CzechFolks.com PLUS

Není mezi námi mnoho lidí, kteří by mohli říci, že se s protektorátním prezidentem Emilem Háchou procházeli po lánském parku. Jedním z nich je Hana Pelnářová, kterou hodně torontských krajanů potkává na koncertech a jiných krajanských událostech a ještě více krajanů i nekrajanů z celého světa se s ní setká v Baťově muzeu obuvi v Torontu, kde už léta (letos dostala od ministra immigrace jehlici za haldu let a tisíce hodin dobrovolné práce) pracuje jako průvodkyně.

Ono pravděpodobně není docela správné napsat, že se paní Hana procházela po lánském zámku s dr. Háchou. To bylo tak: tatínek Hany byl Dr. Vladislav Klumpar, v tom čase ministr zdravotnictví a sociální péče v protektorátní úřednické vládě a dr. Hácha,  prezident toho, co z Československa zbylo, pozval Klumparovu rodinu na odpoledne do Lán. Po čaji se všichni (dr. Hácha s dcerou, paní Rádlovu, která se mu – jak se v méně vznešených kruzích říká – starala o domácnost), dr. Klumpár s paní a dcerkou Hanou) vydali na pocházku po parku. Po krátké době se pánové odpojili a šli jinou cestou. Tehdy tomu Hana nevěnovala pozornost, ale hodně později – to už byla celá rodina v Kanadě – si to všecko – včetně toho, co jí tatínek řekl – sesumírovala a usoudila, že to pozvání do Lán bylo zaranžované, aby dr. Hácha dr. Klumpárovi mohl předat informace, o které by mohla mít zájem exilová vláda v Londýně. Systém pracoval tak, že čas od času dr. Klumpár jel svojí tatrovkou s gen. Eliášem někam do Brd a tam generál Eliáš uložil zprávu pro Londýn na umluveném místě, kde byla vyzvednuta čs. výzvědnou službou. Paní Hana si vzpomíná, že dr. Hácha byl příjemný starý pán (při jiné příležitosti si pěkně povídal s dětmi), zřejmě v nevalném fyzickém stavu, ale - po jejím soudu – v dobrém stavu duševním. (A také si vzpomíná – i když to sem patří jen nepřímo – že ji tatínek udeřil jen jednou: to když 28. října 1939 mávala z otevřeného okna jejich bytu trikolorou – tatínek se zděsil a s poznámkou: “Všecky nás přivedeš do neštěstí” jí vrazil pohlavek.)

Emil Hácha nebyl člověk zvláštního osobního magnetizmu. Narodil se v Jižních Čechách v místě zvaném (vždycky obdivuji nekonečnou pestrost českého názvosloví) Trhové Sviny (odtud pochází i rodina Jana Waldaufa), gymnázium studoval v Českých Budějovicích, v roce 1896 promoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, byl zaměstnán u Zemského komitétu Českého království, na začátku války byl jmenován soudcem Nejvyššího administrativního soudu ve Vídni, v roce 1919 se stal viceprezidentem (v roce 1925 prezidentem – byl vybrán T. G. M. – Nejvyššího administrativního soudu ČSR). Byl jedním z nejpozoruhodnějších soudců v ČSR, také jako specialista na anglické zvykové a mezinárodní právo. Sbíral umění, překládal anglickou literaturu a psal básně (“Omyly a přeludy”). Po Mnichově a odletu prezidenta Beneše byl vybrán jako jeho nástupce hlavně pro svůj katolicismus a konzervativnost (za možné kandidáty byli považováni i prezident Živnobanky Preis, Jan Baťa a František Chvalkovský). Podle Václava Krále v knize Pravda o okupaci (jde o komunistickou verzi pravdy), Hácha byl dobře “zapsán v Německu, zejména pro své styky s prezidentem pruského správního soudu Drewsem a zvlášť pak pro styky s Hansem Frankem, který jej od roku 1933 zval na zasedání Německé akademie práva.”

Nejtrpčí měsíc jeho prezidentské Kalvárie přišel několik měsíců po nastoupení úřadu. Pod nátlakem Berlína Hácha svolal na 14. března 1939 do Bratislavy slovenský sněm, který se usnesl na samostatnosti Slovenska. Druhý den jel na Hitlerův příkaz s Chvalkovkým do Berlína. Na říšském kancléřství je Hitler nechal hodiny čekat (říkalo se tomu “háchování”), pak mu oznámil, že německá armáda právě obsazuje Československo, že Československo je ze tří stran obklopeno Německem, a dal Háchovi na vybranou: buď spolupracovat s Německem, což by Čechům zaručilo snesitelný život a míru autonomie a národní svobody. Nebo, kdyby se Československo pokusilo o obranu, bude rozdrceno všemi prostředky. Goering vyhrožoval bombardováním Prahy. Ve 4:00 hodiny odpoledne Háchu ranila srdeční mrtvice. Francouzský vyslanec Robert Coilombe v půl páté hlásil, že Hácha byl “ve stadiu totálního zhroucení a udržován injekcemi.” Hácha a Chvalkovský podepsali akt, kterým se “dobrovolně” vzdali suverenity českých zemí a “vložili” osud českého lidu do rukou Německa. Po okupaci zbytku Československa 16. března 1939 byl Hácha donucen přísahat věrnost nejen Hitlerovi, ale i protektoru Konstantinovi von Neurathovi. Ten ošklivý, deštivý den jsem se díval přes slánské náměstí na obsazující německou armádu a učil se žít se zoufalstvím. 

Během okupace bylo snadné vidět každého, kdo měl něco společného s Němci, jako kolaboranta a lumpa. Rozhodně pro komunisty byl Hácha kolaborant a zrádce. S rostoucím vlivem komunistů (zvlášť po Benešově moskevské návštěvě) se k nim přidali i lidé silně protikomunističtí, jako na příklad Hubert Ripka, který 10. března 1944 v Čechoslováku  (orgán londýnské vlády) uveřejnil článek, z něhož vyjímáme: “Údobí mezi mnichovským paktem a březnovou okupací bylo období vnitřního zmatku, deprese a demoralizace… Z odstupu času padlo dosti světla také na úlohu, kterou měl v těchto kritických časech soudce dr. Hácha. Mohlo se však od něj očekávat aspoň osobní, lidské gesto, kterým by vstoupil do dějin ne jako zrádce. Neučinil ničeho za své hrůzné cesty do Berlína, ani cestou zpátky, když byl podepsal ortel nad svým národem, ani po návratu…” Nemyslím, že tato výtka je spravedlivá. Je v rozporu i s jeho názorem (v každém případě s názorem jeho podřízeného dr. Kamila Kleinera, odpovídajícího na pokyn svého šéfa francouzskému novináři Ellie j. Bois, který se v článku o Lavalovi otřel o Háchu. Kleiner napsal, že Francouzi nemají právo házet kamením po Háchovi, poněvadž sami svou politikou přivodili situaci, která Háchu přivedla do Berlína. Všechny zprávy, které jsem o Háchově návštěvě u Hitlera četl, dosvědčují, že Hácha v Berlíně málem umřel, že podepsal “ortel”, aby zabránil bombardování Prahy. Nevím o nikom, kdo Háchu považuje za hrdinský zjev. Kdyby jím byl, býval by na radiu odsoudil zničení Lidic a Ležáků. Kdyby jím byl, ani by svůj odsudek nedokončil a mezi mrtvé hrdiny by asi přibyly desítky dalších. Nevím, co ho motivovalo, aby protektorátní úřad přijal. Rozhodně se nezdá, že to byla touha po slávě (sláva v blízkosti Adolfa Hitlera, který ho děsil?). Nemyslím, že bychom měli vylučovat, že přijetí prezidentství považoval za svou vlasteneckou povinnost, poněvadž někdo jiný by mohl s nacisty aktivně spolupracovat. Jako vlastence ho rozhodně viděli jeho spolupracovníci v protektorátní vládě. Jeden z nejčestnějších z nich, člen Eliášova kabinetu, dr. Ladislav Feierabend (jeho statečnost jsem obdivoval na volební schůzi čs. strany národně socialistické v roce 1947 ve Slaném v kladenském kraji, kdy byl i se svým stejně statečným spolukandidátem Čeňkem Tornem (Čeněk Torn a prakticky celá Feierabendova rodina strávili většinu války v nacistickém koncentráku) komunisty málem lynčován. V knize dr. Feierabenda, „Ve vládě v exilu“, najdeme tento záznam, datovaný ‘Vánoce 1940′, jeho prvním Štědrém večeru v exilu:

“…Vroucněji než každodenně jsem se pomodlil za setkání s ženou a dětmi a s celou naší rodinou. Modlil jsem se, aby Bůh dal hodně síly všem dobrým Čechoslovákům, hlavně Háchovi, Eliášovi, kolegům z jeho vlády a všem, s nimiž jsem pracoval v podzemí a kteří mi zachránili život. Dlouho, dlouho jsem nemohl usnout.”

Stejně poučný je tento Feierabendův záznam z května 1941: “Když přišly zprávy, že Němci chtějí doma pořádat plebiscit a po něm dát Protektorátu větší autonomii, president se se mnou dlouho radil. Soudil jsem, že ani Hácha ani Eliáš by plebiscit nepřipustili a raději odešli z vlády… Po nějaké době mi president řekl, že se potvrdilo mé stanovisko, že ani Hácha ani Eliáš (později nacisty popravený) žádný německý plebiscit nepřipustí. Vzkázal Háchovi, že se plebiscit nesmí za žádnou cenu konat a Hácha mu obratem pošty odpověděl, že by on i Eliášova vláda odstoupili, kdyby tomu nemohli zabránit, a že by sám, kdyby toho bylo třeba, následoval příkladu maďarského ministerského předsedy hraběte Telekiho. Beneš mi řekl, že měl z těchto dopisů velkou radost a ukázal je Angličanům. Háchovy dopisy prý udělaly na Foreign Office ohromný dojem.”

Nezdá se mi, že takto se chová zrádce.

Není také spravedlivé při známkování Háchova chování během protektorátu ignorovat jeho zdravotní stav. Stav, který byl podle všech pramenů tak špatný, že by mu dával právo prezidentství odmítnout a svá poslední léta strávit v klidu, nejlíp v nemocniční péči. Václav Král, ve své už zmíněné knížce, zrcadlící komunistické stanovisko, o Háchově stavu píše: “Presidentem se stal ve věku, kdy se u něho neklamně hlásily známky senility. Krátce po nástupu do nového úřadu řekl svému lékaři:’Zdá se mi, že blbnu. Řekněte mi, až to budete pozorovat’. Odvykl již soustavné práci; bloudil po kancelářích a zapřádal nekonečné samomluvy bez konce a bez obsahu. Občas k sobě zval své ministry a jeho chování u stolu i jeho řeči vyvolávaly u nich trapné pocity v krajině žaludeční. Němců se bál a míval trému, když měl jednat s Hitlerem nebo s K.H. Frankem, kterého nazýval krokodýlem, a sliboval, že ho jednou strčí do klece s tygrem.” Dr. Ladislav K Feierabend v Soumraku československé demokracie napsal: “Ve vládě jsme se 10. března 1944 (tedy stejný den, kdy Ripka uveřejnil svůj tvrdý soud nad protektorátním prezidentem), dověděli, že Hácha je se zdravím u konce a je tak senilní, že se čeká jeho brzký konec. Musí prý být doprovázen i na záchod, neví, co podepisuje a kde se má podepsat, a někdy zkazí mnoho dokumentů.”

Po skončení války byl president Hácha (spolu s protektorátními ministry) 14. května zatčen (mezi zatčenými byl i dr. Klumpar, který byl zanedlouho propuštěn a později zproštěn jakýchkoliv obvinění z přečinů proti národní cti). Hácha byl převezen do vězeňské nemocnice, kde - za záhadných okolností – 27. června 1945 zemřel. Mnozí (včetně mne), i ti, kteří si nejsou nevědomi masivních zásluh Edvarda Beneše o zřízení Československé republiky a čs. diplomacie, by si přáli (i když také vědí, že Edvard Beneš se o druhé lidi mnoho nezajímal), aby býval v květnu 1945 dr. Háchu omilostnil a dovolil mu zemřít doma. Konec jeho vlastního veřejného života (jak ho vylíčil ve svých Pamětech prof. Václav Černý) nebyl o nic laskavější: Černý Beneše navštívil na jeho žádost 12. března 1948 v Sezimově Ústí. Beneš byl ve velmi špatném stavu: “Tvář popelavá, oči vyděšené, zalité vodou. Pohyby loutky, mechanizmu pokaženého dítětem: při kroku vpřed se mu noha sama vymrští… Mluví neobratně, chvílemi špatně článkuje, v ústech se mu tvoří sliny a co chvíli hustě a bíle plivá do misky na zemi po své pravici. Odvracím úzkostný mlčenlivý pohled, tak jsem si představoval Háchu na konci války..” Nic neděsilo Edvarda Beneše víc, než představa, že by měl platit za Háchu číslo 2.

***

Emil Hácha – 12.7. 1872 – 26.6. 1945

You would not be able to find among us many, who could claim that they enjoyed a walk in the Lány park in the Czech Republic with the President of the Protectorate of Bohmen and Mahren, Emil Hácha. One of the few who did, was Hana Pelnářová, a charming lady in her early nineties, well known to the people in the Czech community attending concerts and other community happenings, as well as to thousands of visitors to the Bata Shoe Museum in Toronto, where Hana has been working for countless years (thousands of hours) as a volunteer guide (this month she was awarded for it by the Minister of Citizenship and Immigration a Volunteer pin).

It probably isn’t quite right to write that Hana went for a stroll in the Lány park with dr. Hácha.This is what happened: Hana’s father, dr. Vladislav Klumpar, who at that time served  in the Protectorate government as Minister of health and social sevices, was invited, with his family, by President Hacha to visit him in Lány. After the tea, the whole company (dr. Hacha with his daughter, Mrs. Rádlová, who as they say in less noble circles, look after his household), Dr. Klumpar (with his wife and daughter Hana ) went for a stroll in the park.  After a short time, the two gentlemen left the ladies and took a different path. At that time, Hana didn’t pay much attention, but later, much later – when all her family lived in Canada, she put it all together – including what she heard from her father – and decided that the reason why her family was invited to Lany, was not so much social, but that the visit was arranged so that President Hácha could pass to dr. Klumpar information, that might be of interest to the Czechoslovak government in exile in London. It worked this way: from time to time, Dr. Klumpar drove in his Tatra car the Prime Minister, general Eliáš, to the Brdy mountains. There, gen Eliáš would deposit the materials, they brought with them, at a predetermined place, where they would be picked up by the Czechoslovak secret service. Hana remembers dr. Hácha as a nice old man (at another occasion she witnesses him talking very kindly to little children), in a rather poor physical health but – as far as she was concerned – in a good shape mentally. (And she also remembers – and the connection here is rather indirect - the only time her father hit her: it happened on October 28,1939, Hana was standing by the window of their apartment and waved a tricolor – her father noticed it, almost fainted and with the remark: ” You will bring misfortune on all of us!”, boxed her ears.

It could hardly be said about Dr. Hácha that he was blessed with personal magnetism, or that anything that happened in his life was particularly fascinating.  He was born in Southern Bohemia, in a place known as (I always admire the endless diversity of the Czech nomenclature) Trhové Sviny (which is also the birthplace of the Waldauf family), attended Latin school in České Budějovice, in the year 1986 graduated at the Faculty of Law at the Charles University in Prague, worked for the Country Committee of the Kingdom of Bohemia, at the beginning of the First World War was appointed judge of the Highest Administrative Court in Vienna, in1919 was named Vice-President (and in 1925 President – personally chosen by President  of Czechoslovakia , T.G. Masaryk) of the Highest Administrative Court of the Czechoslovak Republic). He was one of the most remarkable judges in the country, because, among other things, he was an expert on the English common, as well as international law. He collected art, translated English literature, and wrote poetry (“Omyly a přeludy” /Mistakes and phantasms/). After the Munich conference and Beneš’s resignation and departure from Czechoslovakia, he was chosen as Beneš’s successor, mainly because of his Catholicism and conservatism (other men considered for the job were the president of the Živnobank /Commercial Bank/ Preis, Jan Baťa, and František Chvalkovský). According to Vaclav Král’s book ” Pravda o okupaci “Truth about the occupation ( this is the Communist version of the truth), Hácha enjoyed good reputation in Germany, mainly because of his relations with the president of the Prussian Administrative Court, Drewse, and particularly with Hans Frank, who began inviting Hácha to the conferences of the German Academy of Law in 1933.

The most bitter period of Hácha’s presidential Calvary came only a few months after his assumption of the office. Under pressure from Berlin, Hácha convened a meeting of the Slovak Assembly on March 14, 1939 in Bratislava, which resolved to declare Slovak independence. Then, on the next day, on Hitler’s orders, Hácha and Chvalkovský travelled to Berlin. In Berlin, Hitler kept them waiting at the Reich Chancery for hours {they called it “háchaing”). When he finally admitted them, he told Hácha, that the German army was at that very time occupying Czechoslovakia and that Czechoslovakia was from three sides surrounded by Germany. Then he presented Hácha with a choice: cooperate with Germany, which would guarantee the Czechs a decent life, a measure of autonomy and national freedom. Or, if Czechoslovakia should attempt to defend itself, it would be crushed by all available means. Goering threatened to have Prague bombed. Around 4:00 in the afternoon, Hácha suffered a heart attack. The French ambassador, Robert Coilombe, reported at half past four that Hácha was “in a state of total collapse and was kept going with injections”. Hácha and Chvalkovský finally signed the document, by which they ‘voluntarily’ surrendered the sovereignty over the Czech lands and ‘placed’ the fate of the Czech nation in Germany’s hands. After the occupation of the remainder of Czechoslovakia by Germany on March 16, 1939, Hácha was forced to swear loyalty not only to Hitler, but also to the Protector, Konstantin von Neurath. On that nasty, rainy day, I was watching – across the Slaný square – the German army march in, and learned to live with despair.

During the Nazi occupation of the country, it was easy to see anyone who was in any contact with the Germans, as a collaborator and a blackguard. Certainly, the communists saw Hácha as a collaborator and traitor. With the growing communist influence (especially after Beneš’s visit to Moscow), they were joined by some strongly anti-communist people, for example Hubert Ripka. Ripka, on March 10, 1944, published in the organ of the London government, Čechoslovák, an article, in which he wrote:” The period between the Munich conference and the March occupation of the remnant of Czechoslovakia, was a period of inner chaos, depression and demoralization…Time now shed enough light on that period, as well as on the role played in these critical times by the judge, Dr. Hácha. One could have expected from him at least a personal, human gesture, which would allow him to enter history not as a traitor.. He did nothing during his horrific trip to Berlin, nor on his return trip (after he had signed the verdict, sentencing his nation), nor after his return…”  I don’t think that this rebuke is justified. It is at variance even with his own view (certainly with the view of his subordinate, dr. Kamil Kleiner, responding – on his boss’ direction – to the French journalist, Ellie J. Bois, who – in an article about Laval – ran down Hácha. Kleiner wrote, that the French should be the last to throw stones at Hácha, because it was their policy which brought Háha to Berlin.

All I have read about Hácha’s visit with Hitler, shows that Hácha almost died during his Berlin visit, that he wrote the ‘verdict’ to save Prague from bombing. I don’t know anyone who sees Hácha as a hero. Had he been one, he would have condemned on the radio the destruction of Lidice and Ležáky. Had he been one, he would have never finished his condemnation and the number of executed and murdered heroes would have increased considerably. I have no idea, what motivated Hácha to accept the office. It was  hardly a desire for fame (‘fame’, in the shadow of Hitler who scared him to death?). I don’t think we should eliminate the possibility that he accepted the presidency as a patriotic duty, because he was afraid that someone else might be much worse. He was certainly seen as a patriot by the members of the Protectorate government. One of the most honorable of them, a member of the Eliáš cabinet, dr. Ladislav Feierabend (I had a chance to admire his courage at an election  meeting of the Beneš party in 1947 in Slaný (in the ‘red’ Kladno electoral district) at which both he and his running-mate, Čeněk Torn (Čeněk Torn and practically the whole family of dr. Feierabend spent most of the war in a Nazi concentration camp) were almost lynched by a crazed communist band. In dr. Feierabend’s book ” Ve vládě v exilu” (In the government in exile) we can read this entry, dated ‘Christmas 1940′- dr. Feierabend’s first Christmas Eve in exile:

“I prayed – more ardently than normally – for meeting again my wife, my children and our whole family. I prayed that God give strength to all good Czechoslovaks, most of all to Hácha, Eliáš, my colleagues in the government, and to all I worked with in the underground and who saved my life. It took me a long, long time to fall asleep.”

Equally instructive is his entry from May, 1941:

“When we received news that the Germans wanted to hold a plebiscite and, after the plebiscite, grant the protectorate more autonomy, the President (Beneš) did consult with me for a long time. My view was that neither Hácha nor Eliáš would agree to holding a plebiscite and would rather leave the government. After some time, the President told me that my view was confirmed by reports from Czechoslovakia, that neither Hácha nor Eliáš (later executed by the Nazis) would allow for a plebiscite. (Beneš) sent a message to Hácha that a plebisit must in no circumstances take place and Hácha by ‘return mail’ replied, that both he and the Eliáš government would resign, if they could not prevent one, and that he, Hácha, if it proved necessary, would follow the example of the Hungarian Prime Minister, Count Teleki. Beneš told me, that these letters gave him a great deal of satisfaction and that he showed them to the British officials. Hácha’s letters apparently made a great impression on the Foreign Office.”

Somehow, I don’t feel that a collaborator and traitor behaves like this.

Nor do I think that it’s fair to ignore, when marking Hácha’s conduct during his term as the president of the Protectorate, the state of his health. His health was apparently so bad that no one could have blamed him, if he refused the ‘honor’ of being the president, and spend his last years in peace, preferably in the hospital care. Václav Král, whose book reflecting the communist point of view, was already mentioned, wrote this about Hácha’s health:

“He became president at an age, when he was already showing unmistakable signs of senility. Shortly after assuming the office, he said to his doctor: ‘It seems to me that I am growing idiotic. Tell me when you notice it, too.’  He got unaccustomed to regular work, he wandered around the offices and got lost in endless monologues without any content. Occasionally, he invited  his ministers to his residence and his behavior at the table, and his utterances, evoked embarrassing feelings in their abdomens. The Germans scared him and he had the jitters when he had to deal with Hitler or K.H. Frank, whom he called a crocodile and promised that he was going to put him in a cage with a tiger.”

Dr. Ladislav Feierabend in ” Soumrak československé demokracie” (The Twilight of the Czechoslovak Democracy) reported: ” On March 10, 1944 (on the same date Ripka published his own harsh judgment on Hácha), we learned in the government that Hácha’s health was collapsing and that he was so senile, that his end is expected shortly. He has to be taken to the washroom; he doesn’t know what he is signing and where he is supposed to sign, and sometimes spoils many documents.”

After the end of the war (on May 14,1945), President Hácha (together with his ministers – among those arrested was dr. Klumpar, who was shortly after that released - his conduct during the war was later found completely blameless). Hácha was taken to a prison hospital, where he died – in mysterious circumstances – on June 26, 1945. Many of us (including me), and even those who are not unaware of the massive credits Edvard Beneš earned as one of the founders of the Czechoslovak Republic and the Czechoslovak diplomacy, would have wished (even though they know that Beneš wasn’t particularly interested in other people), that Beneš had pardoned dr. Hácha and allowed him to die at home. The end of his own public life – as described in his ”Paměti” (Memoirs) by prof. Václav Černý - was not much kinder. Černý visited Beneš, at the later request, on March 12, 1948, in Sezimovo Ustí. Beneš was in a horrible state: “Ashy face, terrified watering eyes. Movements of a puppet, of a mechanism, damaged by a child: when he makes a step forward, his leg automatically shoots up. …He speaks artlessly, articulates poorly, it makes his mouth water and ever so often, he spits thick white saliva into a saucer on the ground on his right. I turn away a nervous look, this is the way I imagined Hácha at the end of the war…”  Nothing would have frightened Beneš more, then imagining himself as Háha no.2.

* * *