quiet (and after the performance there was a storm of applause). I could write, that during the performance the auditorium was quiet as a church (and that would be correct, the concert took place in a church. But this time it was quiet as it usually is only during the most soulful prayer. And, in the end, is there a more soulful prayer than St. Vitus’ Cathedral, Sixtin Chapel, a noble poem or composition, a great performance by a pianist or a singer? After the concert, a lady-member of the audience observed, that Boris Krajný doesn’t try to charm his audience even when taking a bow. She was right. Boris Krajný is obviously one of the people who live their life and their art without embellishments. The music critic of the Washington Tri- City Herald had this to say about Krajný’s art: “Boris Krajný is obviously a rare breed of musician…absolutely bereft of the grandiose, Krajný’s playing got beneath the sparkle and transparency of Mozart’s writing to reveal an affirmation of what music is all about.”
I know of no higher praise.
***
























Některým z vás mezi těmi, kteří se již přehoupli přes osmdesátku, se už možná stalo, že jste si třeba postavili na vařič vodu na kafe, pak si sedli k počítači nebo jste se pustili do knížky a na vodu na vařiči jste zapomněli až do chvíle, kdy jste náhle měli pocit, že cítíte pálící se plech. Tož, to by ještě šlo, nanejvýš by se vám mohlo podařit založit požár a zpopelnit půl města.
Horší je, když na příklad píšete článek o komunizmu (Satellite z 3. června 2010)a v tom článku uvedete, že jedním z tří ministrů, kteří v roce 1947 jeli do Moskvy byl Hubert Ripka (to jméno se vám v hlavě uvelebilo, poněvadž jste zrovna četli nějakou knížku o Háchovi a tam byl citován Ripkův článek v Čechoslováku z doby druhé světové války a teď se vloudilo do vašeho článku). Jenomže on v Moskvě nebyl a Vám to prolétlo mozkem, ale když vám mozek začne blbnout, tak nemyslíte. Za dva dny jsem dostal e-mail od Petra Kohouta, že v Moskvě nebyl Ripka, ale Prokop Drtina. A samozřejmě nebyl a byl.
Ještě horší je, když píšete článek o koncertu skvělého českého pianisty, Borise Krajného, v kostele sv. Václava v Torontu 16. května 2010. Koncert byl věnován výlučně skladbám Frédérica Francois Chopina. Když jsem článek psal, měl jsem program s výrazně vytištěným Chopinovým jménem na stole před sebou. Moc mi záleželo na tom, aby článek byl dobrý, a tak jsem se snažil vyhrabat co nejvíc informací. A těsně před tím, než jsem měl čtenářům sdělit program Krajného koncertu, jsem se probíral recenzami o Krajného umění, uveřejněnými v světových denících. Většina z nich byla o koncertech věnovaných Mozartovu dílu. Jméno Mozart se mi zaseklo do mozkového závitu, a když jsem měl napsat, čí sklaby pan Krajný v Torontu hrál, mechanicky jsem napsal, Mozartovy.
Jak i nejlaskavější čtenář usoudí, věc je vážná. Rozhodl jsem se proto, že jestliže v budoucnu něco takového spáchám dvakrát (radši řekněme třikrát), zamknu svoje pracovní náčiní v kůlně, lehnu si do trávy a budu se koukat do nebe, dokud se neproměním v zrnko kosmického prachu…
Díky, že jste to napsal, právě jsem chtěl na to podotknout, když jsem si ten článek četl. Velmi pěkná kritika !