CzechFolks.com PLUS

Zklamání a selhání

Zdálo by se, že tato slova jsou obsahově stejná. Ale nejsou. Jsou mezi nimi menší i větší rozdíly. Ty nejméně markantní jsou nejpodstatnější. Jsme-li někým nebo něčím zklamáni, tak ten největší podíl viny je v nás samotných. My sami nebo člověk samotný, jde-li o jednotné číslo, jsme špatně volili. Ať to bylo v nedostatku faktů, skutečností, znalostí, zkušeností, nebo jsme volili spíše sympatiemi, citem, srdcem a vsadili jsme na něj nebo na něco. A když se nenaplní nebo nenaplnilo naše očekávání, jsme zklamáni a zlobíme se na toho, který nás zklamal. A on zatím nebyl tím, za koho jsme jej měli, nebyl sto naplnit naše očekávání, naše přání. Nebyly totiž jeho přáními, ale našimi, anebo neměl schopnosti, vlastnosti a předpoklady je splnit. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Zima je na ústupu. Zahrada ještě pod sněhem, ale pan Rudolf už je v domě nesvůj, nemůže za kamny vydržet. Stále chodí od okna k oknu, dívá se ven, pozoruje stromy a keře, prohlíží kdejakou větvičku. Do koruny každého stromu je vidět, spleť větviček na bílém podkladě je přehledná jako na mapě a pan Rudolf přesně vidí, která snítka potřebuje zkrátit, která je přebytečná. Nejvíc ho iritují rovné výhony, které trčí přímo vzhůru, každým rokem vyrážejí natruc jeho sestřihu, každým rokem se mu vysmívají, neustále s ním bojují. Čtěte více ZDE »

Křest knížky je slavnostní událostí pokaždé. Tahle je snad o to větší, že se týká našich dvou autorek, spisovatelky Blanky Kubešové a Ivety Kollertové.

Zatímco román „Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou“ je psán už ostřílenou autorkou, Iveta Kollertová se představí širší čtenářské veřejnosti poprvé.

B. Kubešová stála u toho, když se internetová forma jednoduchého vyprávění „Svlečené do naha“ měnila ve formu knižní, a proto jsem ji požádal o pár slov.  

Kubešové biograficky laděný román „Brácha Jerry“, který mám z její literární tvorby asi nejraději, si dovolím představit sám. Možná by to ani nepotřeboval, vychází totiž už podruhé v novém, upraveném vydání doplněném o autentické fotografie. Čtěte více ZDE »

A teď něco o druhém titulu červnové autogramiády: Blanka Kubešová o „Svlečené do naha“

Biografické práce mají tu výhodu, že se píší jakoby samy. Mám pocit, že nejinak tomu bylo se „Svlečenou do naha“, která je prvním vážným literárním počinem Ivety Kollertové. Z každého řádku vane spontánnost a vnitřní potřeba se s někým podělit o bolestnou zkušenost, o zoufalství i naději, které celý příběh prostupují.

Do chvíle, než I. K. onemocněla, nedržela nikdy v ruce pero a žila obyčejným životem a všedními starostmi. Ve 37 letech vtrhla rakovina do jejího života jako uragán a nenechala v něm kámen na kameni. Tehdy budoucí autorka poznala, co je to skutečná bolest, rezignace a strach, netečnost těch okolo, ale i láska, soucit a naděje. Chvíle, kdy pochopila, že se už nikdy nepostaví na nohy a nevyjde ze dveří svého pokoje, se po prvotním zoufalství stala i chvílí vítěznou, I. K. začala psát… Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se už, kdy jsem Borise Krajného slyšel poprvé. Ale pamatuji se, že jsem ho tehdy nazval sochařem tónů. Co jsem zřejmě měl na mysli, daleko lépe vyjádřil kritik deníku The Milwaukee Journal, který Krajného provedení Mozartovy skladby popsal jako: “jednu z těch šťastných konvergencí energie, tvořivosti a prvotřídního měření času,  jejichž výslednicí mohou být  v životě posluchače okamžiky, na něž se nezapomíná… Kdo na tom vydělal nejvíc, je Mozart. Toto  dílo – střídavě křišťálově průzračné i zádumčivé, dramatické i plné jemných odstínů - Krajný přednesl s téměř mikrometrickou přesností…” Čtěte více ZDE »

Konců světa jsme už zažili požehnaně. Jen já sám pamatuji takové tři čtyři docela určitě. Ale často ani netušíme, kde která sekta právě sedí na bobku kdesi v podzemí a čeká, kdy to praskne. A ono stále jaksi nic. Ne, že by už dávno nedozrál čas, ale tak jako při stvoření světa zaručeně musely být určité zmatky, tak evidentně všelicos neklape ani při jeho konci. A přitom lidé s tím nemají nic společného. Vždyť jaké úsilí jsme už vynaložili na to, abychom to celé urychlili – štěpením atomu, drážděním ozonové díry či kácením pralesů – nic nepomáhá, svět se ještě stále nepoložil. U i Hollywood, jako kdyby se nemohl dočkat, navrhl útok mimozemšťanů, pád asteroidu, ale nic z toho se neujalo, pokaždé se našel nějaký bláznivý hrdina, co se zamračil, napnul svaly a zase šlo všechno po starém. A člověka to už začíná i znervózňovat: tak co je, kdy to přijde? A jak to vlastně bude vypadat. Čtěte více ZDE »

Špatná nálada není zapříčiněna ničím jiným, než výskytem skřítků depresáků (Depressius apaticus) v našich domovech. Pošmourné počasí, třeba taková pořádná letní bouřka nebo blátivá podzimní plískanice, je vyžene z děr jako kočka myš, a milé naše domy, vskutku se máte proč třást strachy. Ať již po okapu a pěkně piánko vikýřem, či nedopatřením otevřenými dveřmi, tihle malí prevíti doopravdy nemají se svými nečekanými návštěvami sebemenších potíží. Příslušníci zvláštního druhu, takzvaní komíňáci, využívají za zprostředkovatele svých příchodů komíny, jak název celé jejich skupiny napovídá. Jedincům a rodinám, které se doposud nezmohly na plynové kotle a jejich místnostem i nadále dominují kachlová kamna, nebo právě tak dobře zděné krby, se doporučuje ony ďábelské roury plné sazí zasypat, nejlépe květinami, jejichž příjemná vůně působí depresákům intenzivní žaludeční potíže. Čtěte více ZDE »

Již dlouho jsem nebyl svědkem účasti takového počtu zájemců o novou knihu, jako tomu bylo ve čtvrtek 10. června v pražské restauraci Mánes, dokonce za přítomnosti kamer České televize (její šot byl odvysílán tentýž večer v Událostech). Nakladatelství Academia zde prezentovalo zcela novou knihu (Cesta na severozápad, 312 stran) o osudech bratří Ctirada (*1930) a Josefa (*1932) Mašínů a „tím třetím“ byl Milan Paumer (*1931), žijící už zase tady v ČR. Čtěte více ZDE »

Na jednu z najznámejších sociálnych sietí som sa prihlásil preto, aby som ako správny rodič mal dostatok informácií o mojich deťoch. Po roku sa ukázalo, že moje deti mi zablokovali vstup na ich stránky, keď ma prekukli.

A nakoniec som si začal pridávať ľudí podľa toho, ako mi ich sociálna sieť ponúkala. Dlho som tejto ponuke odolával, ale keď som zistil, že ľudia majú aj niekoľko tisíc „kamarátov“, tak som sa s mojimi desiatkami cítil chudobne…

Tráviť celé dni a týždne na počítači sa mi však vôbec nechcelo. Ale veď nič sa nestane, ak si teda tých tzv. Kamarátov pridám, vravel som si. A tak som začal. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Dunivý úder kol a žhavé čáry strojů proletěly cílem. Přeplňované motory zaburácely nad prázdnou tratí a vracely se z okolních kopců v několika ozvěnách. Kolotoč dosáhl hektického vrcholu, napětí povolilo. Dvě stě padesát tisíc diváků se vzedmulo, odpadlo z drátěných oplocení jak vlna od přístavního mola a dalo se na zpáteční cestu. Zvedlo ze země žlutý poprašek, který se bude tetelit v padesátistupňovém žáru, než ulpí na zpocených pokožkách i mezi zuby.

Rychle jsem se zbavil prázdných obalů od limonád, složil židličku, vyhrabal pískem zasypanou tašku a s dalekohledem přes rameno se vrhl do proudu. Navzdory zemské gravitaci jsem plul do kopce, ven jednou ze sedmi bran. Těla imunní vůči hádkům potu odpařovala zkonzumované tekutiny. Na bronzových pokožkách kruché krystalky soli budovaly stříbrný krunýř. Dav tekl po vyprahlých polích k parkovišti.   Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Letos půjde již o čtvrtý ročník mezinárodního  krajanského festivalu, kdy se do Prahy sjíždějí hosté z celého světa. Podle ministerstva zahraničních věcí ČR je ve světě 73 krajanských spolků a společností, veřejně působí 162 mediálních prostředků (novin, časopisů, bulletinů, zpravodajů, pravidelných rozhlasových a televizních pořadů), čili všichni jsou srdečně zváni na dny 9. – 12. září 2010 nejen jako prostí návštěvníci, ale také jako účinkující, aby mohli předvést ukázky svého pěveckého, tanečního nebo hudebního umění – a vytvořili tak příjemná setkání v nádherné atmosféře. Čtěte více ZDE »

Před několika lety se rozletěla světem zpráva, že v americkém Las Vegas ohromila návštěvníky velkolepého Bellagia světelná fontána a s ní spojená fenomenální hudební show. Přemýšlím o tom, zda charakteristika Jana Nerudy před dvěma stoletími na adresu Františka Křižíka – „Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem a byl příliš skromný. Jedním slovem, byl Čech.” byla příčinou toho, že ačkoli Křižíkova fontána byla postavena českým inženýrem a vynálezcem již v roce 1891u příležitosti jubilejní zemské výstavy v Praze, zůstává tento evropský unikát celkem neznámý a v pozadí slávy jeho o mnoho let pozdějších světových napodobenin. Čtěte více ZDE »

Přátelé pisálkové, přátelé malíři moji – zkrátka vy všichni, co ke své práci, či především ke svému štěstí a uspokojení se potřebujete inspiraci. Ta jest pojmem docela širokým, když se zamyslíme pořádně a neuděláme z ní pouhé synonymum pro nové nápady, po kterých často baží umělci a mimo jiné také právě pisatelka – já.

Kdepak, bez inspirování se těžko, těžko funguje v šedi dnešního světa. Rozhodně vám ji tímhle psaním nechci cpát, to zase ne, ale spíše poodhalit něco málo o jejím občasném hledání, které bývá prováděno snad každým obyvatelem naší modravé planetky. Čtěte více ZDE »

Vždycky jsem si říkal: kdyby už neplatila žádná stará pravda, tak se vždycky ještě můžeme spolehnout na biblické svaté písmo, které nám naši církevníci tlumočí od nepaměti.

A tu najednou závan nejistoty: přímo z rezidence zástupců stvořitele na Zemi vychází prohlášení, které radikálně mění postoj Vatikánu vůči evoluční teorii: Slyšte, malověrní, dvousetletý pan Darwin má pravdu. Jeho učení nijak neodporuje křesťanství, naopak, vychází přímo z něho! Římskokatolická církev učence nikdy přece oficiálně neodmítala a kdo si myslí, že ano, tak se mýlí nebo si nepamatuje. Podepsaný arcibiskup Gianfranco Ravasi, papežova pravá ruka. Čtěte více ZDE »

Chvála numer

Nejprve se musím omluvit všem našim jazykotepcům, že jsem v názvu tohoto fejetonku nepoužil  českých slov – číslo a číslice. A jak se tak dívám na obrazovku, hned v úvodu jsem se dopustil dalších jazykových faux pas, protože mému stařičkému počítači se nelíbí ani jazykotepec, ani fejetonek. Obě tato slova mi totiž mrška počítač červeně a vlnovkovitě podtrhl! A teď nakonec i tu vlnovkovitost! Mne to však neodradí, nejsem urážlivý, ve své šedivé hlavě mám naštěstí ještě jakž takž fungující rovněž šedé buňky mozkové – a tak si budu i nadále jednat, mluvit i psát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Konečně se to totiž může. A abych byl aktuální, (začátek června 2010) snažně doufám, že podobně se budou chovat i naši čerstvě vyvolení v nové sněmovně! Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Praha – šedesátitisícová metropole na Vltavě sehrála v Mozartově tvorbě i v jeho osobním životě významnou roli přesto, že měla proti čtyřikrát větší Vídni charakter spíše provinční. Mozart měl s Prahou své úmysly a plány. Větší než se myslelo. O některých se vědělo, jiné nejen před veřejností, ale dokonce i před blízkými přáteli do poslední chvíle skrýval.

Z Vídně do Berlína

Třetí Mozartova cesta do Prahy měla jiný charakter než cesty předešlé. Začala na jaře 8. dubna 1789. Cílem nebyla Praha, nýbrž Drážďany, Lipsko a Berlín. Wolfgang Amadeus Prahou jen projížděl a ve městě se zdržel pouze několik hodin. Berlínská cesta se uskutečnila na pozvání a za podpory Mozartova mecenáše knížete Karla Lichnowského. Amadeus pozvání přijal především proto, aby u dvora vzdělaného, hudbymilovného a bohatého vladaře Fridricha Viléma II. získal dobře placené a stálé místo. Čtěte více ZDE »

Sjížděla jsem autem do údolí k vesničce, jejíž sporé uskupení avizovala lípa. Stoletá lípa vzrostlá nad výši všech střech, proschlá od úderů blesků a v neposlední řadě unavená přemírou hnízdění času ve svých větvích a v každoroční síle vzlínání mízy. Není už nikdo z těch, kdož by pamatoval kmínek uvázaný ke kůlu, mladickou nerozvážnost vykotlaného kmeta s mnoha uťatými kmeny v koruně, s železem obručí vzrůstajících do jeho těla. 

Projela jsem krokem kolem stromu, aniž bych si toužila  připomenout zdejší školní výlety, prašnými cestami klopýtající své ukoptěné dětství následující stín pana učitele a dohánějící míru jeho dlouhých kroků, které mne, nemohoucí, táhly až k padnutí. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu Česko)

Víkendové demonstrace proti Izraeli nebyly až tak početné ani důrazné: obvyklá hesla o izraelských vrazích plus nápisy, že „všichni jsme Palestinci“, deset tisíc lidí se sešlo v Istanbulu, pět tisíc v Paříži, dva tisíce v Nice, pár tisíc v Londýně, sto až dvě stovky v Praze… 

Ta „střední úroveň“ protestů ale nic nemění na faktu, že po zásahu proti lodím plujícím do Gazy předvedla především Evropa jednu z obvyklých protiizraelských hysterií: stačí se podívat, jak o události psala většina novin, jak se k ní vyjadřovali ministři zahraničí, jaké diskuse se vedou na internetu. Izrael zkrátka, dopustí-li se chyby, nemůže počítat s tolerancí ani s racionálním přístupem – na rozdíl třeba od Ruska, jemuž – zdá se – projde prakticky cokoli. Čtěte více ZDE »

Až osud karty zamíchá

a má hudba se vytratí do ticha,

chci mít pocit, že jsem při tom byl…

Časté dotazy melbournských krajanů „kdy zas a koho ze zpěváků české populární hudby přivezeme“ mne přiměly k úvaze a posléze i ke vzpomínce na jeden z výjimečných hlasů české hudební scény.

Během posledních deseti let se nám, zejména díky Petru Vítkovi, podařilo uskutečnit v Austrálii několik atraktivních turné – dvakrát nás navštívily české pěvecké špičky Karel Gott a Helena Vondráčková, stejně tak skvělá rocková kapela Olympic. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

V tentýž den, co do éteru vyběhla smutná zpráva, která nás všechny hluboce zarmoutila, že nás navždy opustil a do “ćeského nebe” odešel po dlouhé nemoci režisér, scenárista a herec Ladislav Smoljak, nám zaslal náš stálý dopisovatel Josef Krám do redakce CzechFolks Com Plus, jako pietní vzpomínku na tohoto vzácného člověka, vyprávění Ondřeje Suchého, které rádi přetiskujeme.

Pan profesor Josef Krám nám mimo jiné napsal:

“Doplňuji tento text, který mně poslal mailem Ondřej Suchý 27. února 2008, dnešní fotografií oné rychnovské Základní školy Komenského z 6. června 2010,  tedy v den Smoljakova úmrtí, i s obálkou publikace k tomuto festivalu; je v ní uvedeno, že byla vydána u příležitosti dožitých 56. narozenin Ladislava Smoljaka a dožitých 51. narozenin Zdeňka Svěráka.” 
Redakce Čtěte více ZDE »

- dějiny mého kraje. Nikoli podle změn režimů, ale podle mých informací a pamětí lidí, kterým se dá věřit…

Jméno našeho kraje se v podobě Sudéta poprvé objevuje ve starověkém díle Claudia Ptolemaia v letech 166 – 178 našeho letopočtu ve formě Sudeta óré, jako Sudeti montés (Sudetské hory či pohoří, neboli pojmenování jednoho z horstev ve Střední Evropě). Někteří tvrdí, že šlo o Krušné hory, jiní soudí, že starověký zeměpisec tím slovem neoznačil nic konkrétního, že je použil jen jako obecné označení středoevropských hor a neproniknutelných lesů. Je skoro jisté, že slovo Sudéta je původem keltské a v překladu znamená Les kanců nebo Kančí les. Čtěte více ZDE »

Milován budeš, budeš-li milovat.

Dary dostaneš, budeš-li rozdávat.

Umíš-li pomoci, sám dříve zavolej.

Šťastný chceš být, druhým štěstí přej.

Příklady hledáš, sám buď příkladem.

pokoj si nedáš, tak hledej pravdu v něm.

Je-li ti zima, tak aspoň druhé hřej,

klidu si žádáš, tak druhým pokoj přej.

Tápeš-li ve tmě, rozsviť své světlo

i druhým na cestu, aby vás nesmetlo

příšeří se zlem a nenávistí.

Jestli číst neumějí, nauč je čísti,

přiveď je s sebou na svoji cestu, Čtěte více ZDE »

Wolfgang Amadeus Mozart byl nejen velkým skladatelem, ale také velkým a náruživým cestovatelem. I když slovo „náruživý“ je označení nepřesné. Mozart většinou necestoval pro radost, potěšení a rozptýlení, ale z jiných, stejně dobrých důvodů. Cestoval, protože musel.

Křížem krážem po Evropě

Na cesty se vydal již v raném věku. Jako šestiletý od 12. ledna 1762 nastoupil v doprovodu své sestry a otce dlouhou a namáhavou cestu napříč Evropou. Ctižádostivý Leopold chtěl svého nadaného syna představit nejen vídeňskému dvoru, ale postupně i všem významným dvorům v Evropě. Měl totiž s Wolfgangem velké plány, které, a to je třeba přiznat, byly vedeny čestnými úmysly. Leopold se Wolfgangovi snažil opatřit nejen lukrativní vystoupení a později i dobré zakázky na kompozice, ale především důstojné a pevné postavení, tedy stálé místo spojené s výhodami, odpovídajícím platem a dobrým zaopatřením. „Čest, sláva a peníze“ – to byly cíle, které praktický otec svému nadanému synovi vštěpoval. Čtěte více ZDE »

Lidé se zdraví odnepaměti. Někdy upřímně a s radostí, jindy pouze ze zdvořilosti, nebo že se to patří. Při osobním setkání je možné vypozorovat vícero přístupů k osobnímu uvítání se. Záleží na tom, jestli se setkají dva (či více) docela plánovaně, anebo náhodně a po delším čase, či jsou to kamarádi na život a na smrt, anebo věřitel s dlužníkem, podřízený se šéfem, milenci či dlouholetí manželé.

Osobní setkání bývají velmi často náhlá a nečekaná, a proto nejednou neposkytnou mnoho času na přípravu. A to už se nezmiňuji o setkáních vícenásobných. Dlouhým bádáním jsem totiž zjistil, že pozdrav platí přibližně jeden den. Když kohokoliv potkáme za den víckrát, není třeba mu stále přát dobrý, krásný a nevím ještě jaký den. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení