Robert Fulghum: Ach jo
08.07.2010
Pojďme se na chvilku zastavit a osvěžit se u knížky světoznámého autora, který se zamýšlí nad obyčejnými věcmi, které … „tak průzračným způsobem oslovují v člověku to lepší, dávají smysl těm nejnepatrnějším věcem světa a navádějí čtenáře k radostnému prožívání“.
* * *
„Ach jo“ v žádném slovníku ani encyklopedii nenajdeme a málokdy to vidíme napsané. Ale většina z nás ten zvuk vydává každý den. A používá celý život.
„Ach jo“ je jeden z prvních výrazů, které se dítě naučí.
„Ach jo“, nebo něco podobného, se používá od té doby, kdy se objevili lidé. A třeba to bylo první, co Adam řekl Evě, když si kousl do jablka.
A jí také hned bylo jasné, co tím myslí.
Během historie lidského rodu se objevují a zase mizejí milióny a milióny různých zvuků – tak, jak neustále hledáme cesty vzájemné komunikace. A často ta nejvýmluvnější slova, která používáme, vlastně vůbec slovy nejsou; jsou to jen těsnopisné zvuky zastupující složité myšlenky – taková mručení, úpění, supění, mlasknutí a hvízdnutí doprovázená různými výrazy obličeje a pohyby těla: „Hmm… ehe…mmmnnn… júúú… hej… těpic… oukej… jjjo… ah… ha… mno…“ a skoro nekonečné množství dalších, jejichž význam i způsob psaní jsou písmem na papíře nesdělitelné.
„Ach jo“ je velmi vysoko na seznamu drobných slůvek s velkým obsahem.
„Ach jo“ říkáme děcku, které spadne, uhodí se do hlavy nebo si přiskřípne prst. Znamená to, že víme, jak to bolí, ale že také víme, že ta bolest přejde a dítě má na to, aby se s ní vypořádalo, vstalo a šlo si po svých. A jak se dítě bude učit, nebude muset při každém škrábnutí za rodiči, aby mu to pofoukali – samo už bude vědět, kde najít vlastní obvazy. „Ach jo“ je první klín, kterým dítě odháníme k samostatnosti.
Čím jsme starší, čím více máme zkušeností a poznatků, tím lépe rozeznáváme pomíjivou potíž od závažného problému. Tím lépe si uvědomujeme, že něco je na „ach jo“, a ne na tísňové volání.
Kdyby mě píchlo na prsou, třeba bych hnal na pohotovost a říkal si: „Panebože, infarkt!“ Kdyby měla stejné příznaky moje doktorka, nejspíš by si řekla: „Ach jo, to budou větry,“ vzala by si antacid a věnovala by se své práci.
Co je pro mě poslední škytnutí mé staré dodávky, je pro mého mechanika odstranitelný problém s elektřinou.
„Ach jo, vy tady máte zkrat v zapalování.“
Dokonce můžeme mít podobný pocit i u věcí, které opravit nejdou. Už odmalička známe písničku Komáři se ženili a co se stane, když se komáři opijou. I ve školce nám tyhle věci připomínají. Víme, že ať děláme, co děláme, nakřápnuté vajíčko dohromady nedáme. Vím toho dost o smrti – často jsem jí byl nablízku v nemocnicích a na hřbitovech. A tak až uvidím, že se blíží moje vlastní smrt, třeba jenom řeknu „ach jo“.
V tomto smyslu je „ach jo“ stav mysli. Je to celá filosofie.
Nabádá nás, abychom čekali nečekané a také počítali, že se s tím budeme muset nějak vypořádat, protože k nečekanému dochází skoro pořád. „Achjoáci“ nejenže jaksi čekají překvapení, ale oni s ním počítají, jako by překvapení bylo atributem životaschopnosti.
„Ach jo“ v sobě zahrnuje „Nic se neděje, jedeme dál“, „Co teď_“, „Nikdy nevíš, co se stane příští minutu“, „Tak to bychom měli“, „Držte si klobouky, pojedeme z kopce“, „Lážo plážo“, „Zítra je taky den“, „Šlehačku zpátky neodšleháš“ a „Za sto let už to bude úplně jedno“.
„Ach jo“ je více než jen momentální reakce na malé problémy. „Ach jo“ je postoj – úhel pohledu na vesmír. Je součástí rovnice, která stručně vyjadřuje můj náhled na podmínky existence:
„hmhm“ + „noné“ + „ach jo“ + „ale bóže“ = „aháá!“
* * *
Ukázka z knihy Roberta Fulghuma Ach jo
Vydavatelství Argo 1996
