CzechFolks.com PLUS

A teď něco o druhém titulu červnové autogramiády: Blanka Kubešová o „Svlečené do naha“

Biografické práce mají tu výhodu, že se píší jakoby samy. Mám pocit, že nejinak tomu bylo se „Svlečenou do naha“, která je prvním vážným literárním počinem Ivety Kollertové. Z každého řádku vane spontánnost a vnitřní potřeba se s někým podělit o bolestnou zkušenost, o zoufalství i naději, které celý příběh prostupují.

Do chvíle, než I. K. onemocněla, nedržela nikdy v ruce pero a žila obyčejným životem a všedními starostmi. Ve 37 letech vtrhla rakovina do jejího života jako uragán a nenechala v něm kámen na kameni. Tehdy budoucí autorka poznala, co je to skutečná bolest, rezignace a strach, netečnost těch okolo, ale i láska, soucit a naděje. Chvíle, kdy pochopila, že se už nikdy nepostaví na nohy a nevyjde ze dveří svého pokoje, se po prvotním zoufalství stala i chvílí vítěznou, I. K. začala psát…

Od roku 2000 je trvale upoutaná na lůžko a až do r. 2008, kdy po dlouhém boji s úřady konečně dostala speciální vozík, neopustila nikdy čtyři stěny svého pokoje.

Jak jsem se právě já dostala ke spolupráci na této knize? Přišla jsem takříkajíc k hotovému, hned po prvních řádcích jsem si uvědomila, jakou vzácností je třináctá komnata, do které nám Iveta Kollertová nechává nahlédnout. Jako dnes si pamatuji okamžik, kdy mi došlo, že autorka veškerou svoji inspiraci čerpá ze vzpomínek a z nebe za oknem, protože dál než tam nemůže ze svého lůžka dohlédnout. Ta chvíle mnou otřásla jako malé zemětřesení. Představte si, že prožíváte své každodenní starosti a najednou k vám bez ohlášení vstoupí smrt a řekne, Jsem tady. Ještě o tom nevíš, ale mohu kdykoli zazvonit bez ohlášení i u tvých dveří. Buď se mnou odejdeš hned, anebo mě přesvědčíš, že ti mám dát ještě druhou šanci…

I. K. si tu druhou šanci vybojovala. Jistě v neposlední řadě i proto, že nemyslela na sebe, ale na své blízké. To je to, co mne na její osobnosti i na její práci fascinuje: Že i v té největší životní mizérii nezmalomyslněla a nemyslela na sebe, ale na své blízké. Že zůstala vyloženě optimistickým, pohodovým člověkem. Že nikdy neztratila důvěru v sebe a v život, v dobro jako takové. Tuto důvěru vám, svým čtenářům, na stránkách „Svlečené do naha“ předává dál.

Ani dnes to nemá Iveta jednoduché, ale dokáže se smířit i vzdorovat v pravý čas. „Měj se dobře“, vzkazuje všem přátelům ve svých internetových slunečných zprávičkách. Mám pocit, že neexistuje nic, co by jí mohlo vzít důvěru v život. To, že jsem mohla stát při tom, když „Svlečená do naha“ začala dostávat svoji konečnou podobu, bylo pro mne radostí i vyznamenáním. Vyprávění je proloženo autorčinými básněmi, dopisy, malými úvahami a vzpomínkami. Působí krom jiného i jako malé odlehčení textu a dávají nahlédnout do autorčiny dílny.

Doporučuji vám tuto knížku s pevným přesvědčením, že vám stejně jako mně pomůže objevit ty pravé hodnoty v životě. Jejím prostřednictvím si uvědomujeme, co je v životě skutečně důležité. Pevně věřím, že „Svlečená do naha“ zalarmuje ve čtenářích netušené rezervy pozitivní energie a že si nad jejími stránkami v plné síle uvědomíme, jak vzácným darem je život.

Co je pro autora největší poklonou? Ne, nejsou to recenze v tisku, ale obyčejné ohlasy čtenářů. Tady jsou dva z mnoha:

“Milá Ivet,
před pár dny jsem dočetla Váš příběh. Od té doby na Vás musím neustále myslet a přemýšlím nad tím, zda vám mám napsat o svých pocitech.

Četla jsem už řadu knih, ale žádná mě ještě tak nezasáhla. Přečetla jsem Váš příběh jedním dechem, má až neuvěřitelnou hloubku, a prožívala jsem u něj nejrůznější emoce. Hluboce se mě dotýkají mnohé z Vašich myšlenek a poselství. Vaše kniha mě donutila přemýšlet nad mnohými věcmi, dokonce jsem si dovolila napsat o Vás krátký článeček. Díky Vám jsem najednou měla v hlavě tolik myšlenek, o které jsem se chtěla podělit s ostatními. Nejsem žádná novinářka, ale pokusila jsem se vystihnout v článku své pocity a některé nádherné myšlenky a hlouběji se nad nimi zamyslet.

Ráda bych Vám, Ivet, tímto mailem poděkovala. Ani si nedokážete představit,
jak moc jste obohatila můj život. Přeji Vám ze srdce mnoho štěstí a dalších životních výher. Mějte se moc krásně a ať ve Vašem životě svítí stále jen slunce. Děkuji Vám.
S pozdravem Lucka”

***

“Ahoj holky, Ivetko a Blanko,

(…) Je to smutné čtení, ale krásně napsané. Chvílemi mám vztek na naši společnost, na netečnost lékařů, (kde je jejich přísaha?), chvílemi mám  krk sevřený  …
Ivetko, obdivuji Vaši poetickou duši, obdivuji Vaši statečnost. Nápad proložit smutný životní příběh poezií a korespondencí je úžasný. Zmírňuje to křeče v hrdle ….
Děkuji Vám oběma!
Janina Svobodová”

***

Jednou z nejsilnějších básní I. K. byla pro mne Vzpomínka na smrt. Byla to ona, která mi vnukla myšlenku, že se „Svlečenou do naha“ musíme pokusit vydat knižně. A že vydat knížku v dnešní době není jednoduché, na to vemte jed!

Dopisy Blance

Státní svátek

Tak dnes tu máme svátek, 8. května. Sice nechápu, proč je to přehozené na osmého května, ale budiž. Trochu mne šokovalo, jak málo o tom všem lidi vědí. Jsme v tomto ohledu zvláštní národ, pokyvujeme hlavou, radujeme se ze svátečního dne, ale nikoliv proto, že nás kdysi kdosi osvobodil, ale proto, že nemusíme do práce. Dějiny nás už nezajímají a ti, co do práce jdou, i dnes zase slastně chrochtají pomyšlením, že dostanou sto procent zaplacené šichty. Nejsem typ, co nějak zvlášť miluje dějiny, ale přesto.

Udělala jsem si první kafčo, zapálila svou neřest, cigárko, vyčistila klec ptáčka Johnyho („mluvící“ neoféma tyrkysová-absolutně neřekne ani slovo), zásobila kočičky granulemi a čistou vodou a přemýšlím…

Jsem skřivánek, večer odpadávám jako hruška. Jenže právě večer a v noci dostávám nejlepší nápady. Zřejmě mám psací úchylku:o) Ráno se dívám z toho mého okna, poslouchám kapelu ze stromků před domem a jsem tak ráda, že mne třeba bolí záda. Bolí, ale jsem, jak se říká.

Již od včerejška mám pocit, jako bych měla vylétnout ven mezi lidi. Jsem hrdá sama na sebe, že jsem dokázala odbourat morfinové prášky. Je to mé malé vítězství, závislost na nich je strašná, abstinenční příznaky šílené. Horko, zimnice, bolesti. Už je to pryč, bolesti kupodivu nemám. Nebo jsem si na ně natolik zvykla, že je nevnímám.

Milá Blaničko, připadá mi, že jsme vstevnice, kamarádky, které spolu chodily do základní školy, pak se neviděly dvacet let a potkaly se díky internetu. Zvláštní pocity…

Dnes jsem se tak zamyslela nad svým dětstvím, vůbec se mi poslední dobou vrací vzpomínky. První foukací harmonika, první mrkací panna, první a jediný zlatý prstýnek, velká to vzácnost v naší rodině. Hrdě jsem ho nosila a ukazovala světu.

Pak mi z něj vypadl kamínek a prstýnek jsem schovala do hrníčku. Kam zmizel, pámbu ví a i z těch vzpomínek zbyly v paměti už jen střípky…

Ale dost vzpomínání, venku je krásně a já mám klid na duši. Doufám, že Svlečená zaujme, ani ne tak kvůli mé osobě, jako kvůli tomu, že je nás takových hodně a nikdo o nás neví.

Krásný den

Ivet

A na závěr třeba malou ukázku o tom, jak probíhá Ivety den:

Zvedl se vítr. Záclona vytváří zlověstné pohyby přestárlé baletky. Cetky se odráží v oslepených očích pohozené panenky. Okno mi vrací stíny, vytvořené blikající obrazovkou. Z hospody se ozývá cinkot, smích a odrazy pingpongového míčku. Nesvítí jediná hvězda. Slyším jen šumění listí a křoví. Promnu si oči. Naskočí kaleidoskop stříbrných nitek. Cítím tepot srdce. Jede jak promazaný stroj kolik let. Uvědomuji si ho nějak víc než v dobách, kdy jsem zlehka vyběhla strmý kopec.

Sahám po krabičce cigaret. Měla bys toho nechat, říkám si už poněkolikáté, ale zvyk je silnější. Argumenty nezabírají. Jsem pořád tak sama. Vlastně ne, nejsem, vždyť tu mám hebké kočičí kožíšky, stačí zavolat a přiběhnou. Dodají tolik potřebnou něhu. Pohladím se po ruce. Je teplá, ale nevstřícná. Jako kdybych rozmazávala krém před opalováním. Chybí mi dotek. Úplně obyčejný dotek. Nadzvednu se na loktech a zhluboka nadechnu. Postel zapraskala a kočky zvedly zvědavě hlavu. „Grrnn“, ozve se do ticha.

Co budu dělat zítra? A není to jedno?

Stejné probuzení, stejné ranní rituály, stejný den. Smutné myšlenky jsou dotěrné jak můry před blikající zářivkou. Zase hluboký nádech. Zaposlouchám se do rytmu vlastního těla. Zahýbu prsty u nohou. Zkouším je natáhnout. Bolest pod koleny je zbrzdí. Zkouším to znovu a znovu. Kocour vyskočí a zatne drápy do pohybující se peřiny. Zatajím dech a zařvu do ticha. „Míšane!“ Za pokrčenými koleny se objeví pár chlupatých uší. Oči se zazelenají do prostoru. Ani se nehne.

Pokojem se rozezní smích. Můj smích.

„Ty jsi blbec, viď?“ heknu, uvolním křeč v nohách a smířená sama se sebou si přitáhnu peřinu ke krku.

Tolik z dílny naší Ivety. Kdo se zamyslí, porozumí.

***