Milan Markovič: Meškám, přijdu později!
25.06.2010
Říká mi kolegyně: – Já si schválně nastavuji hodinky o deset minut dopředu. Abych měla trochu víc času v rezervě. No a vidíš, nestihla jsem to ani tak. Promiň.
To je ještě ten lepší případ. Za pětadvacetiminutové zpoždění se aspoň omluvila. A to se, tuším, už dnes ani tak často nevidí. Meškající člověk dnes už většinou předkládá k politování: – Představ si, skoro půl hodiny jsem trčel v zácpě, po tom městě se už opravdu nedá jezdit!
Není to docela tak. Poměrně spolehlivě se dá odhadnout, že ulicemi města v pracovních dnech už nikdy neprojedeme podle kdysi platného propočtu. Tam, kde kdysi stačilo patnáct minut, je dnes potřeba počítat minimálně s dvojnásobkem, ale raděj s větší rezervou. Anebo to zkusit hromadnou dopravou. A nebylo by jistější kolo? A není dokonce větší jistota v přesunu pěšky – zvlášť na kratší vzdálenosti?
Pomalu si zvykám (ale stále jsem si docela nezvykl), že je nás stále méně, co na domluvené schůzky chodíme přesně v dohodnutý čas. Meškající (a není to vždy jednotné číslo) se dovalí s nešťastnou utrápenou tváří, takže je spíš politováníhodný, natož abych mu zkusil ještě něco vyčítat. Jako záchranný pás mu poslouží i v mobilu připravená šablona „Meškám, přijdu později!“ Anebo „Opozdím se, začněte beze mě“. Už ani ne omluva, jen oznámení, dávající tím na vědomí, že jsou vlastně na hlavu padlí, když dodrží dohodnutý čas.
Zvykli jsme si hodnotit všelijaké lidské vlastnosti. Máme rádi lidi čestné, zodpovědné, slušné, naopak odsuzujeme intrikány a vůbec lidi zlé, arogantní, lenivé. Avšak mně za ty roky zkušeností snad nejvíc negativně utkvěli v paměti lidé nespolehliví. Takoví, co neumí držet slovo, splnit, co slíbili, a věru i ti, kteří zaboha nedokáží přijít nikdy nikam včas. A protože jsou tím známí (a oni to vědí), pěstují si tento svůj zlozvyk jako nějaký úsměvný folklórní individuální rys.
Komuže se ještě nestalo,že něco někde zmeškal, že zaspal, že se přihodila nečekaná nehoda či drobná nepříjemnost, která znemožnila dodržet dohodnutý čas? Uznávám. Ale jako výjimku, ne jako pravidlo. A nemohu si pomoct, podle toho hodnotím lidi a vybírám si spolupracovníky.
Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová
***
Originál fejeton ve slovenské řeči najdou čtenáři na serveru Pozitivní noviny
Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová http://evussa.wz.cz/index.html
