CzechFolks.com PLUS

Pakliže je láska nesmrtelná, pak pevně věřím,
že se po smrti setkám se všemi psy mého života,
kdyby pro nic jiného, tak pro to moře lásky,
která nás spojovala. 

Policejní  psovod se svým psem se nevolá pro legraci, zpravidla jde o trestný čin vloupání, loupežného přepadení, znásilnění či vraždy, o hledání ukrytých nebezpečných nebo pohřešovaných osob. Ve všech těchto případech je služební pes pro policii velmi cenný. Má nejen vysokou finanční hodnotu, ale především cenu, která se penězi nedá vyčíslit.

Také jazýček osudu bývá obzvlášť citlivý a ošidný. Na začátku každého nového případu leží jakoby na vahách a během okamžiku se může zvrátit z neštěstí k radosti anebo naopak. Potom, jako v tomto mém příběhu, se dostaví slzy dojetí, a to dokonce i u chlapů, kteří jsou díky své profesi zvyklí na ledacos. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

“Jedno vedle druhého postavené u počítače.”    

Napravo muž s žensky jemným obličejem. S černými dlouhými vlasy a jahodovou barvou úst. V očích výraz nevinnosti, v obličeji souměrnou krásu. Před ním mikrofon. Není to nikdo jiný než král popu Michael Jackson. Nedívá se do objektivu, neusmívá se, má všechno, co si může přát, a přitom prázdné ruce. Zná ho celý svět, milióny fanoušků si kupují jeho zpěv, někteří ho obdivují, jiní mu závidí.

Já jsem z těch, kdož ho obdivují. Dlouho sleduji jeho kariéru. Dívám se na jeho velkou  fotografii a vidím dobré srdce. Miluje děti. Sám není dítě, je muž. Někteří ho v něm nevidí. Chtějí ho vidět jinak. V záři světel na něm vidí chyby. Chtějí je vidět, hledají je. K jeho osočování je motivují jeho peníze. Pokořit ho, pošpinit, aby jich neměl tolik, aby ho stáhli z výšin dolů mezi plebs.    Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.   Čtěte více ZDE »

jsi pro mne inspirace věčná
jsi moje přímka nekonečná
jsi vítr, který čechrá mysl
jsi šestý, sedmý, osmý smysl
jsi dálka, která se ke mně blíží
jsi okno s renesanční mříží
jsi nad krajinou jarní vlání
jsi knížka, která se stěží shání
jsi láska moje milovaná
jsi pro mne od večera zrána
jsi pro mne vším, co mám
jsi, ano, jsi můj drahokam
a přesto kamínek jsi prostý
jsi hostitelkou, která čeká hosty
jsi moje láska, jenom pro mě
a já mám pro tebe ruce obě
Čtěte více ZDE »

Šel jsem jednou po městě, a jak jsem šel, padla mi do oka vývěsní skřínka s letákem, který měl výrazný nadpis: Básník a dieta. Výrazný a provokativní! Byl bych rád zjistil, co ohlašuje, ale spěchal jsem do jednoho nakladatelství a nemohl se zdržet. Podivný nadpis mi však uvízl v hlavě a přiměl mě, abych cestou přemýšlel, co může avizovat.

Usoudil jsem, že mohlo jít o přednášku, která se nezabývá správnou výživou všeobecně, ale speciálně, a to se zaměřením na literární tvůrce. O nastolení takového problému jsem nikdy neslyšel, natož o jeho řešení. Nějaký vědec zřejmě vyzkoumal, co má básník jíst, aby psal dobré a zdravé verše. Zdravé…? Brr! To mi připomnělo snahu socialistických ideologů omezit funkci umění pouze na výchovné a osvětové cíle, vymýtit z něj nezdravé a pesimistické… Čtěte více ZDE »

Má literární tvář nabývá dvou podob. Tu přívětivější už znáte, právě k vám promlouvá. Ta druhá se schovává ve stínu. Však má taky proč. S politováním musím konstatovat, že kromě relativně neškodných bezvýznamných fejetonů se po nocích pachtím i s literaturou nevalné kvality a pochybné úrovně, že zpod prstů mi vylézají stohy a tuny stran braku a knižního odpadu, který se nikdy nedostane do čítanek a hodin literatury (sláva za to!), ledaže by kantoři toužili po zvlášť vydařené ukázce ve stylu: „Tak takhle opravdu ne!“ Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Všechno má ve Vesmíru svá pravidla a meze

Pokud se lidé nenaučí respektovat nepsané Zákony Matky Přírody a naslouchat hlasu “němé” tváře, tak nikdy nepochopí smysl jejich života na Zemi. Dokud lidé budou dávat egoisticky přednost materiálním hodnotám před porozuměním souladu přírody, nikdy nepoznají opravdový pocit radosti a štěstí, které jim Matka Příroda, jako svým dětem, neomezeně nabízí a dává.

Jestli lidé nezruší jakoukoliv hierarchii mezi sebou a to i k Přírodě, nebudou mít na Zemi mír a nenaleznou ve svých duších vyrovnanost, klid a skutečnou lásku.

Václav Židek

Hovorí sa, že zážitky z detstva ovplyvňujú často konanie človeka na celý život. A to aj zážitky zabudnuté, ktoré sú už len v podvedomí. Čtěte více ZDE »

Jsou příběhy, které mají to štěstí, že jsou smyšlené a vedle nich se najdou i takové, které psal sám život. Tento je jedním z nich.

Konečně spěla druhá světová válka ke konci.

Vesnička Kostelní Vydří leží mimo hlavní silnici, v otevřeném mělkém údolíčku. Od Telče k ní míří dvě silnice. Jedna od Myslic a Prostředního Vydří a druhá od Myslůvky. Ta druhá vede lesem Brah. Kdokoliv vyjde z lesa, celé údolíčko se mu otevře. Jako na talíři má před sebou celou vesnici, všechny chalupy, zahrady, stromy, potůček, zámek hraběte Thuna, dva kostely, dolní ve vsi a na návrší farní Panny Marie Karmelské, který připadá klášteru Karmelitánů. A kolem toho všeho dokola volná pole až k nedalekému obzoru. Do vesnice je odtud z lesa jen pár kroků. První chalupa je po levé straně a prašná silnice vede přes potok po stařičkém unikátním mostě sv. Jana Nepomuckého, na jehož každém parapetu stojí socha. Čtěte více ZDE »

Konec rodiny Reichlovy

Byli čtyři: rodiče, Jaroslav Reichl a Jindra Reichlová a děti Alena a Jindřich. Nejdřív jsem se setkal s Jaroslavem Reichlem. A to už je hodně dávno, víc než šedesát roků. Bydleli jsme spolu (a s řadou jiných) na stejné cimře v uprchlickém táboru v  Ludwigsburgu. Byl o dvě  a snad tři desítky let starší než my ostatní, většinou univerzitní studenti. Říkali jsme mu táta. V Československu byl tiskařem. Hrdě se hlásil k sociální demokracii (té soukupovské, majerovské). Byl hrdý na své povolání a měl důvod – po válce byl ředitelem státní tiskárny ve Warnsdorfu, kde tiskli nádherné věci (jako třeba skvostně ilustrované vydání Březinových básní). Čtěte více ZDE »

Bolí mě za krkem jako Michelangela, když maloval strop Sixtinské kaple. Ale stejně jako jemu, i mně to stojí za tu námahu a bolest. Sleduju krásu – a zde mistr promine – ještě větší. Hvězdy. Nebeská klenba se oblékla do tmavé róby a stovky třpytivých zrníček se mi blýskají nad hlavou. Ono jich tam leží mnohem víc a také jsou nesčetněkrát větší, než jak se jeví mně, titěrnému tvorečku na jedné zapomenuté planetě kdesi v bezvýznamné sluneční soustavě. Tu pro změnu najdeme v galaxii s poetickým názvem Mléčná dráha. Nepřekvapí, že se jedná o součást tzv. Supergalaxie… a suma sumárum, všechny tyhle krámy se nachází ve vesmíru. Ale kde se sakra nachází vesmír jako takový? Čtěte více ZDE »

Chůze po minovém poli

Když otevřete tuto útlou a půvabnou knížku, i když jste v teple a máte kolem sebe všechno potřebné, vydáte se s autorem kamsi do polí, v nichž nejsou žádné povozy, prach za koly. Cestu rozorali a vy neslyšíte nic, jen autorovu otázku: Kam vedou  ta pole? Než si srovnáte v hlavě, že nevidíte žádné pěší, než začnete hledat odpověď, cítíte mrazení v zádech. A autor nastaví vaší duši další obraz: mrazem křehla zem a oni se němě vraceli zadem, každý odjinud, každý jinam. A co vy na to beze slov? Autor zná sílu svých veršů a vaše rozpaky, proto odpovídá za vás: a my dlaněmi proti větru.

Na konci cesty vám ukáže dvorec s vyvrácenými vraty, slepá okna, zpustlý sad. Dlouho se autor dívá, a když spolu odcházíte, když vás odvádí zpět, obrátí se k vám a zašeptá: někdo tam zpíval. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Tak jsme se ženou konečně stanuli na vrcholu hory Říp (tedy podle mého názoru je to spíš kopec), kde se podle dávných pověstí praotec Čech rozhlédl po krajině a vida přemíru mléka a strdí (dodnes nevím co to strdí vlastně je), rozhodl, že už dál nepůjde a jeho četné potomstvo pod touto horou navěky žíti bude. Existují názory, že měl přemoci únavu z dlouhého pochodu a dovést své plémě trochu dál, někam k moři na příklad, ale to by potom ty různé cestovní kanceláře neměly co dělat. Co však předcházelo našemu výstupu, tedy jak později uvidíte, výjezdu na tato památná místa? Čtěte více ZDE »

Vždy mne potěší, když mohu být nápomocen dobré věci, a dvojnásob, pokud je to ku prospěchu mládeži. Vím, jak je pro mladé lidi nesmírně důležité znát pravdivou historii své země, ze které mohou čerpat poučení, a snažím se plnit povinnost nás, dříve narozených, připomínat jim při každé příležitosti stinné stránky našich moderních dějin, na které národ nesmí zapomenout a jejichž opakování nesmí už nikdy připustit. Vím, že se mládež mnohé naučí ve škole, ale největším přínosem je, pokud může o událostech, které poznamenaly osudy tisíců lidí, slyšet přímo od pamětníků.

Proto jsem velice přivítal možnost zprostředkovat studentům gymnázia setkání s manželi Janou a Zdeňkem Reichovými, Čechoaustralany, kteří v květnu navštívili naše město a rozhodně mají mladým co vyprávět. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.   Čtěte více ZDE »

Srpnové události 1968 a Čs. televize – tak se jmenuje moje vylíčení pro potřebu dokumentace v Čs. televizi, které jsem rozmnožil 28. 5. 1990 a shromáždil i připomínky od dalších kolegů, kteří v srpnu 1968 různě publicisticky působili. Ostatně byly to další doklady, které vyvolalo vydání mé knížky „Na vlně 490 metrů“ (vyšla v květnu 1990 v Nakladatelství Naše vojsko – Magnet Press nákladem 140 000 výtisků česky a 80 000 výtisků slovensky) a v roce 2009 v rozšířené podobě spatřily světlo světa v knize „Události pravdy, zrady a nadějí“ (vydal Akcent Třebíč).

Nový ústřední ředitel Čs. televize (od listopadu 1989 již čtvrtý) Jiří Kantůrek mne 24. 5. 1990 pozval na setkání u příležitosti zahájení Mezinárodního televizního festivalu v pražském Paláci kultury. Čtěte více ZDE »

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

Několik dětí v našem okolí teď prožívá to velmi zvláštní léto mezi sedmým a osmým rokem, mezi první a druhou třídou. A už byly pět dní v týdnu na chvíli samy ve světě – samy šly ze školy domů.

Nastal věk průzkumů. Už prozkoumaly každý centimetr svého prostředí doma – když se rodiče nedívali. Prohledaly půdu, garáž, komory, prádelníky, kabelky a náprsní tašky a také přihrádky v palubní desce aut. Čtěte více ZDE »

Je pravdou, že humor je veľmi ťažká vec. Aspoň pre niektorých autorov. Tzv. seriózna literatúra sa stáva zaznávanou. Ľudia sa chcú zabávať. Umenie sa najlepšie predáva so smiechom.

Hmmm, len kde hľadať všetky tie vtipné skeče a príbehy? Autori, ktorí ich objavia, sú “in”. A tak dookola môžete pozerať trebárs Rogožkinove filmy, tie jeho “osobenosti” národneho lovu, rybolovu a lovu v zime.

Aj tak sa nájdu takí, čo ich ofrflú. Na zaručene dobrú zábavu neexistuje žiaden recept. Kedysi letela Marylin Monroe vo filme Niekto to rád horúce, ale od istého času ho môžete vidieť tak najviac raz ročne. Inak riskujete stavy horšie, než po opici. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Odpověď
Dost často se mě ptají,
co tím chci říct?
A já – říct – tím nechci nic.
Tak se s tím smiřte.
Tvářím se tiše
usmívám se usmířeně
dívám se divně
(to se nepočítá)
pláču po tmě
(to sem nepatří).
Dost často se mě ptají,
co tím chci říct?
A já – prostě píšu.
Nic víc.

Nevěřte mi. Tu básničku jsem napsala, když mi bylo sedmnáct a tenkrát jsem ještě ani v nejmenším netušila, co mi psaní dá a kolik lidí díky němu poznám. Čtěte více ZDE »

Chvála muziky

Možná jsem měl tento fejetonek nazvat raději „Chvála hudby“, abych se vyhnul podezření, že tu budu chválit jistou chorobu, ale mně se prostě název muzika zamlouvá více. Už proto, že je odvozen od řeckých múz! Teď jsem si navíc uvědomil, že možná toto synonymum pro jistou nechutnou pohlavní chorobu už dávno vypadlo z paměti současných generací a já ho tady zcela nepatřičně připomínám! Váhám dokonce, zda nemám tento úvodní odstavec raději vymazat, ale protože doufám, že už mne zdejší čtenáři znají natolik, že mi tuto mou malou impertinenci prominou, a tak to ho tu nechám. Přesto raději rychle k té opravdové velmi chvályhodné muzice.

Je docela zajímavé, že s těmito dvěma termíny pro toto umění mají slušné problémy i naučné slovníky! Ve výkladové encyklopedii termín muzika nenajdeme, tedy – abych byl přesný – najdeme ho tam pouze s velkým M – malíř Muzika František. Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozlasu 6)

Návrh zákona o zákazu nošení burky na veřejných prostranstvích včetně ulic byl schválen ve francouzském Národním shromáždění v den, kdy vláda dostala k projednání a veřejnost k zamyšlení návrh zákona o nové úpravě důchodů. 

Ten sice neobsahuje nic, co by francouzské zaměstnance stavělo do podobné situace, jakou připravují návrhy penzijní reformy pro české zaměstnance, nicméně nový zákon stáří Francouzům nevylepší. Ale teď dostali k přemýšlení jinou látku, méně konfrontační, protože se zákazem burky jsou téměř všichni srozuměni. Soudě aspoň podle výsledků průzkumů veřejného mínění i podle výsledku poslaneckého hlasování. K tomuto zákonu nebudou protestní manifestace, ty naopak hrozily k penzijnímu zákonu. Čtěte více ZDE »

Právě takhle jsem si posteskla, vzápětí po uculování, když jsem dočetla článek Roberta Fulghuma Škytavka.

Jistou mírkou asociace jsem si připomněla jednu příhodu z dětství, kdy podobné zvuky způsobily a otevřely mou bránici k smíchu, který nebylo možno navzdory nevhodnosti zastavit. Když vám přijde něco k smíchu, tak se od srdce zasmějete, ale když to není možné, když vám v tom brání nepatřičnost situace, tak ten smích je o to silnější a trvá nekonečně déle ve stejné, ne-li v silnější intenzitě.

V mé rodné vesničce není kostel, jen kaple v přízemí zámku, který od Auesperků zakoupil F. Ladislav Rieger. Kaplička je to malá, jen oltář stínící okno a po každé z obou stran jedna lavice. Na stěnách stuhy věnců z Riegrova pohřbu. Čtěte více ZDE »

  Čtěte více ZDE »

Pohledy na nedůvěryhodná  počínání a do důvěrné lidské duše

Ekonomové a analytici jsou také tvůrci pověr. Do nekonečna neustále odmítat, že světová společnost má celou řadu limitů, které nelze překročit, a když tak s rizikem zániku nebo transformačních degradací. Problémy nemizí tím, že o nich nemluvíme nebo je zamykáme do skříní a tresorů a nechceme je řešit, nebo je nahrazujeme jinými, zástupnými, abychom ty podstatné zakryli. Mozkové trusty vznikly a jsou tak nazývány proto, že jejich aktéři mohou vstupovat ve známost díky možnostem zviditelňovat se v tisku, televizi, rozhlase nebo na shromážděních. Ale jejich názory nevyjadřují pravdu celou a správnost pohledu. Čtěte více ZDE »

Vás taky přitáhl ten osvědčený titulek? Samozřejmě, dali jste se napálit. Jenže já to aspoň přiznám, maličko jsem si vystřelil ze čtenáře, který z nedostatku vážnějších zájmů anebo jen tak ze zvyku zalapá po průhledné návnadě. A dělá to často, jsa nepoučitelný. Vždyť co už je neuvěřitelné na spolehlivě zaužívaných slovech? A vůbec – existuje dnes ještě něco, čemu by člověk neuvěřil? A přece novináři (a nejen ti jednodušší) odhadnou myšlení čtenáře (a nejen toho jednoduššího), aby, nehledě na málo zajímavý obsah té vcelku duchaprázdné informace, přilákali a taky tímto laciným způsobem zabojovali o přežití. Vypadá to tak, že periodický tisk v původní podobě směřuje pomalu k zániku. Nemohu říct, že by tato informace ve mně vyvolávala paniku. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

(Čtení na dovolenou pro své čtenáře připravila Redakce CzechFolks Plus)

Škytavka. Anglicky hiccup. Dánové to píšou hikke. Španělsky se řekne hippo. Francouzsky houquet. Hebrejsky šihuk. Rusové říkají iknuc. Italsky je to singhiozzo. A doktoři používají výraz singultus – je to samozřejmě latinsky a pěkně to obchází problém, jak ten zvuk vyjádřit. Ale tak jako kýchání, zívání, krkání a prdění, i škytavka je obvykle neškodná záležitost, která se vyřeší sama, a více se o ni zajímají amatérští léčitelé než opravdové lékařské kapacity. Čtěte více ZDE »