CzechFolks.com PLUS

Dočasně slepá spravedlnost

Spravedlnost nepoznává otce ani matku, neboť vidí jen pravdu, říká latinský citát. Pro koho pravdu? Ptám se, když si připomenu jiný citát z Ciceróna: Pamatujme, že spravedlnost je třeba zachovávat i vůči níže postaveným.

Opravdu se chová jinak k těm nahoře než k těm dole? Opravdu Niké vidí, i když je někdy znázorňována se zavázanýma očima?

Milan Dušek se snažil dát na tuto otázku ve své knize odpověď. Kromě zachycení jednoho manželství po sametové revoluci, dává si protagonista Emil sám sobě jednu otázku za druhou a nenachází na ně odpovědi. Zásady, povinnost, láska, všechno jde pro některé lidi stranou, jediná modla, jíž se klanějí, je pro ně obsedantní touha po majetku. Vsakují do sebe vidinu života těch „nahoře“ se snahou získat ji za každou cenu. Emil náhle nepoznává svou manželku, spolupracovníky, lidi z městečka a v neposlední řadě ani strážce zákona. Všichni se spikli proti němu, důvěřivému občanovi, který nebyl připraven na nepoctivost, na negativní příznaky, které provázejí téměř každou revoluci. Neuvědomil si starou pravdu, kterou citoval už Balzac: za každými velkými penězi hledej zločin.

Milan Dušek mistrnými tahy pera, jak by se dalo říct, vede protagonistu Emila od chvíle, kdy si chtěl vyjasnit po rozvodu rozdělení majetku, přes nesnadné peripetie, do nichž ho manželka dostala, až k útěku z domova pro podezření z vraždy, až k nečekanému závěru.

Kniha je obraz jednoho člověka, který byl vržen do krize bez své vůle vzápětí po sametové revoluci. Obraz obvykle končívá kocovinou, než se hrdina zbaví slepoty a začne vidět svět zase v jasných barvách.  

Knihu jsem přečetla jedním dechem, přestože romány s kriminální zápletkou nečtu. A doporučuji ji vám všem a nejen proto, abyste si ujasnili, proč si spravedlnost někdy zavazuje oči. 

Piruety na tenkém ledě

Při otevření nové knížky Milana Duška mne do očí padlo motto autora. „Přibývá lidí, pro které život jiných nemá žádnou cenu.“

Motto jsem si četla několikrát za sebou, četla jsem si ho pomalu a bylo mi mrazivo nad jeho možností pravdivosti a současně smutno nad domýšlením jeho důsledků.

Abych se zbavila tísnivého pocitu, který ve mně vyvolal, vybrala jsem si povídku Kamarádi. Přečetla jsem si ten večer i několik dalších povídek, mistrně napsaných příběhů, ale po přečtení každé z nich jsem se vrátila v myšlenkách k té první větě. Přemýšlela jsem dlouho do noci nad její hloubkou, nad pocity autora, které ho vedly k napsání takových slov. Jistě každý z nás, když se zastavíme a zamyslíme, najdeme v sobě jiskřičku nebo sílu proti důsledkům té věty bojovat. A čím jiným než slovem, básní, novelou či románem.

A můj dík patří panu Duškovi za první počin, za myšlenku.

Nesmyslná smrt od Milana Duška    

Kdybych v nadpisu omylem vynechala předložku, jistě by se všichni čtenáři vyděsili a někteří by i plakali. A proto jen Nesmyslná smrt.

Já si myslím, že každá smrt je nesmyslná, kromě té, kterou si člověk přeje sám. Ale o tom stejnojmenná knížka pana Milana Duška není. V každé jeho povídce chce zavražděný žít. Vidí před sebou ještě několik let, v nichž si přeje něco udělat, prožít lásku, získat peníze nebo si jen hýčkat vysněný sen. A najednou, zčistajasna se u něj octne vrah, stiskne mu hrdlo, udeří ho do hlavy nebo do něj zabodne nůž. Vrah si neuvědomuje, že vlastně zabíjí sám sebe. On sám to nakonec bude, na koho dolehne tíha činu, kdo si v bezesných nocích přizná, že jím zaviněná smrt byla nesmyslná.

A takovýto pocit z přečtení knížky jsem měla já a každý, kdož se nad kteroukoliv povídkou zamyslí, budete jej mít také. Je to umění vyvolat v čtenáři obdobný pocit.

Maniak v černé kukle

Stačí se jen na tu knížku podívat a už jste strachem bez sebe. Oči v černé kukle. Je jisté, že to mohou být jen oči vraha. Neprozřetelně jsem si knížku vzala nahoru do ložnice. Stáhla jsem rolety, rozsvítila lampičku a uvelebila se pohodlně v posteli. A jak už jsem zvyklá u knížky povídek, podívala jsem se na obsah: Mrtvá pod šibeničním vrchem, Horká vražedná noc.

Otevřela jsem na první stránce a začala číst: Znásilnil ji? Až poté, co ji zastřelil. Ležela naznak v nepřirozené poloze. Moje představivost ji viděla. Na podlaze s vyhrnutou sukní a na bílých prsou jí rozkvítal rudý květ. Květ krve. Vsakoval se do bílé halenky… a venku hučel vítr. Opíral se do mého domu, jako by chtěl dovnitř. Přestala jsem číst a zaposlouchala se do hukotu. To není jen vítr, to se někdo dostal na verandu. Ztuhla jsem a čekala na vetřelce. Kousek ode mne, přímo ve střeše se na mě dobývaly neznámé zvuky. Podívala jsem se na zavřenou knihu, kterou jsem držela v ruce. Hleděly na mě oči. Zlé oči násilníka v černé kukle. Rychle jsem otevřela knihu a pokračovala ve čtení. Blondýnka, které nemohlo být přes dvacet. Kalhotky rozčísnuté nožem… Zvuk nade mnou byl zřetelný. To vypadá, že vlétl do verandy nějaký pták a nemůže ven. Odložila jsem knihu, že ho vyprostím. Otevřela jsem dveře na verandu a opatrně jsem hledala. Nikde nic. Zvuk ustal. Venku větrné temné nebe. Vrátila jsem se do postele. Příběh mrtvé dívky šel dál svou cestou. Inspektoři viděli desítky mrtvých, ale tentokrát museli zatnout zuby… Pták kloval zobákem přímo nad mou hlavou. Mrtvou našli nahoře v lesích pod Šibeňákem… Slyšela jsem silné poryvy větru. Asi jsem v tom lese, ale mrtvou dosud nevidím.  Do hukotu větru se mísily rány zobáku uvězněného pod střechou. Musím se podívat znovu. Ve verandě byl slyšet jen vítr. Fičel přes zahrady, střechy, zběsilý a v poryvech.

Knížku jsem dočetla až pozdě v noci. Šla jsem ji odložit do přízemí, daleko od postele, obrázkem dolů, celá vystrašená. Tam jsem přišla na to, že žádný pták, ale silný vítr cloumal venkovním krytem digestoře. Než jsem usnula, vzpomínala jsem na pana Milana Duška. Jak se mu asi může usínat, když má uloženy v mozku takové důvěryhodné kriminální příběhy.

* * *