CzechFolks.com PLUS

Před třemi lety jsem pomalu osaměle kráčela po starobylé uličce městečka Galway v západním Irsku a měla to, čemu my Češi říkáme depka. Takový ten pocit, že den je šedý a mysl se pohybuje směrem od ničeho k ničemu. Můj pohled zabloudil k výloze obchůdku se zdravou výživou a uvnitř narazil na něco, od čeho se už nedokázal odtrhnout. Byl tam obrovský chlap, který se opíral o berle a smál se na celé kolo.

Vešla jsem dovnitř a chvilku jsem pozorovala situaci. Ten muž se pohyboval po decimetrech. Jeho tělo se občas zastavilo a chvíli se třáslo. Musela jsem se soustředit, abych rozuměla tomu, co říká, neboť jeho artikulace byla značně složitá. Když jsem pochopila, o čem mluví, užasla jsem. Dělal si legraci. Vyprávěl vtipy, laškoval s prodavačkami. Koupila jsem si v tom zdravém obchodě zdravou čokoládu, vyšla ven a ze vzteku jsem ji celou snědla. Bylo to iritující – proč já mám depku a tenhle člověk chodící o berlích srší vtipem a je veselý jako slunce s povahou gurmána, kterému někdo právě nabídl velmi kvalitní vaječný koňak? Začalo pršet. Stála jsem venku na dešti s pusou špinavou od čokolády, staženým obočím a umiňovala si, že se musím dovědět jeho příběh.

Od začátku

Liam „jock“ Cullinane přichází na svět 16. dubna 1967 v Edinburghu ve Skotsku. Zde žije do roku 1979, kdy se celá rodina stěhuje do Irského města Galway. V roce 1976, když získal zlatou medaili za obrázek vystavený na mezinárodní výtvarné výstavě v Tokiu, se projevil jeho talent obsazovat první pozice. Zdědil ho společně se zvláštním radostným světlem v očích pravděpodobně po svém dědečkovi Harrym, který se stal britským šampiónem v boxu v roce 1936. V roce 1985, po ukončení střední školy, vstoupil do francouzské cizinecké legie. Bylo mu osmnáct let …

O Legii

Po přípravě v Legii přišel Liam k moudrosti, o kterou se podělil v rozhovoru pro Galway City Tribune v prosinci 2009 : „ Napadlo mne, že tělo následuje mysl.“

Tehdy ještě netušil, jak mu tahle pravda pomůže později v jiném boji.

O svých nadřízených v Legii Liam pro Irish times řekl:

„Úcta k těmto lidem ve mně přerostla v hluboký smysl pro respekt. A tak jsem dospěl. Byli to tiší, silní a pohostinní lidé v mimořádné fyzické kondici. Legie je jako mikrokosmos. Náměstí kolíků na náměstí plném děr.“

Sedm let sloužil Liam u pluku v Calvi na neuvěřitelně krásném ostrově Korsica. Odtud vyjížděl také do zahraničních lokalit. Další čtyři roky sloužil u Horolezecké společnosti, kde získal solidní dovednosti v horolezectví. Vstoupil do elitního pluku speciálního nasazení, kde získával další zkušenosti v potápěčské sekci, letecké akrobacii. Hlavně však zde byla posílena jeho láska k fotografování, jemuž se věnoval ve speciální fotografické sekci této jednotky.  

Po odchodu z Legie v červnu roku 1992 se Liam rozhodl cestovat sám na výpravu do Himalájí v Nepálu. Fotografoval zde krásu přírody i přirozenost  místních obyvatel. Přemýšlí také o tom, kudy se na své životní cestě vydat dál.

Krátce po návratu domů v lednu 1993 začal kurz komerčního potápění ve Fort William ve Skotsku.

Změna je život?

Pátek 23. dubna 1993 byl pro Liama posledním dnem v potápěčské škole. Od předchozí noci jej trápila horečka a silná bolest hlavy. Při dokončování papírových formalit do závěrečného kurzu se cítil nemocný.

Myslel si, že jde jen o déle trvající chřipku a před pokračováním v životním dobrodružství v některém ze vzdálených míst světa plánoval strávit víkend se svým bratrem Harrym v Edinburgu.

Od tohoto momentu se Liamův život začal ubírat zcela jiným směrem.

Když přišel domů do svého bytu, upadl do bezvědomí.   

V neděli 25. dubna přišla jeho domácí k němu do bytu v domnění, že již odcestoval, a nalezla jej, jak leží napůl v bezvědomí na zemi. V bytě byla řada věcí poničena silnými záchvaty, kterými trpěl, a on sám měl oděrky, modřiny a popáleniny po celém těle.

Byl převezen do nemocnice ve Fort William a odtud do všeobecné nemocnice v Glasgow, kde byla několikrát provedena lumbální punkce. Dlouho trvalo, než se konečně podařilo potvrdit diagnózu – vzácnou formu zánětu mozkových blan nazývanou „Listeriová meningoencefalitis“.

Otevři oči

Po čtrnácti dnech se začal postupně probouzet z komatu. S výjimkou pravé paže se nemohl vůbec hýbat a nemohl mluvit.

Avšak i přes toto všechno cítil velkou úlevu, že je opět při vědomí.

Když jej přišla rodina a přátelé navštívit, dostal Liam tabulku s abecedou. Vše, co chtěl sdělit, se snažil hláskovat, písmeno po písmeni. Vyhláskovat 10 písmen mu pro jeho svalový třes trvalo zhruba 5 minut a do té doby obvykle jeho návštěva zapomněla, která písmena byla na začátku.

Jeho první pokusy, jak si vyčistit zuby, končily obvykle tím, že se píchl kartáčkem do oka nebo do nosu až mu z něj začala téct krev.

On sám si ale nepamatuje na žádné chvíle beznaděje nebo chvíle, kdy by se ptal „proč se mi něco takového stalo?“ Od prvního okamžiku, kdy opět nabyl vědomí se soustředil jen na to aby se uzdravil.

Co znamená -  mít bratra s velkým srdcem

Velkou pomocí byl pro Liama jeho bratr Harry. Jak Liam sám řekl:

„V tomto období mi Harry nesmírně zvedal náladu. Většinu času jsme seděli spolu a jen díky němu a skrz něj jsem mohl komunikovat s ostatním světem.

Byli jsme si jako bratři velmi blízcí. Vyrůstali jsme spolu. On mne zná tak dobře, že jsem často nemusel nic říkat a on mne pochopil. Během téhle doby byl náš vztah ještě posílen. Bylo to, jako když jsme byli kluci.

Harry má velké srdce. Zeptal se mě, proč jsem musel dostat nějakou zatracenou meningitidu, kterou nikdo jiný nemá. Tahle legrace je skutečnou podporou, když jste nemocní. Vše, co chcete, je rozesmát se a nějaké rozptýlení.„

Harry také vzal Liama ven na procházku v areálu nemocnice. Byl to jeden z nejlepších dnů v Liamově životě – byl opět venku v přírodě a dokázal se sám bez cizí pomoci přemístit z vozíku až na trávu – poprvé, kdy byl opět schopen se sám někam nezávisle dostat. 

Návrat

10. června 1994 se Liam vrátil domů do Galway. Byl schopen se pohybovat pouze za pomoci chodítka. Brzy však svou neuvěřitelnou vůlí a za pomoci obrovské podpory rodiny dokázal chodit i jen o berlích. Při tom všem se ještě učil ve vytrvalých lekcích logopedů znovu mluvit a ovládat svůj hlas. 21 listopadu 1997 v galerii Logan v Galway byla otevřena Liamova první výstava nazvaná „Titanic“. Byla složena z černobílých i barevných fotografií jedné z nejzáhadnějších a nejvýše položených zemí světa  – Nepálu.

V červnu 1998 byl Liam irskou Obchodní komorou zvolen za „Mimořádnou národní osobnost roku.“ Byl nominován v kategorii osobního rozvoje. Na jmenování stojí: „Jeho zápas za návrat do normálního života byl ohromující“.

Kolo

Liamův přítel Tom McEvoy pro něj sestavil v roce 1994 speciálně upravený bicykl se čtyřmi koly. Musel vytvořit tři verze modelů, než se mu podařilo přizpůsobit všechny úpravy.

V roce 2005 se Liam začal učit jezdit na bicyklu s třemi koly.

Možnost jezdit na kole přineslo Liamovi větší nezávislost a schopnost vyřizovat své vlastní záležitosti v centru města. Ale i tento krok kupředu nebyl zcela bez obtíží. Jeho neobvyklé kolo bylo několikrát odcizeno.

Jednou bylo nalezeno v kanálu řeky Corrib ve velmi špatném stavu. Opravy znovu a znovu stojí Liama spoustu času a peněz.

V průběhu deseti let vlivem ztrát, krádeží a nehod přišel o devět modelů bicyklu. Dnes Liam používá desátý model. Naposledy bylo kolo zcizeno v říjnu 2009. Avšak v Liamově mysli není místo pro  pomstu. V časopisu, který mu pomáhal nalézt ztracené kolo, uvedl: „ Já jen chci kolo dostat zpět. „

Nic není nemožné

V roce 2000 v Austrálii Liam uskutečnil „tandemový seskok“ a později stejným způsobem podpořil organizaci ‘Irish Guide Dogs for the Blind’. 

V dubnu 2007 Liam dokončil Bakalářské studium Humanitních věd a Filosofie na Open University. UK

V listopadu 2008 odjel Liam na cesty. Jeho hlavním cílem bylo navštívit bratra Patricka v Austrálii, ale také fotografovat a zúčastnit se některých terapií, které v Irsku nejsou k dispozici. Do Galway se vrátil v červenci 2009.

Nedávno jsem viděla film: „Podivný případ Benjamina Buttona “ od režiséra Davida Finchera. Na jeho  konci je epilog, který říká:

„Někteří lidé se narodí aby sedávali u řeky

Některé zasáhne blesk

Někteří znají dobře Shakespeara

Někteří mají hudební sluch

Někteří lidé jsou matkami

Někteří lidé se vyznají v knoflících a někteří lidé tancují…“

Muž, o kterém píšu, se narodil proto, aby byl lepší a lepší…

Nabízí se otázka: Musí mít člověk dědečka šampiónem v boxu, aby dokázal „nemožné?“ Nebo stačí mít víru v hloubku spojení mysli a těla? Liam má zřejmě obojí.

* * *

Pokračování příště…