Znám mnoho lidí, včetně některých mých přátel, kteří se brzy vyřadili ze života tím, že odmítají skamarádit se s počítačem. Jejich rukopisy psané rukou nebo i na psacím stroji jsou pro redakce médií nebo nakladatelské, nepřitažlivé. I to je dnešní doba! Přepis jedné stránky si účtuje zdatná písařka 100 Kč! Proto zůstávají například “Paměti” mého televizního kolegy Karla Pecha v pozůstalosti, protože potomci nemají na jejich přepis. Když se na mne Karel kdysi obrátil, zda bych mu je nepřepsal, tak jsem mu musel pravdivě odvětit: “Karle, jak si Tě vážím, ale 3000 stránek psaných tužkou, to nemůžeš na mne chtít…Zkus to s nějakou agenturou, ale připrav si balík peněz…” Chudák Karel, asi za půl roku po tomto našem rozhovoru, bylo to takhle před vánocemi, skonal.

Jaromír Hořec byl další můj přítel, který odmítal počítač. Teď vycházejí jeho paměti (“Poválečná léta”) v Mladé frontě, kterou v roce 1945 založil spolu s deníkem. Diktoval je své známé přítelkyni poté, co mu jeho žena Věra zemřela. Předtím je psal na stroji, věčně v nich škrtal, přepisoval, sám se v tom už kolikrát ani nevyznal. Chodíval jsem za ním na Spořilov, znali jsme se právě už z těch dávných poválečných let od května 1945, kdy jsem rovněž nastoupil do této redakce.

Jsem členem Obce spisovatelů a na minulé mimořádné valné hromadě (mimořádné proto, že se nachází ve finanční krizi a členové měli rozhodnout o jejím dalším osudu) bylo ve zprávě sděleno, že jen polovina z více než 700 členů, vládne počítačem nebo má přístup k e-mailovým schránkám (u svých vnuků či přátel a známých).

Kdysi – už vlastně od školních let – se říkalo: jít s dobou. Jistě, neměl jsi auto, chodil jsi pěšky nebo jezdil na kole. Neměl jsi automatickou pračku, jistě, pral jsi vše v rukou, neměl jsi ledničku, jistě, když jsi měl chladný sklep, tak jsi ledničku nepotřeboval…Etc..

Milý Milane, nejsme zpátečníci a zpátečníky nebudu nikdy obhajovat. Dovedu je pochopit, to ano, ale to je tak asi všechno.

S prvním počítačem jsem se potkal v roce 1991, od té doby mám čtvrtý. Nikdy bych nevydal po listopadu 1989 svých dosavadních 20 knížek (včetně tlustých encyklopedií), kdycbych neměl počítač. Nejde jen o psaní, internet mi umožňuje dopisovat si s mnoha krajany, které mám v mnoha zemích světa. Jen s jedním Australanem si píšu (já na počítači, on na stroji), ale musím své dopisy posílat poštou – za několik desítek korun! On si toho je vědom, proto si píšem už zřídka. Je to bývalý novinář a dodnes lituje, proč si už dávno nepořídil počítač! Přichází nejen o peníze (za poštovné a přepis svých rukopisů), ale přichází o pocit rozšířeného obzoru, jaký mu nabízí internet, komunikace s celým světem.

Tolik slov k Tvému komentáři, Milane. Pamatuješ, jak jsem krmil Rapid Computer News svými zprávami? A Tys seděl v redakci Obchod- Průmysl – Hospodářství ve stejném Rapidu? Marta Uhrinova za mé spolupráce měla snadný život. To už jen na závěr, protože těch asociací, které ve mne vyvolávají Tvé čtivé články na tomto servru, bývá vždy mnoho. Měj se, a piš dokud udržíš “moč a tužku”…či ruce na klávesnici… Mírek.